Profily

K´Naan

K´Naan se téměř celý svůj život snaží obelhat smrt. Při prvním pohledu na přívětivý obličej sedmadvacetiletého hiphopera se sametově měkkým hlasem, propukajícího každou chvíli v smích, by vás to ani nenapadlo. Zdálo by se, že jediným, co ho trápí, je mrazivá torontská zima. Zaposloucháte-li se však do textů jeho písní, vynoří se poněkud drásavější obraz jeho duše. Vyrůstal v somálské metropoli Mogadišu, když mu bylo deset let, začala válka. „Bylo to jako oheň, co sežehne tvůj domov,“ říká, „a ty nemáš kam uniknout. Byl jsem si jist, že umřu, protože umírali všichni kolem. Představa, že přežiji mi připadala bláhová, o tom, že se mi podaří uniknout ze Somálska ani nemluvě, a tak jsem jen jako zdivočelé zvíře pobíhal po ulicích Mogadišu.“

Když mu bylo jedenáct, snažil se spolu s třemi nejlepšími přáteli uniknout před ozbrojenci. Přátelé byli zabiti, jemu se podařilo uniknout. O dva roky starší bratr byl uvězněn, protože se podílel na explozi v budově federálního soudu. V den, kdy měl stanout před popravčí četou, podařilo se mu utéci díky pomoci K´Naanovy tety Magool, jedné z nejproslulejších zpěvaček Východní Afriky. Matka mezitím dennodenně na americké ambasádě prosila o víza, aby se rodina dostala z válkou sužované země a mohla odcestovat za příbuznými v Americe. Až nakonec, v den, kdy se úředníci ambasády sami začali balit, se jeden z nich slitoval a tak se K´Naanova matka konečně dočkala vytouženého razítka. Spolu se syny nasedla na (na dlouhou dobu) poslední letadlo opouštějící zemi a vydala se na cestu do Ameriky.
K´Naan znamená v somálštině cestovatel. Nositel tohoto vskutku inspirativního jména již od sedmi let poslouchal americký hiphop, učil se zpaměti Rakimovy rýmy – foneticky, protože anglicky neuměl ani slovo – a snil o tom, že jednoho dne unikne. Desky, které mu z New York City posílal jinak odcizený otec, ho spojovaly s jiným světem a vyprávěly mu o jiné tradici slovesnosti v mnohem bohatší společnosti.

Když se rodina usadila v Harlemu, ohromila K´Naana jeho velikost, ale též popularita, které se zde těší násilí. Vzpomíná: „Jednoho dne jsme seděli u večeře… a před oknem se ozval výstřel. Strýc se přikrčil, bratr ani nemrknul okem. Strýček řekl cosi jako, „Vidíte všechny ty zbraně? Musíte si dávat pozor, chlapci.“ Můj brácha na to, „Cože? To nic nebylo, jen puknutí kukuřice.“ Víte, v Mogadišu nejsou pistole považovány za nebezpečné. Chcete-li mít respekt, musíte střílet větším kalibrem: AK-47 nebo RPG…“

Následující rok se K´Naan spolu s matkou a bratrem přestěhovali do somálské komunity v městečku Rexdale, Ontario. Když se jeho angličtina zlepšila, začal si vymýšlet vlastní rýmy. Sedával „na těch velkých popelnicích, rytmicky na ně bušil a do toho rapoval před dětským publikem. Většině z nich to připadalo fascinující. Říkali, „Hej, chlape, z tebe bude první somálský rapper na světě.“ Což se nakonec stalo pravdou.

K´Naan odešel ze školy v desáté třídě a věrný svému jménu strávil dva roky touláním po Severní Americe. V DC se mu podařilo dostat se na pódium Union klubu a předvést svůj rap v rámci tematické noci Big Tigger´s State. „Měl jsem strach před tolika lidmi, bál jsem se rapovat po svém, ale reakce byla spíš, „Ty jo, to zní svěže! Zníš fakt moc dobře! A má zcela jedinečný hlas!“ K´Naanova flow má cosi z Eminemovy jedovatosti, Quasimotova intenzivního projevu a vysokého, jakoby héliem deformovaného hlasu, K-OSovy přesvědčivost a jeho štiplavá sebeironie chvílemi připomíná Woodyho Allena. Póza „gangsta-rappera“ připadá chlápkovi z jednoho z nejkrvavějších a nejkrutějších koutů světa naprosto absurdní. Říká, „každý Somálec ví, že zločin není nic, čím by se měl chlubit. Děcka, s nimiž jsem vyrůstal v Rexdale nosili volné teplákové kalhoty a mikinku od Zellers nebo něco podobného. Když přišla do školy, všechna ostatní děcka, co chtěla působit cool, říkala, „Jo, chlape, dívej na Somálce. Jo, jo, vole, ty jsi pankáč!“ A malý Somálec většinou neřekl nic, ale řekl bych, že měl na svědomí alespoň 15 lidí.“

Nakonec se K´Naan spojil s torontským promotérem a manažerem Sol Guyem. Okamžitě se z nich stali „přátelé se společnou filosofií“. Díky Guyově patronátu mohl K´Naan vystoupit na koncertu při příležitosti 50. výročí založení OSN v Ženevě v roce 1999. V tu chvíli si uvědomil, „Není to úlet, že nepromluvím před těmi, kdo dopustili teror v mé zem? Ten moment byl po mě nesmírně významný, protože jsem měl možnost jít a dát smysl celému svému životu. Uprostřed skladby jsem zastavil kapelu. Bylo to nečekané a plné napětí. Někteří z organizátorů z OSN znali mé politické názory a samozřejmě se jim nelíbily. Někdo ale musel říci pravdu, dát jim na vědomí, že pořád sedí na sudu se střelným prachem.“ K´Naan á capella odrapoval svou báseň, v níž volá na odpovědnost Organizaci spojených národů za její zpackaný zásah v Mogadišu v polovině devadesátých let. „Obsahovala i konkrétní jména, jména lidí, kteří seděli v hledišti. Když jsem skončil, bylo asi dvě vteřiny hrobové ticho – byly to nejméně příjemné dvě vteřiny mého života. A pak se publikum zvedlo ze židlí a ozvaly se bouřlivé ovace.“

Jedním z těchto lidí byla senegalská hvězda první velikosti Youssou N´Dour. Rapperova odvaha N´Doura hluboce zasáhla, a tak požádal K´Naana o spolupráci na projektu BUILDING BRIDGES (2001), albu představujícího hudebníky žijící v exilu. Díky N´Dourově podpoře procestoval K´Naan celý svět, účastnil se dalších akcí OSN i jazzového festivalu v Montreaux. Sol Guy ho seznámil s torontským producentským týmem Track and Field, kteří produkovali jeho debut THE DUSTY-FOOT PHILOSOPHER, v němž se snoubí západní produkce se somálskými rytmy a perkusemi, rockové refrény s rapovými slokami a temnota textů se světlem melodických linek. K´Naan natočil video pro svůj první, silně protiválečný singl Soobax mezi somálskými uprchlíky v Keni. Je to povznášející a silné dílo, triumf pouličního poety, který své dětství trávil střelbou ze skutečných-zbraní. K´Naanovou největší výhrou, jak sám říká, je skutečnost, že v životě nikdy nikoho nezabil. A bohužel, nejblíže smrti se octnul nikoliv v Somálsku, nýbrž v Torontu. „Přibližně před dvěmi lety jsem seděl před domem a telefonoval si s kamarádkou. Z projíždějícího auta mě zasypala sprcha asi patnácti střel mířených na hlavu a tělo – zasáhly naštěstí zeď za mnou. Střelci se prostě jen snažili někoho zabít, protože někdo z jejich čtvrti byl zabit někým z naší čtvrti. Partička blbců, která střílí, aby byla cool. Máma mě pak musela proplesknout, aby ve mě znovu rozhýbala krev. Říkala, „to by byla smůla, opustit Mogadišu bez jediného střelného zranění a pak se nechat zabít tady.“

* Tatiana Dacková

links: www.thedustyfoot.com / www.cbc.ca
www.respectmusic.cz

Back to top button