Profily

Sugar Minott & Reggae Legends Box

Britské nakladatelství Greensleeves před časem rozjelo chvályhodný projekt reedic v sérii Reggae Legends, kdy v jednom balení za příjemnou cenu dostanete hned čtyři alba známého zpěváka či deejaye. Jedním z nejnovějších přírůstků je pak díl věnovaný Sugar Minottovi, který obsahuje jeho desky Buy Off The Bar, Time Longer Than Rope, Rydim a Rockers Awards Winners. Rozhodně doporučujeme k poslechu! A k přečtení si k tomu dejte naši Sugarologii…  

V reggae, ostatně v jako kterémkoli jiném hudebním žánru, mají fanoušci své oblíbence i umělce, které tak říkajíc nemusejí. A tak jistě bez větších obtíží najdete věrné fanoušky Gregory Isaacse či  Dennise Browna, stejně jako jejich zarputilé odpůrce. Zatím jsem však nenarazil na fanouška reggae (a jamajské hudby všeobecně), který by neměl rád Sugar Minotta. Tenhle chlapík s charakteristickou mezírkou mezi zuby si za čtyřicet let svojí kariéry zkrátka získal respekt, jakému se těší z žijících umělců jen málokdo.  V ČR je však po výtce nepříliš známý, takže určitě neuškodí drobný exkurz do curriculum vitae tohoto zpěváka, producenta, operátora soundsystému  a filantropa.


Lincoln Barrington Minott
se narodil 25.května 1956 v jamajském hlavním městě Kingstonu. Dětství strávil v nepříliš povzbudivém prostředí ghetta okola Maxfield Park. Tahle zkušenost ovlivnila celý jeho další život. Minott se za svůj původ nestydí, naopak jej často připomíná. A hlavně, celý život zasvětil boji za lepší svět. Z jeho úst sice neuslyšité ‘celoplanetární‘  fráze, ovšem skutky hovoří jasněji než slova. Ovšem o tom si blíže popovídáme později, teď se raději vraťme na Jamajku konce šedesátých let. Dvanáctiletý Lincoln Minott poslouchá Nat King Colea či Sama Cooka a pochopitelně i místní hvězdy. Ostrov se zrovna vlní v rytmu rocksteady a na dveře klepe nový žánr zvaný reggae. V tančírnách znějí hity ze Studio One a Treasure Isle, lidé se přou, zda-li je lepší Alton Ellis či Ken Boothe, Delroy Wilson anebo John Holt, poslouchají The Techniques, The Gaylads či The Heptones. Za kliku ve Studio One zrovna bere mladý chlapec jménem Dennis Brown… Už jen z tohoto výčtu vysvítá, o jak inspirativní údobí se jednalo. Mladý Lincoln se snažil napodobovat své vzory a nevedl si přitom zle. V lokální soutěži talentů se dostal mezi nejlepší tři a pro svůj sladký tenor si vysloužil přezdívku Sugar.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pak společně s Winstonem Morrisem (později známým jako Tony Tuff) a Derrickem Howardem ( jehož sólové nahrávky najdete pod jménem Eric Bubbles) založili vokální trio African Brothers. Jak název skupiny napovídá, hlavní náplní jejich textů se stala kulturní témata spojená s pradávnou domovinou. Léta poctivého zkoušení zcizelovala jejich styl a vysloužila jim přirovnání k The Abyssinians. Singly jako „Lead Us“, „Hold Tight“ či „Righteous Kingdom“ takové srovnání plně ospravedlňují, avšak přes nespornou kvalitu se African Brothers nedostalo takové pozornosti, jakou by zasluhovali.

African Brothers nahrávali pro velké množství producentů. Jedním z nich byl i Clement ‘Coxsone‘ Dodd a jeho label Studio One. Sugar měl k této značce velký respekt. Jako selektor často pouštěl skladby ze Studio One v dancehallech a občas vzal do ruky mikrofon a přes ‘prázdné‘ verze zpíval originální i vlastní texty. “V duchu jsem znal Studio One ještě dříve, než jsem tam fyzicky vkročil,“ říká k tomu Minott.“Jsem Ken Boothe, Alton Ellis a Dennis Brown, skládám se z nich. Ken Boothe byl můj učitel, od něj jsem se toho hudebně naučil nejvíc. Dennis Brown byl stejně starý jako já a všem nám ukázal, že i mladý může něco dokázat.“

V polovině sedmdesátých let se zdálo, že Studio One už definitivně přišlo o své postavení a propadá se do bezvýznamnosti. Největší hvězdy Dodda opustily a s nimi i pravidelný přísun hitů. ‘Pan Dodd se snažil přicházet s novými riddimy, protože on byl člověk, který se pokoušel o neustálý progres, nechtěl se opakovat,“ vzpomíná Minott. “Jenže to co se hrálo, nebylo tak dobré, jako to, co už tam dávno bylo.“ Sugar přesvědčil Dodda, aby jej nechal nazpívat staré riddimy. “Protože jsem přes ně zpíval se soundsystémem, měl jsem okamžitě v kapse dvacet válů… A pak to přišlo,“ usmívá se Minott. “Mr.DC, Vanity, Never Gonna Give Jah Up, House Is Not A Home… Jeden hit větší než druhý.“

Ve studiu se Sugar setkával se svým kamarádem Freddie McGregorem. McGregor si záhy osvojil stejný způsob tvorby a brzo to byly opět singly se značkou Studio One, které dominovaly hitparádám. Dodd pochopil, že tudy vede cesta a začal na své staré riddimy nahrávat další umělce. A nebyl sám. I ostatní producenti si uvědomili, co všechno tento modus operandi nabízí.

Dějiny reggae jsou historií kreativní hudební recyklace. Publikum obvykle dobře reaguje, pokud slyší nějaký starý kus v novém kabátě. A Studio One jako největší pokladnice hitů se pochopitelně nejlépe vykrádalo. V praxi to fungovalo jednoduše. Producent-kupříkladu JoJo HookimChannel One– řekl svým muzikantům, aby zahráli instrumentální podobu nějakého slavného kusu, kupříkladu Baby Why od The Cables anebo Mean Girl od Larry Marshalla. Aranžmá se uzpůsobilo dobové módě, takže riddim zněl moderně, avšak zachoval si svou podstatu.  Od této chvíle již nebyla doprovodná kapela potřeba a producent mohl nahrát na jednotlivý riddim nekonečné množství verzí.  Výrazně se tak zlevnil nahrávací proces a navíc se otevřela selektorům v dancehallech možnost k hrátkám s mixážním pultem. Pomocí crossfaderu mohli servírovat publiku zdánlivě nekonečný song, kde jednu strofu nazpívali The Mighty Diamonds, druhou Leroy Smart a třetí třeba Trinity. Převlékání starých riddimů do nového kabátu odstartovalo novou éru jamajské hudební historie-dancehall. Nepředstavujte si pod tímto pojmem pouze digitální riddimy sloužící DJs k jejich vokálním exhibicím. Kořeny tohoto žánru vyrůstají z Brentford Road, kde se nachází Studio One.

Jeho majitel Coxsone Dodd však tehdy v druhé polovině sedmdesátých let neosvědčil svůj proslulý podnikatelský talent. Přestože singly Sugar Minotta i dalších umělců revitalizovaného labelu výtečně prosperovaly v žebříčcích prodejů, Dodd si nechal poněkud ujet vlak. První LP nahrané podle nového principu vydal až po dvou letech v roce 1979, kdy už se na trhu dostatečně etablovali rivalové jako JoJo Hookim anebo Joe Gibbs s vlastními interpretacemi klasických riddimů. Studio One tak sice sehrálo ve vývoji dancehallu významnou úlohu, ovšem potenciál k totální dominanci byl promrhán. Kupříkladu Sugarovo excelentní debutové album Love Living, z dnešního pohledu jedna z vůbec nejlepších nahrávek v historii reggae, svého času takřka zapadlo. A ani záhy vydané Showcase album (tedy takové, kde na vokální stopu plynule navazuje dub), přestože obsahovalo dancehallové tutovky jako Vanity,  Roof Over My Head či Mr.DC, na tomto faktu mnohé nezměnilo.

Sugar zkrátka potřeboval svou kariéru nakopnout do příznivějšího směru a rozhodl se zamávat na rozloučenou Studio One a založit si vlastní label. Nakonec nezůstalo jen u jednoho, pojmenovaného Black Roots, nýbrž záhy se k Sugarovu portfoliu přidal druhý label Youth Promotion. Youth Promotion nebyla (a není) jen etiketa na nahrávkách, ale mnohem širší organizace zahrnující stejnojmenný soundsystém (v počátku osmdesátých let velmi populární), nahrávací studio a centrum pro mládež z ghetta. Ostatně pomoc mladým lidem z nejnižších společenských vrstev je  raison d’être Youth Promotion; Sugar jako producent věnoval začínajícím, často nevybroušeným umělcům hodně prostoru jak ve studiu, tak na parties v dancehallech. Ačkoli značky Black Roots i Youth Promotion jsou velmi jistou pečetí kvality a Sugar Minott se od počátku prezentoval jako vyspělý producent (dejte si na ochutnávku třeba I’m Not So Lucky od Barry Browna anebo Lots Of Loving od Ranking Dreada), jejich provoz od počátku dotoval z vlastní kapsy díky četným ‘vedlejšákům‘. Výsledkem jedné takové brigády se stalo album Bitter Sweet v produkci Prince Jammyho. Sound desky se od tvorby ve Studio One zmodernizoval, ovšem Minottův autorský a interpretační talent pochopitelně zůstal zachován. A tak se i po třiceti letech můžeme nechat fascinovat uvědomělými peckami jako Save The Children či This World, anebo romantickými lamenty v Never Too Young a I’m Not For Sale.

Zhruba ve stejný čas jako LP Bitter Sweet  se na pultech obchodů objevilo Minottem produkované vlastní album Ghetto-Ology. Cestu k němu otevřel veleúspěšný singl Man Hungry a celé se nese ve striktně seriózním tónu. A hlavně-je zatraceně dobré! Jistě k tomu přispěl i úctihodný seznam muzikantů, kteří se na něm podíleli v čele s kytaristou Earlem ‘ChinnaSmithem a jako příležitostný bubeník se na několika válech objevil i Freddie McGregor. Ghetto-Ology vyšla ve Velké Británii dílem nakladatelství Trojan Records a Minottovi se tak otevřely dveře na anglický trh.

O rok později se ve Spojeném Království objevila další Sugarova deska, když tehdejší nakladatelský gigant Island Records stál za publikací alba Black Roots. Tohle LP s trochou nadsázky začíná tam, kde Ghetto-Ology končí. I zde najdeme dominantní singl (vlastně dva-Hard Time Pressure a River Jordan) doplněné o další pecky, které kolem jen tak neprošumí, ale pořádně se zapíšou do paměti. Ghetto-Ology a Black Roots tvoří duo naprosto esenciálních desek Sugar Minotta a představují ho jako jednoho z nejexpresivnějších trubadúrů neprivilegovaných vrstev jamajské společnosti. Ve stejném roce vyšlo i další Minottovo album Roots Lovers, které ukázalo na Sugarovu další tvář-lamače dívčích srdcí.  Hned první song Lover‘s Rock si může osobovat privilegium, že podle něj byl pojmenován celý žánr. Lover’s Rock, v podstatě reggae  s romantickými náměty a v uhlazenějších aranžmá, než jak je zvykem mezi soundsystémovými favority, má svou základnu ve Velké Británii. Sugar v hrdém Albionu trávil velké množství času a zde také na jaře roku 1981 přišel na svět jeho největší (vlastně i jediný) mainstreamový hit hodný tohoto označení – lahůdková coververze starého fláku od Jackson 5 Good Thing Going.

Nedá se říct, že by Sugar abdikoval na popularitu mimo břehy reggae komunity, ovšem byť hitový singl Good Thing Going doplnila řada dalších ‘dobrých věcí‘ na stejnojmenné desce, k masivnímu  průlomu do mainstreamových hitparád už nedošlo. Možná za to může Minottova tvůrčí roztěkanost. Známe Sugar Minotta-foundation artist, který zní naprosto úžasně nad starými riddimy ze Studio One, známe Sugar Minotta-ghetto dweller, jehož sociálním kritikám i spirituálnímu poselství může konkurovat jen málokdo, fanynky zbožňují Sugar Minotta-heartbreaker a v neposlední řadě je zde Sugar Minott-dancehall master, jehož pecky ozdobí každou taneční party. Takový umělec je noční můrou marketingu, zejména když si k výše řečenému připočtete Sugarovu uměleckou plodnost. Jen za rok 1981 se na jeho účtu objevují tři dlouhohrající alba, když Good Thing Doing doplňují African Girl a Sweeter Than Sugar… Taková produktivita s sebou nese i další negativum-všechny tři alba jsou fajn, příjemně se poslouchají a na každém je několik velkých pecek; jenže ani jedno není Opus Magnum, po jehož poslechu zůstanete stát v němém úžasu…

Jako by si toho byl vědom i Sugar a pro rok 1982 trochu zvolnil-alespoň co se týče dlouhohrajících titulů. Na svět přišlo jen jedno jím produkované LP s vše říkajícím názvem Dancehall Showcase. Neznám mnoho lepších (a zábavnějších) dokumentů o tom, co frčelo v jamajských dancehallech z kraje osmdesátých let. A přestože přísně vzato se na celém albu nachází vlastně jen čtyři songy (každý ovšem doprovázený dubovou verzí), tohle byl další Sugarův homerun. Poslechněte si pecky jako Dancehall Style anebo Nice It Up a pak si změřte tep. Nechce se vám tančit? V tom případě máte závažný zdravotní problém.

V podobně pozitivním duchu můžeme hovořit i o Sugarových deskách z následujícího roku 1983. Začněme s druhým volumem Dancehall Showcase a pak se přesuňme do Channel One, kde Jo Jo Hookim zrovna zaměstnal Niney ‘The Observer‘ Holmesse jako svého výkoného ředitele. Niney The  Observer, všemi mastmi mazaný lišák a veterán hudebního bussinessu, který znal z doslova všech úhlů-jako zpěvák (vzpomeňme jeho kultovní Blood & Fire) i jako studiový inženýr a producent (existuje lepší vizitka, než jeho práce s Dennisem Brownem o dekádu dříve?), povznesl beztak úspěšný label ještě výše. Pro Sugara se tento fakt zhmotnil do alba With Lots Of Extra s peckami jako Prophecy, Babylon a zejména No Vacancy. Ve stejný rok pak vyšlo i album Sugar Minott & Frankie Paul-Showdown vol. 2.(Channel One vydali v této sérii, v níž se vždy dva umělci rovným dílem přičinili o LP, osm alb). Sugarovo jméno zde sloužilo trochu jako vábnička pro ty, kteří do té doby neslyšeli o Frankie Paulovi. Právě toto album obsahující definitivní hit ‘jamajského Stevie Wondera‘  Worries In The Dance se stalo odrazovým můstkem pro Paulovu kariéru. V roce 1983 nadělil Minott svým fanouškům ještě jedno po čertech dobré LP-Sufferer’s Choice. Vzpomínám si, že napoprvé jsem tuhle desku příliš neocenil, ale při opakovaném poslechu jsem ji přišel na chuť a ocenil její kvalitu. Ostatně nejsem sám, Sufferer’s Choice si všimnuli i v tehdy začínajícím americkém nakladatelství Heartbeat Records a stala se prvním v dlouhé řadě Sugarových titulů, které zde vyšly.

A propos Amerika – již jsme si řekli, že Sugar si vybudoval solidní fanouškovskou základnu ve Velké Británii, zejména v Londýně, kde často vystupoval a příležitostně i nahrával. V roce 1984 pak své ‘impérium‘ rozšířil o druhý břeh Atlantiku. Pro label Wackies nahrál desku Wicked Ago Feel It a odstartoval tak svou spolupráci s Lloydem Barnesem, majitelem Wackies. Wackies, nahrávací label, obchod s deskami a studio, tvořili jakýsi přirozený most mezi západoindickou komunitou usazenou na Východním pobřeží a Jamajkou. Jejich katalog, v průběhu let narostlý do velice solidního rozměru, obsahuje jak umělce usazené v USA, tak i návštěvníky z ‘Yardu‘. Wackies si díky osobitému soundu (v němž je zřetelně slyšet inspirace Black Ark Lee Perryho) vydobili kultovní postavení. Sugar Minott v tomto vývoji sehrál (společně s Horacem Andy) zásadní úlohu, neboť bez pomoci jednoho z nejpopulárnějších zpěváků své doby by si koncept ‘nejamajského‘ (rozuměj mimo ostrov) studia nikdy nevydobil takový respekt. Srovnejte věhlas Wackies s torontskými Summer Records, kteří pracovali podle stejného mustru a s podobně kvalitními výsledky. Ten rozdíl se jmenuje Sugar Minott. Wicked Ago Feel It jej totiž zastihla ve výborné formě. Titulní pecku doplňuje devět dalších, neméně kvalitních nářezů ve zcela nevšedním kabátu. Dokonce i So Much Trouble (variace na Marleyho song) a předělávka Good Thing Going září svou originalitou.

Ale vraťme se zpět na Jamajku. Sugarův projekt Black Roots/Youth Promotion polykal velké množství finančních prostředků a Minott jej musel dotovat z tantiém za nahrávání pro ostatní producenty. Z této doby se také váže jeho spolupráce s ambiciózním producentem Georgem Phangem. Phang byl producent starého střihu, jehož přínos tvůrčímu procesu se zhusta omezoval na platby za vykonanou práci. Jejími adresáty velmi často byla ‘Rytmická dvojčata‘ Sly Dunbar a Robbie Shakespeare a jejich Taxi Gang. A spolupráce zpěváka Minottova kalibru s geniálním bubeníkem a baskytaristou zákonitě vedla k zajímavým výsledkům. První plod v podobě hitparádového conquistadora Buy Off The Bar načal spojení, které se neomezilo jen na stejnojmenné LP, ale hned několik dalších titulů v čele s albem Rydim, které přišlo na svět v roce 1985. Sly & Robbie také hrají na jednom z Sugarových nejznámějších hitů Herbman Hustling. Sugar po téhle pecce pojmenoval své album z téhož roku, které vedle uvědomělých songů Give Jah The Key a Ghetto Living nabízí také ultimátní dancehallový manifest Dancehall We Deh (což je k nepoznání přepracovaný vál Jima Browna Seen Him), můj patrně nejoblíbenější Minottův flák. A ještě pár kousků lahodných dortíků si Minottovo hudební cukrářství připravilo pro své fanoušky – album Slice Of The Cake. Takhle deska, v podstatě kolekce hitových singlů vydaná americkým nakladatelstvím Heartbeat, je mnoha ‘sugarology‘ řazena na samotný vrchol Minottovy tvorby. A co také čekat od výběru nejúspěšnějších pecek nejúspěšnějšího zpěváka té doby?

Rok 1985 přinesl v jamajské hudbě jednu zásadní změnu. Po úspěchu songu Under Me Sleng Teng od Wayne Smithe se dosud zaběhnutá praxe oprašování starých riddimů ze Studio One takřka ze dne na den ocitla na vedlejší koleji a kdo chtěl napříště uspět u publika, musel přijít s digitálním podkladem. Digitalizovaný dancehall-někdy zvaný ragga-viditelně zdrsněl a přinesl s sebou novou generaci interpretů. I když se nedá říct, že by Minottova popularita v nové éře nějak prudce opadla, přeci jen při zpětném pohledu si nelze nevšimnout, že pramen hitů se ztenčil a desky, do té doby veskrze plné skvělých pecek, jaksi ztratily na síle. Ne snad, že by Minott nedokázal stále přicházet s pozoruhodnou hudbou (svědectvím budiž například album Sugar & Spice z roku 1986-byť část materiálu na něm obsaženém je staršího data), ovšem on existuje důvod, proč si při vyslovení Sugarova jména člověk vzpomene spíš na Ghetto-Ology než na Them A Wolf či proč se spojení Sugar Minott a Wackies rýmuje s Wicked Ago Feel It a ne třeba s Jamming In The Street

Zrovna v té době se ovšem rozjela Sugarmánie na opačné straně zeměkoule. Sugar v polovině osmdesátých let několikrát vystoupil v Japonsku a v Zemi Vycházejícího Slunce si získal další fanouškovskou základnu. I v tomhle lze vidět posun v Sugarově kariéře. Umělec do této doby jednoznačně srostlý s kingstonskými dancehally se začal více orientovat na zámořské publikum a své další desky vydával u velkých labelů jako Heartbeat, RAS či VP. Většinou se jedná o dost solidní počiny (kupříkladu Run Things z roku 1994 lze bez obav přirovnat k tomu nejlepšímu, co Sugar natočil o dekádu dříve) a ani zatím poslední deska New Day není k zahození. Minott se i nadále věnuje Youth Promotion, pomáhá materiálně i spirituálně lidem z ghetta a předává své zkušenosti nastupující generaci. Navíc má v rodině potenciální nástupce. Dcera Tamar si vede docela slušně jako DJka pod pseudonymem Fire Pashion a navíc, Tamar udělala z Sugara dědecka za asistence Petera Morgana, zpěváka Morgan Heritage. Uvidíme, co toto spojení dvou výrazných hudebních klanů do budoucna přinese… Kromě Tamar má Sugar ještě šest dalších dcer a sedm synů. Českým fanouškům nezbývá než doufat, že nás jednoho dne poctí svou návštěvou. Jistě by tu předvedl tu pravou ‘Minottovskou  Dancehall Show‘…

Pokud jste Sugar Minotta ve své diskotéce přehlíželi anebo mu nevěnovali dostatečný prostor, máte několik možností, odkud se odrazit k nápravě. Patrně nejblíž alespoň rámcovému průřezu je výběr Nice It Up-The Best Of Sugar Minott od VP Records. Ovšem na ploše jednoho CD či LP nelze dostatečně zdokumentovat tak plodnou kariéru. Takže raději to vezměmě od Adama, vlastně od African Brothers. Sehnat nahrávky této kultovní, leč undergroundové skupiny, bylo až do roku 2001 pořádným sběratelským oříškem. Díky kompilaci Want Some Freedom od amerického nakladatelství Easy Star (ještě o nich uslyšíme!) to už nastěstí neplatí. Minottovo mimořádně zdařilé působení ve Studio One zdokumentovaly dvě řadové desky (plus album More vydané z Coxsonových ‘přebytků‘ o pár let později), které lze relativně snadno sehnat, ovšem zvuková kvalita (zejména na vinylech) je dost loterie. Jako pomoc se nabízí výběr Sugar Minott At Studio One od Soul Jazz Records, byť i ten má své mouchy (příběh nemůže být kompletní bez herbářské hymny Mr.DC…). Rozhodně bych každému  doporučil, aby si pořídil alba Ghetto-Ology a Black Roots, obě jsou k sehnání na CD (Easy Star, resp.Island), eventuálně alespoň výběr Good Thing Going od Trojan Records. Z dalších řadových alb doporučuji pozornosti zejména Sufferer’s Choice, Dancehall Showcase vol.1 , With Lots Of Extra, Wicked Ago Feel It a Sugar& Spice, všechny zmíněná alba vyšly i na kompaktních discích. V žánru silně orientovaném na singly jako je dancehall se pochopitelně vedle řadových desek objevuje i velké množství kompilací. Zde bych zejména vyzdvihnul zmíněné nakladatelství Easy Star (v poslední době doslova Mekku fanoušků Sugar Minotta) za jejich výběrovku Rare Gems. Hodně péče věnoval Minottovi i jiný americký label – Heartbeat. Polovýběr-polořadovka Slice Of The Cake nesmí chybět ve sbírce žádného seriózního fanouška a svou cestu by si tam mohly najít i další tři kompilace-African Soldier představující Sugara jako uvědomělého bojovníka (Apartheid Dat Nuh Right, Mandela či Chant Dem Down); Dancehall Business s portrétem Minotta baviče tančíren (ať už s radostnou oslavou dancehallu Nice It Up či s výrazně spirituálnějšími tóny v River Jordan) a konečně Collector’s Collection, která objevuje četné méně známé fláky Sugar Minotta.  Přeji hodně zábavy s Sugar Minottem!

*Ferro

Back to top button