Michael Kiwanuka: Recenze nového alba Love and Hate
Před pár lety jsem narazil na mladého Michaela Kiwanuku během brouzdání internetem. Ihned si získal mou přízeň, díky jedinečnému hlasu, který jeho tvorbě dodává na výjimečnosti. Dále to byly i texty a zvuk, prolínající se žánry jako soul, jazz, blue či folk. To vše bylo už před čtyřmi lety, v době debutu, jenž mu vynesl cenu Mercury Prize. Po zhlédnutí jeho koncertu v Berlíně jsem se nemohl dočkat pokračování.
Zpěvák měl v mezidobí problémy s hlasem a kvůli tomu se i rušila mnohá vystoupení, a tak je prodleva pochopitelná. Ta byla ukončena letos v březnu, kdy byl zveřejněn singl „Black Man In The White World“, doprovázený klipem. Když několik dní potom přišel i druhý „Love And Hate“, bylo vydání desky na spadnutí.
LOVE AND HATE spatřilo světlo světa 15. července a od té chvíle je nepřetržitě na mém playlistu. Melancholická nálada, jež prvotinu uzavřela, doprovází i druhou desku a ovládá většinu z deseti stop.
Zpěvák se zamýšlí nad svými činy z minulosti, ale i těmi budoucími. Hned v první písni sděluje: „maybe this time i can be strong, but since I know who I am, probably wrong// maybe this time I can go for, but thinking ‚bout where I’ve been, ain´t helping me start…“. Dost často se na albu objevuje téma nešťastné lásky. Londýnský rodák svými srdceryvnými texty dokáže navodit pocit pochmurné nálady, která však zážitek z poslechu umocní ještě více.
Nejeden posluchač se může ztotožnit s příběhy, kdy se mu do života snaží vrátit bývalá známost, která mu ho už tak dost přeházela a ve zpěvákovi probouzí pochybné myšlenky. Nebojí se přiznat ani potřebu společnosti v době samoty. I když se na venek zdá být v pořádku, prochází si vnitřní válkou. V jedné chvíli se tak zříká všech bližších vztahů s kýmkoliv, jelikož se v minulosti už několikrát spálil a rozhodne se už jenom prožívat lásku na jednu noc.
Syn ugandských rodičů však neztrácí naději a doufá v lepší zítřek. Doslova hoří nedočkavostí na něj. Obrací se k někomu, kdo mu bude naslouchat a neodsuzovat ho a také k bohu pro pomocnou ruku, jelikož se obává, že by to nezvládnul sám.
Po hudební stránce je deska vynikající. Kiwanuka opět exceluje nejen na vokálech, ale i akustické, elektrické a basové kytaře, či pianu. LOVE AND HATE svou produkcí obohatil opět Paul Butler, jenž měl na starost celé první zpěvákovo album. Tentokrát se však z naprosté většiny dostalo produkce od legendárního Danger Mouse a nadějného producenta Infla. Prvního jmenovaného možná znáte z projektu Gnarls Barkley, který tvořil spolu se Cee Lo Green, nebo ze spolupráce s Adele, Gorillaz. A$AP Rocky nebo Norah Jones.
Ať už jde o pomalou baladu či svižnější pilotní singl, nahrávka zní vyrovnaně a celistvě. V dnešní době se tak často nevidí, že by si uměleci zvali vokalisty a hlasy si spíše nazpívají sami. Michael Kiwanuka však není jedním z nich. Mimo něj je možné slyšet během necelých 55 minut sbor dětí, tři vokalisty nebo také Graham Godfreyho, perkusistu z jeho kapely. Album vznikalo převážně ve věhlasném studiu The Sound Factory v Los Angeles. Dále se nahrávalo v londýnském Metropolis studiu, a to smyčcové nástroje, dodávající albu na atmosféře a velikosti.
Nejlepším momentem desky je pro mě pravděpodobně závěrečná skladba „The Final Frame“, na které mě ohromila kombinace zpěvákova hlasu, textu a hry na elektrickou kytaru.
Někomu by snad mohlo LOVE AND HATE připadat příliš pochmurné. U mě tomu tak rozhodně není. Svět je plný lásky a nenávisti, to nám dokazuji minulost i přítomnost. Michael Kiwanuka dal světu další vydařené hudební dílo, jež svou vytříbeností posouvá jeho tvorbu opět na další úroveň. Důkazem, že si to nemyslím pouze já, je nominace na cenu Mercury Prize za letošní rok a také z velké části vyprodané turné, které začne už v příštích týdnech. Už teď se těším, s čím Kiwanuka přijde příště.
PS: Kdo je stejně jako já příznivcem a chtěl by zažít jeho vystoupení, bude mít možnost nejblíže v německém Berlíně (9. 11. 2016) a den poté v Mnichově!
Marek
