Únor je tradičně měsícem reggae, ale ten se letos zdaleka netočí jen kolem výročí 80 let od narození Boba Marleyho. Je tu letos ještě jedno velké jubileum – čtyřicet let, co se na Jamajce odehrála digitální revoluce skrze dnes jeden z nejznámějších reggae riddimů všech dob – Sleng Teng! V roce 1985 totiž doslova otřásl jamajskou hudební scénou. První plně digitální riddim, který přinesl do reggae zcela nový zvuk a v krátkém momentu proměnil zvuk reggae a dancehallu. A za touto (r)evolucí stála vedle několika Jamajčanů japonská klávesistka a stará klávesová hračka. Pojďme se ponořit do příběhu riddimu, který dal světu obrovské hity a odstartoval zcela novou éru. Možná v tom je dnes i trochu paralely k té současné digitalizaci všeho. To už nechám na vašem vlastním zamyšlení…
Každopádně v roce 1984 se mladý jamajský muzikant Noel Davey dostal k malým klávesám Casio MT-40. Tyhle jednoduché syntezátory, s kterými si dnes hrají malé děti, byly tehdy populární mezi začínajícími hudebníky a obsahovaly zabudované rytmické smyčky – takové ty, co si dnes najdeš v každé hudební aplikaci na telefonu. Klávesky obsahovaly jeden mód nazvaný „rock“, který naprogramovala japonská hudebnice a inženýrka Hiroko Okuda. Nemohla mít ani tušení, že někdo na druhé straně planety z něj vytvoří základní linku jednoho z největších dancehallového riddimů všech dob.
Noel si s tou sekvencí začal hrát a přetvořil ji do houpavější hypnotické linky, kterou dotáhl spolu s producentem jménem Lloyd Woodrowe James, kterému se tehdy říkalo Prince Jammy. Původně se učil a dělal inženýra u dubwise kouzelníka Kinga Tubbyho, ale po jeho smrti se stal tak nějak přirozeně králem on. Každopádně Davey a Jammy spolu dotáhli nápad na nový riddim do finální podoby a teď už chyběl jen nějaký šikovný zpěvák…
První šanci dostal mladý zpěvák jménem Wayne Smith, který na riddim nahrál hit Under Mi Sleng Teng. Chytlavý song o tom, že „v mý hlavě není žádnej kokain, protože nechci zešílet“, dal instrumentálce jméno a způsobil doslova tektonický otřes na jamajské hudební scéně. Studiové kapely tehdy mohly jen nevěřícně kroutit hlavou – k čemu basové linky a živí bubeníci, když celý riddim dokázalo vyprodukovat malé Casio? Song se stal okamžitě hitem a i ostatní producenti ihned pochopili, že digitální riddimy jsou pro ten moment budoucnost. Bylo to levnější, rychlejší a nabízí se nekonečné možnosti experimentování. V tu chvíli se reggae posunulo od tradičních studiových nahrávek směrem k digitální budoucnosti. Mimochodem příběh Waynea je na samostatný článek, proto video níže.
Když Wayne nahrál svůj song ve studiu Jammy’s, kdo byl u toho, ten nejspíš už tušil, ale ještě bylo třeba to otestovat u sound systemu. A podle dostupných informací se tak stalo právě 23. února 1985 na sound clashi Prince Jammy VS. Black Scorpio na kingstonské adrese Waltham Park Road. Když Jammy pustil Sleng Teng riddim do repráků, publikum prý nejdříve ztuhlo – nebyly tam žádné tradiční živé bicí ani basová linka. Místo toho rezonoval prostorem elektronický zvuk á la Casio a když se pak se rozjel vokál, lidi začali šílet. Taneční parket se otřásal a všichni tam byli svědky jednoho ze zásadních momentů dancehallové evoluce.
Jiný zdroj tvrdí, že vůbec poprvé v rámci Sleng Teng zazněl v rámci clashe dvou odvěkých londýnských rivalů Sir Coxsone Outternational VS. Saxon Sound v People’s Club. Každopádně muzikanti a producenti byli nejspíš z nového hitu zprvu v šoku – vždyť tohle bylo poprvé, kdy riddim nehrála kapela, ale stroj. Mnozí zpočátku odsuzovali jeho „plastový“ zvuk a tvrdili, že dancehall ztratil duši. Když ale publikum začalo vyžadovat Sleng Teng na každé party, bylo i jim brzy jasné, že se změnila pravidla hry. King Jammy a jeho crew tehdy vyhrávali jeden clash za druhým, zatímco ostatní producenti začali pracovat na vlastních digitálních riddimech. Během pár měsíců se Sleng Teng stal nutností u každého velkého sound systému. Rezonoval ulicemi Kingstonu a brzy se dostal do tančíren v Londýně i do jamajských komunitních akcí v New Yorku. A co bylo ještě důležitější – vytvořil základy celé digitální dancehallové revoluce, která od té doby ovlivňuje reggae, hip hop, afrobeats a elektronickou muziku po celém světě.
Po úspěchu songu Under Mi Sleng Teng u Jammy’s vypustili lavinu dalších verzí, z nich některé najdete v seznamu níže. Úspěch riddimu byl ale tak obrovský, že se během těch čtyř dekád dočkal stovek dalších verzí, interpretací a remixů. Mezi ty původní esenciální hity nahrané u Jammy’s patří mj.
Tenor Saw – „Pumpkin Belly“ (1985)
Johnny Osbourne – „Buddy Bye“ (1985)
John Wayne „Call the Police“ (1985)
Echo Minott – „Original Fat Thing“ (1985)
Sugar Minott – „Jamming in the Streets“ (1985)
Supercat – „Trash and Ready“ (1985)
Johnny Osbourne – „Buddy Bye“ (1985)
Všechny variance riddimu a jeho verzí najdete @ RiddimGuide
