Garance Reggae Festival: Reportáž, fotky i videa!

Všeobecně se ví, že reggae a Francouzi k sobě mají blízko. Vzájemný vztah se táhne zpátky do dob Serge Gainsbourga a jeho spolupráce s Riddim Twins Sly Dunbarem a Robbie Shakespearem. Vezmeme-li tuto skutečnost v potaz, jeden by očekával, že nejvěhlasnější francouzský reggae festival Garance, který se koná v Bagnol-Sur-Céz, by měl být velmi příjemnou záležitostí. V naší redakci jsme byli ohromně nadšení, když nám přišlo pozvání právě na tento festival a k tomu i několik z vás vyhrálo volné vstupenky na očividně nejzajímavější roots reggae open-air země galského kohouta. Přečtěte si malou kroniku naší cesty…

FOTOREPORT >>>

Jeden moudrý muž (mám pocit, že to byl Lao´C) kdysi řekl, že každá cesta začíná prvním krokem. Náš první krok se poněkud zkomplikoval (znáte to, balení zabere dost času a když už si myslíte, že je všechno v pořádku, zjistíte, že jste si zapomněli peněženku a musíte se pro ni vracet přes celé město…), ale nakonec jsme všechny obtíže překonaly a vydali se na cestu. Naše GPS navigace sice občas stávkovala a odmítala například ukazovat kus německé dálnice (zato nás ´obdarovala´ projížďkou po krásách bavorského venkova)… Nicméně když absolvujete 1300Km po dálnici, jste rádi i za takové pozdvižení. Zbytek cesty nenabídl mnoho vzruchu (pokud vás nevzrušují dopravní zácpy) a za pozornost stál akorát jeden stopař z Ruska, který stopoval celou cestu z Petrohradu do Barcelony za svou přítelkyní. Potkali jsme ho na jedné pumpě a hodili ho tak hluboko na jih, jak jsme jen mohli.

Čím více jsme se přibližovali k Bagnol, tím více jsme potkávali příznaky festivalu. Spatřili jsme bannery u silnice i dramaticky zvýšenou koncentraci dreadatých lidí. Náš kamarád nám domluvil ubytování na privátu. Úspěšně jsme našli chlapíka, kterému byt patřil, a s radostí jsme zjistili, že byl umístěn na strategicky výhodné pozici jen několik set metrů od vstupu do areálu. Ačkoliv bychom tam rádi vyrazili co nejdříve, museli jsme ještě na skok do blízkého Avignonu vyzvednout zbytek naší tlupy, který přicestoval po železnici. Inu, přiznám se, že jsem vždycky chtěl navštívit Avignon kvůli pověsti, která ho předchází, nicméně mé přání se naplnilo jen z části… Z celého Avignonu jsme viděli akorát stanici TGV. A ačkoli byla zajímavá, stále mám pocit, že Avignon by mohl nabízet víc…

Ale co, upalovali jsme zpátky do Bagnol, vybalili kufry a konečně se dostali ke vstupní bráně. Hned jsem pospíchal k hlavní stagi. Ani nebylo potřeba vizuální kontroly, protože jedva jsem zaslechl text ´Please take away these chains from me,´ hned jsem věděl, že Bob Andy byl právě uprostřed svého vystoupení. Což znamenalo, že jsme, že jsme prošvihli Sly a Robbieho s Ernestem Ranglinem (což mě mrzelo hodně) a I-Threes (což mě ovšem nemrzelo zdaleka tolik). Vystoupení Boba Andyho bylo fajn, nicméně bylo vidět, jak neuprosný čas poznamenal jeho hlas. Bylo to zejména zřetelné, když povolal na podium Marciu Griffiths, aby společně zazpívali svůj nejznámnější duet ´Young, Gifted and Black.´ Marciin hlas je pořád velmi silný, zatímco Bobův hlas hodně ztratil. Ovšem i tak bylo moc fajn vidět takovou legend stale koncertovat.

Během koncertu jsem pozoroval baskytaristu, který mi přišel poněkud povědomý. A ano, byl to sám Lloyd Parks osobně. Lloyd Parks, nejen baskytarista, ale i zpěvák se solidní reputací, zformoval svou skupinu Lloyd Parks & We the People Band v sedmdesátých letech a od té doby se stal jedním z nejvyhledávanějších doprovodných souborů v reggae businessu. Není divu, byli prostě úžasní. Když Bob Andy skončil svůj set, jen si vyměnil místo s dalším gigantem – Derrickem Morganem. Když Derrick vystoupal na podium, spatřili jsme starého slepého muže o holi, stěží schopného chůze. Bylo mi ho líto… dokud nezačal zpívat! Derrickovo tělo může být zesláblé, ale jeho duch zůstal silný a nadrzlý. Vystoupení naplnil energií a silou a nezapomněl, že letos slavíme 50té výročí jamajské nezávislosti, stylově připomenuté jednou ze svých nejklasičtějších pecek ´Forward March´ (jejda, to znamená, že téhle pecce už je taky padesát). Derrick zazpíval i jeden emociální duet s další nevidomou legendou – zpěvákem a perkusionistou Zootem ´Scully´ Simmsem.

Bez ohledu na to, jak moc obdivuji Boba Andyho a Derricka Morgana, vrchol měl stale teprve přijít. Tedy minimálně pro mě, neboť odedávna chovám srdeční náchylnost pro soulové zpěváky a vokální tria. Přesně taková jako BB Seaton a The Gaylads. Možná za to může nešťastně zvolené jméno (ve volném překladu něco jako ´Klučíci´ neřkuli ´Homáčci´), snad z jiného důvodu jsou Gaylads skutečně podceňovaný šperk jamajské hudby. Dokázali to vskutku výtečným koncertem na Garance. Na někoho dávno po šedesátce zpívali opravdu dobře a pak, s hity jako ´My Jamaican Girl´ či ´Hard To Confess´ prostě nemůžete udělat chybu. Jedna hodina zdaleka nestačila, mohli by hrát mnohem déle!

První den byl za námi. Dlouhá a vyčerpávající cesta se projevila a spali jsme pomalu do začátku čtvrteční show. Na rozdíl od prvního dne, zaměřeného výhradně na starší umělce, slibovala i trochu toho nu-roots a dancehallu. Andreas z drážďanského R.I.Z.L.A. soundu nás předem upozornil, že to nejméně známé jméno na seznamu – Biga Ranx, může být ve skutečnosti jedním z nejzajímavějších. A měl pravdu. Show Biga Ranxe byla vskutku exkluzivní, dával si to s lehkostí, jeho texty byly zajímavé a doprovodné zpěvačky sexy… Vážně tenhle chlapík má budoucnost před sebou a lze očekávat, že během pár let se z něj stane jedno z největších jmen evropské scény reggae, dancehallu i hiphopu. Jeho vokální dovednosti jsou takřka zázračné. Stěží byste uvěřili, že tohle je mladý běloch z Paříže a ne zkušený karibský deejay.

Chezidekovu koncertu, přestože solidnímu, ve srovnání s Biga Ranxem něco scházelo. Mám ho rád na deskách, tady zpíval dobře a doprovodné skupině taky stěží něco vyčítat, tak třeba byla chyba ve mně, těžko říct. Anebo jsem měl prostě hlad. Koupili jsem si u stánku nějaké karibské jídlo a dostal se tak do nálady na koncert Mr.Vegase. Musím podotknout, že nejsem největším fanouškem současného jamajského dancehallu. Hodně umělců mě nudí a řekl bych, že k jejich věhlasu pomáhá spíš pozérství než hudební kvality. Zaplaťpánbůh, že Mr.Vegas není jedním z nich. Předvedl ohnivou show plnou zběsilého tance, poskakování a improvizací, čímž dokázal, že je jedním z nadanějších dancehallových umělců.

Překvapivě i následující interpreti hodně tančili. Israel Vibration, původně trio, dnes zredukované na duo zpěváků, kteří oba trpí následky obrny, proslavily hypnotické a spirituální koncerty. Nicméně na pódiu si evidentně užívali a radostně poskakovali. Vytvářelo to poněkud psychedelický dojem, jelikož tanec handicapovaných o berlích se nevídá tak často. Byla to zároveň oslava optimistického a pozitivního přístupu k životu, kdy síla vůle překoná slabost nemocemi sužovaného těla.

Řekl bych, že je ta správná chvíle říci si něco o lokaci, na které festival probíhal. Pořadatelé postavili jen dvě stage, jednu na živá vystoupení a druhou výstižně pojmenovanou Dub Corner. Bedny poskytli francouzští Blackboard Jungle Crew a dunělo to pěkně! Jestliže na hlavní stagi se střídaly jen samá velká jména, nejinak tomu bylo i zde. Line-Up obsahoval mimo jiné Mad Professora, Downbeat The Ruler či Aba Shanti I. A to se ještě nedostavil King Jammy, protože po příletu do Francie dostal infarkt a na místo festivalu skončil v nemocnici.

Jídlo jste si mohli koupit u některého z mnoha stánků nabízejících světovou kuchyni od thajské po senegalskou, přihodit jste mohli delikátní kokosový sorbet a nějaký drink. Peníze jste mohli utratit za nějaké zaručeně ´rasta´ oblečení či desky a cédéčka. Ovšem jestliže jste přijeli kvůli hudbě, stejně jste nemohli vandrováním po areálu ztrácet čas, jelikož vystupující se měnili v rychlém sledu.

Takže poté, co jsem chvilku poslouchal Mad Professora hrajícího pecky ze svého košíku, vrátil jsem se k živé stagi na koncert Groundation. Tahle americká skupina hraje reggae značně inovativním způsobem, v podstatě jako jazz. Hudební fanoušci si tak dosyta užijí instrumentálních sól a složité struktury jednotlivých válů. Není to ovšem jen tak pro nic, jelikož i sdělení Groundation je složité (či spíše hluboké). Už dávno jsem velkým fanouškem téhle skupiny a řekl bych, že si svým koncertem získali i nějaké nové.

Po Groundation nastoupil Leroy Smart a… Doteď vlastně nevím, jak přesně popsat jeho vystoupení. Leroy si svou show evidentně užíval a to je dobře, protože byl patrně jediný, komu se to podařilo. Pro ostatní (včetně doprovodné skupiny) to bylo plné zbytečných pull-upů, podivných pokynů a nezdařené komunikace s publikem, což ve výsledku zmršilo skoro všechny songy. Na omluvu budiž řečeno, že to bylo vůbec první vystoupení Leroye Smarta v Evropě a že se asi snažil vydat ze sebe to nejlepší. Leroyův hlas je jinak stále v pohodě, takže příště to snad bude o něco lepší. V přímém kontrastu k Leroyovi, poslední interpret dne Johnny Osbourne byl excelentní. Možná dokonce víc než excelentní. Jeho chování bylo neafektované a soustředil se výhradně na zpěv (což je skvělá věc, když máte tak dlouhý katalog hitů jako Johnny Osbourne). I tak mi chyběla třeba Water Pumpee, což ovšem byla jen drobounká vada na jinak vynikající show.

Odpoledne třetího dne jsme strávili procházkou po Bagnol. Městečko bylo oblečeno do reggae. Etiopské vlajky a portréty Boba Marleyho vysely všude. Každá místní kavárna hrála reggae. Před radnicí pak stála malá improvizovaná live stage. Bagnol si Garance festival užívalo.

Seznam naznačoval, že třetí den by měl být nejlepší. Rozjížděl se zvolna s koncertem Nadine Sutherland (který jsme prošvihli. Sorry Nadine!). A pak se na pódiu objevily povědomé tváře, když si členové Lloyd Parks and We the People Bandu chystali fidlátka. Lloyd Parks zazpíval svůj nejznámější song Mafia a pozdravil všechny mafiány v publiku (nekecám). Jednalo se ovšem jen o rozehřívačku před hlavní hvězdou, chlapcem z festivalového plakátu, jedinečným Freddie McGregorem. Předem drobné vyznání – Freddie je dlouhodobě jeden z mých největších favoritů, následující řádky tím mohou být ovlivněny…

Freddieho show byla úchvatná. Zazpíval dobře zvolenou koláž vlastních pecek, nějaké předělávky ze své série Jamaican Classics a připojil poctu dvěma svým kamarádům, o kterých už jste asi taky slyšeli – korunní princ reggae Dennis Brown a král Bob Marley. Celkově vzato vystoupení hodné legendy v plné síle.

Pochodeň soulového vlivu převzaly Mighty Diamonds. Jejich tvorba od roku 1985 je, ehmm, různorodá a často ne zrovna zázračná, ale pořád to jsou zatraceně dobří zpěváci. Vlastně znějí úplně stejně jako před 35 lety. Vystoupení se svou skvělostí skoro rovnalo Freddiemu. Vidět je naživo byla bezesporu blažená slast.

S chválou bych mohl pokračovat a jen bych změnil jméno interpreta, protože po Diamonds následoval Beres Hammond. Beres byl pravděpodobně tím hlavním důvodem, proč jsem jel na Garance, takže moje očekávání byla opravdu vysoká. A Beres mě nezklamal. Jeho vystoupení bylo dospělé i sexy, romantické i uvědomělé. Beres to prostě naprosto rozsekal a ukázal jednu ne moc známou pravdu – chlapíci s brýlemi jsou ti největší romantici.

Nebylo úplně fér, že po třech asi nejlepších koncertech celého festivalu nastoupili The Abyssinians. Neříkám to rád, ale jejich vystoupení bylo ve srovnání s ostatními nejslabší, přestože se snažili a ve výsledku to byla paráda. Jenom prostě nevzdorovali času tak dobře jako třeba Diamonds. Bernard Collins, který zpívá většinu vokálů, je ovšem starší než Tabby Diamond a s některými sóly trochu zápasil. Na druhou stranu – byli to Abyssinians a já bych se neměl stěžovat.

Po tolika skvělých koncertech, možná nejlepších, na kterých jsem kdy byl, jsem se cítil naprosto zničen a vyčerpán, takže z vystoupení Alpha Blondyho si moc nepamatuju. Podle těch svěžejších bylo výborné. Velmi pravděpodobně vskutku bylo, jen to nemohu osobně potvrdit… To samé platí pro clash mezi francouzským Soul Stereo Soundem a Tony Screw aka Downbeat The Ruler. Garance toho zkrátka nabídlo tolik, že se nedalo vše zvládnout.

Čtvrtý a poslední den nabízel zejména mladší a nastupující umělce. Kvůli výletu a koupání v blízkých vodopádech v La Roque (doporučujeme k návštěvě!) jsme prošvihli dva první umělce – Raging Fyah a Derajah a tak tak jsme zastihli na pódiu Turbulence.

Turbulence je vcelku obyčejný bobo dread, takže jsem byl více zvědavý na následující zpěvačku jménem Magano. V poslední době vzbouřila vody reggae průmyslu a dost dobře nechápu proč. Mě osobně určitě více zaujaly její dlouhé nohy než její zpěv. Ne že by měla špatný hlas, ale něco jí prostě chybí. Velmi zřetelně se to ukázalo, když zpívala cover Don´t Stay Away od Phyllis Dillon. Magano to zvládá technicky lépe, nicméně nedokáže předat onen vnitřní obsah songu.

Cocoa Tea, který nastoupil po Magano, sice nemá krásně dlouhé nohy, nicméně disponuje jinými kvalitami. Především se jedná o jednoho z nejfajnovějších jamajských zpěváků, který zvládne zazpívat přesvědčivé roots stejně dobře jako party vypalovák nebo romantickou pecku. Dopřál nám všeho. A dovolil si i drobný vtípek, když zavolal Magano zpátky na pódium ke společnému duetu a předtím ji do očí zazpíval strofu ze svého hitu Young Lover ´Girl, won´t you go home, go home to your mamma…You´re too young to be my love ´…

Vsadil bych se, že Morgan Heritage patřili k nejlákavějším jménům na seznamu. Jejich ´comeback´ turné po dvouleté pauze slibovalo mnohé a svým vystoupením na Garance svým slibům více než dostáli. Zahráli pečlivě zvolenou selekci ze svého katalogu opepřenou například o podání dalších hitů na svém slavném Liberation Riddimu (jmenovitě Onto Zion od Rase Shiloh a Capletonovo Jah Jah City). I když se přísně zaměřují na reggae, ukázali nám i trochu dancehallu. Musím říct, že Gramps by byl hodně dobrý deejay ve stylu Buju Bantona.

Garance se chýlilo ke konci a zbýval poslední umělec. Organizátoři původně plánovali na toto prestižní místo Sizzlu, ovšem na poslední chvíli museli oznámit, že Sizzla z nějakých manažerských důvodů nedorazí. Nicméně sehnali dosti slušnou náhradu – Alborosieho. Přátele byli trošku rozčarování, ale mě to nevadilo. Řekl bych, že Puppa Albo je mnohem lepší zpěvák než Kalonji a dokázal to. Dovedete si představit Sizzlu, jak zpívá song od Mario Lanza? Albo to zvládl překvapivě dobře. I tak těm Sizzlofilům docela rozumím. Bez ohledu na to, jak profesionální Albo byl, taky se hodně opakoval. Chlape, napsal si někdy písničku i o něčem jiném, než marihuaně?

Žádný div, že jsem potřeboval sladší tečku. Našel jsem ji uprostřed Dub Corneru, kde zrovna pouštěl desky Abu Shanti I. Činil tak s vášnivým zanícením a hluboké basové linky mi rezonovaly v těle. Byla to pěkná tečka za celým festivalem.

Ještě nás čekala dlouhá cesta domů, ale všichni jsme se shodli – příští rok to musíme zopakovat!

* Ferro