Tinariwen: Profil saharských tuaregů
O Sahaře se říká, že cizince přitahuje prazvláštní silou: Paul Bowles, americký novelista a hudební sběratel, jezdil od třicátých let čerpat inspiraci do Maroka a jeho příkladu pak následoval spisovatel William Burroughs, členové Rolling Stones, Jimi Hendrix i řada jazzmanů. Po svém si mystický vliv Sahary vysvětluje kočovný národ Tuaregů: „Bůh stvořil země plné vláhy proto, aby lidé měli kde žít, ale právě tak stvořil pouště, aby tam lidé mohli poznat svoji duši.“
„Když přijdete na severoafrický trh a na chvíli zavřete oči, obklopí vás kulisa plná svůdných vůní, lákavých a neznámých tónů. Čas jakoby se na chvíli zastavil. Někde nad chaotickou směsicí hlasů zaslechnete kytaru, přidá se hypnotický rytmus bicích, a přestože nerozumíte textu, máte stejný pocit, jako když jste slyšeli poprvé blues: ty příběhy vyprávějí jak o utrpení, tak o síle mu vzdorovat,“ líčí své zážitky německý producent, který odjel do Afriky hledat kořeny hudby amerických černochů. Právě z této hudební líhně pocházejí Tinariwen. Jejich učitelem byl o generaci starší hudebník jménem Aziz, který výrazně ovlivnil také „malijského bluesmana“ Ali Farku Toureho. K nejživějším kontaktům mezi kočujícími Tuaregy a malijskými černochy docházelo v okolí města Timbuktu, které bylo po staletí křižovatkou saharských karavan. Zánik kolonialismu v 60.letech znamenal ale pro kočovníky ze Sahary spíše pohromu a Tuaregové se podobně jako řada jiných etnik stali národem bez státního útvaru, jejich území bylo rozparcelováno mezi nově vzniklé africké státy. Vzpoura Tuaregů roku 1963 byla krutě potlačena a z mnoha kočovníků se tehdy stali vyhnanci. Nahrávky Tinariwen byly zakázané v Mali i Alžíru, hudba totiž rebelům sloužila jako bojové signály. Situace tehdy využil libyjský diktátor Kaddáfí: „Rozumím vašemu utrpení. Dám vám zbraně a vycvičím vás.“ Když ale muzikanti dorazili do libyjských táborů, bylo jim jasné, že Kadaffí z nich chtěl udělat žoldnéře pro své vlastní války. Tinariwen desertovali, vrátili se do Mali. Roku 1992 saharští rebelové uzavřeli mír s malijskou vládou, Tinariwen se vynořili z undergroundu jako hrdinové a jejich písně získaly sílu národní hymny.
„Když jsem byl na Sahaře, zdálo se mi, že jsem v centru vesmíru. Ti muzikanti znali – stejně jako já – blues, Boba Marleyho, Ali Farku Toureho,“ vypráví o svém setkání Tinariwen kytarista Roberta Plant a Justin Adams. Hudba Tinariwen působí jako exotická krajina, která má překvapivě povědomé rysy. Ostrý zvuk kytar připomíná rockové minimalisty, perkuse i zpěv vytvářejí hypnotické napětí. Tinariwen se před dvěma lety stali spolu s Robertem Plantem hlavními hvězdami saharského Festivalu v poušti. Letos získali exkluzivní nahrávací smlouvu pro londýnskou nezávislou značku vedenou producentem odpovědným například za úspěchy Portishead a natočili své třetí album.
Tinariwen: Blues ze Země prázdnoty
‚Blues Ali Farka Toureho radikalizované válkou a suchem‘ – tak mnozí vidí hudbu skupiny Tinariwen. Její členové pocházejí z kmene kočovných Tuaregů, odvěkých pouštních nomádů; hrdých a nespoutaných vůdců velbloudích karavan; respektovaných vládců neohraničené Země prázdnoty – Azawadu, vysněného území Tuaregů, rozprostírající se kdesi mezi Alžírem, Mali, Nigerem a Libyí. Pouze ‚vítr, hvězdy a vodu‘ uznávající Tuaregové byli v mnoha povstáních za svůj Azawad doslova zmasakrováni a aby toho nebylo málo, v roce 1973 je z pouště vyhnalo i strašlivé sucho. Tisíce mladých příslušníků kmene uteklo do Alžírska, Mauretánie a Mali; hledali práci ve městech a část z nich neodolala lákání libyjského vůdce Muamara Kaddafiho. V jeho uprchlických táborech se jim pak dostalo zbraní i taktiky povstalecké rebelie, orámované namísto tradičních písní novou hudbou: Bob Marley, marocký sufi Nass El Ghiwane a John Lennon s Bobem Dylanem.
V jednom z takových táborů se okolo dvaaosmdesátého roku zrodila z šestice mladých, hladových exulantů, skupina Tinariwen; nebo také Taghreft Tinariwen, tedy Building Up Of Countries. Středověké jednostrunné housle imzad a bubínky tinde sice nahradily skřípějící elektrické kytary, nicméně naříkavé pouštní blues zůstalo. Tinariwen ho ovsem přiostřili a učinili z něj hudbu ‚exilu a boje‘. Hráli kde se dalo: na svatbách, pohřbech, tradičních slavnostech i manifestacích a skrze špatně natočené kazetové nahrávky je brzy poslouchala celá jižní Sahara. Tinariwen, milováni mládeží i bojovníky, představovali symbol nové doby. A když pak na počátku 90. let explodovalo na hranicích Mali a Nigeru nové povstání, Tinariwen s kalašnikovem na zádech vytvářeli jeho soundtrack. Po šesti letech utrpení, kdy konečně přišel mír, stáhli se Tinariwen do západoafrického Mali. Tam je našel anglický kytarista Justin Adams s francouzskou multikulturní kapelou Lo’Jo.
Své první album THE RADIO TISDAS SESSIONS natáčeli Tinariwen předloni uprostřed pouště v malijském městečku Kidalu. Místní rádio tu diky dodávkám elektrického proudu vysílá pouze od sedmi večer do půlnoci a tehdy mohli spustit své blues i Tinariwen. Pro Adamse nebylo prý problém zajistit mobilní studio, nicméně „bylo by šílenstvím tenhle příběh přikrašlovat“. V desítce skladeb zpívaných v jazyce tamashek šesticí doplňuje, jak je v Zapadni Africe obvyklé, ječivý ženský sbor; vše zní proto velmi syrově a naléhavě, koneckonců máme co do činění s blues o bolesti, utrpení, exilu a identitě. A jak na obalu píše Andy Morgan, „blues se vždycky rodilo z útlaku a Tinariwen jsou zde, aby vám sdělili důvod proč.“ Koncerty této neobyčejné kapely zároveň patří mezi nejmagičtější zážitky, se kterými se můžete na koncertních podiích setkat.
* Jiří Moravčík pro Respect music
fotografie: Lionel Préau, Eric Mullet,
respectmusic.cz a freemusic.cz
Odkazy:
www.justinadams.co.uk
en.wikipedia.org
www.rootsworld.com
www.eyefortalent.com
www.mali-music.com
www.triban-union.com
