Legendární jamajský producent Lee „Scratch“ Perry by první jarní den roku 2026 oslavil své devadesáté narozeniny. Oprášil jsem proto text, který jsem napsal před deseti lety, když tu ještě byl a slavil osmdesátku. Jeho význam pro hudební evoluci (a to zdaleka nejen jamajskou) trvá i po jeho odchodu v srpnu 2021 a proto většinu následujícího článku nechávám v původním znění, jako by tu ještě byl. Jeho muzika tu totiž je a bude fascinovat další a další generace svou intenzitou, krásou a nadčasovostí…
Pokud tušíte, o koho jde, asi vás nepřekvapí, že ani v osmdesáti pořád nevypadá jako děda, co bych chtěl jít do důchodu. Naopak, jeho aktivity ani trochu nepolevují, vydává několik alb do roka a spolupracuje s kdekým od Mad Professora po The Orb. Pro mnohé je to magor a podivín, ale zároveň má v sobě velkého génia a čaroděje, který v sedmdesátých letech zcela zásadně ovlivnil vývoj reggae a dubu…
Narodil se v 20. března 1936 v jamajském Kendalu a o jeho dětství se moc neví. Prý se narodil do chudých poměrů a tak se jeho spásnou vizí brzy stala hudba. Přestěhoval se za ní do Kingstonu a už koncem 50. let si tam našel práci v tehdy nejrozjetějším místním studiu a vydavatelství Studio One. Začal pro ně nejprve prodávat desky, pak i nahrávat a k tomu se přidalo mnoho dalších úkolů různého druhu. Jenže mezi Perrym a majitelem labelu, kterým byl Clement „Coxsone“ Dodd, bylo občas hodně dusno a tak se po čase kvůli osobním a finančním konfliktům rozešli. Lee si pak našel práci ve studiu Joea Gibbse, dalšího kultovního producenta jamajské hudební scény. I tady ale po čase proběhly finanční nedorozumění a tak Perry odešel (a nebo byl vyhozen). Těsně poté – léta Páně 1968 si Scratch založil vlastní značku Upsetter Records a vydal první singl People Funny Boy, kde inovativně použil sampl plakajícího dítěte a hlavně riddim, který už zněl skoro jako reggae, žánr který teprve toho roku dostal své jméno. Hlavní pointou skladby ale byl její text, který Perry namířil přímo proti Gibbsovi. A měl s tím úspěch – prodal 60.000 singlů jen na Jamajce! Podobně pak „zatočil“ i s Coxonem v songu „Run for Cover“.
V letech 1968 – 1972 nahrával se svou studiovou kapelou the Upsetters, jejíž oporu tvořili bratři Barrettovi, mnoho dalších singlů, které vydával pod různými značkami. V roce 1973 si pak na svém dvorku postavil vlastní studio, které nazval the Black Ark (Černá archa). O jeho podivínsky excentrickém, ale zároveň geniálním přístupu k muzice už kolovaly příběhy, které fungovaly jako magnet pro zpěváky, co chtěli překročit hranice tehdejších zvukových norem. Za Perrym tak přišli nejen pánové Max Romeo, Junior Byles nebo Junior Murvin, kteří tu natočili své nejdůležitější pecky, ale i celé vokální skupiny The Heptones, The Congos nebo The Wailers.
Ano i trio Tosh, Wailer & Marley u Perryho natočilo v letech 1970-1971 hodně velmi zásadních kousků a pak mu mimochodem při odchodu přebrali bratry Barrettovy. Mimochodem Perry jméno Chrise Blackwella (majitele Island Records) takřka do konce svých dnů skloňoval ve velmi negativních konotacích. Téma autorských honorářů tehdy bylo na Jamajce v plenkách a ani dnes se toho už moc vysoudit nedá, jak se později přesvědčil třeba i Familyman Barrett ve sporu s Ritou Marley a Island Records.
V roce 1978 ale bylo dílo dokonáno. Z dekády geniální produkce, která posunula reggae a dub mílovými kroky do budoucnosti, přišla éra destrukce. Scratch prý začal ujíždět na nebezpečné kombinaci alkoholu s acidem a své studio nakonec podpálil a odstěhoval se z Jamajky. Nějakou dobu se pak potloukal po Británii a USA, kde i příležitostně vystupoval. Zpět na konstruktivnější cestu se ale prý vrátil až v roce 1985, kdy se setkal s Markem Downiem (Marcus Downbeat), s kterým pracoval na desce Battle of Armagideon, která vyšla u britských Trojan Records. Koncem 80. let se pak seznámil s Adrianem Sherwoodem a Mad Professorem, což mu pomohlo opět najít směr do solidnějších vod hudebního světa. Důležitou součástí toho asi byl také fakt, že se na čas zřekl alkoholu a ganjy. Mimochodem v jednom rozhovoru se Perry přiznal, že dříve třeba „foukal kouř do mikrofonu, aby se ganja dostala do písničky“, protože chtěl vědět, jestli „tu muziku dělal kouř nebo Lee Perry“.
Dnes už víme, že to byla kombinace obojího. Nicméně Perry už normálním asi nikdy nebude. Hudební veřejnost si na jeho výstřelky už zvykla a v dnešním bláznivém světě vlastně už ani nepůsobí tolik výstředně. Pokud tedy nemyslíte na to, že ten pán s obarvenýma fousama by mohl být váš pradědeček. V roce 2003 Perryho ocenila americká Akademie Grammy a dala mu cenu za desku Jamaican E.T. Rok poté jej časopis Rolling Stone zařadil mezi 100 nejlepších umělců všech dob, takže své místo vedle Mozarta a Hendrixe už má pojištěné i papírem. Tehdy už bydlel spokojeně ve Švýcarsku a v letech 2006 – 2008 s ním spolupracovali mj. Keith Richards, George Clinton, Bill Laswell, Moby, Sly Dunbar, Ari Up a znova i Adrian Sherwood, s kterým nahrál album The Mighty Upsetter…
Přišly další dvě nominace na Grammy za nejlepší reggae album roku, spolupráce s rakouskými Dubblestandart na dvojdesce Return from Planet Dub, která vedle nových písniček znovu představuje i archívní materiály ze 70. a 80. let. V roce 2010 si Perry střihl v Los Angeles svou první výstavu pojmenovanou „Secret Education“, kde představil své vizuální obrázky a video instalace. Inspiroval už také vznik dvou filmových dokumentů, z nichž jeden natočil světoznámý Benicio Del Toro. V roce 2012 Perry natočil desku s anglickou elektronickou partou The Orb a dostal vyznamenání od jamajské vlády za přínos zemi. Mohli bychom pokračovat dál a dál, ale zbytek jeho příběhu si jistě snadno najdete sami. Lee „Scratch“ Perry byl hudební génius a inovátor. Jeho vystupování někdy vzbuzovalo úsměv, ale měl také velký respekt za své životní dílo a jeho muzika a texty otevíraly netušené dimenze. Scratch Forever!
* Admirál Kolíbal
