Vzhůru do historie jamajské muziky s W. Jarrettem!
Jamajský veterán Winston Jarrett neztrácí chuť do nové tvorby a právě vydal album BUSHWACKERS GANGBASTERS. Na nové desce najdete devetenáct pecek plnokrevného reggae a dubu. Na www.cdbaby.com si můžete poslechnout ukázky a celé album si buď fyzicky koupit či legálně stáhnout. A pokud toho o Winstonu Jarrettovi moc nevíte, tak si určitě nenechte ujít náš profil plný mnoha podrobností z jamajské hudební historie..
Jsou umělci, kteří vzbuzují davové šílenství. Fanoušci jim nedají vydechnout a novináře mají věčně v patách. Hovoří se o jedinečném talentu a životním Příběhu s velkým P. Jsou i umělci se stejně velkým talentem a dost podobným příběhem, kteří kupodivu novináře nezajímají a fanoušci kvůli nim neblázní. Do té druhé kategorie patří hrdina tohoto článku Winston Jarrett. Chcete důkaz talentu? Máte jej mít: „Up Park Camp“, „True Born African“, „Sunday Coming“, „The Preacher“ anebo třeba „Sleeping In The Park“. Samé klasické hity, i když ne vždy známé z jeho podání. Chlapík, který ‘byl u toho‘. Nahrával pro všechny významné producenty svojí éry od Coxsone Dodda, Duke Reida a Prince Bustera přes Lee Perryho po Joe Gibbse. Muž, jenž sedával u jednoho ohně s Bobem Marley a byl svědkem jeho přeměny z násilnického rudebwoye ve spirituálního rastamana. Hudební pravá ruka Altona Ellise, spoluautor jeho nejlegendárnějších pecek. Kvalitní značka stejně dobrá v rocksteady, reggay i roots. Zpěvák s příběhem tak typizovaným, že se zdá, jako by podle něj na Jamajce vyráběli muzikanty sériově…
Typizovaný příběh si vyžaduje typizovaný začátek. Takže: Winston Jarrett se narodil v roce 1940 v Lime Tree Garden, což je vesnička patřící k farnosti Svaté Anny. Kdo ještě z významných jamajských zpěváků se zde narodil? Bob Marley, Burning Spear a také třeba Marcus Garvey (ten se ovšem zpěvem neproslavil). Ani Winstonovo dětství se z nevymykalo z rámce běžného životopisu oné doby. Rodiče spolu nevycházeli a když bylo Jarrettovi pět let, jeho matka se přestěhovala do Kingstonu a vzala si jej s sebou. Winston vyrůstal v neradostném prostředí kingstonských slumů, takzvané ‘betonové džungle‘. Osudem se mu nejprve stala nechvalně známá čtvrt Trenchtown, později se přestěhoval o pár ulic do Jonestownu. Život v ghettu nenabízel mnoho možností k výdělku, a tak když Winstonovi sehnal starší bratr práci na trhu, Jarrett ji radostně přijal. Pro mladého člověka z ghetta takové zaměstnání představovalo alespoň minimální existenční jistotu. Přesto však byl život obyvatel Jonestownu neradostný a jednou z mála kratochvil, kterou měli, byla pochopitelně hudba. I Winstona fascinovala. Jeden z jeho přátel měl holičství, kam chodil s kytarou mladý chlapec jménem James Chambers. Od něj se Winston naučil několik prvních akordů. Sotva tehdy tušil, že jeho mladší kamarád se později proslaví; to až si změní jméno na Jimmy Cliff… Mládí v Jonestownu mělo pro budoucího hudebníka jednu podstatnou výhodu. Automaticky se dostal k těm správným lidem. Považte, kousek vedle bydlel Delroy Wilson, Joe Higgs, všichni tři členové The Wailers a mnozí další. Pro Winstona Jarretta se však stal osudovým jiný soused-Alton Ellis.
Alton se mezi svými přáteli těšil přirozenému respektu, jednak byl o něco starší a pak už měl za sebou i praktické zkušenosti z hudebního průmyslu, když nahrál v duu s Eddie Perkinsem partu singlů pro Studio One ‘Coxsone‘ Dodda. V roce 1965 však Eddie Perkins odešel z Jamajky, ve snaze získat lepší živobytí ve Spojených Státech. Pro Altona Ellise to bylo zlomové období. Přemýšlel nad koncem hudební kariéry, naštěstí se však nechal přesvědčit k novému začátku. A jako druhy si k návratu zvolil Eggara Gordona a Winstona Jarretta. Vzniklo tak mocné trio Alton Ellis & The Flames. Pochopitelně, světla reflektorů mířila na frontmana, avšak Winstonův příspěvek byl taktéž významný. Nejenže zpíval harmonie, podílel se i na psaní písní.
Psala se druhá polovina šedesátých let a Jamajka se od frenetického tempa ska zklidnila ve vlnách romantického rocksteady. Na dveře nahrávacích studií denně klepaly zástupy mladých umělců, kteří se snažili prosadit, ale jen zlomku se to opravdu podařilo. The Flames zkusili své štěstí na Bond Street ve studiu Treasure Isle vlastněném ‘Duke‘ Reidem. Úspěšně prošli přísným přezkoušením u obávaného Leroy Colea, Reidova předního selektora a vyhledávače talentů. Záhy začali v tamním dřevem obloženém studiu nahrávat songy, z kterých se staly nesmrtelné hity, jako třeba „Girl I’ve Got a Date“ nebo „Dancecrasher“. U druhého titulu stojí za to se zastavit. The Flames jím vydali jakýsi manifest, zaměřený proti rudebwoys, ostrým hochům z ghetta, kteří se životem protloukají, jak se dá a nehledí přitom doprava ani doleva. The Flames jim radili, aby svou agresivitu vybíjeli kupříkladu boxem – ‘You could be a champion, just like Mr Bunny Grant.‘ V kontextu dobové hudební scény se jednalo o statečný akt, který The Flames podpořili i dalšími nahrávkami jako „Cry Tough“, „Blessings of Love“ a „The Preacher“. Zatímco prominentní rudebwoy Peter Tosh se holedbal ‘I’m the toughest‘, The Flames mu pokládali sugestivní otázku ‘How can a man be tough, tougher than world?‘ Ellis tehdy obviňoval Marleyho a jeho kumpány z glorifikace rudebwoys a nutno podotknout, že vztahy mezi oběma formace se dočasně přiostřily…
Spolupráce s Dukem Reidem měla svá specifika. Tento bývalý policista chodil neustále ozbrojen a nikomu se nedoporučovalo jej naštvat. Neměl rád konkurenci a některé jeho metody lze bez obalu označit za mafiánské. Ale jak přiznává i Winston Jarrett-byl to muž dvou tváří. Nečinilo mu problém poslat výtržníky na konkurenční diskotéku, avšak měl pochopení pro těžký život v ghettu a pomáhal lidem v nouzi. Jarrett od něj například kupoval desky za sníženou cenu a pak je s profitem prodával v hudebních obchodech. Takto si zajišťoval alespoň nějaké živobytí, protože příjmy z nahrávání byly minimální. Přesto se na hudbu nevykašlal, byť Winstonovo svědectví dnes vypadá jako poselství z jiné planety. ‘My jsme nezpívali kvůli penězům, ale pro lásku k hudbě. A když si chtěl získat dobrou dívku, takovou, která měla dobrou pověst v komunitě, slušný vzdělání a podobně, tak si tě jako zpěváka hned zamilovala. Takže si zpíval kvůli holkám!‘
Úspěchy Altona Ellise a The Flames nenechávaly v klidu Coxsone Dodda, majitele legendárního Studio One. A jelikož Duke Reid neměl se skupinou uzavřený exkluzivní kontrakt, začali The Flames souběžně nahrávat i pro Dodda. Ve Studio One pak vznikla například slavná skladba „I’m Still in Love“, jejímž remakem před pár lety zdecimoval světové hitparády i Sean Paul. V roce 1969 vyrazila skupina umělců ze Studio One na turné po Velké Británii. Mezi jinými se tohoto zájezdu zúčastnil i Alton Ellis, zatímco jeho kamarádi zůstali doma v Kingstonu. Zážitky z této cesty utvrdily Ellise v rozhodnutí opustit Jamajku. Počátkem sedmdesátých let se přestěhoval do Kanady, a přestože se na ostrov pravidelně vracel, pramen jeho hitů se přeci jen ztenčil. Bylo to důležité období i pro Jarretta, neboť chtě-nechtě musel vystoupit ze stínu svého slavného přítele. A stalo se tak díky sólové skladbě „Ease Up Mr Officer“, kterou nahrál pro Duke Reida. I tento song má svůj příběh, představující další typickou součást životopisu reggae zpěváka – pobyt ve vězení kvůli držení marihuany… A v tomto příběhu se objevuje i velmi důležitá postava, která ovlivnila nejen Winstona Jarretta, ale i velké množství umělců jeho generace na čele s Bobem Marley- onen pytlíček marihuany, kvůli kterému se chvíli díval na svět skrze mříže, dostal od Mortimera Planna. Tento svérázný rastafariánský myslitel a filosof se stal ideovou inspirací pro většinu muzikantů ze západního Kingstonu. Na jeho dvoře nedaleko Studio One se scházel jamajský hudební výkvět, aby poslouchal Plannovy výklady o Africe, tíze otroctví a kolonialismu, o potřebě povznesení černého lidu. Mortimer Planno byl i bubeník znalý stylu nyabinghi, reziduu původní kultury afrických otroků zavlečených do Karibiku. Jednalo se o postavu natolik charismatickou, že záhy si umělci pod jeho vlivem nechávali růst dready a hlásit se k rastafariánství. S novým uvědoměním se změnila i hudba. Jestliže předtím vzhlíželi jamajští muzikanti k americké černošské hudbě a přední producenti se snažili stát lokální obdobou Motownu, nyní se zdrojem inspirace stala mýtická Matka-Afrika.
Pro Winstona Jarretta se však nejednalo o nijak převratnou změnu. The Flames nahrávali songy s celospolečenskou problematikou dávno předtím a ani téma černošské hrdosti jim nebylo cizí. Rastafariánská ideologie se pro ně stala jen logickým vyústěním dosavadní kariéry. Po Ellisově odchodu si pak jen skupina v duchu dobových trendů změnila jméno na Winston Jarrett & The Righteous Flames. Jen ty dready si nechal narůst až později. ‘Moje máma by mě kvůli nim zabila.‘ říká.
Jarrett v průběhu sedmdesátých let nahrával pro celou řadu producentů. A jeho příklad též bohatě ilustruje ne vždy zcela košer metody, které producenti používali pro zvětšení svých zisků. K nejoblíbenějším patřila změna jména interpreta, která mátla kupující. Díky tomu dnes můžete najít Jarrettovy songy připisované tu „The Righteous Holmes“ (Coxsone Dodd), tu „The Intruders“, „The Crashers“ (obojí Joe Gibbs), „The Hurricanes“ (Lee Perry) či „Soul Ofrous“ (Duke Reid) anebo „T-Man and The T-Bones“ (Sidney Bucknor). Nemluvě již o jménu „Adam and Eve“, pod níž Aston Barrett vydal singl „Solid As A Rock“… Protestovat nemělo smysl, producentům prošlo vše. Jak ostatně ilustruje historka o okolnostech vzniku písně „Should Have Been Me“. Jarrett ji hodlal vydat sám, avšak nevlastnil nahrávací studio. Dohodl se tedy s Coxsonem Doddem a pronajal si studiový čas u něj. Sehnal a zaplatil hudebníky a song nahrál. Dodd přihlížel nahrávací session a když chtěl Jarrett odejít s hotovým produktem, Coxsone jej zastavil. ‘Co to děláš?‘, otázal se. ‘Beru si svoje pásky‘, odvětil Winston. ‘Ne, ty pásky zůstanou tady ve studiu.‘ ‘Jak to myslíte, pane?Zaplatil jsem za muzikanty a studio!‘ Dodd však jen stroze dodal: ‘Mě se ten vál líbí, takže je to odteď můj song‘.
Jinde to nebylo o nic lepší. V roce 1974 nahrál Winston Jarrett (napůl s Horace Andy) desku KINGSTON ROCK. Od producenta Brenta Clarka však nikdy neviděl ani cent. Zato však můžete toto album najít v nesčetných vydáních, někdy i pod jménem EARTH MUST BE HELL. Nedivte se, doprovodnou kapelou byli The Wailers a když tento fakt zdůrazníte na obalu, o prodejnost již nemusíte mít starost…
Všechno špatné má však i svou pozitivní stránku. Okukováním slavných producentů se Jarrett mnohé naučil. Když pak za ním přišel Tony Shabbaz s návrhem na nahrání lp, zužitkoval tyto zkušenosti ve vlastní produkci. Vznikla tak dvě alba – MAN OF THE GHETTO (1977) a RANKING GHETTO STYLE (1980). Jména zúčastněných muzikantů říkají vše – Sly & Robbie, Tommy McCook, Gladstone Anderson, Bobby Ellis, Skully Sims, Dirty Harry a další. Hotová encyklopedie legend. Obě desky podle toho vypadají. Bohužel tyto skvosty stále čekají na citlivou reedici a pokud nemáte dost štěstí (a finančních prostředků) na koupi vzácných originálů, zůstanete odkázáni na mp3 kolující v nepřehledných zákrutách warez serverů. To neméně kvalitní album WISE MAN z roku 1979 naštěstí vyšlo nedávno v reedici u Tamoki Wambesi. Obsahuje velké hity „Sleeping In The Park“, „Rocking Vibration“ či „I-Shen Galore“ a vřele vám jej doporučuji. Jarrett na něm září od začátku do konce a plně zúročuje léta tvrdé muzikantské dřiny. Poctivý zpěvák kovaný lekcemi od skvělých hudebníků. Jak odlišný přístup přinesly další roky… ‘Dneska kolikrát brečíš, když slyšíš, co někteří lidé dělají. A ptáš se sám sebe, jestli to není jenom plýtvání studiovým časem a místem na páskách.‘ povzdechl si nedávno v jednom rozhovoru.
Osmdesátá léta ‘staromódním‘ zpěvákům jako Winston příliš nepřála. Na delší dobu se odmlčel nejen on, ale i Culture, Israel Vibration a další. Až na úplný závěr této dekády jej, docela náhodou, potkal Bob Schoenfeld, hlava labelu Nighthawk. Nighthawk v osmdesátých letech vydával alba veteránům jamajské hudby jako The Gladiators, Justin Hinds, Leonard Dillon či The Itals. Protože jejich pojetí reggae v té době již dávno vyšlo z módy, nesetkala se alba z Nighthawku s úspěchem a jsou dnes dost přehlížena (a to i v kontextu tvorby oněch interpretů). Dost neprávem, řekl bych, to by ale byl námět na jiný článek. Pro nás je důležité, že pro Boba Schoenfelda nahrál Winston album JONESTOWN. Jonestown asi není tak klasická a nabitá deska jako třeba Wise Man, nicméně jednalo se o solidní počin a Jarrett se jím takříkajíc vrátil do děje. V devadesátých letech pak mohl mimo jiné vydat svá alba KINGSTON VIBRATIONS, SOLID FOUNDATION a TOO MANY BOUNDARIES i u renomovaných značek RAS a Heartbeat. The Righteous Flames začali vystupovat po světě a těší se ze zvýšeného zájmu o jamajskou hudbu. Paradoxně teprve v důchodovém věku se může Winston Jarrett konečně slušně živit hudbou.
Začaly vycházet i kompilace shrnující tvorbu tohoto přehlíženého veterána. Studio One vydalo pěkný výběr CRUCIAL TIMES jako jeden díl v sérii na počest padesáti let Coxsone Dodda v hudebním průmyslu, americký label Young Tree přidal 2cd antologii SURVIVAL IS THE GAME (bohužel přehlížející alba MAN OF THE GHETTO a RANKING GHETTO STYLE) a konečně francouzská Sankofa přišla s kolekcí hitů z přelomu šedesátých a sedmdesátých let nazvané RISE UP! Ostatně Winston Jarrett ještě nepověsil svou písničkářskou brašnu na hřebík. Před pár lety nahrál album CHILDREN OF THE GHETTO pro Jah Shaku. Nabízí se otřepané přirovnání k bájnému ptáku Fénixovi-když si myslíte, že je po něm, vždy stane z popela (a to bohužel doslova; před devíti lety shořel jeho dům a v plamenech navždy zůstalo hodně unikátních pásek ze sedmdesátých let). Takže typizovaný příběh? Snad, ale právě ty jsou nejlepší.
Ferro
