Gentleman v původním rozhovoru pro JahMusic!
Rozhovor s nejpopulárnějším evropských reggae zpěvákem je velká věc, specielně když je zrovna na dvouměsíčním turné po celém kontinentu. Dva týdny jsme hledali s jeho manažerem ideální termín, až jednoho dne sám zavolal a navrhl volnou chvilku. Když jsem pak ten podvečer vytočil to správné číslo, zastihl jsem je někde ve Švýcarsku. Prý tam už je ukrutná zima, ale nálada jim zatím nezamrzla a těší se do Prahy. Počkal jsem ještě chvíli, až si dobalí svého jointa (mimochodem v Alpách legálního) a pak už jsem dostal svých 15 minut, než bude volat další novinář. Povídali jsme si hlavně o jeho parádní nové desce, ale i propojení reggae a hiphopu a jeho na hvězdné rozměry neobvykle pokorném životním přístupu. 21. Listopadu rozsvítil velký sál pražské Lucerny se svou kapelou Far East band a tady je původní rozhovor, který vzniknul asi tři týdny předtím…
Ahoj, jak jde turné?
Je to dobrý, fakt skvělý! Specielně místa jako Itálie nebo Francie – úplně nový rozměr, než když jsme tam hráli minule. Cítím, že lidi tam opravdu přijímají naší muziku a to je nádhera a požehnání. Čas letí fakt rychle, už jsme v půlce turné, ale užívám si to.
Kde bereš sílu na takový výkon? Dokážu si představit, že to chce hodně energie – koncert každý večer, stovky rozhovorů atd. Jak to zvládáš?
Máme na turné rodinou atmosféru a tu správnou konstelaci lidí. Je tady s námi velký tým, takže to tak musí být. Hodně motivace taky přichází od lidí kolem. A musíme si dávat bacha na dobrý jídlo, takže jíme zdravě a doplňujeme vitamíny. Taky hodně dáváme stolní tenis, takže už hrajeme jak Čínani..
Řekni nám něco o svém novém albu ANOTHER INTENSITY. Je mnohem klidnější než tvoje starší muzika.. Vidíš teď další level intenzity v klidu a pokoji? (v originále: another intensity inna tranquility)
Přesně tak, díky, že sis to uvědomil. Přesně o tom to je! Čím více rosteme, tím více bychom měli být vyrovnaní, ne obráceně. Neznamená to míň energie, ale prostě jiné energie. Když mi bylo osmnáct, poslouchal jsem taky jinou muziku než dnes, protože se všichni časem vyvíjíme a měníme. Ale je to pořád to samý, můžeš to tak vnímat.
Souhlasím s tebou, ale taky jsem slyšel lidi, co jsou asi pořád omezení škatulkami, a tak tvou novou desku komentují, že je moc popová, že tam není žádnej hardcore dancehall atd..
Na trhu je spousta hardcore music, tak ať si prostě koupí jiný cédečko (smích).
Jaký je tvůj pohled na věc v rámci stylů? U nás jsou scény hiphopu a reggae docela separovaný. Domníval jsem se, že to v Německu jde víc společně ruku v ruce. Alespoň to tak vypadalo před deseti lety, když jsi třeba nahrál s Freundeskreis pecku „Tabula Rasa“. Místo pozitivního hiphopu je ale teď i v Německu hafo typů, co si hraje na pimpy a gangstery.. Funguje tam ještě vůbec to spojení reggae a hiphopu?
Zrovna minulý týden jsem nahrával pecku s Azadem, který je dobrý rapper. V Německu je dost dobrých hiphopových umělců, jen je nenajdeš v hitparádách, jako gangsterský věci, což je šílený. Naštěstí je tu ale pořád dost tvořivých lidí, takže tu vždycky bude propojení, protože v hiphopu a reggae najdeš hodně společného. Už od pradávna, kdy oba styly byly hlasem těch, kteří se jinak nemohli veřejně vyjádřit (v originále: voice of the voiceless – pozn.př.). V dnešních dnech to často je jen o pimpování – prsteny, děvky a peníze. Jenže to jsou jen malichernosti, které nemají nic společného s tím, proč jsme tady. Nemá to nic společného s žádnou formou spirituality. Je to něco, co se ti možná chvíli líbí, ale časem zjistíš, že to vlastně nemá žádnou vyšší hodnotu. Je jasný, že když si mladej, líbí se ti jiný věci, ale zároveň… Dělám prostě muziku tak, jak jí teď cítím. Vydal jsem i dancehallový pecky, ne jen roots reggae, ale teď s touto deskou jsem chtěl nahrát něco, co se mi bude líbit i za deset let. A s klidnějšími songy se teď cítím příjemněji, než s dancehallem.
Skvělý tohle slyšet. Tento rozhovor je původně pro hiphopový časopis. Hodně mladých lidí tu je zatím omezených jedním stylem. Co bys jim doporučil, aby obohatili své uši?
Je to hype a rozumím tomu, do určitého bodu… Když mi bylo sedmnáct, žral jsem N.W.A. „Fuck the police, we´re comming straight from the underground“… Gangsta hip hop. Cool, ale časem jsem zjistil, že to je něco, s čím se nemůžu dost dobře identifikovat. Je to jiná realita, než ta moje realita, a vytváří to svou vlastní realitu. Rozumím tomu teď tak, že děti potřebují rebélii . Když jsi mladý, potřebuješ se proti něčemu vzbouřit. Jenže tehdy ještě nevidíš, kolik věcí je součástí společnosti a systému, v kterém žijeme. Pak zjistíš, že vlastně nepotřebuješ gangsta image, specielně když to není tvoje realita, ale hype. Opravdový message se ztratil. Není nic špatného na trošce textů o pimpech, holkách a sexu, reflektuje to okolní společnost. Když se to ale stane hlavním tématem, něco tomu chybí.
Jak vidíš aktuální situaci na Jamajce? Pro mnohé lidi to je dost kontroverzní. Teď zas vládne ostrovu dancehall a někteří lidi říkají, že původní esence roots reggae je pryč. Vím, že tam jezdíš dost často, tak co ty na to?
Pořád se to tam střída, někdy je toho víc a jindy míň. Jsou časy, kdy rádia hráli hodně roots, třeba když Buju Banton vydal desku TIL´SHILOH nebo když ještě žil Garnett Silk. Dnes je tam hlavně bashment a hardcore dancehall. Pořád se to mění, ale obojí je součástí muziky. Myslím si, že specielně na Jamajce to je pořád „reality music“ i v rámci dancehallu. Součást a reflexe každodenního života…
Jak se vlastně na Jamajce cítíš akceptován? Je rarita, že reggae zpěvák z Evropy je populární i tam na ostrově. Částečně tam i žiješ, cítíš se dnes víc jako Němec nebo Jamajčan?
Nevím, jsem kosmopolitní lidská bytost na Zemi, která je v poměru k vesmíru tak malinkatá, že se asi nevejdu do takových kategorií.
Na tvém novém albu je hodně jamajských producentů, jako Bobby Digital, Richie Stephens, Firehouse Crew ad. Koukal jsem, že jsi taky vícero tracků sám produkoval. Je to pro tebe nová práce?
Vždycky jsem taky dělal muziku, ale je pravda, že zatím nikdy tolik, jako teď. Pracuji s hodně muzikanty, vlastně jsou všude kolem mě, takže to je vlastně přirozený vývoj pro každého zpěváka. Po čase si začneš dělat vlastní muziku, protože víš, co je nejlepší pro tvé melodie a hlasy. Zároveň je ale skvělý spolupracovat s různými producenty. Dosud jsem nikdy nedělal s tolika lidmi na jednom albu. Skoro každý song má svého producenta…
Jaká byla spolupráce s Dianou King?
Bylo to velký překvapení, který jsem vůbec nečekal. Taková ta velká událost, co vznikne naprosto spontánně. Když jsem dorazil nahrávat do studia Richie Stephense, Diana tam ještě byla v nahrávací místnosti a dělala na reggae albu. Její muziku jsem vlastně do té doby pořádně neznal. Byl to vlastně Richie Stephens, kdo dostal nápad dát nás dohromady, ta písnička vznikla tam na místě, a myslím, že vyšla skvěle.
Vedle jamajských producentů si zároveň dělal se starýma kamarádama z německých Pow Pow nebo Silly Walks. Jak ty vlastně dnes vnímáš evropskou reggae scénu – dobrý vývoj?
Rozhodně! Sice to není tak velký, jak možná někteří před pár lety očekávali, protože jsme pořád malá scéna v porovnání s hiphopem, r&b nebo rockery. Možná to je malá muzika v hudebním businessu, který tady rotuje v rádiu a televizích, ale zároveň to je největší muzika ve světě. Když jedeš do Afriky nebo Indie a ptáš se tam, jestli lidi znají Beatles, většinou odpoví ne, ale za to znají Boba Marleyho. Pro mně je roots reggae víc než muzika, je to filozofie a způsob života, který vlastně nepotřebuje hitparády a hudební průmysl. Existuje dost dobře i bez toho.
Babylonská vláda se hroutí, a myslím, že muzika (specielně ta jamajská) hodně pomáhá, aby si lidi začali víc uvědomovat souvislosti. Díky za to, že jsi vlastně takovým mostem mezi karibskou a evropskou scénou…
Ve světě teď je hodně reggae muzikantů, kteří jsou autentičtí, mají co říct a konečně prorazili. Například Ziggi, který je teď se mnou na turné, a žije v Amsterdamu. Myslím, že bude potřebovat sluneční brejle, protože má před sebou zářivou budoucnost.. Taky tu je Alborosie, velkej hitmaker z Itálie nebo Collie Buddz z Bermud. Myslím, že už to není tak složitý jako dřív, když máš co říct..
Okey, máme čas na poslední otázku. Myslím si, že jsi dnes přikladem mnoha mladým, které baví reggae a rádi by se prosadili jako zpěváci, muzikanti nebo producenti. Co bys jim doporučil ze svých zkušeností, máš nějaký recept na úspěch?
Za prvé potřebuješ talent, ale to ještě není všechno. K tomu je třeba nadšení, které ve spojení s talentem dělá velký věci. A k tomu ještě potřebuješ správný prostředí, což znamená mít kolem sebe dobrý lidi. Bez talentu a vášně pro věc se nic nebude dít. Plus musíš být vždycky upřímný sám k sobě, což znamená opravdu naslouchat svému vnitřnímu hlasu a nikdy nejít proti proudu života. A pamatuj si vždycky, proč to děláš. Ideálně pro ten moment tvorby, ne jen kvůli výsledku.
Díky za rozhovor. Těšíme se na koncert.
* Lomesh
links: profil Gentlemana na JahMusic >>
překlad rozhovoru pro germaica.net >>
www.myspace.com/gentlemanjourneytojah
