Chuck Fender: další star jamajských dancehallů
Toho brzkého rána 19. ledna 2004 mnozí návštěvníci Port Kaiser Sport Clubu asi nevěří svým očím… Tisíce rukou se vznáší nad hlavama, aby uchopili ruku svého souseda. Scéna jako z reklamního filmu pro JAMAICA TOURIST BOARD, takže se všichni přihlížející jen diví, protože bez kýče zažívají pravý pocit míru, lásky a harmonie. To je na velkých jamajských akcí naprosto netypický zážitek. Pokud ovšem na pódiu nestojí Chuck Fender…
Základní informace, pokud to ještě nevíte, Chuck Fender je BIG! Už tři roky se prohání po jamajských pódiích s novým image a novým poselstvím, tak jak to člověk dříve znal jen od Sizzly či Capletona. Sting, Spectrum, Sumfest, Rebel Salute – žádný festival se bez něj již neobejde a jeho vystoupení patří k těm nejlepším za večer. Reakce publika na výzvu „Ukažte mi svou lásku a chytněte za ruku své bratry a sestry“ by za normálních okolností vyvolalo jen potutelný smích, ale u Chucka Fendera je to jinak – dav jej ochotně poslechne.
Ve svých 31 letech se Chuck dnes konečně dostal tam, o čem dlouho jen snil – úplně nahoru. Konečně je u cíle, ale zdá se, jako by ho to už ani nezajímalo… Zdrženlivě a potichu pronáší své postoje a neslyšíte ani stopu po chlubení, přehánění nebo snad chvástání. Už dávno mohlo být jeho album na mezinárodním trhu, ale Chuck je přesto v klidu „Bavíme se o tom, ale teď musím být hlavně tady na každé stage show – to je to nejdůležitější!“ Tolik skromného postoje působí skoro až strojeně, protože na Jamajce dnes zná Fenderovi hity posledních let skoro každé děcko a písně jako jsou Can´t stop Try, Lord only You Know, The Prayer nebo třeba Rough out Deh si s ním můžete okamžitě zazpívat.
Tomu ale bývalo dlouho jinak, protože před proměnou v rastamana byl Chuck Fender pravý rudeboy, který na sebe upoutával pozornost typickým pokřikem „It´s me, it´s me, it´s me!“ Tak si dříve zjednával prostor k mluvení a umlčel ty ostatní. Dup plate Shut yuh mouth (when badman talking) je pro soundsystémy nutností srovnatelnou s pepřem a solí v každé kuchyni. Po právě zmíněném debutu následovaly brzy další hity, jako je např. Right Time come nebo Lift it Up. Chuckovy verze se v krátké době objevily na většině populárních riddimů a Bada Bada riddim byl dokonce pojmenován podle jeho verze. Přesto Chuck stále zůstával béčkovým zpěvákem, protože skok do první ligy není ani na Jamajce nic snadného. Navíc když už je místo v jeho kategorii obsazené někým, kdo je ještě drsnější, má více zkušeností a ještě k tomu podobně zní – máme tím samozřejmě na mysli pana Bounty Killa. Chuck tak měl zajištěnou jen pozici á la Bounty, k čemuž asi taky hodně přispěla skutečnost, že ti dva spolu často vídali v Seaview Gardens.
Jamajka se ale stala pro Chucka trvalým domovem až v roce 1997. Narodil se a vyrostl v newyorském Brooklynu pod jménem Leshorn Whitehead, což je jen tak mimochodem opravdu komické jméno pro černého rastu. Při četných výletech na Jamajku to Chucka pořád táhlo do studia King Jammy´s, kde byl také vyprodukován zmíněný debutový hit Shut yuh mouth. Chuckovy písně té doby bublaly násilím a dokonce opěvovaly používání střelních zbraní. To vše se však mělo od základu změnit! Obrat nastal v roce 2000, kdy se Fender dostal pod křídla labelu Fifth Elements Records. Brzy poté následoval obrat o 180 stupňů, rudeboy postoj byl pryč, jeho vlasy již nepotřebovaly holiče a zbraně už nebyly ani symbolem postavení či předmětem denní potřeby, ale neblahým a osudným vynálezem lidských dějin. Nedivte se, podobných proměn bylo v jamajském hudebním businessu požehnaně. Když se na to podíváme z hlediska kariéry, udělali tak Capleton a Buju Banton velké terno, zatímco pozdějším případům, jako je Spragga Benz, Frisco Kid nebo Ancient Monarchy se to moc nevyplatilo, protože často chybí těmto „osvíceným“ důvěryhodnost. Chuck Fender je ale velká výjimka!
„Inspiroval mne JAH,“ zní prostě vysvětlení ohledně změny image. Toto vysvětlení ale samozřejmě nestačí, abyste uvěřili. To vám dojde teprve, až když jej zažijete na živo! Na pódiu se z klidného a rozvážného Chucka stane obránce chudých, který bojuje za rovnocenná práva a spravedlnost. Tak i sám popisuje svou misi a jeho poselství je tak přijímáno. Neunavuje se nejasnými výpady proti Babylonu, zříká se téměř povinného výprasku homosexuálů a míří raději ohněm přesně na cíl, než aby slepě pálil vše kolem. „Má práce je seriózní prací,“ říká. „Jamajka je ve zpustošeném stavu a my musíme zastavit to násilí!.“ Tím mluví lidem od srdce a především hovoří jejich řečí. Ukazuje na tu zběsilou situaci – tento malý ostrov vykazuje skoro nejvyšší počet vražd na světě, kritizuje zpřísněná nařízení týkající se cesty do USA a odmítá i repatriaci potomků otroků do Afriky. Místo toho vyzývá k společnému obnovení Jamajky, na kterém se musí podílet úplně všichni. Chuck nenadává nejasně na „bohaté“, ale raději se zeptá: „Kolik párů bot může člověk zároveň nosit? V kolika pokojích může člověk bydlet?“ Má prostě schopnost upřesnit všeobecné a udělat to srozumitelným.
Sešli jsme se v sídle Fifth Element Records na Spring Road v Kingstonu. Pestře pomalovaná budova studia i kanceláře uvnitř jsou vítaným kontrastem k ponurému a šedivému okolí. Před vraty do dvora se táhne velkoměstské plechové oplocení… Je tu hluk, horko a dusno. Chuck skromně sedí na kapotě džípu a v rádiu už pět minut hlásí vraždy poslední noci. Brzy to přestal mít chuť poslouchat:„Střílení a zabíjení – každý den to samé… Proti tomu musíme zakročit a to je mým úkolem… Chci lidi nabádat k větší vzájemné ohleduplnosti, jinak tato válka nikdy neskončí!“ On sám je tím nejlepším příkladem, že je to možné, a to si i dobře uvědomuje: „Podívej se na mě, dřív jsem zpíval ty nejhorší pecky o zbraních. Kriminalita a násilí – to byla má oblíbená témata. Dnes už tomu tak ale není, protože teď velebím lásku. Když jsem se mohl změnit já, dokážou to i ostatní.“
Chuck nenechá nikoho na pochybách, jak důležitá je role umělců na Jamajce. Neakceptuje ty, kteří se ospravedlňují, že svými negativními texty jen zobrazují realitu a sami k lepší skutečnosti nijak nepřispívají.„Peníze, úspěch a hype – to je to, co pohání mnohé zpěváky. . Chtějí být badmans a tak jedou po jedné omezené koleji: holky, prachy a auta, čemuž také odpovídají jejich texty. Když ale lidi krmíš negativitou,tak se podle toho budou i chovat. Pecky o násilí dělají většinu lidi šílenějšími!“
Skutečnost, že Chuck Fender dává Jamajce už tři roky dobrý příklad a učí je slovu „wicked“ v pozitivním slova smyslu, je z velké části zásluha Fifth Element Crew. Tam Chuck našel oporu, aby se mohl plně koncentrovat na svou muziku.„Každý tady má svou práci, kterou dělá fantasticky. Můžu se proto zcela věnovat své věci, aniž bych se musel starat o všechno to ostatní.“ V tomto mu dávají za pravdu i jeho kolegové Anthony Cruz a Richie Spice, kteří si mezitím přisedli na kapotu jeepu. Také jejich kariéry profitují z toho, že patří k Fifth Element.
Přesto to všechno to ale není kariéra, co Chuck upřednostňuje, protože je pro něj nejdůležitější mít vliv na obsah toho, co se v reggae zpívá. „Potřebujeme mít v písních více kultury, uvědomění, inspirace a povznešení! Jedině poté budeme mít lepší společnost, lepší národ, lepší generaci a lepší budoucnost.“
K tomu, aby toho člověk dosáhl je třeba maximální výdrže a tvrdohlavosti. Chuck Fender je ale o konečném úspěchu své mise pevně přesvědčený. „MY CAN´T STOP TRY, ME HAFFI WIN“, zní refrén jednoho z jeho hitů. Nezbývá proto jemu i celé Jamajce přát, aby se tato předpověď potvrdila.
Text: Markus Hautmann, Riddim 03/04
Překlad: Makka, češinu vyladil Lomesh
Foto: www.reggaephotos.de a www.whaddat.com
