ProfilyProfily

Marcus Mosiah Garvey in memoriam (1887-1940)

O životě a díle černého Mojžíše z Jamajky

Kdo byl Marcus Garvey? Letos si připomínáme osmdesát let od skonu jedné z nejdůležitějších postav jamajské historie, která je dodnes zcela zásadní pro celou afroamerickou diasporu. Bojovník za práva dlouho utlačované černé rasy, otec černošského nacionalismu a hnutí Zpět do Afriky. Byl velkým propagátorem afrického dědictví a kultury a bezesporu jeden z nejvýznamnějších afroamerických vůdců a myslitelů na počátku 20. století. Pro někoho byl radikálním novinářem, pro jiné schopným organizátorem a politikem, neortodoxním podnikatelem a ekonomem, originálním filosofem a intelektuálem i nadaným spisovatelem a básníkem. Jiní jej vnímali hlavně jako náboženského myslitele, charismatického kazatele a revolučního proroka, který předpověděl příchod Černého Mesiáše.

Tento jamajský národní hrdina, často přezdívaný „Černý Mojžíš“, za nímž stálo v době jeho největší slávy nejméně pět miliónů organizovaných černochů, je dodnes vzorem pro mnohé uvědomělé obyvatele Karibiku, Afroameričany, ale i Afričany všude po celé diaspoře i v samotné Africe. Svými idejemi a činy ovlivnil mnohé pozdější černé vůdce (z těch známějších to byli Martin Luther King, Malcolm X, Kwame Nkrumah, Elijah Muhammad, Stokely Carmichael, Eridge Cleaver, Steve Biko ad.) a sociálně-politická seskupení a hnutí (Black Power, Hnutí za občanské práva, Black Muslims, Black Panthers, Black Consciousness, Africký národní kongres ad.), ale i hnutí kulturní (např. négritude, harlemskou renesanci či tzv. Black Studies). V neposlední řadě svým učením – garveyismem – ve 30. letech výrazně inspiroval a ovlivnil (dle některých interpretací v podstatě založil) rastafariánské hnutí.


Marcus Mosiah Garvey se narodil 17. srpna 1887 v přímořském městečku St. Ann’s Bay ve farnosti Svaté Anny na severu Jamajky. Jeho otec byl potomkem marúnů a jeho matka silně věřící. Prý svého syna chtěla pojmenovat Moses (Mojžíš) v správné předtuše, že se stane vůdcem lidu. Jeho přísný otec však nakonec prosadil, aby bylo jejich jedenácté dítě pojmenováno podle něj. Jelikož chudá rodina neměla prostředky na školné, byl po dokončení základní školy (kde prý vynikal zejména v historii, řečnictví a matematice), poslán ke svému kmotrovi, u kterého se vyučil na tiskaře. Dostával zde však také soukromé lekce a měl k dispozici rozsáhlou knihovnu, kde se dále vzdělával a horlivě se účastnil diskuzí zdejších černých vzdělanců a pamětníků otroctví o politice a sociálních otázkách.

V roce 1906 přesídlil jako osmnáctiletý do Kingstonu, kde začal pracovat v jedné tiskárně. Pokoušel se zde vydávat i vlastní noviny The Watchman (Strážce), ale bezúspěšně. Za dva roky se již stal mistrem, ale poté, co se jako řečník zúčastnil velké stávky tiskařů za vyšší mzdy (i když jemu samotnému bylo vedením nabídnuto zvýšení platu), ztratil nejen práci, ale i možnost nadále pracovat v soukromém sektoru. Díky svým schopnostem byl však brzy zaměstnán ve státní tiskárně. Již v roce 1910 vstoupil do National Club of Jamaica, jakéhosi sociálně-politického klubu, jehož byl záhy zvolen tajemníkem. Vydává zde i svou první publikaci The Struggling Mass (Trpící masa). Ve stejném roce odjíždí do Kostariky, kde pracuje na banánové plantáži jako časoměřič. Zde byl očitým svědkem žalostných pracovních podmínek černých námezdních dělníků nehorázně vykořisťovaných bílými plantážníky, proti nimž neúspěšně protestoval na britském konzulátu. Napsal tehdy:

„(Bůh) nikdy nezamýšlel, že by jedinec mohl klesnout na úroveň peóna, nevolníka či otroka, ale aby byl vždy člověkem v plném kontrole svého zdravého rozumu a nejopravdovějšího poznání sebe sama. Ale jak se člověk od svého stvoření změnil? Dnes ho najdeme rozděleného do různých tříd – bezmocný hlupák, závislý otrok a sluha – a pán. Tyto odlišné třídy Bůh nikdy nestvořil. Stvořil člověka.“

Následuje cesta po Střední a Jižní Americe financovaná odborovými organizacemi. Garvey navštívil Guatemalu, Honduras, Panamu, Nikaraguu, Ekvádor, Kolumbii, Venezuelu, Chile a Peru, kde všude sledoval vykořisťování místních i západoindických dělníků v dolech i na tabákových plantážích. Všude debatuje s karibskými dělníky, kteří sem přijížděli za prací, jelikož na ostrovech panovala nezaměstnanost a chudoba, a formuje své politické názory na nespravedlivé = rasové rozdělení rolí vykořisťujících (bílých, popř. míšenců) VS. vykořisťovaných (černých). Kdekoliv to bylo možné, založil malé noviny (např. „La Nacionale“ v Kostarice, „La Prensa“ v Panamě ad.), kde zveřejňoval názory a pocity migrujících námezdních dělníků. Nikde se mu však nepodařilo vysvětlit samotným dělníkům, jaký význam má takové vydávání vlastních novin nebo založení odborářské organizace, jež by hájila jejich zájmy a práva. Často se též dostával do konfliktů s místními autoritami, které mu dávaly nálepku agitátora. Jamajskou vládu naopak jeho stížnosti na diskriminaci černých Jamajčanů ve všech těchto zemích vůbec nezajímaly.

V roce 1912 odjíždí Marcus Garvey za svou sestrou do Londýna. Pravidelně zde řeční na tzv. „Speakers Corner“ (Nároží řečníků) v Hyde Parku, ale též navštěvuje přednášky na univerzitě a seznamuje se zde s mnoha černými vzdělanci. Ovlivnil ho zejména súdánsko-egyptský nacionalista Dus Muhammad Ali, který mimo jiné v Londýně vydával The African and Oriental Rewiew (Africkou a orientální revue) a byl též autorem uznávané studie In the Land of the Pharaos (V zemi faraonů). Díky přátelství s tímto učencem získává Garvey bohaté znalosti o africké historii a kultuře, o kolonizaci a exploataci Afriky evropskými mocnostmi, ale především o historickém a náboženském významu černošské diaspory. Velice na něj zapůsobila i vlivná kniha  Ethiopia Unbound (Nezkrocená Etiopie) o politickém odboji a rasové emancipaci Afričanů, jejíž autorem byl Casely Hayford. Tato kniha, vydaná v Londýně roku 1911, byla velmi populární v místní komunitě černošských studentů a intelektuálů. Myšlenky o spáse černé rasy v ní obsažené jsou převzaty z idejí misionáře a profesora jménem Edward Wilmont Blyden (1832-1912) původem z karibského ostrůvku St. Croix (Virgin Islands). Tento dnes již polozapomenutý průkopník myšlenek a hnutí etiopanismu byl známý též jako „novodobý prorok“ osvobození Afričanů. Blyden se jednak snažil odstranit evropský mýtus o podřadnosti černé rasy a také zlepšit podmínky černochů v Novém světě. Roku 1872 se podílel na založení měsíčníku „The Ethiopian“ věnovanému edukaci Afričanů na celém světě. Garveyho také silně ovlivnily knihy známého afroamerického učence a buditele Bookera T. Washingtona – zejména jeho autobiografie Up From Slavery (Povstat z otroctví), kde se seznámil se situací černochů ve Spojených Státech. Všechna tato díla jej natolik oslovila, že se rozhodl stát aktivistou v boji za práva černé rasy a jejím vůdcem.

V červenci 1914 se Garvey vrací na Jamajku, kde už po několika dnech založil dvě organizace: The Universal Negro Improvement and Coservation Association (Společnost pro všeobecný pokrok a zachování dědictví černochů) – předchůdce pozdější slavné UNIA – a jako koordinační orgán African Communities League (Liga afrických komunit). Prvním cílem bylo vybudování rovnocenného, ale segregovaného systému vzdělání pro černé Jamajčany. Vzorem pro Společnost mu byl známý Tuskagee Institut B.T. Washingtona, a jeho mottem se stalo: „One Aim! One God! One Destiny!“ (Toto heslo: „Jeden Cíl! Jeden Bůh! Jeden Osud!“ převzal Garvey z již zmíněné knihy Ethiopia Unbound. Později bylo často – a vlastně je občas dodnes používáno mnohými rastafariány. Garveyho cíly byla v té době zejména ekonomická podpora černošského obyvatelstva na celém světě, ochrana africké kultury a boj proti rasové diskriminaci, ale i vytvoření jakéhosi celosvětového černošského bratrství, podpora pocitu pýchy a příslušnosti k této rase, ale i nezávislost afrických států.

Tato filosofie je shrnuta ve dvou nejznámějších Garveyho výrocích, často citovaných v reggae textech: „Up! Up! You migty race! You can accomplish Chat you will!“ („Vzůru! Povstaň mocná raso! Můžeš dosáhnout všeho, čeho chceš!) a „Africa for the Africans, those at home and abroad.“ („Afrika Afričanům, těm doma i všude jinde.) Hlavní inspirací pro založení první skutečně masové organizace byly pro Garveyho (kromě již zmíněných vzorů) myšlenky a rozhovory s bahamským učencem žijícím na Jamajce – Dr. Lovem. Tento bojovník za zrovnoprávění Afro-Jamajčanů i černošského světa vůbec založil již v roce 1901 The Pan-African Association (Pan-Africké sdružení), dle jehož cílů Garvey v podstatě formuloval i své cíle. Vize Pan-afrického hnutí zveřejnil Dr. Love ve svých novinách v těchto pěti bodech: 1) osvobodit Afričany a jejich potomky na celém světě skrze jejich občanská a politická práva; 2) zlepšit podmínky utlačovaných bratrů v Africe, Americe a dalších částech světa; 3) vyvinout úsilí k zabezpečení efektivní legislativy a podporovat naše lidi ve vzdělání, průmyslu a obchodní podnikavosti; 4) podporovat produkci studií a statistik vztahující se k našemu lidu; 5) zakládat finanční fondy k naplňování těchto cílů.

Ani přes ušlechtilé záměry se však Dr. Loveovi ani později Marcu Garveymu nedostalo na Jamajce příliš pochopení. Garvey byl soustavně kritizován a zesměšňován zejména místními míšenci, kteří ve snaze, aby byli klasifikováni jako bílí odmítali a popírali své africké kořeny. K největším Garveyho zastáncům na Jamajce patřil paradoxně kingstonský starosta a římsko-katolický biskup – oba běloši… Nejen pro tento neúspěch, ale i protože potřeboval pro své plány získat finanční prostředky a protože chápal svou misi opravdu univerzálně, odcestoval Garvey v roce 1916 do USA. Měl se zde též setkat s Bookerem T. Washingtonem, který ho k návštěvě Spojených Států vlastně vyzval, k tomuto setkání však kvůli předčasné Washingtonově smrti bohužel nedošlo.

V březnu 1916 Marcus Garvey připlouvá poprvé do New Yorku. Usazuje se v přavážně černošském Harlemu, kde si coby pouliční řečník záhy získává ohlas mezi černými přistěhovalci z Karibiku, ale i u místních Afroameričanů. Jeho vášnivé projevy byly něčím mezi politickou agitací a náboženským kázáním, používal religiózní mluvu a často i zpíval vlastní gospely. Jeho poselství černošské hrdosti, zde Nachází tu první spolupracovníky, ale aby získal širší podporu a poznal americkou realitu, procestoval téměř celé Spojené Státy. V lednu 1918 pak Garvey v Harlemu konečně zakládá proslulou UNIA – The Universal Negro Improvement Association (Společnost pro všeobecný pokrok černochů). Její cíle byly v podstatě podobné, jak je již formuloval před čtyřmi lety na Jamajce – konkrétně: 1) celosvětové bratrství černé rasy, 2) vývoj Afriky z koloniálního jařma k soběstačnému gigantu, na který by mohli být pyšní všichni černí, 3) Afrika jako místo, kam by se mohli vrátit všichni černí a rozvinutý černošský národ s vlivem na světové mocnosti, 4) černý národ, jehož zástupci by byli posláni do všech hlavních zemí a měst světa, 5) vývoj černošských vzdělávacích institucí pro výuku černošských kultur, 6) podpora černého pokolení, kdekoliv se nalézá.

Tento program padá v USA – na rozdíl od Jamajky – na úrodnou půdu, jelikož zde již existovala jistá tradice černošské emancipace a hrdosti (nejrůznější černošští kazatelé, hnutí abolicismu, dílo Fredericka Douglase, Brokera T. Washingtona, W.E. Burghardta Du Boise a dalších, rozvíjející se jazzová hudba a literární hnutí „Harlemská renesance“ atd.). UNIA získává během jednoho roku neuvěřitelné 4 miliony členů, organizovaných v jejích pobočkách ve 38 amerických státech a 6 dalších zemích. Marcus Garvey se tak stal nejúspěšnějším a nejvlivnějším černošským vůdcem své doby na celém světě. Roku 1919 potom zakládá noviny The Negro World (Černošský svět). Tento 10-16ti stránkový týdenník vydávaný v angličtině, francouzštině a španělštině nákladem asi 65 000 výtisků získával další a další nadšené stoupence sjednocení a rozvoje černošské rasy.

„Jsme schopni všeho toho, co mohou lidé jiných ras, umožněte nám tedy tady a teď budovat velké podniky, obchod, průmysl a konečně i vlastní národ, který by nás ochránil, ať bychom žili kdekoliv na světě. Přestaňte žebrat o pracovcní místa, vytvořte si je sami. Pamatujte: Pomozte si sami a Bůh vám pomůže.“

Tato Garveyho představa nutnosti odstranění vykořisťování černých bílými – tedy myšlenka nezbytnosti ekonomické emancipace před získáním úplné svobody vedla k založení Negro Factories Corporation (Korporace černošských podniků) – řetězu pekáren, restaurace, prádelny, krejčovství, obchodu s oděvy, továrenského skladiště a vydavatelství. Ve stejném duchu založil Garvey i řadu dalších, výlučně afro-amerických institucí: Universal Black Cross Nurses (Všeobecné zdravotní sestry Černého kříže), Black Eagle Flying Corps (Pilotní sbory Černých orlů), Universal African Motor Corps (Univerzální africké motorizované sbory) a dokonce začal organizovat i africké legie – Universal African Legion, s nimiž pořádal okázalé vojenské přehlídky v ulicích Harlemu i jiných černošských čtvrtích amerických měst. „Je třeba naučit amerického černocha černošství, černým ideálům, černému průmyslu, černým Spojeným Státům a černému náboženství. Černoši celého univerza, svázáni jediným cílem – osvobozením sebe sama a osvobozením Afriky, té velké země, jež nám právem náleží.“

Jedním z nejvýznamnějších Garveyho počinů s dalekosáhlými důsledky však bylo založení lodní dopravní společnosti Black Star Line Steamship Corporation (Parolodní společnost Černá hvězda) v roce 1919. Po nashromáždění dostatečného kapitálu z prodeje akcií (podílníky společnosti se nadšeně stávali i ti nejchudší) se po velkém úsilí skutečně podařilo zakoupit parník Yarmouth a později ještě dvě další lodě, které měly sloužit jednak k dopravě různého nákladu, zejména však k přepravě afro-američanů i karibských černochů do jejich vysněné domoviny – Afriky. Tento podnik souvisí snad s klíčovou ideou garveismu – repatriací.

„Společnost pro všeobecný pokrok černochů reprezentuje naděje a aspirace probuzeného černocha. Naším přáním je najít své místo ve světě, kde bychom nenarušovali pokoj jiných lidí; složit naše břímě a dát spočinout našim znaveným bedrům a nohám na březích Nigeru a zpívat naše písně a pět naše chvalozpěvy k Bohu Etiopie.“

Afrika byla v tomto myšlení nejen idealizována, ale přímo mytizována a ztotožněna s jakýmsi „zlatým věkem“ a „rajským lůnem“ černého člověka. Nemůžeme však říci, že neprávem, jelikož původ Afričanů i doba rozkvětu jejich kultury skutečně ležela v Africe, i když v Africe historické a tradiční. Afrika Garveyho současnosti však byla povětšinou dosti smutným místem evropské kolonizace, chudoby a utrpení. Masová repatriace však neměla, podle garveistů, spasit jen Afričany v diaspoře, ale i zachránit vykořisťovanou Afriku. S tím souvisel i požadavek dekolonizace: „Říkáme bílému muži, který nyní vládne v Africe, že je v jeho vlastním zájmu, aby z Afriky odešel už nyní, protože my přijdeme…a bude nás 400 milionů… A nebudeme se ptát Angličanů, Francouzů, Italů či Belgičanů, proč jsou v Africe. My jim prostě rozkážeme, aby odešli.“

Reálná repatriace se však ukázala být dosti problematickou. Evropané samozřejmě nehodlali své výnosné africké kolonie jen tak opustit, o případných Garveyho jednáních s Etiopií nejsou žádné doklady a Libérie – jediná další svobodná země na kontinentu založená roku 1847 americkými abolicionisty a humanisty pro osvobozené afro-americké otroky – odmítala další potenciální navrátilce z řad garveistů na své území vpustit. UNIA vyslala do Libérie dvě diplomatické mise (v roce 1920 a 1923), ale obě selhaly. Bez odezvy zůstala i Garveym vyslaná delegace na poválečnou konferenci Ligy národů v Ženevě, jež požadovala přidělení některých bývalých držav poraženého Německa americkým černochům za jejich přínos k vítězství Spojenců. Mimochodem svůj projev na této konferenci tehdy mimo jiné přednesl i pozdější etiopský císař Ras Tafari Makonnen, v té době však „pouhý“ guvernér jedné etiopské provincie, už tehdy ale velmi vlivný. Garveyho parníky měly navíc časté poruchy, jejich provoz i údržba byla velmi nákladné, a tak se společnost brzy dostala do finančních potíží. Myšlenky repatriace však přes všechny nezdary její realizace však nezanikly a byly znovu oživeny rastafariánským hnutím.

Zhruba od dvacátých let se v Garveyho projevech, „kázáních“ i básních objevuje religióznější zaměření. Náboženství bylo pro Marcuse jakýmsi soustředěním pozitivní energie, především však dobrým kodexem, dle něhož by měl člověk žít. Černý lid podle něj potřeboval takové náboženství, které by mohl považovat za vlastní, ne bělošské křesťanství vnucované Afričanům po staletí misionáři a kolonizátory, ale ani původní africké víry. Základem takového černého náboženství měla být Bible, čtená a re-interpretovaná pro černého člověka, ale i specificky africké hodnoty – humanismus, solidarita, nesobeckost, oddanost Bohu a společenství. Pilíře africké hrdosti a identity spatřoval zejména v pradávné a bohaté historii Etiopie, nesoucí dědictví původního křesťanství a judaismu. Velkou inspirací bylo i Sionistické hnutí (konec 19. st.) snažící se revitalizovat a aktualizovat právě židovskou víru, náboženství a filosofii.

Marcus Garvey je především považován za autora proroctví o příchodu Černého Mesiáše: „Pohleďte k Africe, kde bude korunován Černý král, který bude Spasitelem“, jenž měl údajně pronést ještě než odjel do USA – tedy asi v roce 1915. Když byl potom v roce 1930 právě v Etiopii korunován Ras Tafari Makonnen, potomek biblických králů Davida a Šalamouna – na Hailé Selassieho I. jako „Král králů, Pán pánů a Vítězný Lev z kmene Judova“, statisíce Afričanů na celém světě uvěřilo, že právě on je tímto Mesiášem černého lidu. Zůstává nicméně sporné, zdali Garvey vůbec tento výrok řekl (existuje podezření totiž, že jeho autorem byl spíše jeho spolupracovník reverend James Moris Webb, chicagský duchovní a mystik a autor výmluvné knihy A Black Man Will Be the Coming Universal King, Proven by Biblical History (Černý Muž se Stane Univerzálním Černým Králem, Doloženým Biblickou Historií) z roku 1919) a zdali je vůbec ono proroctví myšleno doslova či spíše „literárně“ a duchovně. Sám Garvey zbožštění etiopského cíře odmítal a popíral, Hailé Selassieho považoval spíše za (tyranského) monarchu. Nicméně, existují doklady, že na četných pochodech a manifestacích jeho UNIA, byly vedle Garveyho portrétů nešeny ikony s Ras Tafariho podobiznou, i že mnoho garveistů Krále tajně uctívalo. (Sami otcové rastafariánského hnutí: Leonard P. Howell, H. Archibald Dunkley, Joseph Nathaniel Hibbert a Robert Hinds vzešli právě z garveismu.)

Roku 1920 uspořádal Marcus Garvey v newyorkském Madison Sqare Garden 1.mezinárodní konferenci Společnosti pro všeobecný pokrok černochů, jíž se zůčastnili delegáti z více než 25 zemí. Promluvil zde asi k 25 000 posluchačů o své koncepci „nového černocha“ (New Negro) a o potřebě vybudování silného afrického národa a státu, a poté byl jednohlasně zvolen „prozatímním prezidentem“ Afriky. Na konferenci byla též přijata tzv. „Deklarace práv“ (Declaration of Rights; mj. často později zmiňovaná v reggae písních) a zvoleny oficiální barvy Společnosti: rudá, černá a zelená. Tyto barvy se nestaly jen barvami garveyistů a symbolem černošského hnutí, ale později je přijaly i rastafariáni, kteří však postupem času přidali – někdy i nahradili – černou barvu barvou žlutou (či zlatou). „Shromážděte se kolem vlajky, shromážděte se kolem rudé, zlaté, černé a zelené./Marcus řek’: Rudá za naší krev, která tekla jako řeka./ Marcus řek’: Zelená za naší zem – Afriku./ Marcus řek’: Žlutá za zlato, který nám ukradli./ Marcus řek’: Černá za lid, který vykořisťovali.“ (Steel Pulse: Rally Round) Garveistické a rastafariánské barvy přijaly na své vlajky i mnohé osvobozené africké státy (např. Burkina Faso, Ghana, Guinea, Keňa, Kamerun, Mali, Malawi, Rwanda, Senegal, Togo, Zambie, Zimbabwe).

Po skončení konference kráčel Garvey ulicemi Harlemu v okázalém vojenském kostýmu v čele více než padesátitisícového zástupu „nových černochů“. Takováto demonstrace (černé) moci, stejně jako mnohé předchozí Garveyho aktivity, samozřejmě nemohly nechat (bílý) americký establishment chladným. Byl vystaven mnohé kritice oficiálních médií a silnému nátlaku americké vlády, která se obávala jeho rostoucího vlivu. Na počátku roku 1922 byl Marcus Garvey zatčen FBI pro údajnou zpronevěru a nejasnosti v dokladech okolo společnosti Black Star Line. Nově zvolený řiditel FBI J.Edgar Hoover byl na „likvidaci černých radikálů“ specialistou a podobný postup byl běžně používanou taktikou. FBI monitorovala Garveyho aktivity již několik let – a s několika vhodně umístěnými agenty nebyl problém infiltrovat a zdiskreditovat jakoukoliv státu „nepohodlnou“ organizaci, jak bylo dokázáno na mnoha jiných příkladech. Garvey byl obviněn, že ač byla jeho Společnost ve finanční tísni, prodával nadále její akcie a také pro publikaci „falešné reklamy“ ve svých novinách, jež měla podporovat další nákupy akcií. I přes tato vágní a chatrná svědectví byl odsouzen k pěti letům vězení a pokutě 1000 dolarů. Ke všemu byla pozastavena činnost „podezřelé“ společnosti Black Star Line.

Roku 1923 byl tedy tento „vůdce radikálního černošského hnutí“ uvězněn. Nejprve byl zavřen v newyorkské věznici The Tombs Prison, odkud byl však – na základě odvolání a vlastní obhajoby – po třech měsících propuštěn na kauci. O dva roky později však Federální soud vznesl opakované obvinění a Garvey byl uvězněn znovu, tentokrát v Atlantské kárnici v GeorgiiVe vězení napsal např. svůj slavný projev „African Fundamentalism“ (Africký fundamentalismus), jenž později s velkým ohlasem přednesl na mnoha místech světa. (Garvevho myšlenky například silně ovlivnily jihoafrický revoluční orgán Africký národní kongres (ANC), kam je ve 40.letech přivezl člen UNIA James Theale. „Africký fundamentalismus“ se potom stal oficiálním programem ANC, jako hlavní vodítko principů černošské vlády. Garveyismus však již ve 20.letech přímo ovlivnil mnohé organizace černých jihoafričanů bojujících proti bílé nadvládě.) „Africký fundamentalismus usiluje o emancipaci černochů od myšlení ostatních, kteří se snaží, aby jednali podle jejich názorů a myšlenek. Mějte svůj vlastní názor… Protože když budete jednat podle vůle druhých, budou se nad vás neustále povyšovat… a nechají vás, abyste jim sloužili jako otroci.“ V roce 1927 byl Garvey předčasně propuštěn (díky amnestii nového prezidenta USA Calvina Coolidge), byl však povinně deportován na rodnou Jamajku.

Když přiletěl Marcus Garvey po více než deseti letech do Kingstonu, vítali ho tentokrát davy pyšných Jamajčanů jako svého hrdinu. Tento činorodý muž však nelenil a pokračoval v horečné politické aktivitě. Cestoval po Střední Americe i po Evropě (navštívil Anglii, Francii, Německo, Belgii a Švýcarsko), přednášel, kázal, agitoval a všude, kde to bylo možné, zakládal pobočky UNIA. Po skándálu s údajnou defraudací, uvězněním a vyhoštěním z USA však ztratil mnoho sympatizantů a už nikdy nedosáhl takového úspěchu a podpory jako na počátku dvacátých let. Roku 1929 přesto v Kingstonu uspořádal již několikátou úspěšnou konferenci Společnosti za všeobecný pokrok černochů. Založil zde také první moderní jamajskou politickou stranu – People’s Political Party (Lidovou politickou stranu), mezi jejímiž cíly byla např. větší sebeorganizace a ochrana domorodého průmyslu a zřízení zákonného odboru pomoci a podpory chudých. Pravděpodobně vzhledem k vyhrocenému rasovému programu se však Garveyho strana do Národního Shromáždění nedostala.

Na Jamajce také začal vydávat další noviny – The Blackman (Černý člověk), v nichž se snažil podporovat nejen chudé Afro-Jamajčany, ale i dělníky a kolonizovaný africký lid. Jejich prostřednictvím šířil své revoluční ideje po celé Jamajce, ale otiskoval zde i své tzv. „dialogy“ a básně. Jeho poezie je velice působivá pro svůj obsah, ale i vznešený klasicizující a biblický styl. Mimo to napsal několik náboženských písní a přepsal též několik známých gospelů s rasovými konotacemi. Literatura a poezie, jako možnost setkání s vlastní duší a nalezení vnitřní pravdy, byla pro Garveyho významným způsobem pozvednutí spirituality černého člověka.

Od počátku své kariéry Garvey všemožně podporoval umění, nyní se však na tento způsob sebevyjádření bezprávných a utlačovaných zaměřil ještě razantněji. Roku 1931 založil Edelweiss Amusement Company (Edelweissovu zábavní společnosti), která měla podporovat umění, lidovou zábavu, ale i školství a církev, a záhy otevřela v Kingstonu jakýsi kulturní park a černošské sociální středisko. Během 30. let nejen zde pořádala UNIA mnohé koncerty, divadelní hry a taneční soutěže. Roku 1937 založil v kanadském Torontu originální Školu Africké filosofie (The Schoul of African Philosophy), první podobný podnik svého druhu, kde měli být školeno budoucí vedení Společnosti.

Roku 1935 přesídlil unavený Garvey opět do Londýna. Na počátku roku 1940 tu utrpěl mrtvici, po které byl částečně paralyzován a musel být ve speciální péči. Marcus Mosiah Garvey zemřel v relativním zapomnění v Londýně 10. června 1940. Jeho ostatky byly uloženy na římsko-katolickém hřbitově sv. Marie, ale v listopadu 1964 byly (z iniciativy Edwarda Seagy) převezeny na Garveyho rodnou Jamajku, kde byly slavnostně uloženy v nově zbudovaném Memoriálu Marcuse Garveyho v Parku Národních hrdinů v Kingstonu. Tam pak byl Garvey v rámci oslav nezávislosti ostrova prohlášen prvním jamajským Národním hrdinou. Projev zde měla mimo jiné i jeho ovdovělá žena Amy Jacques Garveyová, též bojovnice za práva chudých a utlačovaných, která se výrazně zasloužila o spravování, vydávání a šíření díla a odkazu svého manžela.

Marcus Garvey zemřel, ale jeho činy, ideje, básně, projevy, studie a eseje zůstávají. Jeho odkaz nese jím založená dodnes aktivní UNIA – Společnost pro všeobecný pokrok černochů, dodnes vycházející noviny Negro World a desítky jeho žáků a nástupců – ať už je to jeho syn, Marcus Mosiah Garvey Jr., od roku 1992 prezident UNIA, jeho žena Amy Garvey, vydávající jeho dílo v již několika dílech Philosophy and Opinions – nebo třeba „africký učitel“ Burning Spear, desítky dalších reggae skupin a zpěváků (např. Culture, Mighty Diamonds, Steel Pulse, Rastafari Elders, Mutabaruka, Buju Banton a další) a stovky a tisíce rastamanů na celém světě.

Jah Rastafar-I!
* Johannes

******

Vybrané reggae texty o Garveym:

400 let v Babylonu, 400 let
nikdy nezískáme sílu (Oheň!)
dokud nepadnou zdi Babylonu

Ať žije Marcus Mosiah Garvey,
který vedl černý lid do reality.
Ó, Marcus Mosiah Garvey,
ktrému dal Jah Jah sílu autority.
Tenhle mladík začal pracovat, hned jak vyšel ze školy,
stal se tiskařem a začal konat.
Znal Jehovu, Jahveho sekerou pokácel všechny překážky,
tím, že nás učil našim kořenům a naší národnosti.

Marcus se nikdy neunavil, Garvey se nikdy nebál.
Prošel žalářem a prošel vězením.
Prorok si na vrchol hory volí strmou cestu.
Sjednotil chudé a potřebné a ochraňoval slabé.

(Rastafari Elders: 400 Years)

*

Garvey, garvey povstaň znova
a vem nás pryč z tohohle zla
Garvey, garvey vosvoboď nás
z týdle ideologie
marcus garvey povstal ze země
už vod narození jako mojžíš
poďte děti, řekněte to nahlas
ať věděj, že sme pořád pyšný
na to, že sme černý
sem černej a sem na to hrdej

(Mutabaruka: Garvey)

*

Mám vizi o Marcu Mosiahovi Garveym
Mám vizi
Byl to mladík jako žádný jiný
Mám vizi
Byl mluvčím, mluvil univerzálně
Mám vizi
Vzhůru mocná raso
Můžeš dosáhnout, čeho chceš
Mám vizi
Vzhůru mocná raso,v zhůru mocná raso
Můžeš dosáhnout, čeho chceš

Mám vizi
Mám vizi o Marcu Mosiahovi Garveym

(Burning Spear: Garvey)

******

Použité zdroje:
Články na http://debate.uvm.edu/dreadlibrary:
Gremp, C.E.J.: Marcus Mosiah Garvey: The Man, his Movement and his Poetry
Jeans, Ch.: „Marcus Garvey Words Come to Pass“ – A black revolutionarys teaching live on
through rastafarianism and reggae music
Kenny, E.: Reactions on opression: Jamaica and South Africa
O Neill, C.: Mythical Pasts: Ethiopanism as a Revitalization Movement
Parmett, M.: Marcus Garveys Legend, its Influence, Accomplishments, and Effects on the
Rastafarian Movement and Reggae Musicians
Winnick, J.H.: Marcus Mosiah Garvey – „A Defiant Symbol of Blackl Nationalism“

Knihy:
Iliffe, J.: Afrika a Afričané
Hulec, O.: Dějiny Jižní Afriky
Kašpar, O.: Dějiny karibské oblasti
Stingl, M.: Černí bohové Ameriky
Tindal, G.B a Shi, D.E.: Dějiny USA
White, T.: Oheň v dlaních – život Boba Marleyho

Internet:
www.isop.ucla.edu/mgpp
www.unia-acl.org
www.negroworld.com
www.marcusgarvey.com
www.boomshaka.com/garvey
www.rastafarispeaks.com/garvey
etc.

 

Back to top button