Na jeho podobiznu narazíte v každé zemi s výraznou černošskou komunitou. Jeho jméno oslavují četní hudebníci všech žánrů black music od hiphopu po reggae. Jako svého hrdinu jej uvádějí muslimové, bojovníci za lidská práva i radikální socialisté. Jaké však byly skutečné osudy a názory Malcolma X, jednoho z nejvlivnějších amerických intelektuálů 20.století? V následujících řádkách vám představujeme jeho rozsáhlý profil, který je asi nejdelším čtením o jeho životě, které můžete v češtině najít.
Dětství
Malcolm Little se narodil 19. května 1925 v městě Omaha, stát Nebrasca do rodiny křesťanského kazatele Earla Littlea a jeho ženy Louise jako prostřední ze sedmi dětí. (Jeho otec měl navíc ještě tři potomky z prvního manželství). Ve své autobiografii Malcolm líčil svého otce jako přesvědčeného žáka Marcuse Garveyho, který z kazatelny přednášel rebelské postoje.Vysloužil si tím nenávist bělochů, kteří jej pak pronásledovali. Ku Klax Klan na Earla Littlea několikrát zaútočil, podpálil dokonce jeho dům a přiměl jej k přestěhování do městečka Lansing. Ani zde však problémy neustaly a když bylo Malcolmovi 6 let, jeho otce srazilo za podezřelých okolností auto a přivodilo mu smrtelná zránění. Po smrti otce se Malcolmova matka uzavřela do sebe a její psychický stav se neustále zhoršoval. Nakonec musela být hospitalizována v psychiatrické léčebně a její děti si rozdělili státem určení opatrovníci. Malcolm se dostal do bělošského domova a zprvu to vypadalo na pohádkovou integraci. Malcolmovi se dařilo i ve škole, dobře se učil a spolužáci si jej zvolili za svého předsedu. Vše se ovšem zaseklo v předposledním roce základní školy. Na otázku svého učitele, co by chtěl dělat, až bude dospělý, Malcolm odpověděl, že by se chtěl stát právníkem. Pedagog jeho odpověď doprovodil úšklebkem a poznámkou, že by si měl zvolit ´nějaké realistické povolání pro negra… Například tesaře.´ Od této chvíle se Malcolm uzavřel a jeho odpor ke škole se projevil na výrazně zhoršeném prospěchu a chování.
‘Hustler‘ v Bostonu a New Yorku
Když bylo Malcolmovi šestnáct, přestěhoval se ke své nevlastní sestře Elle do Bostonu. V USA té doby (a platí to do značné míry i dnes) se velmi lišila životní a sociální situace černošského obyvatelstva na jihu země (kde Malcolm dosud žil) od situace v severních státech jako Massachusetts. I v Bostonu existovala rasová bariéra, hranice mezi černými a bílými však nebyla tak zřetelná a umožňovala vznik černošské střední třídy a jeho sestra Ella byla její součástí. Pro Malcolma – kluka z venkova, znamenalo šok už setkání s tolika černochy. Poprvé v životě se setkal s černochy, kteří vlastnili nějaký majetek a těšili se všeobecnému respektu. V Bostonu jej však jako magnet táhlo jiné prostředí-tančírny a pololegální svět okolo nich. Setkal se a spřátelil s chlapíkem přezdívaným Shorty, který jej zasvětil do tajů pouličního života. Malcolm se pod jeho kuratelou postupně vypracoval z čističe bot v překupníka a dealera drog a pasáka. Staré a směšné venkovské oblečení vyměnil za ´zoot suit´ (´páskovský kvádro´) a u kadeřníka si nechal napřímit své nazrzlé kudrnaté vlasy. Našel si i bloňdatou přítelkyni jako symbol statutu úspěšného ´pimpa´. Život na hraně zákona ovšem prokládal i legitimnějšími zdroji obživy. Pracoval jako konduktér v železniční společnosti a díky tomu se dostal mimojiné i do New Yorku a jeho věhlasné čtvrti Harlem. Harlem, srdce černé Ameriky, Malcolma okouzlil, neboť nabízel ještě více rozptýlení pro mladého černocha, než Boston. I zde se věnoval nejrůznějším aktivitám na a za hranou zákona a postupem času se stával více a více závislým na kokainu. Kombinace drogového abúzu a nelegálních aktivit mu však přerostla přes hlavu a pod vlivem hrozeb zabitím se vrátil do Bostonu. Zde obnovil vztah se svou bělošskou přítelkyní a společně s kumpánem Shortym založil gang, který vykrádal domy bohatých bělochů. Jednoho dne však spadla klec a policie všechny členy gangu zadržela. Malcolm putoval na osm let do vězení.
Vězení a přerod v Malcolma X
Přestože mu bylo pouhých 21let, propadl Malcolm nihilismu a pro svou komplikovanou povahu a odpor k náboženství si mezi ostatními vězni získal přezdívku Satan. Z letargie jej vytrhl až spoluvězeň John Elton Bembry, sečtělý muž s pozoruhodnou autoritou. Pod jeho vlivem se i Malcolm rozhodl pustit do studia a začal hltat veškerý psaný text. Po dvou letech vězení jej převedli do modernější káznice v Norfolku, kde získal přístup k mimořádně dobře vybavené knihovně. Ve stejnou dobu na něj prostřednictvím návštěv a dopisů působili i jeho sourozenci a přemlouvali ho k přijetí islámu. Po určitém váhání jim Malcolm podlehl, zejména po rozhovoru s bratrem Reginaldem, který mu vysvětlil doktríny hnutí Islámský Národ (Nation Of Islam), zejména tu, podle které jsou běloši ďáblové utlačující černochy i ostatní rasy. Národ kázal kompletní rasovou segregaci a stavěl se tak do opozice k Hnutí za Občanská Práva, které se snažilo o integraci. Malcolm postupem času tomuto učení zcela propadl a začal si psát s vůdcem Nation of Islam Elijah Muhammadem. Pro Malcolma, který v dětství ztratil svého otce, se stal Elijah Muhammad něčím víc, než jen náboženským lídrem. Dopisy, které mu – tehdy obyčejnému kriminálníku za mřížemi- Elijah Muhammad poslal, posílily Malcolmovo náboženské přesvědčení. Přirozenou inteligencí disponoval odjakživa, ve vězení si samostudiem vylepšil vzdělání a v debatách procvičil své argumentační dovednosti; díky Elijah Muhammadovi pak získal světonázor, za který stálo za to bojovat.
Působení v Nation Of Islam
Šest let po svém uvěznení byl Malcolm podmínečně propuštěn. Malcolm Little, který chodil s blonďatou přítelkyní, narovnával si vlasy, jedl vepřové, kouřil, pil, užíval drog a všeobecně vedl nestřídmý životní styl, zemřel. Z bran káznice vyšel disciplinovaný mladík s čupřinou nazrzlých kudrlin, asketickou životosprávou a s charakteristickými brýlemi na nose, který si po vzoru svých bratří z Nation Of Islam změnil jméno na Malcolm X. Přijmení Little zahodil jako staré harampádí, neboť patřilo dávnému otrokáři, který jej uvalil na svůj lidský majetek. Značka X nahrazovala původní africké jméno, zapomenuté a vymazané z historie během otroctví.
Elijah Muhammad a Islámský Národ v něm našli mimořádný organizační talent. Malcolm se podílel na rozvoji mešit v Detroitu, Bostonu, Philadelphii a zejména v srdci černé Ameriky – v Harlemu, kde založil a vedl proslulý Chrám Číslo Sedm. Díky svému charizmatu a řečnickému talentu stoupal v hierarchii Islámského Národa.
V roce 1958 se po několikaleté (ovšem nemilostné) známosti oženil s členkou Národa Betty Shabazz. Malcolm ve vztahu k Betty prokázal totální nedostatek romantiky. Podle svého svědectví jí prostě jednoho dne zavolal z telefonní budky a nabídl sňatek. Pár měl spolu šest dcer, poslední (dvojčata) se narodila již po Malcolmově smrti.
V roce 1959 odvísílala televize WNTA dokumentární pořad The Hate, That Hate Produced (Nenávist Zrozená z Nenávisti), v kterém se reportér Louis Lomax poprvé v celostátním médiu věnoval Islámskému Národu. ´Bílá´ Amerika byla šokována. Hnutí Za Občanská Práva vedené reverendem Kingem a tradičními organizacemi jako NAACP (Národní Asociace pro Povznesení Barevného Obyvatelstva), Urban League, CORE (Kongres pro Rasovou Rovnost) či SNCC (Studentský Nenásilný Koordinační Komitét) již několik let vytvářelo nátlak na zlepšení životní situace černošského obyvatelstva, jeho integraci a zrovnoprávnění. Opíralo se při tom o morální zásady vycházející z křesťanství a odvolávalo se na americkou ústavu. Při všech svých apelech ovšem zůstávalo vždy nenásilné a v úctě k zákonu. Vůdcové Islámského Národa však v příkrém kontrastu ke Kingovi a spol. otevřeně hrozili ozbrojenou revoltou, pokud jejich požadavky nedojdou naplnění. A hlavně, ze všeho nejvíc žádali úplné oddělení od bělochů, které nejenže neuctívali jako své vzory, nýbrž jimi otevřeně pohrdali a nazývali je ´největšími ochmely, znásilňovači, zloději a vrahy všech dob´.
Amerika chtěla vědět více o tomto hnutí ´černých muslimů´, zejména pak o muži, který na obrazovce artikuloval ´nejdrzejší´ doktríny – ministrovi Chrámu Číslo Sedm Malcolmu X. A Malcolm, který se díky svému charizmatu a osobnímu šarmu hodil do mediální doby více, než nenápadný a pisklavým hlasem hovořící Elijah Muhammad, rád vyhověl. Během pár měsíců se z Malcolma X stala rozhlasová a televizní celebrita a na veřejné debaty si jej zvaly univerzity a podobné instituce z celých Spojených Států. Americká veřejnost si začala spojovat Islámský Národ s Malcolmem X a postava hlavy hnutí Elijah Muhammada ustoupila do pozadí, o ostatních muslimských ministrech ani nemluvě. To nemohlo dělat dobrotu.
Rozchod s Elijah Muhammedem
´Oficiálně´ měl Malcolmův rozchod s Islámským Národem dvě rozbušky. V roce 1963 se Malcolm dozvěděl o nemanželských záletech Elijah Muhammada,které byly v příkrém rozporu s doktrínami hnutí. Elijah Muhammad své poklesky v soukromém rozhovoru s Malcolmem přiznal a nabídl vysvětlující paralelu se starozákonními proroky. Malcolm se s tímto zdůvodněním na chvíli uspokojil, ovšem záhy začal být ostatními muslimy obviňován, že šíří drby o Muhammadových záletech, aby mohl jednoho dne převzít jeho místo. Elijah Muhammad pak ke všemu své nemanželské vztahy veřejně popřel.
V prosinci 1963 se Malcolm na otázku ohledně svého pohledu na zavraždění Johna F.Kennedyho vyjádřil, že prezidentova smrt je příkladem ´kuřátek vracejících se domů na hřad´ (rčení ´chickens coming home to roost´ se významově nejvíce podobá českému ´jak se do lesá volá…´). Atentát pak dal do souvislosti s vraždou Medgara Everse (aktivisty z NAACP zastřeleného členy Ku-Klux-Klanu) a smrtí čtyř černošských děvčátek, které se staly obětí bombového útoku na kostel v Birminghamu téhož roku. Podle Malcolma byl Keneddyho osud jen dílem atmosféry násilí, kterou ´bílá Amerika´ živila.
Ačkoli Islámský Národ Kennedyho během jeho funkčního období pravidelně vykresloval jako odpornou osobu, Malcolmův výrok přišel v nevhodnou dobu. Násilná smrt mladého prezidenta před zraky celé Ameriky udělala z Kennedyho svatého mučedníka (připomínal – a přeceňoval – se i jeho pozitivní vztah k Hnutí Za Občanská Práva a k otázce zrovnoprávnění minorit). Islámský Národ v této atmosféře zaslal vdově Jackie Kennedy kondolenci a Elijah Muhammad přikázal Malcolmovi 90denní veřejné mlčení.
Malcolm se podřídil. Ovšem v průběhu následujících týdnů v něm vzrůstaly pochybnosti. 90 denní karanténa uplynula, avšak Malcolm se stále nevrátil do úřadu a k jeho uším se navíc doneslo mnoho zkazek o intrikách, které proti němu vedl Elijah Muhammad a ostatní muslimští duchovní z Národa. 8.března 1964 svolal tiskovou konferenci, na které oznámil svůj odchod z Islámského Národa. Elijah Muhammada označil za fanatika, který ve své bigotnosti škodí věci černošského obyvatelstva. Napříště se Malcolm X nechtěl vyhýbat spolupráci ´ad hoc´ s vůdci Hnutí Za Občanská Práva. S částí svých věrných, kteří také opustili Islámský Národ, pak založil Harlem Mosque Inc. (Harlemskou Mešitu).
26.března téhož roku učinil Malcolm symbolický krok. Navštívil senátní debatu k tzv. Civil Rights Act (soubor legislativy, která by efektivně zamezila rasové segregaci a podpořila zrovnoprávnění). Usadil se na galerii a po skončení debaty vyhledal Martina Luthera Kinga, který mezi senátory propagoval přijetí Civil Rights Act. Během svého angažmá v Islámském Národě jej Malcolm opakovaně nazýval ´troubou´, ´Strýčkem Tomem´ (urážlivé označení pro černocha, který podporuje otrokáře), ´profesionálním negrem´ (použil ´etnografický´ výraz ´negro´, nikoli nadávku ´nigger´) a v lepším případě ironicky ´Reverendem Doktorem, který to -asi- myslí dobře´. Nyní se ti dva v blesku fotoaparátů a za přítomnosti kamer krátce pozdravily. To setkání trvalo jen něco kolem minuty a nezaznělo během něj nic víc, než jen pár zdvořilostních frází. Mělo však význam gesta ´podání ruky ke spolupráci´ a fotografie z něj jsou ´povinnou´ součástí jakékoli práce o Malcolmu X. Ti dva se již nestihli znovu potkat a ono veřejné potřesení rukou v senátu se stalo jejich jediným přímým kontaktem.
Pouť do Mekky
V důsledku rozchodu s Elijah Muhammadem se Malcolm X stal terčem nepříliš skrývané nenávisti velké části ´černých muslimů´. Mnoho bývalých přátel k němu zaujalo rezervovaný vztah (mezi nimi například boxer Cassius Clay–Muhammad Ali, jemuž dělal Malcolm duchovního učitele). Pro ´ortodoxní´ sunnitské muslimy převážně z arabských zemí se však stal o to zajímavějším. Ti totiž sledovali Islámský Národ s jistými sympatiemi, ke kterým ovšem připojovali i věroučné výhrady. Vcelku neexistovala ani shoda, zda-li přívržence Elijah Muhammada považovat za ´opravdové´ muslimy. Když se Malcolm ´osamostatnil´, přemluvili ho ke konverzi k sunnitskému islámu a doporučili mu, aby provedl jako pravověrný muslim Hajj-pouť do Mekky.
Malcolm věnoval této kapitole svého života velký prostor ve své Autobiografii a všeobecně je jeho cesta do Mekky vnímána jako velký předěl (zejména pod vlivem Malcolmových vlastních slov) a inspirace k formulování nových myšlenek. Autor tohoto článku by lehce našel řadu argumentů, které by toto tvrzení relativizovaly, nicméně i podle entuziastického líčení samotného Malcolma bylo šest týdnů, které strávil na pouti a na cestách po arabských a afrických státech, bezesporu jeho nejšťastnějšími v životě. Svou cestu započal utajeně (s významnou finanční pomocí své sestry Elly) 13.dubna 1964 na letišti JFK v New Yorku. Přes mezipřistání v Německu se dostal do Egypta, odkud po několika dnech pokračoval do Jeddy v Saudské Arábii. Zde jej celníci zadrželi, jelikož neovládal arabštinu a pro svůj americký pas budil podezření, že není opravdový muslim. Ve svých memoárech i na tuto epizodu vzpomíná s úsměvem a pochopením. Ostatně záhy se mu podařilo spojit se synem jednoho vlivného arabského učence, kterého poznal v New Yorku. Ten zajistil Malcolmovo propuštění a setkání s místními prominenty.
Konečně 19.dubna vykonal posvátnou Hajj, soubor rituálů význačných pro islám. Tak jako davy jiných muslimů sedmkrát obešel svatyni Ka´ba a sedmkrát přeběhl mezi pahorky Safá a Marwá. Také se napil z pramene Zamzam. Po vykonání pouti jej přijal princ Faisal (zanedlouho korunovaný na krále), vládce Saudské Arábie. Faisal slíbil Malcolmovi ideologickou a teologickou podporu v rozvoji černošské americké větve islámu. Faisalův názor o scestnosti učení Elijah Muhammada pak Malcolm po návratu domů používal proti Islámskému Národu.
Ze Saudské Arábie pokračoval na ´turné´ po afrických státech. Hovořil na univerzitách, v rozhlase i televizi, setkával se s místními vládci. Velký dojem na něj učinili zejména Gamal Násir (prezident Egypta) a Ben Bella (prezident Alžírska). Oba projevili velké pochopení a podporu pro věc černých Američanů, ačkoli podle ´rasových´ měřítek se jednalo o bělochy.
Velmi vřelého přijetí se Malcolmovi dostalo i v Nigérii, kde jej tamní vysokoškoláci přejmenovali na Omowale, což v jazyce yoruba znamená ´Syn, který se vrátil domů´. Malcolm se snažil o systematické navázání kontaktů s politickými vůdci Afriky, jako byl prezident Ghany Kwame N´Krumah. Malcolm chtěl získat jejich podporu v e svém plánu pohnat vládu USA před mezinárodní shromáždění kvůli diskriminaci černošského obyvatelstva. Přestože se mu dostalo verbálního ujištění o podpoře, nepodařilo se mu pro svůj plán získat v podstatě žádný závazný příslib.
Vzdor absenci hmatatelných důkazů nešetřil Malcolm ve svých pamětech vzletnými slovy na adresu toho, co on považoval za ´stvrzení africké jednoty´ mezi obyvatelstvem Afriky a černošským obyvatelstvem USA. Občas mělo Malcolmovo přijetí jako ambasadora černých Američanů ve staré domovině určité komické prvky. Velvyslanec USA v Keni William Attwood například vzpomínal, jak lidé v průvodu zdravícím Malcolma X jej vzhledem k jeho světlé pokožce a zrzavým vlasům považovali za bělocha či albína…
Poslední rok
Během své pouti do Mekky a následného turné po Africe psal Malcolm X dopisy svým stoupencům, které doma předčítala jeho žena Betty Shabbaz. Obsah některých z nich musel být přímo šokující, zejména když Malcolm X, donedávna naprosto skeptický v otázce spolupráce bílých a černých Američanů, psal extaticky o bratrství mezi ´nejbělejšími z bílých´ a ´nejčernějších z černých´ napříč muslimy při Hajji.
Během posledního roku svého života se Malcolm prakticky nezastavil. Interview střídalo interview, přednáška přednášku a více času trávil na palubě letadel, než doma s rodinou. Naneštěstí jej právě v tomto období dostihla vlastní minulost. Malcolm si v průběhu let získal reputaci nekompromisního ´bělochobijce´. Do očí se vysmíval ´blonďatým, modrookým ďáblům´ a pro umírněnější přístup Hnutí za Občanská Práva měl jen slova hlubokého pohrdání. Černošské obyvatelstvo New Yorku a jiných velkých měst ze severu USA jej za to milovalo, neboť hovořil z hlubin jejich frustrace a ponížení. Většina jeho posluchačů nepatřila k černým muslimům a ani k nim nehodlala vstoupit, ovšem Malcolmovy ohnivé projevy v nich rozeznívaly citlivé struny nespokojenosti. Média si pak Malcolma oblíbila pro jeho sklon ke skandálním vyjádřením a on jim rád vyhověl. Jenže když nyní chtěl hovořit s větším rozmyslem, své staré přívržence zklamal a noviny, rozhlas i televize přitom setrvale vytrhávaly jeho výroky z kontextu a karikovaly jeho myšlenky do podoby nenávistné a nebezpečné propagandy.
Pro hlavní proud Hnutí za Občanská Práva zůstával Malcolm kontroverzní figurou. Možná se již neodlišoval v cílech, ale jeho slovník a prostředky, kterými chtěl dosáhnout naplnění svých záměrů, jej stále stavěly mimo. I ´polepšený´ Malcolm byl pro ně zkrátka příliš divoký. Navíc se jen obtížně zapomíná na staré invektivy (zvláště když nejsou zas tak staré), tudíž Malcolmovo zapojení a účast na akcích Hnutí bylo hubené. Větším sympatiím se těšil v podstatě pouze mezi mladými radikály okolo Stokely Carmicheala z SNCC.
Pro členy Islámského Národa byl Malcolm jednoduše zrádce. On, který dříve horoval pro kompletní oddělení černochů a bělochů, byl najednou ochoten hledat řešení v jejich spolupráci (co na tom, že z Malcolmových úst se jednalo spíše o teoretický program plný podmiňujících ´když´, ´jestli´ a ´možná´)? On, který dříve Elijah Muhammada uctíval víc, než kdokoli jiný, o něm šířil drby a říkal, že se zbláznil? Z úst černých muslimů padaly na Malcolmovu adresu hrubé urážky a temné výhružky. Islámský Národ zažaloval Malcolma kvůli domu, který mu kdysi hnutí pořídilo a ve kterém se svou rodinou bydlel. První stání Malcolm prohrál, avšak odvolal se. V noci 14.února 1965, den před odvolacím řízením, kdosi vhodil zápalné láhve do Malcolmova domu. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo, ale výklad byl zřejmý. Někdo usiluje o Malcolmův život a myslí to vážně.
Atentát
Prakticky od okamžiku svého odchodu z Islámského Národa dostával Malcolm výhružné dopisy a telefonáty. Slavný snímek z časopisu Ebony jej v létě roku 1964 zachytil s automatickou karabinou v ruce,jak vykukuje z okna. Fotografie měla symbolizovat odhodlání k obraně svého života i své rodiny. Ovšem ve skutečnosti vnímal Malcolm X svůj osud velmi fatalisticky. Ne snad že by se svévolně vystavoval riziku, ale také nedělal nic pro jeho eliminaci.
21.února, týden po žhářském incidentu, se Malcolm chystal vystoupit v Harlemu na akci Organizace Afro-Americké Jednoty, kterou rok předtím založil. Navzdory varováním svých přátel i FBI byla bezpečnostní opatření nulová. Příchozí na vstupu do Audubon Ballroom, kde se akce konala, nikdo nekontroloval.
Byla to ospalá zimní neděle. Sál nebyl příliš zaplněný, někteří původně avizovaní řečníci nepřišli. Malcolm vystoupil na pódium, usmál se na svou ženu, která s jejich dcerami seděla v první řadě a pozdravil přítomné ´Salaam Aleykum´. V tom propukla v hledišti aranžovaná rvačka mezi dvěma muži. Malcolm vykročil vpřed, aby ji pomohl urovnat. Handrkující muži zaměstnali pozornost i Malcolmových bodyguardů. V hledišti náhle vstal jeden divák, zpoza kabátu vytáhl brokovnici a zasáhl Malcolma do hrudi. V sále nastal chaos, lidé se v panice snažili utéct. Další dva atentátníci využili zmatku a z blízkosti vypálili do ležícího Malcolmova těla dalších 16 ran. Kromě jednoho z vrahů, kterého postřelil Malcolmův bodyguard, se všem zabijákům podařilo utéct.
Policie dorazila na místo činu během chvilky, ale s výjimkou zraněného atentátníka, člena Islámského Národa Talmadge Hayera, nemohla nikoho zatknout. Malcolmovi se nedalo pomoci. Přestože jej na nosítkách přenesli do blízké nemocnice, mohli lékaři toliko konstatovat smrt.
Byť podle islámských náboženských pravidel má být tělo pohřbeno do druhého dne po skonu, čekali pozůstalí s obřadem šest dní. Chtěli umožnit africkým a arabským potentátům, aby se mohli zúčastnit posledního rozloučení. Bylo to zbytečné, z mocných tohoto světa nedorazil nikdo. Namísto nich se v pohřebním průvodu tísnily desetitisíce obyčejných obyvatel Harlemu. Smuteční obřad nejslavnějšího černého muslima se poněkud ironicky (ale zároveň s jistou symbolikou) konal v kostela Církve Boha v Kristu (největší převážně černošské křesťanské denominace v USA). Herec Ossie Davis zde přednesl svou dojemnou eulogii, ve které Malcolma označil za ´živoucí černošské mužství´ a ´našeho zářivého prince´. Malcolmovy ostatky spočinuly na Fertcliffově hřbitově. Hlínou je zaházeli sami pozůstalí, kteří vzali smutečním zřízencům lopaty se slovy ´žádný běloch nemůže zahrabat Malcolma´.
Malcolmova smrt vyvolala řadu otázek. Kdo stál v pozadí atentátu? Policie záhy zadržela a obvinila dva členy Islámského Národa Normana Butlera a Thomase Johnsona z podílu na Malcolmově vraždě. Oba svou vinu popírali, nicméně soud je společně s Hayerem poslal na dlouhé roky do vězení. Identita vykonavatelů však hraje v celém případu jen vedlejší roli. Zemřel Malcolm X z rozhodnutí Elijah Muhammada či nějakého jiného vlivného člena Islámského Národa? Vdova po Malcolmovi Betty Shabazz například obviňovala ministra bostonského chrámu Louise X (dnes známého jako Louis Farrakhan). Malcolmova dcera Qubilah se v devadesátých letech dokonce pokusila najmout vraha, který by Farrakhana (dnes vůdce ´černých muslimů´) zabil.
Podle dalších teorií si Malcolmovu smrt objednala vláda. Jeden z tajných agentů FBI nasazených uvnitř Islámského Národa se mimochodem setkal s Talmadge Hayerem večer před atentátem. Vůdce CORE James Farmer připisoval Malcolmovu smrt narkomafii, které vadilo jeho učení a zejména úspěšnost, se kterou pomáhal drogově závislým černochům zbavit se svého abúzu.
Talmadge Hayer, jediný z odsouzených, který přiznal svou vinu, byl propuštěn letos na jaře z vězení ve věku 69let. 45 let za mřížemi z něj udělalo jiného člověka. Vystudoval vysokou školu a svého činu prý hluboce lituje. Jeho verze postrádá prvky mystéria a konspirace. Prý patřil do skupiny černých muslimů, kterým Islámský Národ vymyl mozek a oni pod vlivem výroků Elijah Muhammada dospěli k závěru, že hnutí by ocenilo smrt Malcolma X a podle toho jednali. Autor tohoto článku považuje tuto verzi za nejpravděpodobnější.
Odkaz
Dnes více než 50 let po smrti Malcolma X se lze ohlédnout za jeho životem s již dostatečným odstupem. Zdá se, jakoby byl plný ostrých střihů. Z hodného chlapce v kriminálníka. Z kriminálníka v náboženského fanatika. Z fanatika ve vyhraněného, ale přeci jen smířlivého myslitele.
Malcolmovo obtížné dětství i zločinecká minulost tvoří důležité ingrediance jeho osobnosti. Musel se dostat na úplné dno, aby se mohl stát zarytým až fanatickým přívržencem Elijah Muhammada. Trvalo mu dlouhých dvanáct let, než se z jeho vlivu dokázal vymanit. A opět prudce, jakoby přes noc, Malcolm důsledně spálil všechny mosty (byť ve své Autobiografii se místy snaží tvrdit opak). Jeho odchod z Islámského Národa byl znakem vnitřního osvobození. Jistě k němu přispěla sebedůvěra nabytá během mnoha televizních debat a veřejných vystoupení. Malcolm si uvědomil, že lidé naslouchají jemu, nikoli hnutí, které zastupuje. Uvědomil si, že něco dokázal a znamená sám o sobě, ne pouze jako součást celku. Svou roli patrně sehrál i osobní život. Od svého uvěznění v roce 1946 do svatby o dvanáct let později se v Malcolmově soukromém životě nevyskytují ženy. Podle vzpomínek Betty Shabazz byl Malcolm v otázkách manželského soužití zprvu zcela v zajetí mysogyních doktrín Islámského Národa a jen zvolna se učil většímu respektu k ženám.
Malcolmův vztah k teologickým otázkám lze právem označit jako diletantský. Islámský Národ jej nevedl k víře, nýbrž k sektářství a Malcolm to později pojmenoval, když sám sebe připodobnil k mumii. Teprve po návratu z Mekky se snažil o hlubší náboženské vzdělání a spirituální růst. Paradoxně i pak mu byl islám spíše politickým prostředkem, než cílem.
Sektářstvím a fanatismem byly prodchnuty i Malcolmovy veřejné projevy. Jako člen Islámského Národa propagoval důsledné oddělení bílých a černých. Oč ohnivěji prosazovaná, o to byla tato idea méně konkretní. Nejčastěji se spekulovalo o plánu získat území kdesi na pobřeží Mexického zálivu a tam vytvořit stát černých muslimů. Malcolm X kritizoval bělochy těmi nejostřejšími slovy. Běžně jím spílal ďáblů a to i v běžných životních situacích (´měl jsem autonehodu, narazilo do mě auto řízené Ďáblem…´).
I v letech slepého následování Elijah Muhammada se však Malcolm projevoval jako mimořádně inteligentní a obratný řečník. Islámský Národ měl přísná pravidla chování. Malcolm vždy vystupoval v dobře padnoucím obleku a s maximální formální zdvořilostí. Vzbuzoval tím velký zájem bělochů o svou osobu. Kdo je ten zjevně velmi civilizovaný muž, který nás tak nenávidí a proč?
Stejně jako bělochům nadával i lídrům Hnutí za Občanská Práva. V soukromí však nebyly jejich vztahy tak vyhrocené. Malcolm X rád navštěvoval veterána boje za černošskou emancipaci A. Phillipa Randolpha a poslouchal jeho historky o Marcusovi Garveym a dobách tzv. Harlem Renessaince. Přátelil se s kongresmanem Adamem Clayton Powellem (jeden ze dvou černošských kongresmanů v šedesátých letech). Docházel i do domácnosti předsedy CORE Jamese Farmera, kde si při pití kávy s mlékem málokdy odpustil svůj oblíbený žertík ´káva je jediná věc, kterou mám rád integrovanou´ (Farmerova manželka byla běloška).
V debatách však šly veškeré ohledy stranou. Malcolm poněkud demagogicky vyčítal Hnutí politiku nenásilného odporu. Byl to ze strany Malcolma i ostatních černých muslimů poněkud planý radikalismus. V jedné televizní debatě s Malcolmem jej vystihl Whitney Young (ředitel Urban League)otázkou: ´A kolika lidem jste zajistili lepší práci? Kolik lidí díky vám lépe bydlí?´ Tato otázka, stejně jako zjištění, že Islámský Národ o zájmech černošského obyvatelstva sice velmi ohnivě mluví, leč prakticky pro ně skoro nic nedělá (a většinu energie věnuje boji s Hnutím za Občanská Práva), byla dalším faktorem, který přispěl k Malcolmově rozhodnutí opustit Islámský Národ. Malcolm X totiž chtěl pro svůj lid něco pozitivního udělat.
Krátce po rozchodu s Elijah Muhammadem (a ještě před poutí do Mekky) pronesl jednu ze svých nejznámnějších řečí ´The Ballot Or The Bullet´ (Hlasovací Lístek Či Kulka). V ní zformuloval svůj názor, že černošské obyvatelstvo by se mělo sjednotit a využít své síly v demokratickém hlasování. A teprve když tato cesta selže, vždy tu zbyde kulka jako krajní řešení. Téma volebního práva černochů v USA je komplikované a zabralo by neúměrně místa. Pro potřeby tohoto článku se spokojme s vyjmenováním klíčových motivů této řeči. 1) černošský nacionalismus jako cesta k prosazení vlastních politických požadavků 2) od této chvíle je Malcolmovým cílem rovnoprávnost ve smysli Já pán, Ty pán, uskutečněná v rámci jedné společnosti, nikoli v segregaci 3) podporuje se legální způsob naplnění těchto plánů. Toto jsou základy jeho politické filosofie a jeho odkaz do budoucna.
I v této řeči se Malcolm věnoval tématu ozbrojené sebeobrany černošské komunity. Vždy s ním vzbuzoval vášně, běloši jej považovali za výhružku občanskou válkou. Malcolm naproti tomu neustále zdůrazňoval násilí, kterého se dopouštěli rasisté na americkém Jihu a nutnost sebeobrany, když stát nechce či není s to zaručit černošskému obyvatelstvu bezpečí.
Malcolm se svými nebojácnými požadavky děsil bílé, ale šokoval i mnohé černé. Coretta Scott King ve svých pamětech (Můj život s MLK) vzpomíná, jak Malcolm několik týdnů před svou smrtí vystoupil během jedné kampaně Hnutí za Občanská Práva na Jihu a svou přímočarostí a odvahou tamní černošskou komunitu dokonale uzemnil. Po skončení svého proslovu jí pak řekl, že snad se bude jejímu manželovi s místními rasisty lépe vyjednávat, když uvidí, že alternativou k Martinu Lutheru Kingovi je někdo jako Malcolm X.
Tato příhoda mimoděk naznačuje věcný přínos Malolma X boji za emancipaci černošského obyvatelstva v USA. V očích bílých politiků sehrál úloha strašáka a oni se raději chtě-nechtě dohodli s umírněnými předáky Hnutí za Občanská Práva na nezbytných úpravách. Pro černochy však znamenal mnohem víc. V jeho osobě našli mluvčího, který otevřeně pojmenovával problémy americké společnosti. Malcolm X vystupoval vždy hrdě a důstojně a tím i svým lidem vlil do žil hrdost a důstojnost. Byl odvážný a inteligentní, přirozeně si zjednal respekt. Čím to, že se však natolik rozšířil jeho kult?
Může za to kniha The Autobiography Of Malcolm X. Vzdor názvu to není čistě Malcolmovo dílo, ale velký vliv na její podobu měl spoluautor spisovatel Alex Haley (napsal The Roots). Haley od roku 1963 až do Malcolmovy smrti vedl celou řadu dlouhých interview. Záznamy z nich pak převedl do podoby souvislého psaného textu a předložil Malcolmovi ke schválení. Zdá se, že Haley byl citlivý editor a zasahoval spíše do formy, než do obsahu. Pokud po Malcolmově smrti provedl nějaké změny, byly jednoznačně ku prospěchu Malcolmovy image (Haley vystřihl některé antisemitské pasáže a naopak posílil smířlivé prvky v Malcolmových myšlenkách z konce jeho života). The Autobiography vyšla poprvé v roce 1965, a od toho okamžiku se rozšířila mezi černošskými intelektuály celého světa. Další a další edice přiváděly k Malcolmovi nové čtenáře v osmdesátých letech v souvislosti s rozvojem Rapu a bezprecedentní nárůst přišel zkraje devadesátých let díky popularitě filmu Malcolm X, který natočil hollywoodský režisér Spike Lee.
Dnes, 85 let od svého narození a 45 let od své smrti, je Malcolm X vnímán jako jeden z nejvlivnějších amerických intelektuálů 20.století. Pojmenovávají se po něm veřejné instituce i prostranství. Jeho myšlenkami se nechali inspirovat politici tak odlišní, jako Nelson Mandela a George Bush jr. Na jednoho nezvladatelného chlapce dosti zajímavý osud. Nemyslíte?
* Ferro
