Dnes by oslavil 84. narozeniny muž, bez kterého by moderní soul, funk ani reggae možná nezněly tak, jak je známe. Curtis Mayfield nebyl jen zpěvák, skladatel a producent. Byl kronikářem života černé Ameriky, básníkem chudé ulice a autorem písní, které dokázaly propojit sociální komentář s neuvěřitelnou hudební lehkostí. Narodil se 3. června 1942 v Chicagu, kde vyrůstal v chudých poměrech a už od dětství zpíval v kostele se svou babičkou. Gospelové kořeny jej vlastně provázely celý život. Právě z nich vyrostl jeho charakteristický hlas, který se později stal jedním z nejrozpoznatelnějších falzetů v historii soulové hudby.
Když mu bylo čtrnáct let, založil se svým spolužákem Jerrym Butlerem skupinu The Impressions. Zpočátku šlo o klasickou vokální soulovou formaci, ale pod Mayfieldovým vedením se proměnila v něco mnohem významnějšího. Písně jako „Keep On Pushing“, „People Get Ready“ nebo „Choice Of Colors“ se staly soundtrackem amerického hnutí za občanská práva. Jeho texty nabízely naději, důstojnost a víru v lepší budoucnost. Na rozdíl od mnoha protestních zpěváků nekázal, ale inspiroval.
Mayfield byl navíc samouk. Na kytaru hrál podle vlastního systému ladění a vytvořil styl, který později obdivovali hudebníci napříč žánry. Jeho jemné rytmické figury se staly inspirací i pro Jimiho Hendrixe.
Na přelomu 60. a 70. let opustil The Impressions a vydal se na sólovou dráhu. Založil vlastní vydavatelství Curtom Records a stal se jedním z prvních afroamerických hudebníků, kteří měli plnou kontrolu nad svou tvorbou, produkcí i obchodní stránkou kariéry. Okoštujte jeho geniální živák z roku 1971 o řádku níže.
První sólová alba ukázala novou tvář Curtise Mayfielda. Zatímco dříve zněl jako hlasatel naděje, nyní se nebál mluvit o drogách, chudobě, rasismu ani násilí. Jeho nejslavnější dílo přišlo v roce 1972, album Super Fly vzniklo jako soundtrack ke stejnojmennému filmu. Ve skutečnosti ale soundtrack dávno přerostl samotný snímek. Mayfield dokázal vytvořit dílo, které komentovalo život v amerických ghettech s nebývalou hloubkou, a songy „Freddie’s Dead“, „Pusherman“ nebo titulní „Superfly“ dodnes patří k nejzásadnějším skladbám black music 20. století. Album prodalo miliony kopií a stalo se jedním z nejvlivnějších soundtracků všech dob.
Přestože Curtis bývá spojován hlavně s optimismem a duchovní silou, jeho nejlepší nahrávky často vznikaly ve chvílích osobní nejistoty. Vrcholným příkladem je následující album There’s No Place Like America Today z roku 1975. Podle slov jeho syna vzniklo během období těžkých depresí a osobních pochybností. Výsledkem ale je mimořádně intimní dílo, které dnes mnozí považují za jeho největší umělecký počin.
Proč je There’s No Place Like America Today nejzásadnějším albem?
Když jej Curtis Mayfield v roce 1975 vydal, fanoušci tehdy očekávali další pokračování triumfu jménem Super Fly. Místo toho ale dostali album, které bylo mnohem tišší, temnější a osobnější. A právě proto je dnes mnoha kritiky považováno za jeho vrcholné umělecké dílo. Sám Mayfield album později popsal jako „tvrdý pohled na některé věci, které nám ztrpčují život“. Na rozdíl od energického funku Super Fly zde téměř všechno zpomaluje. Aranže jsou minimalistické, často až mrazivě prázdné. Hudba dává prostor textům a emocím. Mayfieldův falzet už nezní jako hlas kazatele nebo revolucionáře. Zní jako člověk, který si není jistý, kam jeho země směřuje. Kolegové z MOJO album označili za koncepční výpověď o stavu Ameriky i o samotném autorovi, jeho psychické únavě a ztrátě iluzí.
Síla alba spočívá také v tématech. „Billy Jack“ vypráví příběh násilí a bezpráví, „Hard Times“ zachycuje ekonomickou nejistotu a každodenní boj obyčejných lidí, „Blue Monday People“ mluví o depresi a vyčerpání moderního života. Přesto nejde o beznadějnou nahrávku. Skladby jako „Love To The People“ nebo „So In Love“ připomínají, že i uprostřed krize zůstává prostor pro soucit, lásku a solidaritu.
Velmi silný je také samotný obal alba. Vychází ze slavné fotografie Margaret Bourke-Whiteové z roku 1937, na níž stojí chudí Afroameričané ve frontě na pomoc pod billboardem oslavujícím americký způsob života. Mayfield tím naznačuje hlavní téma celé desky – rozpor mezi americkým snem a realitou lidí na okraji společnosti.
Možná největší důvod, proč album nezestárlo, je jeho aktuálnost. Padesát let po vydání stále posloucháme písně o ekonomických problémech, společenských nerovnostech, násilí v ulicích a pocitu, že se společnost rozděluje na vítěze a poražené. To, co Mayfield zachytil v roce 1975, působí překvapivě současně i v roce 2026. Právě proto se album pravidelně objevuje v seznamech nejdůležitějších soulových nahrávek historie a MOJO jej postavilo na první místo mezi všemi Mayfieldovými deskami.
Pokud je Super Fly albem, které z Curtise Mayfielda udělalo hvězdu, pak There’s No Place Like America Today je albem, které z něj udělalo velkého umělce. Pro čtenáře Jahmusic bych ještě zdůraznil jednu věc: tahle deska má překvapivě blízko k atmosféře roots reggae poloviny 70. let. Pomalé tempo, hluboká basa, sociální komentář, spiritualita a pocit nejistoty připomínají některé nahrávky lidí, jako jsou Burning Spear, Culture nebo Bob Marley zamlada.
Mezi soulem, diskem a novou dobou
Po tomto vrcholném albu Curtis vstoupil do období, které je trochu ve stínu jeho raných sedmdesátých let. Neprávem. Zatímco mnoho soulových hvězd své generace bojovalo s nástupem diska a později moderního R&B, Mayfield se novým trendům nebránil. Naopak je dokázal absorbovat do svého vlastního zvuku. Alba Give, Get, Take and Have (1976), Never Say You Can’t Survive (1977), Do It All Night (1978) a Heartbeat (1979) ukazují Curtise jako umělce, který se pohybuje mezi funkem, soulem a nastupující taneční hudbou. Především Do It All Night zachycuje jeho flirt s diskem, aniž by ztratil charakteristickou eleganci, společenský přesah a nezaměnitelný falzet. Přestože tato alba nedosáhla komerčního ani kritického ohlasu děl jako Super Fly, dnes představují fascinující dokument doby a důkaz, že Mayfield odmítal stát na místě.
V osmdesátých letech pokračoval deskami Something To Believe In (1980), Love Is The Place (1982), Honesty (1983) a We Come In Peace With A Message Of Love (1985). Jeho tvorba byla méně politická než v předchozí dekádě, více zaměřená na mezilidské vztahy, spiritualitu a osobní témata. Přesto si zachovávala typickou Mayfieldovu schopnost spojovat optimismus s realistickým pohledem na svět. V době, kdy soul ovládaly syntezátory a elektronické bicí, zůstával Curtis jedním z posledních velkých vypravěčů klasické soulové školy.
Když v roce 1990 vydal album Take It To The Streets, nikdo netušil, že půjde na dlouhou dobu o jeho poslední nahrávku. Téhož roku během koncertu v Brooklynu zasáhla pódium silná bouře a část osvětlovací konstrukce spadla přímo na zpěváka. Následky byly devastující – Curtis Mayfield zůstal ochrnutý od krku dolů. Zdálo se, že jeho hudební cesta skončila. Mnoho umělců by v takové situaci skončilo. On však pokračoval. Naučil se nahrávat po jednotlivých frázích vleže a ještě stihl dokončit další nadčasové album New World Order.
New World Order je jednou z nejpozoruhodnějších comebackových nahrávek v historii populární hudby. Mayfield na ní nezní jako muž smířený s osudem. Zní jako člověk, který i po nejtěžší životní zkoušce stále věří v lidskou důstojnost, solidaritu a možnost změny. Titulní skladba varuje před rozdělenou společností, ztrátou hodnot a rostoucí nerovností. Témata, která v roce 1996 působila jako sociální komentář, znějí dnes možná ještě aktuálněji než tehdy.
Velkou sílu mají také skladby „Back To Living Again“, která reflektuje jeho vlastní boj o návrat do života, nebo nová verze „We People Who Are Darker Than Blue“, připomínající, že otázky rasové spravedlnosti zůstávají otevřené i po desetiletích. Přestože album využívá modernější produkci poloviny devadesátých let a spolupracovníky mladší generace, duch Curtise Mayfielda zůstává všudypřítomný. Je to deska plná pokory, ale také nezdolné vnitřní síly. Možná není tak slavná jako Super Fly nebo Roots, ale právě New World Order ukazuje Curtise Mayfielda v jeho nejčistší podobě. Muže, který přišel téměř o všechno, ale nikdy nepřestal věřit v lepší svět.
Zemřel 26. prosince 1999 ve věku pouhých 57 let. Za sebou však zanechal odkaz, který přesáhl hranice soulu i funku. Jeho písně ovlivnily Marvina Gaye, Stevieho Wondera, Public Enemy, Lauryn Hill i nespočet reggae hudebníků. Bob Marley otevřeně přiznával inspiraci The Impressions a mnoho Mayfieldových skladeb se dočkalo jamajských verzí. Jeho melodie, harmonie i duchovní poselství se staly součástí DNA reggae hudby. Dnes, 85 let od jeho narození, zůstává Curtis Mayfield jedním z největších hudebních vizionářů 20. století. Uměl zpívat o bolesti, aniž by ztratil naději. Uměl kritizovat společnost, aniž by ztratil lidskost. A především dokázal proměnit obyčejnou píseň v něco, co dodnes inspiruje posluchače po celém světě.
