ČlánkyProfily

Derrick Morgan: Legendární kmotr jamajského ska

Zanedlouho nám oficiálně začne léto, festivalová sezóna už se rozjíždí a i největší ska punk festival ve střední Evropě odpočítává pouhé dva týdny do svých 11tých narozenin. Jak už jsme avizovali, na Mighty Sounds se letos podívá i několik zvučných jmen reggae. Bude mezi nimi i dědeček Derrick Morgan, který se českému publiku ukázal naposledy v roce 2009. A protože opakování je matka moudrosti, přinášíme vám profil tohoto jamajského veterána, aby jste si před jeho další návštěvou mohli oprášit znalosti.

Při psaní profilu je snadné sklouznout ke klišé jako „legendární umělec“ či „největší hvězda svojí doby“. Předem se tak omlouvám všem těm, kteří hoví neotřelým slovním spojením – při pohledu na kariéru Derricka Morgana se jim snad ani nelze vyhnout. Dnes pětasedmdesátiletý zpěvák se narodil v Mochu (farnost Clarendon) na Jamajce. V době svého mládí poslouchal americký rozhlasový import, ostatně vlastní pop music na ostrově ještě neměli. To ovšem Derrickovi nebránilo v tom, aby nesnil o hudební karéře. Pro běžného chudého jamajského chlapce to byl v polovině padesátých let vcelku obvyklý sen. Na této vlně se vezly v té době velmi populární lidové soutěže talentů, během kterých obecenstvo sledovalo mladé aspiranty různých uměleckých projevů, od zpěvu přes tanec až po činohru. Tou patrně nejslavnější byla Vere John’s Opportunity Hour, která se pravidelně konala v Palace Theater v Kingstonu. Většina starších jamajských zpěváků se v ní pokoušela uspět, což se ovšem nepodařilo mnohým. Derrick Morgan patřil k těm šťastnějším. V roce 1957 zvítězil s vlastní předělávkou pecky od Little Richarda. V hledišti tehdy seděli i oblíbení komici Edward Lewis a Aston Wynter alias Bim & Bam, které Derrickův výkon velmi okouzlil. Pozvali tedy mladého zpěváka ke společnému vystupování. Bim & Bam objížděli ostrov s pásmem veselých scének prokládaných hudením programem. K tomu všemu se prodávaly lihoviny McCalauyeho lihovaru, který vše organizoval… Zkrátka nefalšovaná jamajská pohoda oné éry.

Obchodníci s lihovinami ostatně stáli za vznikem jamajského hudebního průmyslu; pro příklad se nemusí chodit daleko, stačí zaběhnout na Brentford Road ke Coxsone Doddovi či na Bond Street k Duke Reidovi. Právě díky druhému jmenovanému se Derrick Morgan v roce 1959 poprvé dostal do studia. Derrick nahrál pro Reida a jeho soundsystém Trojan několik písniček ve stylu boogie. V té době ještě nebylo zvykem singly běžně prodávat. Producent (obvykle zároveň operátor vlastního soundsystému) vylisoval několik acetátových kopií a teprve po čase, pokud si nějaký song získal popularitu u obecenstva, jej prodal menším soundsystémům. Derrickovi se tato praxe příliš nezamlouvala, chtěl svou hudbu dostal blíže k lidem a proto zkoušel spolupracovat s ostatními producenty. Několik málo věcí nahrál i pro Clementa ‚Coxsone‘ Dodda, ovšem největší vliv na jeho tvorbu měla spolupráce s Prince Busterem. Buster provozoval vlastní soundsystém Voice Of The People a na rozdíl od Reida a Dodda se stylizoval do role „selfmademana“ z ghetta a jeho tvorba nesla značnou pečeť hrdosti na vlastní kulturní kořeny. Buster byl velmi zdatný zpěvák, ale snad ještě důležitější byla jeho úloha producentská. Vždy se snažil podněcovat své muzikanty k nečemu originálnímu, jamajskému. V době, kdy se jeho konkurenti snažili co nejvěrněji napodobovat americké r’n’b, podnítil Buster kytaristu Jah Jerryho hrát jiným stylem, s důrazem na druhou dobu. Když se k tomu přidal speciální saxofonový rif, měli jste něco, co bylo nové a svérázné. Zároveň už stačilo udělat jen malý krůček a na světě bylo ska…

https://youtube.com/watch?v=HQ9h2njc0O8

„Tehdy začala narůstat moje popularita a moje písničky se objevovaly v hitparádách,“ vzpomíná Derrick na setkání s Busterem. „Tak jsem se s ním setkal; on věděl o mně, ale já o něm nikoli. Zavolal mě, jestli bych s ním nešel do studia a nepomohl mu s několika písničkami a tak. Řek‘ sem mu jo, dali sme se dohromady a tak to všechno začalo. Udělali jsme spolu i duet, nahrál jsem pro něj „Shake a Leg“ a přivedl Montyho (Morrise), který nahrál „Humpty Dumpty“. Buster sehnal taky Rico Rodrigueze, který pro něj udělal „Let George Do It“, zkrátka nahráli jsme tehdy třináct písniček.“ Tato iniciační session se stala pravděpodobně nejimozantnějším vstupem producenta na scénu v dějinách jamajské populární hudby. Všech třináct kusů se prosadilo do jamajské hitparády!

Derrickovo jméno si získavalo stále lepší reputaci. Ovšem sláva neznamenala v jeho dobách to, co dnes. „Vlastně jsem nevěděl, co je to sláva, protože mi to nikdy nepřišlo. Protože jsem věděl, že jsem pořád ten samý Derrick Morgan a lidi mě akorát zdraví a prokazují lásku a tak, ale nijak jsem si to nebral… Do dnešních dnů pro mě sláva nic neznamená, pořád jsem ten normální Derrick Morgan. Když za mnou někdo přijde a chce zahájit konverzaci, rád si s ním popovídám.“ Derrickův věhlas lákal ovšem jiné lidi. Mezi nimi jamajského Číňana Leslieho Konga, který uvažoval o vstupu do hudebního bussinesu. Definitivně ho přesvědčil mladý zpěvák James Chambers, který jej žádal o financování svých nahrávek. Kong se setkal s Morganem, aby mu jako odborník sdělil svůj názor na Chambersovi schopnosti. Derrickův pohled byl optimistický a stál u zrodu pozoruhodné kariéry, která dosáhla mezinárodního věhlasu poté, co James Chambers adoptoval své umělecké jméno Jimmy Cliff. Kong zároveň přesvědčil Morgana k trvalejší spolupráci. Schylovalo se právě k vyhlášení jamajské nezávislosti a jamajská hudba se dostala do fáze, kdy se osvobodila od napodobování amerických vzorů a soundtrackem nezávislosti se stal nový styl ska. Právě ve stylu ska se nesl jeden z Derrickových nejslavnějších songů – „Forward March“. Tato v podstatě jednoduchá a optimistická oslava nezávislosti se zároveň stala zdrojem sváru mezi Morganem a Busterem. Buster nařknul Morgana z vykrádání vlastních nápadů (jmenovitě saxofónové sólo z Busterovi produkce „They Got To Come“). Prince Buster zaútočil na Derricka písničkou ‚Black Head Chinaman‘, v níž mu mimo jiné vzkázal: ‚…netušil jsem, že tvoji rodiče pocházejí Hong Kongu.‘ Odstartoval tak hudební přestřelku, jejíž další výstřel obstaral Derrick s peckou „Blazing Fire“, v níž Busterovi radil: ‚Žij a nech žít a tvoje dny na Zemi budou mnohem delší.‘ Buster pokračoval s „Watch It Blackhead“, na kterou Morgan odpověděl s „No Raise No Praise“ a „Still Insist“. Tehdy zdánlivě nevinná zábava začala přerůstat umělcům přes hlavu. Ghetto se rozělilo na dva tábory a mezi oběma docházelo k násilnostem. Na popud vlády tedy zašel Morgan s Busterem do novin a nechali se vyfotit jako nejlepší přátelé (což přes tuto rozepři skutečně byli).

Jako by pouliční potyčky předznamenaly neradostný vývoj na Jamajce. Zejména mezi mladšími rostl kult rudeboys, drsných hochů, co si nelámou hlavu se zákony. V polovině šedesátých let to ovlivnilo i hudbu, která se hrála v dancehallech. Rudeboys vyžadovali poněkud pomalejší rytmy a ska se i díky tomuto tlaku záhy přeměnilo v rocksteady. Jeden z prvních kusů tohoto žánru – Tougher Than Tough – si připsal právě Derrick Morgan. Historka popisující pozadí vzniku téhle pecky stojí za zmínku. Za Derrickem přišel neblaze proslulý rudeboy jménem Busby a pod pohružkou násilí si od něj vyžádal písničku na páteční večer. Morgan jej raději poslechl, zašel do studia a jmenovaný kus nahrál. Na další události Derrick hned tak nezapomene: ‚V pátek večer ji nehráli do osmi nebo do devíti a pak, když slyšel ‚Strong like lion, we are iron‘, vzal basu piv a začal házet láhve na zeď. Bylo tam několik dívek ze skupiny The Spanglers v červenobílých šatech a Busby je lahvemi zasáhl.‘ K Busbyho smůle patřily dívky ke konkurenčnímu gangu a ten si druhý den Busbyho našel a násilně ukončil jeho mladý život. Jak Derrick s úsměvem konstatuje, možná to tak bylo lepší. Co by třeba Busby dělal, kdy by se mu nahrávka nelíbila?

Neklidná a násilná amtosféra, stejně jako touha po nových možnostech přiměla Derricka k cestě do Anglie. Podepsal tam nahrávací kontrakt, avšak za půl roku se vrátil zpět na Jamajku, aniž by v Albionu cokoli nahrál. Po návratu se musel složitě vracet zpět do hudebního průmyslu a také se musel obtížně vyvázat ze smlouvy. Nakonec se to s pomocí budoucího jamajského premiéra Edwarda Seagy (který pracoval jako hudební producent) podařilo. Derrick se vrátil k Leslie Kongovi a úspěšně navázal na předchozí spolupráci. Vedle toho nahrál i album SEVEN LETTERS pro svého švagra-známého producenta Bunny Lee. SEVEN LETTERS se neslo v jiném duchu, než bylo u rocksteady běžné a v podstatě jej lze označit za jedno z prvních reggae alb. První fáze tohoto stylu si získala své obecenstvo u skinheads, bělošské dělnické třídy ve Velké Británii. A jejich hrdinou se stal právě Derrick Morgan, který se napodruhé usadil ve Spojeném Království a rozjel zde i producentskou dráhu s labely The Hop a The Crab.

Postupující oční choroba jej pak v polovině sedmdesátých let odvála z první linie hudebího kolbiště, ale nijak mu nebrání v občasném návratu do studia (fanoušci labelu Liquidator jistě potvrdí), ani v opanování koncertních pódií. Před dvěma lety jej měli možnost spatřit návštěvníci festivalu Mighty Sounds v Olší u Tábora a Derrick i českému publiku jasně dokázal, že věk je jen číslo a skutečný showman nestárne. Pro umělce Derrickovi generace nebylo běžné vydávat řadové dlouhohrající desky a tak lze doporučit zejména různé výběry. Několik pěkných má v katalogu Trojan Records, doporučuji se porozhlédnout po výběru s názvem I AM THE RULER, případně po obsáhlé antologii MOON HOP. Zajímavou práci odvedli i u Pressure Sounds, když vydali kompilaci RED BUMP BULL, která ukazuje Derricka nejen jako zpěváka, ale i jako producenta.

* Ferro

Back to top button