Kerrie Byles Junior se narodil v roce 1948 v Kingstonu na Jamajce a vyrůstal ve velmi pobožné rodině, která jej už v raném přihlásila do kostelního sboru. Tam jeho talent rozhodně nezůstal bez povšimnutí. Otec jej učil, aby se taky stal automechanikem jako on, ale Junior byl až magneticky přitahován muzikou. Už v roce 1967 založil vokální trio the Versatiles, v kterém s ním zpívali kamarádi Dudley Earl a Louie Davis. Kariéru zahájili nahrávkou jménem The Time Has Come pro producenta Joe Gibbse. Poté u něj ve studiu následovaly další nahrávání songů, jako jsou Just Can’t Win, Trust The Book nebo Warricka Hill. Nic z toho se ale nestalo hitem. Ve velké konkurenci jamajské scény to byly pouze další skromné začátky jedné z desítek mladých skupin, které vyrůstaly v ghettech Kingstonu. Už tyto rané skladby skupiny The Versatiles se však vyznačují Juniorovým melodickým talentem a emocionálním projevem, který se s postupem času ještě více prohluboval. Navzdory absenci hitů byly tyto první nahrávky produkované a supervizované nadějným Lee „Scratch“ Perrym, který v té době pracoval pod Gibbsem. Brzy se ale měl stát jedním z nejkreativnějších a nejuznávanějších producentů následujícího desetiletí (a vlastně celé historie reggae). Vztah Bylese s Perrym – přátelský na osobní i na profesionální úrovni – se ukázal velmi šťastným. V době, kdy se Perry v roce 1968 rozhodl odejít od Gibbse a začít produkovat sám, Junior brzy dospěl k závěru, že i on potřebuje změnu.
Když Scratch odešel, Gibbs najal jiného nadějného inženýra a producenta jménem Winston Holness, známého jako Niney the Observer, aby převzal kontrolu nad jeho nahrávacími sessions. Niney produkoval několik písní pro Gibbsovo vydavatelství Amalagated a tak tam Junior Byles a the Versatiles nahráli ještě pár songů (například lechtivé songy Push It In nebo Lu Lu Belle), které byly plné sexuálně sugestivních textů (i když podle dnešních měřítek vlastně poměrně umírněné). Skupina tehdy nahrála asi půl tuctu skladeb, které vyšly na labelu Deltone. V roce 1969 nahrál trio i producent Duke Reid, ale ani přes prodejní sílu jeho prestižního labelu Treasure Isle se jim nepodařilo prosadit.
Nedostatečná odměna za dosavadní práci vedla k velkému zklamání z hudebního průmyslu jako takového a Junior musel začít pracovat jako hasič, aby se uživil. V roce 1970 opustil trio a rozhodl se to zkoušet dál v rámci sólové kariéry. Tehdy se okamžitě spojil s mužem, který mu v počátcích poskytl hudební výuku a vedení, což byl Lee Perry. Jejich první společná nahrávka se jmenovala What’s The World Coming To a vyšla ještě pod jménem King Chubby, což byla jeho přezdívka. Během tohoto období Byles skutečně začal nacházet sám sebe – jak po lyrické, tak po duchovní stránce. Rastafariánské hnutí na Jamajce získávalo stále více příznivců a on začal zpívat o inspiraci, kterou mu Rastafari přineslo do života, a také o útlaku, kterému rastafariáni čelili ve společnosti. Lidé s dredy tehdy neměli přístup do většiny hotelů a restaurací. Často nemohli ani chodit po ulici, aniž by u toho nebyli obtěžováni policií. Není přehnané říci, že otevřené nošení dredů na veřejnosti v Jamajce v 60. a 70. letech znamenalo být považován za společenského vyvrhele.
Souběžně s duchovním rozkvětem Bylese procházela Jamajka také obrovskými politickými změnami. V roce 1972 porazil vůdce Lidové národní strany (PNP) Michael Manley v parlamentních volbách dosavadního premiéra jménem Hugh Shearer z Jamajské labouristické strany (JLP). Jako socialista oslovil Manley chudší vrstvy, kterým nabídl naději na lepší zítřky, zatímco Shearer zastával konzervativnější názory. Aby se v očích jamajské veřejnosti prezentoval v pozitivním světle, Manley se tehdy stylizoval do postavy biblického Josefa a nosil s sebou dokonce „metlu pokání“, kterou mu daroval sám Haile Selassie při Manleyho návštěvě Etiopie v roce 1970. Selassie je božskou postavou rastafariánské víry a Manley věděl, že spojení s touto osobností silně zapůsobí na jamajskou diasporu.
Aby PNP ještě více přesvědčila zemi o své péči o masy, zorganizovala „hudební karavanu“, která cestovala po ostrově a opěvovala demokratický socialismus. V karavanu tehdy jelo mnoho talentovaných mladých lidí a ještě více jich nahrávalo desky na podporu PNP. Důležité písně pro něj nazpívali mj. Max Romeo, Delroy Wilson, Niney the Observer a Clancy Eccles. pomohly Manleymu k drtivému vítězství. Junior Byles také nahrál pár songů na podporu Manleyho a to jmenovitě Joshua’s Desire, When Will Better Come a také Pharaoh Hiding. Tyto písně kombinovaly Juniorovo zjevné biblické znalosti s politickými tématy té doby.
Zatímco Perry a Byles spolu objevovali nové obzory za doprovodu The Upsetters, Lee se zároveň spojil s triem The Wailers (Peter, Bunny a Bob), kteří hledali studio, kde zdokonalí svůj sound, aby prorazili na mezinárodní hudební scénu. Éra spolupráce The Wailers se Scratchem je často považována za to nejlepší, co vytvořili, ale Juniorova práce není o nic méně působivá. Tehdy kolem roku 1972 vznikly populární songy A Place Called Africa, Fever, Da Da, Thanks We Get (kde zpíval backvokály Scratchův syn Omar), Auntie Lulu, Rasta No Pickpocket, King Of Babylon, Pretty Fe True, Coming Home a také jeden z největších hitů v jejich společné historii – pecka Beat Down Babylon. Tyto skladby, které jsou reggae fans dodnes považovány za absolutní klasiku, v podstatě shrnují Juniorovu hudební i osobní stránku. S výjimkou skladby Da Da v nich Byles vyjadřuje pohrdání tím, jak podle něj Babylon zachází s rastafariány, a také obecně kritizuje situaci znevýhodněných vrstev společnosti. V této době Junior mimochodem vydával také hudbu pod vlastním labelem Love Power, a to například málo známou skladbu Black Crisis.
V roce 1973 vydalo vydavatelství Trojan Records album Beat Down Babylon, které obsahovalo mnoho raných klasických songů se Scratchem a okamžitě se stalo zásadním pro další vývoj reggae. Junior a Scratch ale tímto neskončili, oba spolupracovali na nové muzice hned poté, co Perry v roce 1974 otevřel své legendární studio Black Ark. Tam vznikla mistrovská díla – songy Long Way a Curly Locks, které pomohly dále upevnit jméno zpěváka i jeho producenta. Curly Locks se dokonce v roce 1975 dostala do britské reggae hitparády a je písní, s níž je jméno Bylese dnes nejčastěji spojováno. V písni, doprovázené pomalým až trýznivým rytmem Perryho kapely The Upsetters, Junior žádá tu kudrnatou kráskou, aby si dobře vybrala mezi ním a svým otcem, který nesouhlasil s tím, že jeho dcera chodí s rastafariánem. Junior měl toho chlapa dokonce tak plné zuby, že ho v songu nazval vepřovou kotletou.
Díky své rostoucí reputaci mohl Junior začít nahrávat pro další významné producenty, jako byl Jo Jo Hookim ze studia Channel One, kde nahrál další ze svých velkých hitů Fade Away, vlastně jednu z nejtvrdších pecek Bylese z poloviny 70. let. U vydavatelství Ja-Man, které vedli Dudley Swaby a Bunny Hollett, vyšly další zajímavé songy s názvy Pitchy Patchy, Know Where You’re Going, Remember Me a hlavně Chant Down Babylon. Byles se tehdy dokonce i vrátil i k Nineymu Observerovi, který už byl v té době velmi významnou postavou na scéně. Byles pro něj nazpíval vintage verzi songu Weeping a také svou verzi Run Run (původně od Delroye Wilsona). Zároveň zaktualizoval svůj vlastní track King Of Babylon. Pro Lloyda Campbella nahrál Bur O Boy a Can You Feel It. Pro producenta jménem Pete Weston pak nazpíval celé album Jordan, kde najdete mj. úspěšný singl Lorna Banana.
Právě když se věci začaly konečně hýbat správným směrem, Juniorova kariéra i život se dramaticky změnily k horšímu. Na konci srpna 1975 dorazila na Jamajku zpráva o smrti etiopského císaře Haile Selassieho. Již předtím se šířily zvěsti o Juniorově duševní nestabilitě, ale zatímco mnozí sledovali následující události s zvědavostí, nikdo nezpochybňoval Juniorovu víru. Krátce po obdržení této zprávy se Byles pokusil o sebevraždu předávkováním prášky. Pokus se sice nezdařil, ale Junior strávil následující dva roky v Bellevue Hospital v Kingstonu. Nemohl se s tím smířit a rozhodl se, že nejlepší bude vzít si život a odejít do Zionu, aby byl se svým Otcem. Haile Selassie byl pro rastamany doslova Spasitelem, a tak zpráva o jeho smrti Juniora zcela zdrtila. Zatímco mnoho rastafariánů považovalo tuto zprávu za pouhou babylonskou propagandu, Junior ji zjevně vzal velmi těžce. Dlouhé dva roky o něm nebylo slyšet, jak se v sanatoriu snažil dát svůj život dohromady a najít v něm nějaký smysl.
Dočasný odchod do ústraní skončil v roce 1978, kdy nahrál triumfální skladbu Heart & Soul pro nejžádanějšího producenta Jamajky té doby, Joe Gibbse. Píseň se stala na ostrově obrovským hitem a Byles v ní upřímně zpíval: „Své srdce a duši musíš dát Jahovi.“ Málokdo mohl pochybovat o integritě a statečnosti tohoto muže.
Navzdory tomuto skvělému návratu do formy mu duševní a finanční nestabilita bránili v tom, aby zpíval ve stejném tempu jako dříve. Natočil ještě jednu píseň pro Gibbse s názvem Dreadlocks Time (1979) a jeden song pro Blacka Morwella, co dostal jméno Don’t Be Surprised (1982). Pak tu ještě bylo nahrávání pro newyorského reggae producenta Bullwackieho Barnese a album nahrané ve stejném roce pro produkční tým Niney the Observer a reggaeolog Leroy Jodie Pierson. Deska dostala název Rasta No Pickpocket a stala se labutí písní Bylesovy kariéry v éře reggae ovlivněného rastafariánstvím.
Ačkoli o detailech není mnoho známo, právě v této době (v 80. letech) zemřela Juniorova matka, jeho dům vyhořel a jeho žena ho opustila a odvedla s sebou děti. V druhé polovině osmdesátek žil Byles na ulici a živil se z odpadků. Bylo to absolutní dno v životě muže, jehož desky se jen pár let předtím hrály na tanečních zábavách a v hudebních obchodech se prodávaly jako čerstvé rohlíky. Na přelomu 80.-90. let nahrál ještě několik skladeb pro Nineyho, co se jmenovaly Little Fleego a Young Girl, ale svou bývalou formu se mu už nepodařilo vykřesat. Za více než 20 let nenahrál žádný další hit.
S nedávným obnoveným zájmem dalších generací o roots reggae 70. let se zvýšil zájem i o Juniorovu diskografii, což vyústilo v jeho krátké, ale energické vystoupení na Sierra Nevada Music Festivalu v červnu 1998. Jeho hlas už sice rozhodně nebyl tím, čím býval – teď už byl chraplavý a místy zlomený, ale stále stejně upřímný jako dřív. Jeho dlouholetí fanoušci si jej na vlastní uši prý užili i tak. Ti, kdo znají jeho příběh a skvělou muziku, kterou Byles vytvořil za posledních více než 30 let, se tehdy nemohli ubránit úsměvu při představě, jak autor se zvedl z ulice a znova zazpíval před několika tisíci lidí na jedné z největších reggae akcí na světě. Zjevením pak bylo Bylesovo vystoupení v roce 2004 na Rebel Salute (video níže!) a pak v roce 2010 na francouzském festivalu Garance.
Navzdory nepříznivým okolnostem byl ale Junior Byles zosobněním úspěchu v každém smyslu slova. Měl odvahu žít život jediným způsobem, který znal, a to s naprostou oddaností tomu, čemu věřil. A byl ochoten za to i zemřít. Někteří by řekli, že právě to bylo příčinou jeho pádu, ale zpětný pohled dokáže z každého hlupáka udělat jasnovidce. Nejlépe to jednou vyjádřil sám Junior:
„Už vidím den, kdy nebudu chtít. Vidím to. Vím, že je to za rohem. Je mi jedno, jak mysticky to může vypadat. Jsem vděčný, protože vím, že dokud budu žít čistě a snažit se dělat to, co je správné, moje odměna bude nekonečná a neocenitelná.“
Dílo Juniora Bylese je dostupné na několika CDs. Reedice Beat Down Babylon: The Upsetter Years u labelu Trojan obohatilo toto klasické album o tucet dalších skladeb a dubwise verzí. Kompilace s názvem Curly Locks: Best of Junior Byles & the Upsetters (1970-1976) od Heartbeat se částečně překrývá s vydáním Trojan, ale nabízí také dosud nevydané nahrávky, mixy a verze za doprovodu deejays Jah T a Dennise Alcaponeho. Obě tyto desky se soustředí na Juniorovu spolupráci s Lee Perrym a jsou nezbytnou součástí každé sbírky Bylesových nebo Perryho nahrávek.
129 Beat Street Ja-Man Special (1975-1978) na labelu Blood & Fire pak představuje čtyři Juniorovy skladby pro Ja-Mana spolu s půl tuctem dalších důležitých skladeb od jiných umělců tohoto labelu, jako byli Bim Sherman, Pablo Moses a U-Brown. Ačkoli není jasné, zda výnosy z výše zmíněných alb Heartbeat a Trojan byly správně rozděleny, autorské honoráře z alba Blood & Fire skutečně dostal Byles, což byl další důvod, proč si toto skvělé album pořídit. Mimochodem skladbu Weeping najdete na CD Observer Station produkovaném Nineym (vydáno u Heartbeat). Výše zmíněný hit Heart & Soul pak nejlépe najdete na albu Uptown Top Ranking: Joe Gibbs Reggae Productions (1970-1978) vydaném u Trojan. Slavnou Fade Away pak objevíte mj. na albu Hitbound! The Revolutionary Sound of Channel One.
Mr. Byles rest in Eternal Peace
Jah Rastafari
* původní text napsal Toby Gohn (2002),
překlad a doplnění Admirál Kolíbal (2025)
Autor fotografie níže je David Těšínský.
Foto (d) David Těšínský
https://tesinskyphoto.com/jah-people-jamaica
