Rozhovory

Su-Sha & Fido na rozhovoru s Admirálem na jaře 2008

S radostí vám servírujeme rozhovor s autory desky URBAN MENU, která z mého pohledu aspiruje na domácí ska desku roku. Následující rozhovor vznikl v restauraci hned vedle klubu Lucerna Music bar, kde týden předtím hezky po brazilsku pokřtili zmíněné album. Kapela se totiž těsně předtím vrátila z turné po Brazílii a tak jsme chtěli zaznamenat i pro vás nejčerstvější zážitky a pocity s cesty Jižní Amerikou a taky se dozvědět něco o novém albu a kořenech Fast Food Orchestra. Vzhledem k neomezenému prostoru a exkluzivitě materiálu publikujeme všech 7 stran záznamu. Je to dlouhý, ale stojí to za to…

L: Můžete v úvodu v kostce přiblížit něco z vaší historie?

F: Tuhle otázku mám ze všech nejradši, to jsi mě strašně potěšil. Tak já ti to řeknu tak, jak to říkám vždycky. 1994 – 1996 jsme vznikli, ale to jsme byli fakt jen ve zkušebně. První koncert byl v roce 1998, to byla taková první sestava, ta se pak přehoupla do sestavy 2001, v té jsme byli docela dlouho, a pak je poslední sestava roku 2003, z který nám pár lidí odešlo, ale takový to hlavní jádro tam je od té doby pořád.

Takže jste čtyři roky vznikali, hráli jen ve zkušebně a první koncert až v roce 1998?

F: Oni chtěli hrát už dřív, ale já jsem to brzdil. Nechtěl jsem vylézt. Na první koncert mě ukecali až v tom devadesátým osmým. Ze začátku to byl ale spíš takovej punk. Až na třetím koncertě jsme měli dechy a začalo se to vyvíjet trochu jinak.

A kde byl první koncert, na Sedmičce?

F: Kupodivu to nebyla Sedmička. Bylo to v Cípu, jestli si pamatuješ na ten skate park.

Jaká byla původní myšlenka, chtěli jste dělat punk nebo ska?

F: Hlavně muziku. Akorát že jsme s Kučínem, kytaristou, který je v kapele se mnou nejdýl, poslouchali víc punk a hardcore, tak jsme začali dělat takovýhle věci. Zároveň sem ale začal Bukvičák tahat ska kapely, a tak jsme tam taky občas něco dali, a pak přišla ta myšlenka dechů. Zkrátka jak ta muzika přicházela, tak se začala vyvíjet podle těch vlivů, no a vlastně tomu je tak doteď. Pak se objevili Su-Sha a Arnošt, který mají zase blíž k jiným věcem, k reggae, k jazzu, k funku, a tak to stavíme na tom, že je to ovlivněný hromadou věcí. Není to jen jeden směr.

Což je slyšet i na těch deskách. URBAN MENU už je vlastně vaše čtvrtá deska. Jak to fungovalo s těma předešlýma deskama? Jak jste s nimi spokojení, když se na ně teď zpětně podíváte?

F: Vlastně jsem spokojenej. Po každý desce sice říkám, že s ní spokojenej nejsem, ale za ty chyby a nedostatky nemůže ta deska, ale my. A když to tak vezmu, je to zaznamenaná historie, jsem rád, že jsou, a už je mi úplně jedno, že tam slyším nedostatky. Slyším je i na té nejnovější. No a vlastně doufám, že je uslyším i na další, protože je to motor k tomu, aby jich tam bylo pokaždý míň.

Prozraďte mi, jste pražská kapela?

F: Kromě dvou členů jo. Trumpetista je z Budějovic a klávesista z Varnsdorfu.

Hlavní základnou, i tou koncertní, je ale hlavně Praha, ne? Vzpomínám si, že v těch dobách jste hráli hodně sedmičkový věci a tak.

F: První koncerty byly hodně na Sedmičce, Ladronce. Prostě tam, kde se tahle „nezávislá“ kultura podporovala. Většina klubů v té době o to vůbec neměla zájem. Dneska už je to jinak – není klub, kterej by tě jako ska kapelu, nebo ty víš sám, že i reggae kapelu, nevzal. V té době to byly víceméně jen squatový akce – Sedmička, Ladronka a potom taky nějaký kluby mimo Prahu, který se o to zajímaly. Nebylo to ale v takovým stavu, v jakým je to dneska.

A už tehdy jste křižovali Čechy po různých klubových akcích? Jak vnímáš ten posun, když se na to podíváš zpětně? Dnes už máš v Praze na výběr tři zajímavý koncerty denně. Hodně mladých lidí už jen konzumuje to, co jim média servírují na stůl. Na průkopnický doby už spousta lidí zapomnělo…

F: Možná, že to bylo štěstí, ale my jsme na koncertech nikdy neměli prázdno. Někdy bylo třeba míň, ale co si pamatuju, tak až na tři, čtyři případy jsme neměli míň než šedesát, sedmdesát, sto lidí. Takže o tom nemůžu moc mluvit jako o „průkopnických dobách“. Lidi chodili. Ti, co tu muziku v té době chtěli, tak si ji našli. Možná je to dokonce těžší v dnešní době. Nemůžeš říct, že máš vyhráno, když máš za sebou čtyři desky a nějakou historii, objel si všechny festivaly. Musíš jet furt. Jedeš a jedeš nezastavíš se. Protože když se zastavíš na tři měsíce, lidi na tebe zapomenou. Jsme jedni z mnoha, každá kapela musí bojovat za svoje fanoušky.

Čím to podle tebe je, že se tady ska tak rozjelo? Jde to od punkových základů, které tady byly a potkaly se s novou generácí 2tone atd?

F: U nás asi jo. U nás je to totiž všechno trošku naopak, než je tomu v zahraničí. Víc to vychází z punku než z původních jamajských věcí. A to platí i pro mě a i jiný lidi z kapely, že jsme znali dřív ska-punk než tradiční ska, pominu-li některý klasiky jako desky od Marleyho a podobně. Znali jsme spíš tu druhou nebo třetí, britskou 2tonovou, vlnu – Madness, Specials a podobně. Myslím si, že u nás to tak má hodně lidí. Nejdřív se dostanou k současným kapelám a až později k těm starším. A spousta lidí ska bere, což jim samozřejmě nevyčítám, jako muziku pro zábavu a moc neřeší „co, kde a jak“. Prostě se jim líbí kapela, a tak na ni jdou. Oni třeba ani neposlouchají ska. Poslouchají kapely. A je to jedno, jestli Fast Food, nebo jinou kapelu.

Jasně, mám pocit, že to je podobně i v Německu. Je tam taky ten anglosaský ska punk vliv.

F: Jak kde. Teď jsem se třeba bavil s kamarádem, který studuje kulturní management a pomáhá nám s Mighty, o tom, že třeba v Berlíně lidi fakt nesnášejí rychlý ska nebo nemají rádi ska okořeněný ragga. A jsou ortodoxní na starý ska, rocksteady, old school. Když jsme hráli písničky, který mají tradiční jamajskej charakter, tak tancovali, a když jsme hráli něco, co zdánlivě připomínalo novou školu nebo ragga, stáli a koukali se na nás zle. A ten kamarád z Německa říkal, že oni to mají úplně stejný, když jsou v Berlíně. Ale v menších klubech, různě po Německu, je takovej ten mix. Například tam přijde typ zmalovanej na emo, pak typ s čírem, pak čtyři rude boyové v kšandách a s holou hlavou – je to stejně namixovaný jako u nás. Takže těžko říct, jak jde. Řekl bych, že v těch větších městech jako je Berlín, se objevují víc ortodoxní typy, ale na menších městech je to jako u nás, že se prostě sleze mládež a jde na koncert bez ohledu na to, co to je. Příště tam bude hrát třeba punk-rock a ty rude boyové tam půjdou taky.

Su-Sho, ty jsi přišel z jaký muziky? Co jsi poslouchal předtím, než jsi přišel do Fast Food?

S: Poslouchal jsem plno různý muziky stejně jako dneska, ale abych se přiznal, ska jsem nikdy moc neposlouchal. Dřív, a vlastně i dnes, si jedu spíš jazz, funk nebo reggae, mám rád různý písničky, třeba i country. Ke ska, přestože ho – paradoxně – dělám, jsem nikdy vnitřně úplně nepřilnul. A ještě víc paradoxně jsem k Fastům přišel z jiný ska kapely, ve který jsem hrál předtím, se kterou jsem se vlastně dostal k nějakému hraní, a to byly All No Stars. Tam mě to po čase přestalo bavit, a tak jsem odešel a pak mě oslovili Fasti. Přestože jsem měl zrovna ambice si založit reggae kapelu nebo něco takového, ale Fasti mě zlákali natolik, že jsem tyhle ambice opustil a hraju s nima. Má to svoje výhody v tom, že tam cítím hrozně otevřenou atmosféru. Zejména poslední dobou. Všichni jsou otevření novým vlivům, takže i já, žádný ortodoxní ska posluchač, si tam nacházím momenty, kdy se opravdu dokážu vyžít.

F: To mám podobně. To je základ – nedělat ortodoxně jeden styl. Jak říkal Su-Sha, ty vlivy jednotlivých lidí jsou super. V kapele vlastně ani nejsou ortodoxní skamani – například já poslouchám docela dost ska, Kučín třeba taky, a pak jsou tam dva, tři, který to poslouchají víc, ale taky nemůžu říct, že jsem ortodoxní, protože toho poslouchám mnohem víc a hlavně jsem otevřen tomu, aby se to míchalo.

 

URBAN MENU

To je skvělý slyšet. Před několika lety jsem dělal rozhovor s Buramou a on říkal: „Nesnažte se to dělat jako na Jamajce, nebuďte tak ortodoxní! Tady je realita úplně jiná, a bez ní by to tu pak nemělo svojí sílu.“ Co vlastně představuje název desky URBAN MENU, objevujete kouzlo Urban Music? K této etapě jste došli přirozeně?

S: Bylo to rozhodně úplně přirozený. Nás je tam osm, každého baví něco jiného a zároveň jsme všichni otevření v tom, že dokážeme přijímat vlivy ostatních. Každej do toho vložil něco; každej si vymýšlí svoje linky, každej má připomínky k písničce, která se přinese, a pak se to všechno zmixuje a nakonec z toho vznikne něco, co nás baví všechny.

Urban Menu nebo Urban Music začíná být zavedený pojem pro všechno, co je propojený s dalšími styly. To vaše menu, jak jsem slyšel, je lahodný… Přemýšlíte třeba ještě o propojení s jinými styly? „Urban“ je taky hodně propojený s hiphopem.

S: Rozhodně chceme čím dál víc experimentovat a to je tak jediný. Nemáme žádný konkrétní cíl, jestli chceme dělat hi phop, nebo ragga. Jediný náš cíl je ten, že se tím chceme bavit.

F: Tohle se nedá plánovat. Někdo z nás přinese linku, a když se to ostatním bude líbit a budou si v tom lahodit, tak je úplně jedno, jestli to bude ska, nebo jazz. Neříkám, že bychom inklinovali zrovna k jazzu (na to asi nemáme), ale může to být „najazzlý“. Ale plánovat se to nedá.
S: Fakt to není tak, že bychom si řekli „Teď hodně lidí poslouchá hip hop, tak budeme dělat hip hop!“ Je to prostě tak, že děláme to, co chceme.

F: Někdo říká, že to vlastně hip hop je. Ale on to hip hop není, jen se tam objevuje něco, co by ten vliv mohlo připomínat. Takže ne že bychom začali hrát beaty a jen tak do toho rapovat.

S: Teď děláme jednu písničku s rapem, takže se na další desce třeba nějakej rap objeví.

Jak a kdy vůbec vznikala tato deska?

S: Vznikla hrozně dlouho. Vlastně už od té doby, co jsme vydali poslední desku, MANGROOVES, tak už jsme hráli dvě písničky z tohohle nového alba. A podle mě už byla taková trošku tvůrčí krize, takže se moc nových písniček neudělalo, a tak písničky dozrávaly během koncertování. A takhle postupně vznikly, natočily se a teď zase vznikají nový na nový album. Bohužel to není tak, že bychom si udělali tajně doma ve sklepě repertoár, ten nahráli na desku a pak ho slavnostně představili a vyrazili s ním na koncerty, ale ty písničky vznikají postupně.

F: To je realita českých kapel. Ve většině případů to jinak nejde.

A kde jste nahrávali tuhle desku?

F: U Professional Sound, Pavel „Kuře“ Hejč. A tam to celý vzniklo.

S: A tam vznikly i předchozí dvě desky. Tam je výhoda v tom, že „Kuře“ je hrozně trpělivý člověk a dobře se nám s ním pracuje. On zároveň plní funkci producenta, má k tomu připomínky a je fakt super. Má třeba svoje mouchy, co se týče zvuku, že má třeba svoje zaběhlý rituály a stereotypy, jak si představuje, že by to mělo znít, a i řemeslně má zajetý styl, který se nám občas nelíbí, ale teď jsme měli možnost si to hodně ovlivnit sami. I při míchání jsme s ním strávili hodně času, takže jsme s tím zvukově spokojený.

A vznikalo to průběžně, že když jste měli nějaký nápad, tak jste s tím šli do studia? Nebo jste si vyhradili třeba měsíc, kdy jste se tam zavřeli?

S: Vyhradili jsme si asi tři měsíce, kdy jsme se tam zavřeli. Teda deska vznikala najednou, ale přesto v dost dlouhým časovým úseku, protože jsme si s tím hodně hráli. Ale bylo to tak, že když jsme měli připravený materiál, šli jsme do studia a začali jsme ho nahrávat. A na místě potom vzniklo hodně „aranžérských kudrlinek“, třeba back vokály, synťáky, přesamplovávání bicích, hosti, back vokalistky. To všechno vzniklo na místě ve studiu. Ale jinak ty písničky byly už hotový předem.

A kdo u vás píše texty?

F: Dříve jsem je psal jenom já, teď už je to i Su-Sha a Kary. To, co zpívají, si většinou i složí. Někdy jsem třeba udělal text, který zpíval Su-Sha, ale speciálně v ragga pasážích si to každej dělá sám. Tři zpěváci, tři textaři.

A jak začínáte, od textů, nebo od muziky? Jak se potkáváte v tématech songů?

S: Začínáme od muziky. Texty jsou pro nás, teda pro mě, dost problém, a tak je montuju až na melodii zpěvu.

F: Pro mě jsou úplně strašnej problém. Někdy to cítím jako křeč a ne a ne ze mě něco vypadnout a pokládám si otázku, jestli je můj život tak prázdnej. Zážitků mám hrozně moc, ale nakonec se stejně většinou udělá jen něco, co se nasadí na hudbu, aby se to vešlo do frází. A ta hudba je pro mě důležitější než ten text. Ne že bych dobrý texty necenil. Když nějakej vidím, tak jsem nadšenej, ale když ho neumím napsat, tak se víc věnujeme hudbě a text je vedlejší.

Na desce máte čtyři hosty. Dr. Karyho, který je stabilní součástí, King Kalabashe, Marianu z Prague Ska Conspiracy a Terezu ze Spankers. Jak se vám s nima dělalo?

S: Pro mě bylo zajímavý dělat s Kalabashem, měl hodně profesionální přístup. Zavolal jsem mu, jestli by měl zájem si s námi natočit něco na desku, on souhlasil. Další den jsem mu poslal muziku, na tu si za dva dny napsal melodii a text, třetí den jsme šli do studia, tam nestrávil ani hodinu – akorát pořád říkal zvukaři „Next track, next track!“, jak si k sobě dotáčel další hlasy. Bylo vidět, že to cítí, že to má v sobě. A s holkama to bylo taky dobrý. Sólovou část tam má jen Mariana, Tereza zpívala back vokály, který jsme jí vymysleli, takže to pro ní nebylo moc kreativní. Ale interpretovala to hezky.

A jak to vyšlo? Vy jste si tu desku vydali sami a pak vyšla v licenci u Megalith?

F: Oni to vlastně vydali. Měli velkej zájem to vydat. Nebyla to firma, která by se o všechno postarala, ale zajistila nám kompletní celosvětovou internetovou distribuci. Díky tomu jsme vlastně jedeme jedenáctidenní tour po Evropě s Toasters, zpěvák z Toasters je totiž jedním ze spolumajitelů té firmy. A ještě nám plánujou i jiný tour a zároveň tomu udělají promo v zahraničí. Takže je to něco za něco. Ale zaplatili jsme si to vlastně my.


CESTA DO BRAZÍLIE

A co Brazílie? Domluvili jste tam třeba nějaký licence pro Jižní Ameriku?

F: Nedomluvili, ale chtěl bych to udělat. A taky jsem chtěl kontakty na Japonsko, to by bylo fakt dobrý…

Jak na vás Brazílie zapůsobila, jak se vám tam hrálo, jak vás tam lidi přijali?

S: Brazílie byla super. Co byl velký rozdíl oproti Český republice je to, že lidi jsou tam mnohem vřelejší a otevřenější a po koncertě je tam mnohem větší zpětná vazba než na jakou jsme zvyklí tady. Přijdou za tebou, hodnotí, pokecaj s tebou, a tak máš dobrý pocit z toho, že jsi ty lidi nějak zaujal. Tady třeba lidi tancujou, ale jinak nevíš.

F: Po koncertě se rozprchnou domů a ty nevíš, co si o tom mysleli. Pár lidí ti napíše na guestbook, že to bylo dobrý, ale nevíš, nakolik lidi vnímali třeba to, co ty jsi vnímal jako problém na podiu. Tady lidi tancujou, ale nic neřeknou, kdežto v Brazílii nám to po koncertě všechno „nalovili“.

S: Hlasy ale byly pozitivní, takže jsme z toho byli nadšený. Cdčka se prodali, lidi to vzali, což nás hrozně potěšilo. A pro mě byl ještě velikým zážitkem natáčení klipu. Jedna scéna se natáčela v takovým chudinským baru. Úplně náhodou tam vznikla taková scéna, že domácí z té čtvrti se tam sešli a udělali neskutečnou party v neděli odpoledne během natáčení. Spontánní, neplánovanou, myslím, že třeba takový zážitek by se nám tady asi nepřihodil. Je vidět, že v sobě mají trošku vřelejší krev a temperament.

Vy jste byli hlavně v Sao Paulu a okolí a potom v Rio de Janeiro. Kde ještě?

F: Ještě v Curitibě. To je taková skoro evropská metropole. Je to město, kde je hodně potomků Evropanů – Němců, Italů, a dost si zakládají na tom, že jsou jiný. Pro mě to ale není moc hezký město. Není to úplně Brazílie. Většina lidí je světlých a chovají se evropsky.

Jak na vás zapůsobily favely v Sao Paulu, jestli jste se tam byli podívat?

S: Přímo ve favele jsme nebyli, neodvážili jsme se. Ale když jsme mluvili s Chrisem Murrayem, se kterým jsme tam dva nebo tři koncerty hráli společně, říkal, že se tam byl podívat a jak to líčil, tak to pro něj byl celkem pozitivní zážitek. Podobný pocit jsem z toho měl i já. Přímo ve favele jsem nebyl, ale tu chudobu vidíš všude kolem sebe. V první chvíli to na mě působilo dost tísnivě, na vlastní oči vidíš, jak je ten svět nespravedlivej a že hodně lidí se má hodně špatně, a na druhou stranu vidíš, že ti lidi, který se mají v porovnání s tebou špatně, dokážou být šťastní. Je v nich pořád život a nějaká radost, což je pozitivní. Což často přebije dojem z té chudoby. Ale je to začarovanej kruh. O tom jsme se bavili i s místníma. Je tam například hodně špatný školství. A když se jednou člověk narodí ve favele a nemá dobrej start, tak je pro něj těžký dostat se někam jinam. Není to jako tady, kde má každej rovný šance, aby měl život takovej, jakej si ho představuje.

F: Každá favela je trochu jiná, každá má trochu jinou strukturu. Některá je vyloženě chudinská, například v Salvadoru nebo ty, co jsou na vodě. V Sao Paulu a v Riu je to trošku jinak, v Riu sídlí drogový kartel a je to napojený na policajty, korupce, plus je tam zásahová jednotka, která to tam občas vystřílí v rámci antidrogového programu. Když si tam povídáš s lidma, každej má na favalu úplně jinej názor. Někdo ji vnímá jako chudobu, kde se mají všichni totálně špatně, někdo ji vnímá jako kriminální podsvětí a někdo to má tak napůl. Nikdo se přesně nevyjádřil. Vyprávěli nám například o Rosigna v Riu, v ní je i hostel a turisti tam normálně jezdí bydlet pro zkušenost. Teda turisti… Spíš cestovatelé. A někdo jinej nám zase říkal, že je to nesmysl, proč by tam někdo jezdil, a nechápal, kdo by jezdil strávit měsíc kvůli zkušenostem ve favele, díře, kde lezou potkani a kde když zaprší, tak je všechno vyplavený vodou

S: Každá favela je jiná, Třeba Sao Paulo má favely hodně ve městě, takže nejsou úplně separovaný jako v Riu, kde jsou na kopečcích kolem města, kde je válka, kde to hlídají děti se samopaly. Teď je o tom natočenej novej, docela zajímavej brazilskej film.

F: A některý favely jsou zděný, což není žádnej luxus, ale je to pořád mnohem lepší než ty papírový nebo dřevěný, který vidíš na předměstí Paula. Vypadá to spíš jako takový malý, ošklivý domečky. Zatímco když vyjedeš autobusem ze Sao Paula, vidíš takový ty rozpadlý, pozbitý a rozpadlý, kde to musí být horší. Třeba je to stejný, ale na mě to působí tak, že v Riu je to o něco lepší. Kromě toho je favela v Riu „městem ve městě“, mají tam i vlastní školu, vlastního doktora a se systémem nechtějí mít nic společného. Před lety jsem ale slyšel, že když například v Sao Paulu lobuje nějaká firma, která chce stavět nový domy pro bohatý, vláda to odsouhlasí, oni tam najedou buldozéry a srovnají to se zemí, aniž by to s někým řešili. A to je zase druhá stránka. To jsou ale takový hodně politický otázky. Nevíš,. nakolik se tam starají o lidi, ale tenhle systém tam moc nefunguje.

Je zajímavý porovnávat to s Ladronkou a spol., akorát že tam je to na jiným levelu.

F: Tam je to na jiným levelu. A hlavně většina těch lidí mohla bydlet doma, ale zvolila si ten alternativnější způsob. Na Ladronce zdaleka nebydleli děti, který by neměli peníze. Naopak tam bydleli lidi, co pocházeli z takzvaně lepších rodin, ale rozhodli se na odpor k životnímu stylu rodičů, zatímco ve favele si většina lidí nevybírá.

S: Život ve favele není zdaleka tak romantickej a založenej na ideálech jako byl v Ladronce. Tahle paralela moc nefunguje.

F: Zároveň se ale ve favele zrodilo hodně umělců nebo lidí, kteří přešli ten stín a dostali se z toho. Takže to taky není stigma, že se narodíš ve favele a jsi odkázán jenom na ni. Občas se zázraky dějí.

A jak se vám líbí brazilská muzika? Inspiroval vás tamější pobyt k nějakým novým písničkám? Třeba salsa, batukada?

S: Inspirovala nás k show na křtu. Bylo super, že jsme tam byli v době karnevalu, takže jsme zažili pár průvodů, byli jsme ve škole samby, byli jsme se podívat na capoeiře, a to na mě hrozně zapůsobilo. Všechno bylo spontánní a byla tam hrozná energie. Hudba je tam opravdu součást života. Například v té škole samby všichni stáli dokolečka, znali ty písničky nazpaměť a zpívali je, to bylo super.

Co plánujete teď?

F: Japonsko (smích)

S: To je takový plán v mlze. Z plánů tady na zemi plánujeme hodně koncertů tady po Český republice a jak Fido už zmínil, 15. května vyrážíme s Toasters na jedenáct dní Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Slovinsko, Itálie, Rakousko, Německo na evropskou tour a potom nás čekají fesťáky.

Jaké, namátkou?

S: Mighty Sounds, Žizníkov, Sázava, Benátská noc,…

Můžeme lidi odkázat na vaše stránky, kde to všechno je a kde si taky můžou pořídit vaší novou desku. A co videoklip? Objeví se i tady v český televizi?

F: To je trošku problém. On už je, ale za prvý se tam objevily nějaký věci, co se nám tam nezdají, za druhý se nám pořád nepodařilo dostat ho z nich v té správný kvalitě, takže přemýšlím, že hodím na YouTube aspoň tuhle verzi.

S: Chce to ale ještě nějaký finální úpravy, takže do pár dnů nebo týdnů bude. Plánujeme ho dát do Očka, v Český televizi v nějakým pořadu běžela ta „preverze“ a snad se objeví i někde jinde. Záleží na tom, jak budeme šikovný.

F: Chce to ten klip ještě upravit. Podle mě měli velký množství celkem luxusního materiálu, z mého pohledu tam bylo spousta scén, který by se tam měly objevit, a ty tam nedali. Myslím si, že to vychází hlavně z toho, že pro ně to není tak zajímavý jako pro nás. Bubeník byl například oblečen v karnevalovým obleku a to tam vůbec nedali, protože to nepovažovali za tak důležitý, kdežto nám to přišlo super. Potom jsme tam měli scénku s capoeirou, oni tam dali jen nějaký dvě otočky, a on tam přitom dělal i salto. Je tam i málo města. Chtělo by to víc Brazílie. Anebo jak mluvil Su-Sha o atmosféře. Oni tam dali záběry z prvních scén, kdy tam lidi začali tancovat, ale již tam nedali scény, kdy už dav vřel a skákal…


* Lu / Werii velký díky za přepis!


www.fastfoodorchestra.cz

#FastFoodOrchestra

Videa:
„Rodolfo“
„My Home“ (live klub 007)
„No Woman No Cry“ (live v Brazílii!)
„live na Mighty Sounds 2007“

Nepřehlédněte
Close
Back to top button