Zapnul jsem dnes internety až odpoledne a ze všech koutů na mně začaly vyskakovat fotky mého oblíbeného jamajského zpěváka, který mně už před lety okouzlil svou muziku, charisma a srdečnou povahou. V jeho jednaosmdesáti letech jsem i bez čtení titulků pochopil, že to žel znamená jediné – Jimmy Cliff opustil hmotné rozměry…
Když se člověk ohlédne za jeho životem, vidí příběh, který se téměř nedá odvyprávět v bodech nebo kapitolách. Je to proud, je to řeka, která protékala dějinami jamajské kultury a nesla sebou něco, co tu před ním nebylo – neochvějnou víru, že hudba může překročit hranice ostrova i lidských představ o tom, co je možné. Jimmy Cliff nebyl jen zpěvákem, byl taky průvodcem, svědkem a dobrodruhem. Jeho hlas byl jedním z prvních, který ukázal světu, co vlastně znamená jamajská duše…
Narodil se pod jménem James Chambers v neděli 30. července 1944 v Somertonu blízko Montego Bay. Chudá venkovská krajina, zpěv z kostelů, občasné zábavy s reprodukovanou muzikou, zvuk plechových hrnců a vlastní fantazie – to byly jeho první hudební učebnice. Byl prý klukem, který už jako dítě skládal písničky, protože muzika je na ostrově způsob, jak porozumět světu. Zatímco chodil do školy, zkoušel různé producenty i talentové soutěže, ale bez úspěchu. Až když v sedmnácti odjel jako teenager do Kingstonu a měl v kapse pár textů s velkou touhou prosadit se, zasvítila mu kontrolka intuitivní navigace. V hlavním městě jej to přivedlo zkusit štěstí u čínsko-jamajského pána jménem Leslie Kong. Ten se svými bratry provozoval na adrese 135 Orange Street restauraci a obchod se zmrzlinou The Beverley’s , kde byly zároveň k dostání i sedmipalcové singly. Cliff tam prý přišel těsně před zavíračkou v roce 1961 a představil mu svůj song Dearest Beverly. Leslie byl nadšený natolik, že s ním nejen nahrál tento singl, ale rovnou i pecku Hurricane Hattie, která se stala hitem. Hlavně ale na popud tohoto setkání založil i vlastní label Beverley’s Records a bez předchozích zkušeností se pustil do hudební produkce. Vydavatelství pak fungovalo v letech 1961-1971 až do Kongova infarktu a s Jimmym spolu natočili ještě hodně dalších písniček. Mimochodem u stejného labelu natočil v roce 1962 své první dva songy taky Bob Marley! Derrick Morgan tu nahrál hymnu Forward March, Desmond Dekker zase kultovní songy Isrealites nebo 007, The Maytals svou klasiku Monkey Man atd. Na Jamajce bylo tehdy populární R&B, ale u tohoto labelu zažehla revoluce s názvem ska.
Oba Jimmyho první hity Hurricane Hattie a Miss Jamaica byly lehké, svižné a velmi chytlavé. A to přesto, že v sobě ty písničky nesly světlo i trochu smutku, což charakterizuje i Cliffův další repertoár. Byl totiž jedním z těch vzácných umělců, kteří dokázali být radostní a zároveň neztráceli hloubku. U Konga vzniklo ještě mnoho dalších songů, jako jsou třeba King of Kings, Pride and Passion a mnoho dalších. V roce 1964 byl vybrán, aby reprezentoval Jamajku na Světovém veletrhu v New Yorku a stejného roku byl na turné This is Ska! společně s Princem Busterem, Toots and the Maytals a Byronem Lee and The Dragonaires.
O rok později jej Island Records pozvali do Londýna, kde jej chtěli prodat tamnímu rockovému publiku, ale to se moc nepovedlo. Jimmy Cliff mezinárodně prorazil až s albem Hard Road to Travel (1967), kde vedle stejnojmenného songu zazářil hlavně song Waterfall, který se stal hitem v Brazílii a vyhrál Internation Song Festival. V roce 1969 pak vydal svůj první megahit, s kterým prorazil ve Spojených státech. Se singlem Wonderful World, Beautiful People se trefil do společenské touhy po světě bez válek. Připomeňme si, že to byl čas intenzivních bojů ve Vietnamu a také největší revolty hippies, která vyburcovala mnohé k probouzení se z důvěry v systémové status quo. Jeho song měl velký úspěch a stal se základem pro jeho první velké album. Jimmy Cliff na něj hned o rok později navázal songem Vietnam, který byl přímo namířený proti válce Spojených států s komunistickým Vietnamem, která se táhla dlouhých dvacet let a stála životy více než milionu lidí. Text tohoto silného a velmi zásadního songu vypráví příběh mladého vojáka, který píše z války a slibuje své mámě, že se brzy vrátí. Jenže v další sloce místo něj pak přiletí telegram, který ji informuje o jeho smrti. Skladba dlouho rezonovala celou společností a sám Bob Dylan ji označil za „nejlepší protest song, který kdy byl napsán.“
Jimmy Cliff byl tehdy na vlně popularity, ale pak přišel ještě další level – stal se filmovou hvězdu. V roce 1972 totiž vznikl film The Harder They Come, kde Cliff ztvárnil hlavní roli Ivana Martina, chudého snílka a zároveň rebela (s příčinou), a který zasáhl svět jako blesk. Pro mnohé to bylo vůbec poprvé, kdy viděli Jamajku ne jako turistickou pohlednici, ale jako místo plné boje, touhy, tvrdosti i naděje. Jimmy nebyl studovaný herec, ale byl to člověk, který ten život dobře znal, a právě proto byl jeho výkon tak nesmírně autentický. A když k tomu přidal ještě svou hudbu, vznikl z toho jeden z nejslavnějších soundtracků té doby. Hity Many Rivers to Cross, Sitting in Limbo, The Harder They Come a samozřejmě taky You Can Get It If You Really Want (který jen o pár měsíců později s velkým úspěchem přezpíval také Desmond Dekker) – to všechno jsou notoricky známé hity, které zatřásly nejedním reproduktorem a pomohly dostat jamajskou muziku do světa.
Jimmy ale nikdy nebyl vězněm jednoho období nebo jednoho stylu. Zatímco Marley tehdy pokračoval na cestě roots reggae, Cliff se vydal úplně jinou cestou. Stal se světoběžníkem a jamajkým hudebním diplomatem, který snadno proplouval mezi kulturami. Nahrával s muzikanty v Africe, Latinské Americe i v Evropě. Přeléval reggae do popu i world music, spojoval duchovní témata s moderní produkcí. V osmdesátých letech si získal nový okruh fanoušků díky singlu Reggae Nights a v devadesátkách znovu zazářil coverem Nashova hitu I Can See Clearly Now, který natočil pro film Cool Runnings (česky Kokosy na sněhu). Jeho hlas se tak s velkým úspěchem představil dalším generacím.
Co je ale možná ještě působivější, to je jeho tvorba v novém miléniu. Mnozí by čekali, že si po padesátce bude užívat důchodu, ale Jimmy Cliff miloval muziku a dál tvořil s energií, kterou by mu mohli závidět mnozí mladíci. V roce 2002 (nebo 2004?) vydal nadčasové album Black Magic (aka Fantastic Plastic People), kde znovu projevil svůj cit pro propojování kultur. Namátkou hned v úvodním songu hostují Kool & the Gang a Bounty Killer, v dalším se spolu objevují Annie Lennox z Eurythmics spolu s dancehallovým Hawkeyem, dále tu jsou Sting a Tony Rebel v jednom tracku a tak dále. Vůbec poprvé tu registruji budoucí královnu dancehallu Spice a jsou tu také Joe Strummer nebo Wyclef Jean. Už jen ten výběr hostů je z producentského pohledu fantastický.
Mně osobně poté hodně fascinovalo, když vyšlo album Rebirth (2012), které produkoval Tim Armstrong z kalifornské punkové kapely Rancid. Byl to návrat k syrovosti jeho mládí a Cliff tu zpíval s neuvěřitelnou intenzitou a nasazením. Poslechněte si třeba singl One More o pár řádků níže. Deska mu přinesla druhou Grammy i nadšené reakce kritiků a posluchačů. Posledním albem se pak stala deska Refugees (2022), kde si Jimmy Cliff symbolicky nasadil faraonovu korunu. Tehdy mu bylo 78 a tak možná někde tušil, že se pomalu blíží transfer do dalších dimenzí. Přesto i tady zpíval s plnou silou a vášní. Svou poslední zpověď otevírá songem Money Love, který je o tom, že slepá láska k penězům žene svět k šílenství. Upozorňuje také, že uprchlíci nejsou příčinou globálních problémů, ale jejich plodem (Refugees), zpívá naléhavě i o potřebě spravedlnosti pro všechny, rasismu i stavění a bourání mostů. I toto album rozhodně stojí za poslech!
Muzika, kterou Jimmy Cliff tvořil byla ze srdce a nesla jeho typický rukopis. Byla v ní naděje i melancholie, hloubka i jednoduchost. A jestli rytmus byl na druhou nebo rocksteady, reggae, dancehall nebo popová balada bylo vlastně jedno. Cliff uměl rozezpívat a rozzářit publikum kdykoliv. Měl jsem jednou to štěstí jej slyšet naživo v Chorvatsku, v antickém amfiteátru ve městě Pula, a nikdy na ten koncert nezapomenu.
Poslouchat diskografii Jimmyho Cliffa je jak proplouvat celou historií jamajské muziky. Byl to on, kdo spolu s Altonem Ellisem jako první ukázali světu, že zpěvák z malého ostrova v karibiku může zatřást planetou nejen k tanci, ale také k dotknutí se vlastního srdce. Byl to on, kdo jako první přenesl jamajskou realitu na filmové plátno, a byl to on, kdo dokázal zůstat pravdivý a autentický celý svůj život. V jamajské muzice je důležité, že máte hlas, který si nespletete s někým jiným. a toho měl Jimmy Cliff naděleno vrchovatě přímo od Stvořitele a s úsměvem to s námi všemi sdílel až do svých posledních dnů tady na zemi. Svou misi tu naplnil vrchovatě a i když prošel mnoha řekami, neztratil po cestě světlo ani radost z muziky. Jeho písně tu s námi zůstávají a věřím, že i další generace budou inspirovat k tomu, abychom spolu vytvářeli svět, který je otevřenější, laskavější a pravdivější. Děkujeme!
* Admirál Kolíbal
