Earl Sixteen ve velkém interview
O životě, začátcích ve Studio One i o Dreadzone a aktuálních projektech
Earl Sixteen je přes svůj mladitství vzhled veteránem reggae a navíc s mnohaletým pozitivním k Praze. Máme radost, že se nám povedlo najít společný čas pro následující rozhovor. Probrali jsme u toho jeho začátky ve Studio One a zavzpomínali na legendární kolegy. Mluvili jsme i o tom, s kým spolupracuje aktuálně a co chystá na tento rok. Česko dle jeho slov dlouhodobě patří mezi jeho nejoblíbenější destinace, tak snad se zadaří a bude zase moc přijet samostatně za Mikkimem nebo třeba rovnou po boku Dreadzone. Jako obvykle i tady je součástí článku možnost poslechu původního audio záznamu z našeho rozhlasového pořadu Jahmusic Reggae Station. Velké díky Adamovi za jeho chuť a vytrvalost s přepisem.
Na úvod jsme si hráli nový song Virus In the System. Zní to trochu jako soundtrack k roku 2020. S kým jsi na tom pracoval?
Nahrál jsem to v prosinci s producentem ze Srbska. Pracoval jsem s nimi na jejich novém projektu Warrior Transmission, který odstartoval jejich label. A ano, je to obraz toho co se děje právě teď. Byla to těžká sezóna a to je něco jako ta doba, ve které vyrůstáme, je to doba technologií.
Jaká je situace kolem tebe? V médiích straší s britskou verzí viru, jaké to je přímo v Británii?
Ó můj Bože ano, je to tu pro nás těžší. Toto je pro nás nový budíček. K tomu ještě Brexit, že jsme teď mimo Evropskou unii. Nevypadá to moc lehce teď pro nás muzikanty a umělce. Je to boj…
Hudbě se věnuješ už hodně dlouho, mohl by jsi nám říct něco o tvých začátcích na Jamajce? Jakou písničku jsi poprvé nahrál?
Wow. Už to bude před nějakou dobou, protože jsem začínal velmi mladý, bylo mi tenkrát čtrnáct nebo patnáct. Přišel jsem nahrávat do Studio One takže Clement Dodd, pak ale i Lee Perry, Mikey Dread, Augustus Pablo a další producenti. Měl jsem skvělé producenty! Byly to naproto úžasné časy pro mě jako pro teenagera. Hudba v těch časech na Jamajce byla jiná. Celá ta kultura, bylo to skvělé. Snažili jsme se co nejvíce to posouvat k Roots & Culture.
Vzpomínali jsme pana Dodda a jeho studio. Jaké jsou tvé vzpomínky na Studio One?
Bylo to krásné. Coxsone měl studio na hlavní ulici v Kingstonu a všichni muzikanti a zpěváci tam chodili. Byl to druh univerzity – na střední po škole jsem tam šel a byli tam třeba The Skatalites nebo lidi jako Alton Ellis nebo Ken Boothe. Někdy tam přišli i The Wailers. Nahrávalo se nebo mixovalo prakticky pořád. Coxsone chodil a učil kohokoli a pak mu dal i šanci se předvést. Když jsi byl muzikant nebo zpěvák – to bylo jedno – on ti dal příležitost to zkusit. Chodil jsem tam a od všech kolegů muzikantů jsem se něco naučil. Někteří učili, jak hrát na bubny, na klávesy nebo na trumpety a pak je poslali do studia. To bylo jako druhá škola. Hodně chlapců přicházelo z katolické školy Alpha Boys School a když byli dobří, tak je i pak dál zvali na vlastní projekty. Byl to vlastně druh takové charity. Coxsone jim dával i snídaně nebo večeře, snažil se podpořit co nejvíce talentů, ale nemohl podpořit a vyzdvihnout všechny. Byla to pro mě univerzita.
Mnoho velkých umělců vyrostlo ve Studio One. Krásně se to poslouchá, navíc když to je tvá vlastní zkušenost. Potkal jsi se tam tehdy s The Wailers včetně Boba Marleyho, Dennis Brown, Freddie McGregor a mnoha dalších. Bylo to v přátelské atmosféře, nebo vládla soutěživost?
Ne ne ne. Všichni muzikanti na Jamajce jsme se měli rádi a podporovali jsme se navzájem. Byla to vždy zábava potkávat se s těmito lidmi, protože my byli jen malé děti a potkávali jsme se třeba s D. Brownem a dalšími superstars. A oni jen: „Hej kámo pojď za námi. Jak je?“ Byla to zábava, nebyl tam žádný přehnaný hype a bylo to v pohodě. V časech, kdy ta hudba začala být známější a manažeři začali platit víc peněz, tak se to trochu změnilo. Velké společnosti ti říkaly, kam a za kým nesmíš jet, koupili ti nové BMW a měl jsi zůstat jen na jednom místě. Víš ale jak to je, Jamajka je malá, a tak se i tak každý s každým potkal. Velké společnosti se pak snažily mezi umělci a veřejností vytvořit nějaké stigma, ale Jamajka je malý ostrov, takže potkáš kdykoliv kohokoliv.
Zmiňovali jsme Dennise Browna a zrovna na začátku vysílání jsem vyprávěl, že by měl prvního ledna narozeniny. Ty jsi měl tu možnost se s ním bavit osobně, nejen ve Studio One, ale možná potom i ve Velké Británii? Jaké na něj máš vzpomínky?
Dennis Brown byl dítě vyrůstající na Jamajce a měl ten nejhezčí úsměv ze všech. Pořád se smál, jeho úsměv doslova rozzářil tmavou noc. Nikdy jsem neviděl Dennise smutného, jak se pořád usmíval. Já jako dítě jsem k němu vzhlížel, protože měl unikátní hlas a vždy vypadal dobře. Jeho otec byl na Jamajce také velmi vážený, byl to herec. Nehrál sice ve filmu, ale objevoval se v divadlech a tak. Bylo to velké a respektované jméno a tak byl Dennis trochu bohatší než my, ale osobnostně byl bez chyby. Jeho osobnost byla jedinečná, vždy byl šťastný a rád se bavil s fanoušky. Když pak dospěl, bylo to stejné. Nemůžu o něm říct nic špatného, bylo to velmi smutné, když nás v tak mladém věku opustil.
Měl jsi šanci se s ním potkat i v Británii, poté co jsi se přestěhoval do Londýna?
Ano, viděl jsem Dennise na jeho posledním koncertě spolu s dalšími zpěváky. Bylo to vůbec poprvé, co jsem slyšel jeho hlas ne tak úplně v kondici. Byl zrovna na turné v Evropě a byla zima, takže všude sníh. Když přijel do Británie, tak se už cítil nemocný. Dennis odstartoval show a začal zpívat, ale bylo slyšet, že chraptí, a tak přišli všichni ostatní umělci z backstage na podium a všichni zpívali dohromady s ním! Byla to úžasná zkušenost, každý zpíval Natty Dread. Byla to poslední show, kde jsem Dennise viděl. Potom se měl vrátit do Británie na Sunsplash s Davidem Rodiganem a zrovna v ten den kdy akce začala, Dennis umřel. Bylo to velmi smutné, ale práce, kterou tu odvedl, je úžasná.
U tebe je zajímavé, že jsi jedním z foundation artists v reggae žánru, ale dokážeš dělat písničky snad v jakémkoliv rytmu. Máš skladby v roots reggae i uptempo songy, dubwise a taky vyloženě elektronickou taneční muziku. Někdo možná ani neví, že jsi byl člen projektů Leftfield nebo že jsi součástí Dreadzone. Také jsi nahrávla s Gorillaz, je to tak?
Ano, mám pár písniček s Gorillaz.
A ohledně LeftField a kultovního alba Leftism, kde se objevuješ. jak se to celý stalo?
Byl to skvělý projekt. Představil mně jim Mad Professor, který zrovna pracoval na remixech pro Massive Attack. Jeden umělec z Leftfield tehdy chtěl založit label a zeptal se mně, jestli bych pro něj nahrál písničku. Tak jsem to s nimi šel hned nahrát a oni to pak různě zremixovali do drum´n´bassu, jungle music a tak. Potom tomu změnili název na Release The Pressure a rovnou jsme začali pracovat na albu Leftism. Byla to dobrá písnička, hrála všude na večírcích po celé Británii. Bylo to pěkné. Pak jsme znovu šli do studia a zremixovali jsme to. Ta písnička se stala titulní pro celé album.
Zmínil jsi také Massive Atack, kteří spolupracovali s tvým jakajským kolegou Horacem Andym.
Ano. Oni ho mají opravdu rádi a spolupracují s ním už po mnoho let. Horace je veterán reggae a Massive Atack je velká britská kapela, takže to spojení je také masivní.
A co ty a Dreadzone? To je v Česku hodně populární parta.
Ano! Jsem stále členem Dreadzone. Nahrávali jsme spolu album Dubwiser pt.1 a teď pracujeme na nové desce Dubwiser pt.2, což bude kompilace různých umělců na riddimech od Dreadzone. Ano, je to pořád skvělý. Pracujeme i na dalších projektech, protože jak teď nemůžeme cestovat a mít turné, tak jsme zůstali ve studiu a doděláváme písničky. Taky teď pracuji třeba s italským producentem Gordiem a věřím, že ten projekt bude velký.
Takže to znamená, že rok 2020 byl pro tebe o čase ve studiu?
Jo, přesně.
Říkal jsi, že vytváříš hudbu v rámci mnoha rozdílných žánrů. Tady u nás to trochu vypadá tak, že je tu skupina lidí co poslouchá jen funk, pak jsou tu lidé co chodí jen na dubový akce nebo jen na dancehall nebo vyhledávají jen roots reggae koncerty. Myslím si, že pro tebe jako muzikanta je to všechno jedna muzika, jak to ale teď vypadá ve Velké Británii?
Víš, tato země je sama o sobě multikulturní společnost. Poslouchá se tu mnoho různých žánrů. V Británii je také velmi silná sound systémová kultura, máme tu soundy jako Jah Shaka, Chanel One nebo Sir Coxsone. Tato kultura je také velmi oblíbená mezi mladými, protože i oni mají rádi hutnou basu. Jinak se tu dost poslouchá grime a další žánry, které mají správný vibe. Reggae tu nikdy nebylo dominantím žánrem, nehraje se denně ve velkých rádiích. Jen pár deejays jako David Rodigan nebo je lidi z BBC 1xtra a pár dalších. Má to sílu, ale je to underground.
Může v tom být to, že je to příliš uvědomělá hudba?
Ne úplně. Myslím si, že to bylo masivní v minulosti, měli jsme umělce jako Bob Marley, Burning Spear, Peter Tosh, dále Culture nebo Mighty Diamonds, Aswad, Steel Pulse, UB40 a další. V dnešních dnech to patří mladší generaci třeba Koffee. Její hudba teď hraje všude ve světě. Další jsou Sean Paul a Shaggy, není to už o roots & culture, ale good vibes, tropických a karibských vibes. Vidím, že teď je ve světě v kurzu Koffee, Shenseea a Spice. Tento druh vibes…
Vidím, že jsi dobře v obraze. Co bys doporučil muzikantům a producentům v těžkých časech? Nemají tu obchody, kde by se prodávali jejich nahrávky, reggae je doménou v undergroundu. Jak to vidíš teď v 21. století?
Jednoduše si myslím, že systém nemůžeme zničit, tak se k němu musíme připojit, takže já mám svůj Bandcamp, kam posílám všechnu svou hudbu co nahraju. Teď pracuji s labelem Roots Garden a znovu jsme nahráli písničku Natural Roots. Takže toto je pro nás muzikanty nová éra, protože abychom přežili, musíme se připojit na všechny platformy a streamovací služby.
Rozumím. Zažil jsi celou evoluci jamajské hudby – od ska v šedesátých letech až po dnešní umělce, jako jsi jmenoval. Které dnešní hlasy rád posloucháš?
Velmi rád si pouštím I-Wayne, on je velmi solidní. Mám taky rád Shaggyho, známe se osobně. On začínal velmi skromě, potkali jsme se v New Yorku v Philip Star Studiu a on tam nahrával svou první písničku. To byla Oh Carolina převzatá od The Mystic Sound Revelation Of Rastafari, což je stará nyahbinghi skupina, kteří hrají jen na bubny. Proto velmi respektuji Shaggyho pro to co dělá a že přinesl fokus na Jamajku znovu do světa. Z mladé generace mám rád i Koffee, ona to co dělá, dělá opravdu dobře. Je to mladá dívka, která už má doma Grammy a jede si svou cestu. Koffee mám rád a jsem s ní sám jako teenager. Sleduju a podporuju jí a čekám na nové písničky. Podporuji mladou generaci, když přichází s něčím více roots v písničkách. Nemám moc v oblibě dnešní deejays, nereflektují co se okolo nich děje a tak celkově, rád chodím na akce. Nemůžu jim dát stoprocentní support ale sleduji celou mladší generaci.
Takže sleduješ i to, co se děje v dnešním dancehallu?
Jsem muzikant a rád chodím na party. Poslouchám hodně umělců, znám i Tommy Lee a tyhle kluky. Nejsem jejich velký fanoušek, tohoto typu dancehallu. Rád si ale pustím lidi jako jsou Beenie Man, Buju Banton ad. Ti mají skvělé věci.
Jsi sám jeden z foundation artist, jak se ti líbí součásná roots revival scéna na Jamajce? Umělci jako je Chronixx, Jesse Royal, Jah9, Kabaka Pyramid a další. Vím, že na Jamajce jste měli etapu uvědomění, potom etapu dancehallu a teď zas návrat k uvědomění. Zdá se mi, že se vrací a budou tu obě dvě najednou?
Jo, Chronixx, Jah9 a ty další děcka jsou skvělý! Chronixx byl nominován na Grammy, dělají turné a tak. Je dobré, co se děje. Vícero deejays, jako jsou Sizzla a Capleton sice měli nějaké problémy, ale jsou to také foundation deejays a dobře to dopadne.
Má předposlední otázka se bude týkat tvé hudby. Zmiňovali jsme některé tvé projekty a hráli jsme si nějaké tvé nové písničky. Co plánuješ do budoucna na rok 2021?
Zrovna teď jsme já a Mutabaruka vydali novou verzi klasiky Every Nubian Is A Star. Dále pracuji na projektu s Jah Solid Rock, což je label z Holandska, se kterými jsem už před lety dědal album The Fittest. Dále teď pracuji na novém projektu se synem Augusta Pabla – s Addisem Pablem. S Mutabarukou máme dvě písničky a budeme to pomalu dávat k sobě na album. Vyjde to pod Jah Solid Rock, kteří všechny tyto písničky nahráli na Jamajce v Tuff Gong studiu a já v británii nahrál jen svůj hlas a pak to budou míchat. Tento projekt je skoro hotový pro rok 2021. Já osobně taky dělám na svém albu, které bude o mých písničkách které jsem nahrál ještě na Jamajce s lidmi jako Mikey Dread. Znovu je nahraji a pohrajeme si se zvukem. Písničky z minulosti. Pořád se udržuji busy ve studiu, víš? V září snad vyjde turné po Kanárských ostrovech.
A má poslední otázka – tvé vzpomínky na Česko? Byl jsi tu poprvé už dávno a od té doby mnohokrát. Co si při té vzpomínce představíš?
Oh man, miluju Česko! Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst. Je tam klub ve kterém jsme hráli už hodněkrát… Lucerna Music Bar. Hrálo se celý večer. Nemůžu si vzpomenout, kolikrát už jsme tam byli, ale pokaždé to bylo skvělé. Spolupracuji také s českým producentem Mikkim, který je velmi dobrý. Také jsem už několikrát vystupoval na festivalu Rock for Churchill. Má oblíbená „Češka“ je Sista Carmen, ona zpívá s kapelou United Flavour. Jen pár takových vzpomínek na Česko. Je to mé opravdu hodně oblíbené místo. A taky jídlo a vibes…
* ptal se Lukáš Kolíbal, přepsal Adam Irie. (c) Jahmusic 2021
Audiozáznam celého pořadu je tady. Earlova hudba začíná těsně po dvacáté minutě a poté rozhovor >>>
