ČlánkyReportáže

Jamajka na vlastní kůži

Sedím doma u šálku výborné kávy z Modrých hor a vzpomínám na ostrov, který změnil můj život ještě předtím, než jsem dostal příležitost se tam podívat. Dlouhá léta jsem si jen představoval, jaké to tam asi je, a hlavně jak se dá v hudbě docílit té pohody, kterou znám z jamajského reggae.
Boží dar a shoda okolností mi věnovali možnost se tam začátkem března na dva týdny podívat společně s malým filmovým štábem, což mělo velké výhody hojnosti cestování po ostrově a kontaktu s místními obyvateli. Jestli vás zajímá, jak to na mně zapůsobilo, tak vítejte v reportáži, která je přesně o tom…


 Úvod do mé reality
Na Jamajce jsem si uvědomil, že první nahrávka, kterou si pamatuji z dětství, byl Bob Marley na velké kotoučové pásce mého táty. Samotné reggae mně ale oslovilo až někdy v sedmnácti letech, po cestě od popu a indies, přes hardcore a crossover až k hiphopu a acid jazzu. Pak už bylo relativně blízko k taneční hudbě inspirované dubem, jako jsou britští Zion Train a Rockers Hi-Fi nebo domácí Hypnotix a Hermakuti. Díky jejich muzice se můj život změnil, protože jsem začal pouštět vinyly a postupně objevovat obrovskou truhlu karibského hudebního pokladu. Jamajka samotná ale pro mě ale byla jen sen, vzdálená pohádka plná muziky…

Po několika letech, které jsem strávil ponocováním za gramofony a produkcí různých tématických akcí, jsem letos ten pohádkový dar dostal – zaletět na dva týdny přímo ke zdroji jako asistent, tlumočník a poradce čtyřčlenného filmového štábu. V režii Igora Chauna jsem tak letěl natáčet dokument o Jamajce, jejích obyvatelích, hudbě a místní kultuře. Ta možnost vypadala zpočátku bláznivě a měla minimální šanci na úspěch. Začal jsem ale žít tím nápadem tak silně, až jsem se modlil, abych dal Všehomíru najevo, jak bych byl za ten životní impuls vděčný. Díky Bohu zafungovalo to a díky hodné paní produkční, která mi na poslední chvíli sehnala letenku, jsem za dva týdny letěl. Přípravy byly jedna velká euforie, kterou se snažily zchladit jen hlášky o každodenním násilí, které jsem si četl na internetových stránkách jamajských novin. Byl jsem po pravdě netrpělivý, co tam asi můžu očekávat…

Královská přestupní stanice
Z Prahy jsme letěli do Londýna, který je hlavní spojkou na cestě do Karibiku. To je hlavně proto, že Jamajka byla až do roku 1944 kolonií britské koruny a ty vazby jsou stále živé. Cesta přes Anglii pro nás byla zároveň dobrou aklimatizací na cestě, protože dnešní multikulturní Londýn je plný národností a barev, na což si běžný Čech asi ještě úplně nezvykl. Vedle Indů a Afričanů tam je spousta lidí právě z karibských ostrovů, kteří si, obrazně řečeno, přišli vzít zpátky, co jim patří. Prakticky to je ale tak, že opustili své domovy, aby si vůbec našli práci za rozumný plat. Politika bývalých kolonizátorů se totiž moc nezabývá dalším osudem zemí, které vykořistili.

Připoutejte se, odlétáme směr Kingston Druhý den jsme se nalodili do zaoceánského Boeingu, který mířil přímo do Kingstonu. První, co mě v letadle příjemně dostalo, bylo zastoupení všech věkových a sociálních skupin, jejich spontánnost, komunikativnost a přirozená radost ze života. Během jedenáctihodinového letu jsem tak měl možnost poznat, že lidé jsou neuvěřitelně různorodí, a že právě letím nad oceánem do země, která je zcela odlišná od té naší.

Kulturní šok
Po přistání v Kingstonu jsem to ale teprve uviděl naplno. Nebýt mé diplomacie a tolerantní nátury k jiným kulturám, asi bych se hned začal strachovat, aby mi někdo něco neukradl, nerozkrájel mě a nehodil krokodýlům. Na letišti nás vyzvedl
Sidney, který je povoláním řezník a po následující týden měl za úkol vozit na korbě své dodávky čerstvé bílé maso. Byla to opravdu legrace být najednou během 24 hodin v jiném světě a tři hodiny s ním uhánět nocí s měsícem v úplňku podél pobřeží k vesničce Long Bay u Port Antonia, kde jsme měli domluvené ubytování. Sidney je dobrák od kosti, má rád dancehall, a i když má pod sedadlem mačetu a prý rád zabíjí, je to hodný týpek, který mi hodně vysvětlil o tom, jak to na Jamajce funguje.

Ostrov pokladů
Jamajka je už od dávných dob oblíbenou základnou pirátů a korzárů. Začínám své další vyprávění tímto historickým faktem, protože to tam je cítit i dnes. Když zrovna není v dohledu policie, tak si každý dělá prostě co chce. Například na silnicích, které připomínají ementál, se všichni prohánějí málem nadzvukovou rychlostí a když si ještě přiznáte, že skoro každý něco vypil nebo vykouřil, raději si dáváte kolem cest dobrý pozor. Podivuhodné je, že i přes ty šílené jízdy, co jsem tam zažil, jsem neviděl jedinou bouračku. Díky Bohu! Další z velmi trefných označení Jamajky je malá Afrika v Americe. Z milionů Afričanů, které Britové násilně odvezli převážně ze západního pobřeží Afriky, přežila cestu jen asi polovina. Ti dále trpěli pod bílým pánem jako otroci, kteří sbírali hlavně cukrovou třtinu. Vážený britský lord se žel nezastavil ani před takovou genocidou, aby si mohl osladit svůj šálek čaje. Místní africké obyvatelstvo, kterého je samozřejmě většina, si proto projíždí i dnes rasistické předsudky bílých, učí se odpouštět a žít si po svém. Někteří se chtějí vrátit zpátky, jiní se už smířili se svým osudem.

Jamajka je vedle bohaté kultury, nádherné přírody a žen provařená také tím, že místní obyvatelé hojně pěstují ganju, které občas přezdívají brain food. Mezi rasty to je samozřejmost, ale ve skutečnosti tam kouří opravdu skoro každý, bez ohledu na věk nebo společenskou třídu. Jako všude jinde ale je vidět, jak hodně záleží na přístupu. Setkal jsem s lidmi, kteří kouří jen při výjimečných příležitostech (v rámci léčení nebo svěcení), i těmi, kteří ganju zneužívají a nedělají celý den nic jiného. Pěstování konopí je sice i na Jamajce stále ilegální záležitost (díky čemuž se teď zodpovídá u soudu Buju Banton, který měl pár kytek na zahradě), přesto ale cítíte tu sladkou vůni pryskyřice skoro všude. Z pohledu bezpečnosti jde jen o to, aby zrovna nejela kolem policie, která si obzvláště na bílých turistech ráda pochutná, aby si něco přivydělala.

Gimme some money
Peníze jsou sice jen energie, ale na Jamajce opravdu potřebná, takže to na vás každý zkouší. Takovým způsobům se pak říká
bling bling – posedlost penězi. Často trojnásobné ceny se ale kupodivu dají usmlouvat na rozumnou částku, když jste férový a zároveň máte tušení, kolik co opravdu stojí. Na ulicích je zcela běžné, že vás místní zastavují, abyste jim něco přispěli. Někteří dokonce mají v záloze triky typu: „Kámo, vyfoť si mně,“ kdy potom začnou nepříjemně otravovat a vymáhat, protože jste bílý a určitě bohatý turista. Mé kapsy ale byly brzy opravdu prázdné, takže jsem to řešil tím, že jsem rozdával nálepky. Většina lidí se tím nechala uplatit a spokojeně odešla. Každopádně ale chápu, že to tam lidé opravdu nemají jednoduché, takže je skvělé jim přilepšit, pokud to je pro vás možné. Navíc dobrý skutek se vám na Jamajce zase rychle vrátí.

Realita rivality
Místní obyvatelé se protloukají životem, jak se dá. Ti šťastnější na vesnicích mají alespoň kousek úrodné půdy, kde pěstují zeleninu, ovoce nebo ganju (část z toho roste i divoce). Většina ostrova, včetně husté džungle a prudkých horských svahů je už obydlená, takže ti méně obdaření žijí v příměstských slumech, kde se živí, jak se dá. Četl jsem v místních novinách, že loupežné přepadení a vraždy na objednávku jsou na denním pořádku, protože lidé tam často nemají co ztratit. Těsně předtím, než jsem tam byl, to například schytal jeden z šéfů labelu
Shocking Vibes, na kterého si mladý pistolník počkal na opravované silnici, kde je třeba zpomalit. Když kolem nebožtík projížděl ve svém jeepu, napral do něj pár kulek a utekl.

Na Jamajce jsem poprvé v životě na vlastní oči uviděl, co to znamená žít ve třetím světě. Kilometry slumů jsou smutnou kulisou krásné přírody a luxusních hotelů, kam jezdí odpočívat boháči. Každý tam čeká na svou příležitost, a to vytváří opravdovou konkurenci, kde se situace snadno zvrhne v trable. Zvláště Kingston downtown se nedoporučuje návštěvě bílých s kamerou, protože tam žije hodně lidí, co propadlo cracku, depresi a logicky i agresi. Jamajská ekonomika je na tom bídně, takže bohatnou jen ti, co už jsou bohatí nebo hodně draví (což je výzva pro každého).

 

 

Turistův sen
Pro nás ale byl pobyt na Jamajce jako v ráji. Týden ve vesnici Long Bay, kde nebyly žádné hotely a kde jsem až na malé výjimky nepotkal bílou kůži, byla jako balzám pro moji vyčerpanou a prochladlou duši seveřana. Místní obyvatelé byli kamarádští a rádi nám poradili, co bylo třeba. Místní heslo, podle kterého tam lidé žijí, totiž zní NO PROBLEM! Občas za to sice musíte zaplatit, ale v tomto ohledu to je logická součást výměny informací. Nádherná příroda a oceán mi dali pocit, na který nikdy nezapomenu. Není to jednoduché to popsat, protože to přesahuje veškerá slova. Žádný stres, ale sladění se s pozemskými zákony času, života a přitažlivosti (zemské i té fyzické)

Z pohledu turisty vypadá Jamajka opravdu jinak. Hotelové pláže jsou bezpečně oplocené a hlídané strážníky, kteří vás pustí za hranice, jen když jim podepíšete, že za sebe přebíráte zodpovědnost. Do těch opravdu chudých čtvrtí se většinou živý turista nepodívá, protože si raději užívá azurového moře, rajské přírody nebo barů. Během let se vytvořily tři hlavní centra, která jsou považována za bezpečná pro cizince – Montego Bay, Ocho Rios a Negril. Osobně jsme při této výpravě navštívili jen posledně jmenované městečko při cestě z Blue mountains a po pravdě se mi tam hned zvedal žaludek z těch stovek amerických turistů a jejich vzájemnému přístupu s místními, kteří je pro změnu chtěli oškubat. Byl jsem v tu chvíli hodně vděčný, že mám za sebou deset dnů na venkově, a cítil se více jako místní usedlík než mladý junkie s dolarama. Zpětně vnímám i to vystřízlivění v Negrilu, jako důležitý pohled na jamajskou realitu, která má opravdu hodně tváří. Najdete tam v jedné vesnici kontrast chatrčí z vlnitého plechu, satelitů i půjčoven DVD. V hudebním světě prozměnu vedle sebe stojí špinavé a tmavé stodoly i extra luxusní diskotéky. Záleží na tom, na co máte peníze.

Dancehall

Kultura soundsystemů, selektoři a dee-jays, kteří zpívají a vykřikují, mají kořeny v jamajském hudbě 60. let, kdy se hrálo ska a rock steady. Od té doby se toho ale hodně změnilo, dnes většina mladých poslouchá dancehall a ragga. Roots reggae je tam ale stále vnímáno jako místní lidová muzika, takže jej uslyšíte skoro všude. V každé vesnici jsem viděl alespoň jeden soundsystém a to nepočítám obchůdky, bary a „restaurace“ (alias chatrče s prostorem pro hosty), kde hraje reggae. Velké akce probíhají vždy od pátku do neděle, kdy jdou ven všichni, kteří se chtějí bavit. Dědečkové s dready tam tančí vedle mladých holek, jako by se nechumelilo. A taky nechumelí! Reggae a dancehall je místním oblíbeným způsobem zábavy i sociálním jazykem, který mluví k davům.

Nedivil bych se, kdyby se v rámci průzkumů popularity ukázalo, že mají větší hlas než místní politici. Nejoblíbenějšími jamajskými zpěváky pro střední generaci jsou dnes Beres Hammond, Marcia Griffiths

a samozřejmě Bob Marley a Dennis Brown. Mladí to mají v jednomyslné odpovědi náročné, protože v tančírnách na Jamajce jsou stovky skvělých zpěváků. Abych upozornil alespoň na ty nejdůležitější, tak si pište jména Beenie Man, Buju Banton, Elephant Man, Anthony B, Sizzla, Capleton, Barrington Levy, Ninja Man, Bounty Killer, Frankie Paul, Luciano, Damian Jr. Gong Marley, Everton Blender, Turbulence…

 

 

Můžu jmenovat zajímavá jména, vyprávět a psát zážitky ještě dlouhé hodiny, raději se ale koukněte na fotky kolem. Jamajka vás i za krátkou chvíli pohltí, že se vám nebude chtít zpátky do Evropy. Mně se to stalo a musel jsem se hodně přemlouvat, abych nerisknul zmeškání letadla. Od prvního dne na ostrově ale naštěstí cítím, že se vrátím, protože tolik skvělé muziky, okouzlujících žen a krajiny, která je rájem na Zemi jsem ještě nikdy neviděl…

 

 

 

Lomesh
foto (c) Igor Chaun & Martin Rusnak
video: Martin Rusnak

 

Back to top button