Ať už jste měli vysvědčení jakýkoliv, ve čtvrtek 30. Června se v Praze nadělovalo. Koncert sice prý není adekvatní náhradou za zrušený festival (který shodou okolností měl být v uplynulém deštivém víkendu), ale toto byla událost, která se už asi nebude opakovat! Barrington Levy je velká reggae superstar a tak 500 hlav v zemi, kde se k reggae fans na facebooku hlásí přes 11.000 lidí, mi přijde docela málo. Přiznám se, že jsem zase měl na začátku velký oči a čekal vyprodáno, což žel patří do kategorie science-fiction. Přesto byla Lucerna slušně zaplněná a panovala tam skvělá atmosféra. Po úvodním new-roots setu od Simple Sample, selektora z trenčínských Ghetto Youths, odstartoval kolem půl desáté velký domácí showcase za doprovodu kapely Riddimshot. První se na pódiu objevil Afa Rastafa a jeho dva jihlavský kumpáni, po kterých hned navázaly zpěvačky Asheema & Anna Maria, ke kterým se přidal na jeden song i budějovický rasta Colectiv. Pak už nastoupil Mr. Cocoman (jehož song „Vděčnej“ mi doteď zní v uších), který si poté pozval na pódium i Dr. Karyho, aby si spolu dali hymnu „Tak už to bal“. Závěr rozehřívacího kola pak za ovací publika obstarala v několika písničkách Sista Carmen z United Flavour. Showcase byla na místní poměry velmi kvalitní, ale předskokani žel trochu doplatili na technické problémy při zvukovce, takže to neznělo úplně tak, jak by mělo. Přesto se snažili, jak nejlíp to šlo a za to jim patří velké díky! O to patrnější pak byl po zvukové stránce super hi-fi zvuk hlavní hvězdy večera, která přijela s vlastním zvukařem a incognito i Tarzan z francouzských Soul Stereo sound, který se staral o hlavního hrdinu večera.
Mistr si na začátek dal trochu na čas, takže na pódium před vroucí publikum dorazil až těsně před 23h. Místo pozdravu zahlásil svou „trademark trilku“ a začal první song, po kterém plynule bez zastavení pokračoval dál. Na začátku zazněly pecky na klasických jamajských riddimech, jako jsou „Real Rock“ nebo „My Conversation“, což vyvolalo nadšení. Poté se rovnou Barrington dostal k novějším věcem, jako třeba baladě „Be Strong“ nebo nadupané „Work“ či „Living Dangerously“, v které místo Bounty Killera zahostoval Levyho syn Leon. Závěrem jsme se pak dočkali i těch nejznámnějších hitů, jako jsou „Under Me Sensi“, „Black Roses“, „On the Telephone“ nebo „Here I Come“. Proběhlo několik melodických výměn s publikem, které se ke konci konečně chytlo a bylo ho pořádně slyšet zpívat, a bylo hotovo. Barrington Levy dal Praze přesně plánovaných 75 minut svých hitů ve špičkovém provedení.
Po vokální stránce se nedalo absolutně vůbec nic vytknout – Levy zpíval jak z desky a dokázal hravě i naživo, že je opravdu Pan Zpěvák! Hodně tracků dokonce zastavil a zazpíval nejprve bezchybně a´capella, než k tomu pustil kapelu. Ta byla hlavně francouzské národnosti a měla dost zkušeností (třeba kytarista tu byl v únoru s Queen Omega), ale evidentně neměla Levyho set tak úplně nadrcenej, takže udělali pár chyb, za které se pak Barrington docela zlobil. „V muzice nejsou žádné výmluvy,“ vysvětloval předtím na dubplate session. „Buď to děláš naplno, nebo to raději nech být.“ Barrington je superstar a taky 100% profesionál, a tak není přípustné se vymlouvat, že nebylo dost času na zkoušení. Backing band nestihl sledovat všechny změny a signály, které dirigoval, a publikum zas nezvládalo nahlas opakovat jeho základní trilky nebo kousky notoricky známých textů. „Are you sleeping?“ zeptal se několikrát, což byla vedle zpívání v podstatě jediná interakce s publikem. Říkal jsem si u toho, že by bylo hezký, kdyby na pódiu vedle precizního a profesionálního výkonu přidal i pár srdečných pozdravů a milých slov pro publikum, které by to určitě zcenilo a víc se rozjelo, ale za těchto okolností asi neměl potřebu říkat něco víc, než je řečeno v jeho písničkách. Když vidíte první řadu u pódia, jak u největších hitů jen strnule stojí a kouká, tak by vás to asi taky moc nerozjelo. Barrington přesto podal naprosto profesionální výkon, po koncertu udělal jedno interview pro místní televizi, a vyrazil do hotelu, aby si odpočinul před cestou na Summerjam. Druhý den totiž patřil k hlavním headlinerům tohoto třicetitisícového festivalu, takže si tam určitě spravil chuť.
Závěrečné slovo v Lucerně pak patřilo belgickému selektorovi, který si říká Raggamuffin Whiteman. Ten vytáhl klasický foundation kousky i současný dancehall a namíchal je tak luxusně, že zbývající massive mocně pařil až do zavíračky. V závěru se pak dostal ke slovu ještě na pár songu DJ Mess a bylo hotovo. Jedno z největších jmen reggae dancehallu absolvovalo českou premiéru a jsem fakt rád, že jsme mohli být u toho. Jaké byly vaše pocity a postřehy? Dejte nám vědět pod článkem…
* Admiral
