ČlánkyReportáže

40 let od posledního koncertu Boba Marleyho & The Wailers

Vzpomínky Marka Millera na 23. září 1980, kdy proběhl poslední koncert v Pittsburgu

Dnes máme přesně 40 let od posledního koncertu Boba Marleyho & The Wailers, který proběhl v Pittsburgu v rámci turné k albu Uprising. Vedle samotné připomínky této události a odkazu na nesmrtelnost jejich muziky, odemykáme pro vás kousek kapitoly z knihy Bob Marley na cestě, kterou napsal Mark Miller (tehdy pódiový technik kapely, který s nimi strávil tři intenzivní roky) a kterou jsme před pár lety vydali i jako celou knihu. Právě kapitola Uprising vypráví o tom vyvrcholení intenzivního cestování kapely, která vstoupila do historie a její odkaz je viditelný dodnes. Markovo vyprávění začínáme pro kontext o pár dnů dříve v newyorském sále Madison Square Garden…

Ve dnech 19. a 20. září 1980 Bob dvakrát vystoupil v Madison Square Garden v New Yorku. Show bylo domluveno tak, že Wailers budou dělat předkapelu The Commodores, skupině, z níž vzešel Lionel Ritchie. Tenhle slavný barák stojí uprostřed centra Manhattanu a myslím, že se tam vejde až 25 000 diváků. A když Bob vstoupil na scénu, bylo plno do posledního místečka. Požádali ho, aby koncert odstartoval, a tak to opravdu udělal. The Wailers zahráli pracně nazkoušené skladby z nového alba a taky spoustu starších hitů. Když kapela opustila pódium a v hale se rozsvítilo, uviděl jsem, jak se spousta lidí zvedá a odchází z haly. A teprve pak měli na jeviště přijít Commodores. Je třeba dodat, že dalšího dne hráli jako první oni. Takovou sílu tehdy měl Bob Marley!

Během pobytu v New Yorku hrál Bob někde venku fotbal a najednou se mu udělalo špatně. Tenkrát nám nic neřekli, a já, Dennis a Wailers jsme tedy normálně nastoupili do autobusu k odjezdu do Pittsburghu, kde jsme měli 23. září hrát ve Stanley Theatre. Bob zůstal na Manhattanu a měl se k nám připojit až v Pittsburghu. Nikdo z nás ještě netušil proč. Jako při všech našich předchozích koncertech jsme já a Dennis jeli jako první na místo činu připravit pódium. Tohle jsme s Wailers dělali skoro denně, já od roku 1978, Dennis ještě déle. Pittsburgh nebyl v ničem jiný a my jsme prostě dělali svoji práci a chystali jsme všechno tak, aby bylo co nejlíp připravené pódium pro večerní show. Pokud se dobře pamatuji, Bob nebyl na zvukové zkoušce. Myslím, že byl ještě v New Yorku na nějakých lékařských testech.

Kapela byla stejně vyvedená z míry jako Dennis a já, ale večerní koncert vypadal v podstatě stejně jako každý jiný v poslední době. Publikum ve Stanley Theatre jelo s BMW na stejné vlně a kapela se překonávala ve způsobu, kterým odehrála většinu skladeb z nového alba Uprising a samozřejmě i hity jako Jammin, Exodus, War a další. Bob působil mimo pódium poměrně zaraženě a po koncertu se zdál být vyloženě vyčerpaný. Dokončili jsme s Dennisem balení a nastoupili jsme do autobusu, kde jsme našli kapelu, jak nezvykle tiše sedí na svých místech. Atmosféra byla hustá a nikdo nemluvil. Nálada byla opravdu temná. To jsem u Wailers ještě nikdy nezažil. Obvykle neposedný Tyrone Downie byl najednou jako bez života. Jak jsme tak seděli v autobusu, přemýšlel jsem, co se děje, a zhruba, když se mi ta myšlenka začala formovat v hlavě, nastoupil do autobusu po schůdcích Viv Phillips. „Zbytek koncertů se odkládá, Bob si potřebuje odpočinout,“ řekl. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Kromě mě nevypadal nikdo překvapeně. Někdo se Viva na něco ptal, ale odpovídal stále stejně. Řekli nám, že se všichni vracíme do Miami, kde tohle období  nečekaného odpočinku přečkáme.


Jestli si dobře vzpomínám, rozhodli jsme se s Dennisem zůstat s naším vybavením a nevracet se na Floridu autobusem. Cesta se zdála být nekonečná, a když jsme konečně přijeli do Miami, odebrali jsme se s Dennisem do motelu na South Dixie Highway, kde nám Bob vždycky zařídil ubytování. Ještě ten večer nebo hned ten další jsme se s Dennisem vydali do Bobova domu v jižním Miami. Pamatuji si, jak nesví všichni vypadali. Stáli jsme s Dennisem, Alem a Juniorem na příjezdové cestě, když Bob vyšel z domu. Vypadal najednou jakoby nějaký menší. Byl vždycky naprosto ve formě, ale tenkrát večer tomu bylo jinak. Působil úplně zničeně. Když teď už vím, co dnes víme všichni, předpokládám, že se právě dozvěděl od lékařů, že už mu nezbývá moc času. Snažil se ze všech sil vtipkovat a ujišťoval nás, že mu doktoři řekli, že je jenom unavený a že si pouze musí odpočinout, než zase vyrazí na turné. Něco z toho, jak působil — trochu jako mýval zachycený světlomety auta — a z toho, jak mluvil, mi najednou uvnitř něco řeklo: „Je konec.“ Neptejte se mě, co to bylo. Asi jedna z těch zvláštních věcí, které člověk někdy najednou pocítí v podivných situacích. Vrátili jsme se s Dennisem do motelu a já měl navíc z ničeho nic ještě hodně zneklidňující telefonát z Londýna. Najednou se mě zmocnil pocit, že je toho na mě nějak moc. Dostal jsem záchvat zuřivosti a myslím, že jsem v našem pokoji rozbil lustr, abych si vybil vztek na nepřízeň osudu. Zůstali jsme ještě pár dní na Floridě a pak jsem se vrátil do Londýna a naposledy jsem opustil Boba.

* Mark Miller

Ukázka z knihy Bob Marley na cestě, kterou jsme vydali v Češtině ve spolupráci s nakladatelstvím DharmaGaia. Kdo byste jí rád doma, napište mi, máme ještě posledních pár desítek skladem.

Back to top button