Novozélandská kapela Fat Freddy’s Drop má už dávno status legend a to bez jakéhokoliv přehánění. Od jejich prvního a zcela zásadního alba Based on a True story… letos uplynulo jednadvacet let. Kapela to vzala za dobrou příležitost a vyrazila na turné nejen po domovském Zélandu, kde vyprodala mnohé sály hned třikrát za sebou, ale také k sousedům v Austrálii. Teď už ale jsou na velkém tříměsíčním turné po Evropě, v rámci kterého vystoupí na pozvání Michaela z Everything Goes podruhé i v Praze. Jejich kombinaci soulu, downtempa, dubu a dalších elementů nás už dlouho baví a tak chceme doporučit jedinečnou příležitost zažít tuto kapelu naživo v pražském prostoru Archa+ už tuto sobotu 13. června 2026. Je to opravdu vzácná událost, takže jsme nevynechali nabídku k rozhovorum přestože jedno interview už máme v archívu u příležitosti jejich první návštěvy v roce 2022. Tehdy si se mnou povídal spoluzakladatel kapely Chris Faiumu přezdívaný Mu, který ale žel před rokem opustil hmotné rozměry. I na něj jsme samozřejmě zavzpomínali i v tomto rozhovoru, který je záznamem velmi příjemného telefonátů s kytaristou Fat Freddy’s Drop, který se jmenuje Conway.
Haló haló Conwayi, slyšíme se? To je fajn tě vidět takhle přes obrazovku na druhé straně planety, dobrý science-fiction. Fat Freddy’s Drop jsou pro mě jednou z nejoblíbenějších kapel z Nového Zélandu vůbec. Řekni nám, jak ses k nim vlastně dostal ty?
Jo, člověče, stejně tak. Freddy’s mě inspirují odjakživa — mě i spoustu mých muzikantských kamarádů, jak jsme vyrůstali ve wellingtonské scéně. Můj příběh s nimi začal asi před osmi lety. Pracoval jsem na stejném místě jako partnerka Dallase, zpěváka kapely (Dallas Tamaira aka Joe Dukie, pozn. překladatele). Dozvěděl jsem se, že jejich syn chce hrát na kytaru, a zeptali se mě, jestli bych k nim nepřišel učit.
Přiznám se, že jsem se z toho trochu posral… Strávil jsem celou střední a pak muzikantskou vejšku nasáklej jejich muzikou, a teď jsem najednou měl jet k nim domů učit… Ale přišel jsem, začal učit jejich syna na kytaru a takhle jsme se spřátelili. V roce 2020 jsme pak s mojí kapelou (tenkrát jsme se jmenovali Tunes of I, dneska jsme Toy) jeli s Freddy’s jako předskokani na jejich speciální show k vydání desky. Sdílet jeviště s takovou legendou bylo pro mě samo o sobě obrovská věc.
A pak mi jednou Dallas zavolal, jestli bych nezaskočil za kytaristu na dva koncerty přes víkend. Žádná zkouška. Sety Freddy’s jsou dlouhé, klidně dvě hodiny a více. Byl to moment skoku do vody a tak jsem skočil… Šlo to úplně přirozeně, protože tahle muzika je prostě součást mýho muzikantskýho DNA. Bylo to neskutečný…
Pak o pár let později mi Zelda zavolala, jestli nechci jet s nimi do Evropy a přijít do studia na jam. Člověče, to jsem vyhrál muzikantskou loterii! Vyrazil jsem do Bay Space, kde vzniklo tolik ikonické muziky… Pořád z toho mám husí kůži. A teď jsme tady.
Tuším, že Fat Freddy’s Drop mají doma legendární status. Jak moc mají vliv na novozélandskou scénu?
Pro mě jsou Fat Freddy’s Drop prostě Wellington, kde kapela vznikla. Tam se do toho zakousli a řada z nás tam dodnes žije. Na začátku nového milénia vycházela z Nového Zélandu obrovská vlna muziky a Wellington byl jejím epicentrem. Vedle Freddy’s tam byly i další kapely jako The Black Seeds, Trinity Roots, Salmonella Dub ad. Prostě naprostá exploze zvuku. A Freddy’s byli, podle mě, úplně v čele této vlny.
Na mě osobně měli obrovský vliv. Když jsme vycházeli ze střední a šli do jazzový školy, hodně z nás vidělo ta studia jako odrazový můstek k tomu, co Freddy’s dokázali. Hodně chlapů z kapely tam studovalo, tak jsme šli stejnou cestou. Ukázali nám, co můžou novozélandský muzikanti dokázat a dali spoustě kapel odvahu říct si: „Hele, my taky můžeme do Evropy. Protože Freddy’s to dokázali.“
Mám osobní teorii, že Bob Marley, když přijel na Nový Zéland, zanechal tam spirituální otisk v celé scéně. V roce 1979 vystoupil v Aucklandu na stadionu pro cca 22 tisíc lidí. Slyším to ve zvuku tolika kapel – od Cornerstone Roots přes Six60 až k Shapeshifter. Existuje u vás nějaký ostrovní duch podobný Jamajce nebo Havaji?
Absolutně souhlasím. Když Bob přijel na Nový Zéland, byl to pro spoustu lidí neskutečně duchovní zážitek. Máme tam hluboký vztah k reggae a to hlavně lidi s maorskými a pacifickými kořeny. Sám jsem Maor a u nás v rodině — whānau, to je maorsky rodina — na každé rodinné akci, na svatbě, narozeninách i na pohřbech, vždycky tam je kytara a vždycky hraje reggae. Garážové parties jsou tradičně plné reggae music.
Myslím, že Bob s The Wailers u nás spustili velkou vlna lásky k reggae. Viděl jsem to na vlastní oči před pár měsíci zpátky, když přijeli na Zéland UB40. Byl jsem na té show a bylo to krásný. V tom davu jsi viděl mezigenerační lásku k reggae, mámy a tátové vzali svý děti sebou a bylo vidět, že ta muzika lidem prostě vrostla přímo pod kůží. Možná taky proto jsou Freddy’s doma tak milovaný.
Je maorský spirit pořád živý – v kultuře obecně a v muzice Fat Freddy’s Drop?
Určitě. Maorská kultura v posledních letech zažívá docela silný revival, což je skvělý. Lidi se aktivně hlásí do škol s programem maorštiny, učí se jazyk, historii a odkud pochází. Dokonce i ne-Maorové tam chodí učit se mluvit maorsky. Taky můj syn chodí do plně maorský školy. Ještě nedávno to byl přepych, který se bral jako samozřejmost, dneska se to opět ctí. Ve Freddy’s máme tři maorský členy, což jsou Dallas, Ian u kláves a já. Mluvíme trochu maorsky, ale rád bych uměl víc. Je to součást naší identity a naší budoucnosti.
Pojďme teď k tomu hlavnímu, letos to je jednadvacet let od debutu Based on a True Story… Slyšel jsem mj. o výstavě ve Wellingtonu. Co tam vlastně je?
Jo, to muzeum je hodně cool. Loni jsme museli stěhovat staré studio, a jak jsme to rozebírali, tak ze všeho, co vypadalo jako kousek historie nebo dobrá vzpomínka, vznikla hromádka pro muzeum. A právě z toho vznikla výstava Based on a True Story ve Wellingtonském muzeu. Jsou tam vzácné záběry, fotky, celé stěny citátů, skicáky s prvními návrhy vizuálů od Dallase a Michelle. Nechybí původní nástroje a úplná a pravidivá story o tom, jak to album vznikalo. Lidi si to můžou projít zblízka a osobně. Je to neskutečný, škoda že to nemůžeme vzít sebou na turné po světě…
Když mluvíš o turné.. V březnu jste hráli v Austrálii, v dubnu Nový Zéland, kde jste v každym větším městě vyprodali tři večery za sebou. Následuje Evropa, kterou bude cruisovat až do října. Co pro vás tohle turné znamená?
Je to neuvěřitelný a zároveň je to obrovský hold našemu bratrovi Mu, který nás loni opustil. Je to způsob, jak mu vzdát poctu a zároveň tu muziku nést dále. Jsme moc rádi, že to můžeme zrealizovat. Přiznám se, že ty australský show v březnu byly trochu strašidelný. Vrátit se na jeviště takhle jinak (bez Mua jako kapelníka), takhle Freddy’s nikdy předtím nehrály. Nebyla to jen fyzická absence, byl to i jeho duch, který tam chyběl. Zvuk, energie, vše, co přinášel. Mu byl jádrem, na kterém Freddy’s dlouho stáli.
A taky přišli dva skvělí nový muzikanti – bubeník Corey Champion, se kterým jsem byl na jazzový škole, a baskytarista Johnny Lawrence. Bylo krásný vidět, jak reaguje publikum, a jak oni reagovali na album, které pro ně tolik znamená. Mu by měl radost, vstoupili jsme do nové kapitoly Fat Freddy’s Drop. Děláme vše pro to, abychom albu vzdali hold tak, jak si zaslouží, a zároveň přinesli něco nového, čerstvou energii…
Možná je Mu v nějakém rozměru pořád s vámi?
Jo. Je. Cítíme ho každou show skrze jeho muziku. Ale jsou i momenty – každou show jiný – kdy si na něco konkrétního vzpomeneš a prostě je tam přítomnej. Je to dobrý způsob, jak jsme se všichni mohli tímto procesem uzdravít a hrát spolu dál. A stejně tak se léčí i publikum, nejde jenom o kapelu. Lidé tam venku tu ztrátu cítili taky.
Rest in peace Mu! Viděl jsem to vaše evropská turné, z toho by měl radost. Scrolloval jsem dlouho vaším programem od května až do konce října. To je šílený záněr! Jaký to je hrát pro Evropany?
Člověče, energie tam je trochu jiná. Když jsem do Evropy přijel s Freddy’s poprvé, nevěděl jsem vůbec, co čekat. Tušil jsem, že tam mají hodně fanoušků, ale až když jsem stál na jevišti jsem to uviděl… Lidi z Nového Zélandu si asi vůbec nedokážou představit, jaké vlny Freddy’s ve světě způsobili a pořád způsobují. Hraješ v pondělí nebo v úterý někde uprostřed Německa a máš před sebou vyprodaný sál, kde je osm nebo devět tisíc lidí. To se doma prostě nestane. Letos budeme v červnu čtyři týdny v Evropě, pak letíme na chvíli domů, a v září a říjnu dalších šest týdnů po Evropě a UK. V Londýně budeme tentokráte v Alexandra Palace, ještě jsem tam nebyl, ale slyšel jsem, že to je dost legendární místo. Těším se na to.
A Praha… Slyšel jsi něco o show z roku 2022 nebo to bude tvá první návštěva?
Bude to moje první návštěva, moc se těším.
My taky! Poslední otázka směřuje na zatím poslední album Slow Mo, která vyšla před dvěma lety, a kde ty už hraješ na kytaru. Je v plánu i nová muzika?
To je teď trochu složitá otázka. Mu měl v rukou celý ten prostor, byl producent, zvukař, nahrávky i míchal a všechno kolem toho. Takže teď se soustředíme hlavně na turné s Based on a True Story…
Ale osobně a trochu sobecky – člověče doufám v to. Pokud jde o mé zkušenosti se studiovou prací s touto kapelou, probíhalo to různými způsoby. Někdy jako jam celé kapely, kde jsme všichni hráli najednou a měli orientační představu o aranžmá. Vždycky z toho ale vylezlo něco improvizovaného, co nikdo nečekal, což je o to krásnější. Jindy zase hrál jeden z nás přes pár stop v loopu. Zatím nikdy jsem nedostal moc prostoru se na to nějak víc připravit, vždycky to je o tom daném momentu a improvizaci. Myslím, že proto má muzika Freddy’s ten pocit živosti, protože přesně tak to i celé vzniká. Když mě Dallas pozval poprvé do studia, nedostal jsem žádný demo, nic takového. Přišel jsem, přinesl kytaru a pedály, zapojil se, a Mu řekl: „Go!“ A tak jsem hrál a on pak vybral části, které mu přišly jako nejlepší ingredience. Byl jako šéfkuchař a my jsme byli různé příchutě a koření, z kterých si složil výslednou lahůdku.
Každopádně na turné si vezeme své nástroje a notebooky, takže máme možnosti, jak tvořit v autobuse nebo v šatně. Takže kdo ví, třeba z toho bude i něco nového…
Děkujeme za rozhovor a těšíme se na koncert Fat Freddy’s Drop v Praze 14. června 2025. Více o kapele najdete na www.fatfreddysdrop.com
Lukáš Kolíbal
