Hudební legenda Manu Dibango dva dny zpátky v Paříži opustil své tělo ve věku 86 let. Světová média o tom píšou hlavně vzhledem k tomu, že byl nakažen Covid-19, ale my bychom rádi spíše vyzdvydhli jeho život a geniální tvorbu. Legendární saxofonista, multi-instrumentalista a skladatel Emmanuel Dibango se narodil 13. prosince 1933 a ve kamerunském městě Douala, které tehdy bylo pod francouzskou administrativou. Jeho otec byl vysoce postavený civilní úředník a matka šila oblečení. Oba byli oddaní protestanté a měli rádi hudbu, a tak Manu brzy zpíval v místním kostele. Vedle toho ale i hrál na bambusovou flétnu a doma vyrobenou kytaru a tak se mu dostalo podpory pro jeho talent a hudební vzdělání. V roce 1944 se sborem dokonce zahráli i na oficiální návštěvě Charlese de Gaullea v Kamerunu. A i Manuova další stopa vedla do Francie…
Hned po válce v roce 1949 jej rodiče poslali studovat do země galského kohouta, aby se mu dostalo pořádného hudebního vzdělání. Po dlouhé cestě zakotvil v Saint-Calais, malého francouzského městečka, kde tehdy studoval jako jediný černé teenager. Se spolužáky ale prý dobře vycházel a sám byl byl fascinován novým kontinentem. V Evropě třeba poprvé spatřil sníh a tak jej nadchl, že jej zkusil poslat v obálce svým rodičům do Afriky. Francouzi jej prý brzy přijali za vlastního a on si brzy zvykl na tamní způsob života a žil hudebním vzděláváním. Na housle si ale připadal už starý, a tak čtyři roky studoval klasickou hru na klavír. Mezi jeho spolužáky tehdy patřil třeba Francis Bebey, který se později stal slavným muzikologem a spisovatelem. Spolu s Dibangem hráli klasiku i jazz, přestože na studentských večírcích z nich byl blues band.
Manu nikdy nezapomínal na své vlastní kulturní kořeny. Každý z rodičů byl z jiného kmene a tak prý Manu nebyl nikdy spokojený s nějakou danou identitou. Nechtěl být africkým muzikantem, ale muzikantem, který pochází z Afriky. A podobně to bylo i s jeho muzikou. Vyšel z africké školy, ale zároveň v jeho tvorbě jsou vedle afrobeatu i stopy jazzu, soulu, funku, gospelu, francouzského šansonu, salsy nebo třeba konžské rumby. Manu zkrátka hrál a vytvářel svůj vlastní žánr, který rozšiřoval obzory a svou fůzi obohatil a inspiroval mnoho dalších.
Jeho nejslavnější hit Soul Makossa z roku 1972 (původně B-strana pecky věnované kamerunskému fotbalovému týmu) převzal Michael Jackson do songu Wanna Be Starting Something na desku Thriller (1982), Rihanna z ní udělala skladbu Don´t Stop the Music. Kool and the Gang z toho udělali Jungle Boogie a Eddie Murphy svou vlastní parodii. Nutno dodat, že Manu se musel o práva přihlásit a až dvacet let poté za to uviděl nějakou kompenzaci – Michael Jackson prý v tomto případě vůbec neodmlouval. Určitě i vy znáte chytlavý refrén “mama-say, mama-sa, ma-makossa” a to je právě Manu Dibango. Nezaměnitelná postava s velkým úsměvem, tmavými brýlemi a vyholenou hlavo, který neměl potíž skládat i pro orhestr osmadvacetičlenného orchestru nebo spolupracovat třeba s jamajským duem Sly & Robbie (album remixů Reggae Makossa 1980) nebo kubánským Eliadem Ochoaem (album CubAfrica 1998). V seznamu jeho spoluprácí září mnoho dalších hvězd, jako jsou Fela Kuti, Fania All Stars, Herbie Hancock, Bill Laswell, Bernie Worrell, Ladysmith Black Mambazo, King Sunny Adé nebo Don Cherry. Zkrátka a dobře svět přišel o hudebního génia, asi už jej bylo třeba se saxofonem u nebeských bran. Velká poklona jeho památce.
* Papa L
