ČlánkyReportáže

Little Axe

 

Dobří hudebníci si nedávají sraz moc často, a ti výteční už skoro vůbec. Nejednoho fanouška kvalitní muziky proto začalo nezadržitelně mrazit v zádech, když se na programu pražského Lucerna music baru, jednoho krásného dne objevilo jméno Little Axe.

Pod tímto pseudonymem se skrývá legendární americký bluesman a jazzman Skip McDonald, v jehož doprovodné kapele netrápí nástroje nikdo menší než Doug Wimbish, zakládající člen famózních Living Colour, nebo Keith LeBlanc, mj. bubeník zběsilého projektu Tackhead. Toto uskupení, mnohými označované jako nejlepší rytmická sekce na světě, je pro hudební svět zásadní hlavně tím, jak jeho jednotliví členové dokáží spojit všemožné hudební vlivy do jednolitého kompaktního celku – v jejich minulém i současném repertoáru lze najít jazz, blues, funk, hip-hop, hardcore, metal, dub, breakbeat nebo třeba noise. Když k tomu všemu výše zmínění přidají ještě svojí zručnost, zkušenost, i trochu toho klukovského bláznovství, výsledek obsahuje vše, co by měl každý poctivý umělecký útvar mít – mozek, srdce i koule.

Ale nepředbíhejme. Večer otevřela pro mě neznámá, ale velice sympatická bandička, která si říká Navigators. Jelikož byla prezentována jako jeden z objevů jakési pofidérní hudební soutěže, bral jsem ji od začátku jako nutné zlo, které bude potřeba přetrpět. Můj předsudek ale vzal nohy na ramena hned po prvních pár rytmických figurách, a dobře mu tak. Takhle dobrou černou muziku jsem u nás hodně dlouho neslyšel – pěkně funkově šlapající rytmika, příjemné podklady, a hlavně neskutečně dobré dívčí vokály pohybující se mezi dobrým rhythm’n’blues a soulem. Promotéři rozhodně nemohli pro zahřívací kolo vybrat lépe a myslím si, že o tomhle ansámblu ještě uslyšíme!

Pak už se ale po krátké technické pauze dostavily hlavní hvězdy večera a bylo se opravdu na co koukat. Již od první skladby bylo jasné, že představení se pod hlavičkou „Little Axe Blues Explosion“ nebyl vtip – lehce posmutnělé, ale zároveň prudce energické McDonaldovy riffy podbarvené neméně zručnými basovými slapy Douga Wimbishe dostaly publikum do hloubavé melancholické nálady, a když se přidal i Keith LeBlanc se svými hi-hatkovými triolami a posléze nastoupil s kompletní sadou, aby vygradoval pulsující jam, bylo vymalováno. Na pódiu stáli tři virtuosové, kteří vydali za celý orchestr a kteří hráli jako o život. Od McDonalda bylo možno zaslechnout dubové kytarové plochy i teskný zpěv, Wimbish drtil distorze i feedbacky, LeBlanc zle hrozil pekelnými nástupy. Po bluesu nastoupil ostrý funk, následovala atmosférická rocková balada, pokračovalo to divokým be-bopem a skončilo to noisově-metalovým nářezem. Proběhly všechny hudby světa a přitom stále jenom jedna – ta dobrá.

Ve druhé polovině koncertu excelující trio pozvalo svého prvního hosta – sympatického dechaře, jehož jméno jsem nezaznamenal. Chlapík také nebyl žádný nováček a vystřihával si jedno jazzové sólíčko za druhým v těsné kombinaci se všemi přítomnými. Všichni se na pódiu poctivě střídali a zároveň doplňovali – tu exceloval McDonald se svými hbitými prsty, tu Wimbish s některým z mnoha pedálů, tu saxofonista se svým silným dechem, tu LeBlanc se bleskurychlýma rukama a nohama. Vrcholem celého vystoupení pak bylo několikaminutové orgiastické Wimbishovo sólo, jež zakončil hraním zuby na baskytaru, pak se odklidil doplnit tekutiny a následně LeBlanc navázal rovněž několikaminutovou bicí nakládačkou, která byla odměněna zaslouženým aplausem.

Samozřejmě došlo i na přídavek, jímž byl asi dvacetiminutový jam, v rámci něhož proběhly klasické fláky newyorského hip-hopového labelu Sugarhill Records, kde všichni přítomní jako session hudebníci spoluvytvářeli standardy žánru. Na pódium si ještě přizvali dalšího hosta, starého známého rappera z Living Colour, který ovšem moc freestyle neovládá, takže se na pódiu většinu času jenom zubil.

Poslední úder do nástrojů byl doprovázen bouřlivým potleskem, který měl ale na svědomí pouze poloprázdný sál. To je věc, kterou je třeba produkčním nekompromisně vytknout – tak špatnou propagaci koncertu a tak špatně zajištěné ozvučení už jsem dlouho v klubu neviděl. Je opravdu nemožné vymyslet na takovouto akci originální plakát, který by na první pohled nezapadl mezi zhůvěřilosti typu 80s party? Je opravdu nemožné zajistit kvalitní soundsystém, který by dokázal reprodukovat všechny basové, středové i vysoké frekvence, které hudebníci vyluzují? Za mírné zvýšení i tak nízkého vstupu by to rozhodně stálo.

Jinak bez chyby. Maximální respekt.
* Make Love / RB
fotky: www.ribsenblues.nl

 

Back to top button