Rozhovor s Earlem Gatesheadem z Trojan Sound!
Earl Gateshead se věnuje propagaci reggae v Británii a ve světě od konce sedmdesátých let. Je jedním z tvůrců Trojan Sound System, výrazným jménem soundsystémové kultury a elektronické hudby vůbec. Především je to ale člověk, který věří, že reggae není jenom obyčejná hudba pro zábavu, a taky že změnit svět jeho prostřednictvím je možné. S laskavým svolením Marka Tomana, autora následujícího rozhovoru, s vámi můžeme dnes před Earlovým vystoupením v pražském Crossu sdílet jen pár dnů staré interview. Doporučujeme.
Jak se změnila atmosféra v sálech od konce 70. let, kdy jsi začal pouštět reggae?
Změnil se přístup lidí k ní. Když jsem začal pouštět desky, lidi tehdy poslouchali hudbu, jako by byla prodloužením jich samých. Jako by o nich říkala: Jsem ta a ta osoba, protože poslouchám tu a tu hudbu. Teď je hudba daleko dostupnější, a už je tak nedefinuje. Jamajské exportní desky se tenkrát taky nedaly sehnat, byly během dvou týdnů pryč a spousta lidí ani nevěděla, kde je koupit. Obchody prodávaly leda Marleyho. Digitální revoluce tedy vztah k hudbě ovlivnila. Reggae ale zůstává duchovní hudbou a nese vlajku ze všech ostatních žánrů nejvýš. Pořád zůstává tou rebelskou muzikou, kterou vždycky bylo. Stále je mimo, pořád je tu pro lidi na okraji společnosti. Dřív jsme nebyli tak ve flóru, média nás bez výjimky ignorovala, byli jsme úplně mimo mainstream. Teď jsme se posunuli víc doprostřed, ale reggae je dál hudba pro outsidery, kteří chtějí změnit svět. My prostě víme, že v jiném světě bychom se cítili líp.
Reggae se za tu dobu ale proměnilo.
Samozřejmě, hudba se mění stále, protože reflektuje měnící se svět. Musí ho reflektovat takový, jaký je, takže se sama každé dva tři roky posune. Ale reggae je v tomto okamžiku velice zapotřebí, je to hudba, která dokonale funguje právě teď, protože má ve společnosti důležitou roli. Společnost se totiž stala materiálnější, méně duchovní, je v ní méně soucitu a méně odpuštění než dřív. A reggae je duchovní perspektiva, ze které se můžeš podívat a svět. Přináší svou zprávu. Je hlasem lidí, kteří žádný hlas nemají.
Začínal jsi pouštět desky mezi koncerty punkových kapel – je mezi reggae a punkem nějaká spojitost?
Punk a reggae spojuje to, že obojí představuje projev disentu. Punk proti něčemu rebeloval stejně jako reggae, a reggae zůstává v opozici pořád. Jamajka je rebelující místo. Vznikly tam soundsystémy, pak odumřely, ale znovu se vrátily. A já soundsystémy miluju.
Někde jsem se dočetl, že soundsystém, který jsi používal v baru Dive v londýnském Soho, kde jsi vystupoval přes dvacet let, sis postavil sám. Je to tak?
Jo, stavěl jsem ho v obýváku. Opravdu jsem ho chtěl, navíc to souviselo s nedostupností vinylů. A ještě jsme žili v období velice pravicové vlády M. Thatcherové. Chtěl jsem, aby reproduktory byly obrovské, jako ruské tanky útočící na Babylon a na kapitalismus. Postavil jsem je co největší a dopředu jsem nalepil velkou rudou hvězdu. Teď už bych něco takového neudělal, Rusko je zdiskreditované, ale tehdy to dávalo smysl. Nedávno jsem se dozvěděl, že jsem byl možná první běloch na světě, který měl soundsystém, a možná je to tak, protože na začátku jsem používal soundsystém jen já a Jamajčané. Miloval jsem ten zvuk od chvíle, kdy jsem ho poprvé uslyšel. Postavil jsem svůj aparát přesně tak, jak bylo potřeba, aby signál šel zvlášť do basových repráků, doprostřed a nahoru, což je podstata soundsystému. Asi jsem k reggae přilákal řadu lidí. Myslím, že jsem něco fakt změnil. Ne že bych si tím nějak zvlášť vydělal.
Uživit se hraním reggae nešlo?
Ne. Ostatně velcí reggae umělci, kterým se dneska daří výborně, zažívali v devadesátých letech velmi těžké časy. Reggae proměnilo a ti lidé si nikdy nemysleli, že by se mohli vrátit a dělat ho znovu, ale na konci devadesátých let publikum najednou chtělo reggae zas. A umělci, kteří v devadesátých letech nedostali práci, byli najednou zase hvězdy.
Takže když hudba, kterou miluješ, není zrovna populární, je zapotřebí počkat?
Musíš prostě dál dělat svou věc. Samozřejmě se stane, že se snažíš a svět se dívá jiným směrem. Ty ale pokračuješ a děláš to své, až se svět konečně obrátí k tobě… a pak se zase otočí jinam. O budoucnost reggae ovšem nemám žádné obavy.
(Rozhovor se na chvíli přeruší kvůli natočení pozvánky do Sedlčan. Earl s MessenJahem si vyměňují trička /Trojan a Legalizace/, Earl si vštěpuje výrazy „Pohoda klub“ a „Sedlčany“ a pak společně vystřihnou na mobil pozvání na koncert. Earl přitom zdůrazňuje, že Trojan Sound System není jen on, nakonec souhlasí s formulací „zástupce Trojan Sound Systemu“.)
Tak jak to tedy je?
V Trojan Sound Systemu je nás pět. Promotéři by to chtěli spojovat, ale nebylo by fér mluvit jen o mně. Já hraju sám za sebe jako Earl. S Trojan Sound System jde o jinou záležitost, začali jsme vystupovat taky na velkých bílých festivalech. Jsem rád, protože to je to, co jsme vždycky chtěli: hrát jednoho dne reggae v mainstreamu. Rozdíl je ovšem ve skutečnosti, že Trojan Sound System je dost drahý, kdežto za sebe si můžu říct přijatelnější cenu.
Jak se ti vystupuje v Crossu?
Cross miluju, celá tamní atmosféra je výborná a všichni si ji užívají, pomáhá tomu taky ta prazvláštní dekorace. Nikdy jsem tam nezažil špatnou noc (vehementně klepe na dřevo). Je tam znát to, co odlišuje Českou republiku od zbytku světa: umění tady má větší úctu než jinde. A já umění respektuju a miluju, tedy skutečné umění, což je pro mě reflexe života. V Crossu můžeš umění vnímat, lidi se tam vyjadřujou uměleckým způsobem a pomáhají publiku, aby zareagovalo stejně. Nejde to přitom po povrchu, naopak do hloubky.
Že bychom byli nějak vysazení na umění, to by asi hodně lidí tady překvapilo…
Proč? Jste přece Češi (Bohemians), a ti mají pověst milovníků umění. Vy přece berete umění vážněji než řada jiných. To je taky jeden z důvodu, proč se tady cítím doma. Na Jamajce taky najdeš masivní pochopení pro umění – zdá se, že každý tam cítí, jak jeho prostřednictvím komunikovat. Což je přesně ten důvod, proč mám rád reggae, Cross a Českou republiku.
Pokolikáté budeš vystupovat v Crossu?
Asi počtvrté. Dvakrát s Trojans a dvakrát sám za sebe. Posledně, když jsem tam hrál, tak to bylo doslova skvělé, fakt jsem cítil ten vztah s publikem. Šlo se mi vyjadřovat, co jsem chtěl. Bylo to hodně úspěšné vystoupení.
Všiml jsem si, že při vystoupeních s publikem rád mluvíš.
Jo, oslovuju je. Djing je velmi delikátní záležitost, vychází z reflexe mnoha věcí, záleží na náladě lidí v sále, na mojí náladě i na tom, jaké mám názory; je to syntéza mnoha prvků. Hraje v ní roli jak momentální počasí, tak můj pohled na svět.
A někde v pozadí je ten obsah, ta zpráva….
Ta zpráva spočívá v tom, že vědomí se dá změnit, a že je toho možné dosáhnout, když hraješ hudbu. Může se změnit vědomí všech v sále, i kdyby jen na chvíli, a ta změna snad jednoho dne zachvátí celý svět a přetrvá. Myslím tím jednotu lidí, jejich propojení a jejich duchovní souznění, která se projeví i mimo hudbu.
* Marek Toman
