V čase vánočních svátků mám konečně více prostoru a tak dodatečně píšu vzpomínku na básníka, spisovatele, hudebníka a performera, který se jmenoval Benjamin Zephaniah (15. 4. 1958 – 7. 12. 2023). Nejsem si vůbec jistý, kolik z vás znalo jeho tvorbu, ale o to více má tento text u nás na stránkách své místo. Benjamin totiž tvořil boží muziku a hlavně boží texty s obrovskou hloubkou a reflexí k sociálnímu a lidskoprávnímu aktivismu. Absolutní conscious music a message, které byly a jsou velmi potřebné, aby byly slyšet nejen v britském Babylonu. Jeho texty i dnes zůstavají naprosto nadčasové, i když je přirozeně v běžném vysílání rozhlasových stanic asi moc neuslyšíte. Přesto se objevil dokument o jeho tvorbě třeba v BBC a o jeho odchodu psaly i velká média, jako třeba The Guardian, Times, Independent, Telegraph, New York Times a mnoho dalších. Někteří dokonce o něm napsali, že to byl jeden z padesáti nejdůležitějších poválečných spisovatelů Velké Británie… (!) Pojďme si trochu posvítit na jeho život a tvorbu i v češtině.
Benjamin Zephaniah se narodil pod jménem Benjamin Springer 15. dubna 1958 v Birminghamu přistěhovalcům z Jamajky a Barbadosu. Jeho matka Leneve Wrightová byla zdravodní sestrou a otec jménem Oswald Springer byl poštovní úředník. V Británii se jim nežilo úplně snadno, rasismus tam byl tehdy na denním pořádku, a otec měl navíc chladnou a násilnickou povahu. A tak, když jednou svou manželku surově zmlátil, Leneve s desetiletým Benjaminem utekla pryč a raději žila tzv. z ruky do huby. Nechali za sebou nejen Oswalda, ale také sedm dalších dětí. Tato zkušenost se na malém klukovi samozřejmě projevila, trpěl tehdy dyslexií a ve třinácti letech byl vyloučen z broadwayské školy. Později měl dokonce oplétačky se zákonem kvůli přepadení a vloupání. Brzy si ale uvědomil, kam by tento způsob života vedl, a tak se rozhodl udělat zásadní změnu.
Jednu ze svých prvních vzpomínek na skládání básní prý měl už jako kluk, když rýmoval za chůze do obchodu na rohu. A přestože byl dyslektik, zdědil po matce velkou lyrickou zdatnost, a už v patnácti letech si získal pověst mistra slova. Stařešinové z kostela, kam chodil se svou mámou, mu proto dali jméno Zephaniah (tzn. Bohem ceněný), protože vnímali, že má prorocké schopnosti.
Poezie, rastafariánství a železná vůle se staly jeho záchranou. Ve 22 letech opustil Birmingham a zamířil do Londýna, aby se stal básníkem…
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se Benjamin v Londýně propojil s post-punkovou komunitou pouličních básníků, jako byli John Cooper Clarke, Attila the Stockbroker nebo ulici trochu vzdálenější Linton Kwesi Johnson. Tito autoři se vyhýbali abstrakci a raději psali o každodenním životě s ostrou politickou a sociální kritikou estabilishmentu té doby. To bylo blízké i pro Zephaniah, který se v Londýně rychle stal výraznou součástí punkové, reggae i alternativní komediální scény. O přestávkách na koncertech předčítal své básně a dostal tak poezii i na místa, kde by o ní normálně asi nebyl moc zájem.
OD POEZIE K MUZICE A ZPÁTKY
Důležitým faktorem byla jeho schopnost trefného, upřímného, kritického i humorného výběru slov a témat. Soustředil se hodně na dopady rasismu ve společnosti tehdejší doby a poprvé výrazně prorazil s básní Dis Policeman Keeps on Kicking Me to Death. Vedle toho psal básně a texty o Apartheidu, nezaměstanosti, bezdomovcích, a nebo také právech zvířat, protože sám byl už od třinácti veganem. Jeho první větší básnická sbírka dostala jméno Pen Rhythm a vyšla v roce 1980.
Benjamin se brzy poté (stejně jako výše zmíněný LKJ) začal více věnovat dub poetry a své texty začal sázet do reggae muziky. Prvním albem byl debut jednoduše pojmenovaný Rasta z roku 1982. Další básnickou sbírku vydal pod jménem The Dread Affair: Collected Poems (1985) a pro Island Records pak nahrál album Us an Dem (1990). Následovala slavná deska Back to Roots (1995) ve spolupráci s The Hazardous Dub Company, která vyšla na labelu Acid Jazz. Ve spolupráci s Mad Professorem pak vzápětí poté nahrál u vydavatelství Ariwa album Belly of de Beast… (1996). Z dalších nahrávek pak vřele doporučujeme i experimentální elektronickou sondu Naked (2004), která se dočkala o dva roky později remixů od Rodney P, a hlavně jeho skvělé a žel poslední dlouhohrající album Revolutionary Minds z roku 2017, z kterého ještě letos vyšlo několik videoklipů.
V průběhu let vycházelo také několik dalších alb mluveného slova, jako byla nahrávka Reggae Head (2006) a nebo audio verze jeho klasiky Talking Turkey (1994), která se společně s knihou Windrush Child (2020) dostala mezi doporučenou četbu na britských školách s multikulturním přesahem. Jeho novely pro dospělé se totiž díky čtivému a pestrému jazyku staly bestsellery i pro teenagers, a to byla opravdu skvělá zpráva, protože jeho message a otevřená mysl jsou v tom všem Babylonu opravdu důležité. Benjamin se aktivně angažoval v boji za lidská práva a větší sociální spravedlnosti. Stál jasně proti rasismu a pomohl tak britské společnosti alespoň částečně proměnit její koloniální narativ.
Celkem za svůj život napsal 14 básnických sbírek, z nich jmenujme alespoň The Dread Affair (1985), Inna Liverpool (1988), City Psalms (1992) a Propa Propaganda (1996). Vedle toho konstantně psal a publikoval – vedle románů a knih pro děti také sedm divadelních her. Stal mimojiné také žádaným hercem – už v roce 1990 zahrál Mojžíše ve filmu Farendj a o rok později uvedla BBC jeho televizní hru Dread Poets Society. Mezi jeho nejznámnější herecké role patří pouliční kazatel Jeremiah Jesus v populárním televizním seriálu Peaky Blinders.
V pozdějším věku se přestěhoval z Londýna do Lincolnshiru, kde žil v klidu, navzdory energii, kterou vrhal do nesčetných projektů. Ačkoli se Zephaniah hodně angažoval v rozšiřování přístupu a podkopávání elitářských modelů, považoval to za slučitelné s akademickou prací a v roce 2011 přijal místo profesora poezie a tvůrčího psaní na Brunelově univerzitě, kde byl pravidelně přítomen ve sborovně a oddaným, pracovitým a oblíbeným lektorem. Za pozornost také stojí, že v roce 2003 odmítl ocenění Řád britského impéria, právě kvůli vzpomínce na časy otroctví a britské koloniální politiky a stejně tak o patnáct let později odmítl nápad, že by se stal laurátem poezie. Vyjádřil se tehdy přímo a jednoduše: „Don’t take my word, go check the verse / Cause every laureate gets worse.”
V posledních letech svého života trávil tři měsíce z roku v Číně, kam vyrážel praktikovat taichi. V roce 2014 tam také potkal svou budoucí manželku Qian Zheng. Ačkoliv byl Zephaniah velmi mírumilovné povahy, zůstaval naštvaným člověkem, který vnímá tolik zbytečného utrpení lidstva. „Když vidím, co lidé musí snášet od svých vlád, jsem překvapený, že nepovstanou mnohem častěji.“
Rest in eternal Peace
* Lukáš Kolíbal
