O čem všem je jméno Gentleman a jak vlastně vzniklo?

To jméno vlastně nic neznamená, jmenuji se Tilmann a k tomu prostě jen přidáte
slovo "gentle"… Jsem dobrotivý člověk a slovo "gentleman" je decentní a hezký .To jméno mám od svých 16-17 let. Už ani nevím, jestli jsem si tak začal říkat sám, nebo jestli mi tak začali říkat jiní...

Jak dlouho se věnuješ reggae?

Na to nemůžu přesně odpovědět, protože je to něco, co se vyvíjelo mnoho let. Poprvé jsem reggae slyšel ve 13ti... v 17ti jsem byl poprvé na Jamajce… a tam jsem poznal, co k této muzice cítím, a že se jí chci věnovat...

Kdo tě ovlivnil v tom rozhodnutí?

Jako první jsem poslouchal lidi, jako jsou Dennis Brown, Peter Tosh a samozřejmě Bob Marley. Později Antony B & Sizzla, ale inspirovala mně i Tracy Chapman a Sade.

Když jsi vyrůstal v Německu, bylo snadné si poslechnout dobrou reggae hudbu?

Ani ne, jen typická původní reggae music jako Denis Brown, Peter Tosh nebo Black Uhuru... Ale než jsem se dostal na Jamajku, tak jsem nikdy neslyšel zvuk dancehallu. Je to tak pět let co se v Německu pořádně rozjely soundsystémy, obchody s deskama a distribuce. Je to velký rozdíl od toho, kde to bylo třeba před 10 lety. (rozhovor je z roku 2002 - pozn. překl.)

Kdy jsi začal dělat hudbu profesionálně?

Jednou jsem se prostě vzbudil a uvědomil si že se můžu hudbou živit. Předtím jsem to dělal jen proto, že mě to bavilo a pořád jsem měl co dělat, abych měl dost peněz na život. Po velkým úspěchu pecky "Tabula Rasa" s hiphopovou partou Freundeskreis jsem dostal příležitost vstoupit do hudebního byznysu a od té doby jsem dostával nabídky od různých společností, což bylo někdy v roce 97 nebo 1998.

Jaký to bylo, když jsi letěl poprvé na Jamajku? A jak se lišily tvé očekávání od toho, co jsi tam doopravdy viděl?

Chtěl jsem mít co možná nejmenší očekávání, protože když máš velký očekávání, jsi o to víc zklamaný, když se nesplní.. Jamajka každopádně předčila všechna moje očekávání! Zkrátka je to pro mě země, odkud pochází reggae a obdivuju a chci dál poznávat tamní mentalitu a kulturu… Poprvé jsem strávil na Jamajce šest týdnů a to jsem byl hlavně na venkově, který je úplně jiný než Kingston. Jezdil jsem tam vlastně celou dobu a nikdy jsem se nedostal do Kingstonu. Podíval jsem se tam, až když jsem točil první album a díky tomu jsem poznal Jamajku z úplně z jiného pohledu... Co mě na Jamajce doopravdy zaujalo je čirost, atmosféra a důležitost hudby. Nikdy jsem nepoznal místo, kde je muzika tak intenzivní a všudypřítomná jako na Jamajce…. Lidé tam potřebují hudbu jako proces léčení… Poznal jsem lidi, kteří se doopravdy trápili, a až hudba jim dodala rovnováhu. To byla pro mě nová zkušenost, s kterou jsem se nikde jinde nesetkal. V Německu a v Evropě je hudba často jen zábavou a luxusem, lidé ji ale ve skutečnosti nepotřebují, protože se až moc zabývají sami sebou.

Ohromila tě na Jamajce chudoba a násilí?

Neohromilo mě to tolik, protože násilí existuje všude na světě a je to jen jiná forma násilí… Jsem v šoku vždycky, když vidím násilí… násilí mě nikdy neohromuje… Lidé vždy musí najít cestu, jak přestát politické krize.

Okey, změníme téma: Jaké vidíš rozdíly mezi jamajskýma a evropskýma holkama?

Nedá se říct, že německé dívky jsou takové a evropské zas makové, ale myslím si, že jamajské dívky bývají víc otevřené a nezajímají se tolik o minulost ani o budoucnost.

Slyšela jsem že jamajský holky jsou krásnější než evropské...

Mám ženu z Jamajky a miluji jí, je to moje princezna. S Evropankama po pravdě osobně nemám tak krásné zkušenosti.

Berou Tě na Jamajce vážně, když tam jedeš nahrávat desku a řekneš někomu že jsi z Německa, děláš reggae a chceš s ním nahrávat? Nebo cítíš, jak si říkají: "Jo, to je ten bílej kluk, kterej se snaží dělat reggae"?

Nezajímá mě, jestli to berou vážně nebo ne, ale atmosféra byla zatím vždycky příjemná… Všude jsou dobří i zlí lidé a nemůžeš očekávat, že se všem bude líbit tvoje hudba. Myslím si, že když děláš muziku doopravdy srdcem a když tu hudbu miluješ, pak nikdo nemůže říct, jestli je dobrá, nebo jestli špatná… Je to prostě jen o tom, jak mu ta hudba "chutná". Když děláš hudbu od srdce, tak je to dobrá muzika, která je upřímná. Po pravdě ale s tím, co dělám, mám problémy spíš v Německu než na Jamajce… Lidé se tu snaží analyzovat hudbu a dívat se na ní z intelektuálního hlediska, snaží se jí vysvětlit a pro všechno najít důvody. U reggae music to není možné, protože je o vibracích a atmosféře a nedá se analyzovat nebo vysvětlovat. Při každém rozhovoru se mě ptají, proč nezpívám v němčině… Hudba je mezinárodní záležitost, a když zpívám anglicky, tak můžu zpívat v New Yorku, Torontu nebo v Japonsku a lidi mi budou spíš rozumět než kdybych zpíval v němčině. (skoro ti díky patois v tomhle rozhovoru není rozumět! pozn. překl.)

Na tvém prvním albu jsi použil pár "bad words" a na Journey to Jah se jasně vracíš ke kořenům, proč ta změna?

S postupem času se učíš a učíš… Na první albu chceš zkoušet a mít na něm spoustu experimentů, ale teď si uvědomuju, že chci, aby můj syn časem poslouchal mé texty a taky Bůh se pro mě každým dnem stává důležitějším. Neříkám, že to je správná cesta, ani že tak taky máš žít, ale uvědomil jsem si, že spousta věcí je s Bohem daleko jednodušší… Narozením mého syna jsem se hodně naučil a mnoho věcí se změnilo...

(pokračování rozhovoru tu bude příští týden)

Nadine Reid, G.O. Crew
přeložila Linda & Lomesh