Deecey: Rezenování se zpěvákem skupiny Family Pact
Tento rozhovor vznikl, jak se později dozvíte, již před více než dvěmi lety. Protože jsem ale lempl a kůže líná, zapadl do složky Aktuální na mém počítači a až Lukášovo několikanásobné naléhání ho vysvobodilo ze zakletí a zapomnění, do kterého jsem ho odsoudila. Omlouvám se tedy vám všem za zpoždění a slibuji, že se polepším.
Aby jste věděli, toto není prachobyčejné interview… Rozmlouvání s Deeceym trvalo s krátkou přestávkou téměř čtyřiadvacet hodin a v jednu chvíli někoho napadlo zapnout diktafon. Zvukový záznam toho, co se právě v té chvíli dělo, vám nabízíme a to úplně stereo – Lukáš to píše zprava, já zleva a někde uprostřed jsi Ty, čtenáři náš. Nabízíme vám tedy první stereo rozhovor v historii našich stránek a doufáme, že si počtete. Že čtete jen na záchodě? Tak si ten článek nechte vytisknout, jo?
Je podvečer třetího února roku 2002 a my sedíme s Deeceym u kávy v prostoru NoD. Ve vedlejší místnosti právě žongluje a tančí asi šedesát ekvilibristů. Deecey a jeho kapela Family Pact měli mít včera večer koncert v paláci Akropolis. Jak už ale asi víte z reportáží, kapela nedorazila a tak si nakonec zazpíval s muzikanty z domácích skupin Lion Dread, Urban Bushman, Lion Taxi Service a Okuna Majestic, které jsme (opět stereo – jeden zprava, druhý zleva) naprosto nestydatě přinutili vystoupit z řady (na lístky) a vystoupit. O druhý vokál se postarala Princess T (to je moje alter ego) a skvěle mu kontrovali jeho krajan DJ Vincent a gambijský multitalent MC Attical P. Samozřejmě, že to původně nebylo v plánu, ale energie, kterou sebou přivezl (právě, že nepřivezl, Lukáši, on jí tady našel!) rozpohybovala jinak poměrně chladnou českou krev do tak zběsilé patnáctiminutové záchranní akce, že to nakonec vypadalo, že je vše v nejlepším pořádku. Nyní si už můžeme lebedit a poplácávat se po ramenou (zleva) neboli sklízet dary naší práce (zprava)…
Lukáš: Děkuji ti, Deecey, že jsi přijel. Co se vůbec stalo s tvou kapelou, proč nedorazili?
(Tatiana, v duchu: Teď nesmím nic říct, protože budu zas jednou za hubu nevymáchanou…)
Deecey: Opravdu nevím a vlastně to ani raději nechci vědět… [smích]
Prý byly nějaké problémy s vízem a jamajským pasem.
(T, opět v duchu: Hele, brácho, full respect, ale opravdu si myslíš, že ti zbaštím, že nevíš proč?)
L: Jak se ti líbí na starém kontinentu?
D: Je tu trochu zima, ale lidé tu jsou úplně jak na Jamajce, jen mluví jinou řečí. Cítím se tu výborně, jak s velkou rodinou… Dnes jsme se procházeli po Praze a všichni, které jsme potkali, se usmívali a byli v pohodě, to je nádherný…
(T: To proto, že je sobota a na procházce se svou láskou – což je další důvod, proč si nejspíš děláš o zemích českých fantazmagórní iluze – jsi potkával jen turisty, kteří se obvykle usmívají – tedy až do chvíle, než zjistí, jak to tady vlastně chodí.)
L: Máš za sebou vystoupení s mladými muzikanty z Čech, napadá tě k tomu něco?
Nepamatuji si už jejich jména, ale všichni byli opravdu výborní. Myslím si, že to pro ně bylo velmi nečekané a stejně jsem to prožíval i já. To překvapení se ale rychle stalo nadšením, když jsem slyšel jak spolu ladí. Nenechali se ničím rušit a prostě jen hráli. Jsou to skvělí muzikanti a já si to moc užil. Jejich vibrace jsou čisté a opravdové. Myslím si, že to můžou dotáhnout opravdu daleko.
Tatiana: Když už se kluci rozhodli, že budou hrát, zjistilo se, že nejsou paličky a bubeník to dokonce považoval za znamení, že by neměl hrát. Vyběhla jsem nahoru a potkala tam jednoho přítele – Žižkováka. Zeptala jsem se ho, jestli nezná v okolí nějakého bubeníka, co mi půjčí paličky. Jeho známý, který stál vedle, se jen otočil na dalšího chlápka a řekl: „Houbó… dej jí paličky!“ Bylo to jak v pohádce – vše, na co si vzpomeneš se stane skutečností…
D: [smích] Pokud to lidé myslí s reggae vážně, spojí se a spolupracují. To je totiž jediná cesta, jak mohou přežít. Když jeden udělá party a nepovede se to, tak zkrachuje. Když se spojíte, budou tu dobré akce a povede se vám líp.
T: Už rok děláme webové stránky o reggae v Čechách. Zatím je to naše dobrovolná aktivita, kterou děláme z lásky k reggae a proto, že si uvědomujeme význam informací v dnešním světě. Oficiální média v Čechách totiž reggae ignorují nebo o něm píšou nesmysly. Snažíme se nabídnout alternativu.
D: Je skvělé, když lidé něco vytvářejí s takovým odhodláním. Opravdu se mi tu moc libí a cítím, že v Praze je mnoho přirozených a nespoutaných lidí. Ponechávají věcem určitý přirozený průběh a nechají, ať se stane, co se má stát. Líbí se mi to a už se těším, že bych přijel v létě zas… Tentokrát už s kapelou… [smích] Rád bych ještě jednou řekl, že si vážím, že se Lukáš rozhodl uspořádat náš koncert a věnoval tomu tolik energie. Také bych rád poděkoval Rebece za její péči o nás a za to úžasné a útulné ubytování. Díky vám moc…
T: Než jsi přijel, poslouchala jsem desku WORD 4 WORD, kterou jsi nahrál s Family Pact před třemi lety. Zajímalo by mě, jestli jste spolu udělali něco dalšího a jestli pracuješ i s jinými producenty?
D: Minulý rok jsme s Family Pact dotočili album In This Life – Shalom. Poslední dobou hráváme třikrát – čtyřikrát týdně, povětšinou v Londýně. Vše si raději produkujeme sami. Producentem jsem já, protože zpívám, ale i bubeník nebo kdokoliv z kapely, kdo řekne: „Ještě to není ono…“
L: Pověz nám, jaký je současný život na Jamajce. Slyšel jsem hodně o násilí mezi přívrženci sound systémů…
D: To už je dávno. Někdo se vrátil z Ameriky a měl pak na ostrově problémy. Myslím si, že to jsou staré konflikty, protože se někteří lidé cítí poškozeni. Není to o lidech na Jamajce, ale o těch, kteří cestovali, a pak se tam vrátili zpátky. Když tam přijedu já, neslyším žádný křik, žádné výtržnosti, žádné nepokoje.
T: To ale nejspíš bydlíš na venkově, ne?
D: Ano, ale docela často navštěvuji Kingston nebo Spanish Town. Všude jsou lidé, kteří dělají svou práci a nic hrozného neřeší. Když ale pak přijedu do Londýna, slyším agresivní projevy typu: „Zavři hubu a tancuj, jak my budeme pískat!“
T: Já zase čas od času slyším zprávy o tom, jak nějaký gangster zastřelil dalšího z mých milovaných umělců…
D: Ti lidé asi udělali v minulosti něco špatného… Víte, když udělám chybu a mám příležitost to dořešit, půjdu a omluvím se, protože to chci uzavřít. Takové zprávy slyšíte, protože se nikdo nikomu nechce omluvit. Když něco začnu, tak to také dokončím. Oni ale ne, pokračují tvrdohlavě dál, až si na sebe přivolají trest…
L: S podobnou situací vzájemné agrese mezi muzikanty jsem se setkal už před lety, když jsem poslouchal hip hop. Oni řešily, kdo je lepší, východní nebo západní pobřeží?
D: A odkud to k nim přišlo? Zase se vracíme k tomu problému – neustálému porovnávání a souzení, jestli je tento sound systém lepší než jiný, jestli je první strana lepší něž ta druhá… Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let tahle jamajská vlna vzájemné ignorance potkala Británii. Je to vždycky o tom, co se rozhodnete, že budete nabízet ostatním. Myslím si, že to bude chtít nějaký čas, než si lidé uvědomí vlastní citlivost. Věřím ale, že to pochopí…
L: Nesuď druhé, nechceš-li být souzen…
D: To je pravda, soudit můžeš leda sám sebe…
L: Jsou pro tebe přínosní lidé s názory, jako má třeba Sizzla?
D: Pro mě je Sizzla další příležitostí k pobavení. Musím ale říci, že když kdokoliv zpívá, že mír a láska fungují — na rozdíl od války — vím, že dělá dobrou věc, pokud tak opravdu sám žije. Je mnoho lidí, kteří na pódiu říkají nejrůznější věci, ale v soukromí se chovají hrozně. Jejich dredy změní barvu, když slezou z pódia… [smích]
L: Co si myslíš o tom novém jamajském zákonu proti nadávání?
D: Myslím si, že vyjádření by mělo jít od člověka k člověku a ne jedince k světu. Můžeš vyjádřit lásku a mír slovy, ale to, co mluví mnohem silněji, je to, čím jsi. Svoboda slova je důležitá, ale vyjádřit se můžeme tisíci způsoby. Nemusí to přeci být hned něco urážlivého. Naopak můžete říct něco, co pomůže proměnit myšlenky v činy. Zkrátka, popravdě jsem pro tento zákon, protože nemám rád nadávání… Ano, hlavně záleží na tom, co se snažíme vyjádřit. Není třeba u toho nadávat, ani když popisujeme realitu, existuje třeba ironie… Vyjádření je velmi osobní záležitostí. Nechci proto odsuzovat ty, kteří musí nadávat, ale já to dělat nechci, protože to nepatří k mé kultuře. Rasta by neměl mít předsudky k druhým a vytvářet násilí a intoleranci. Ty jsi žena, já muž a oba jsme živé bytosti. Nemáme žádný titul, jsme prostě oba lidské bytosti… Víš, co tím chci říct? Neodsuzujme odlišnosti, protože jsou absolutně přirozené. Když je začneme akceptovat, můžeme s ostatními komunikovat na mnohém příjemnější úrovni…
T: Potkala jsem různé rastafariány, kteří velmi jasně vymezují postavení muže a ženy a některé z jejich představ skutečně nepatří do tohoto věku…
D: Tomu říkám institucionalizace… [smích] Něco si přečtete v knížce a to se pak snažíte aplikovat na život. „Tady píšou, že by ženy měly být zavřené v kuchyni, a ty nechceš, jak to?“ [smích] Nevidím důvod, proč by muži měli ženy omezovat. Je to jako by si chlap nasadil klapky na oči a pustil si tunelvizi. To nám ale nepomůže k harmonii a dobré komunikaci, jsme přece součástí celku…
T: Kde se ti žije lépe? Na Jamajce nebo v Anglii?
D: Někde kde je dost tepla, stromů, zeleně, kouření. [smích]
Nemusí to být Jamajka, prostě nějaké pohodové místo…
L: Jak je to vůbec s kouřením na Jamajce?
D: Je to v klidu, vláda to alespoň toleruje. Hlavně se zajímá o daně, protože konopí se z ostrova hojně exportuje do Holandska nebo Švýcarska. Je jen otázkou času, kdy přestanou následovat západní politiku a dají lidem možnosti, které potřebují. Pěstují-li ganju a mají-li jí dost, proč by jí neposílali tam, kde je o ní zájem? Vždyť to je přírodní bylina…
T: Ano i teď tu je s námi opravdu skvělé kouření na podporu našeho rozhovoru. Mám mnohem raději přírodní ganju než skunk, protože ten mi někdy přijde až moc přecpaný chemií…
D: Jo, s chemií je to těžké.. Proč ji ale brát, když vám byliny mohou přinést stejné poučení? Jaký je rozdíl mezi pomerančem nebo mangem na jihu a na severu? Mango na jihu má více energie… [smích]
T: A víš co dělají některé bylinky? Tedy některé v některých situacích… Máš je na poli a odstraníš samečky, abys uchoval netknuté květy. Některé květiny v sobě ale přesto dokážou vytvořit semínka. Ze svého vlastního těla vytvoří samce a tak jediná rostlina obsahuje obojí. Je zde něco, co přežije všechny podmínky. Tím chci říct, že Stvoření je dost silné…
D: Jasně… [smích] Doma těm kytkám říkáme maminky. Jsou úžasný. Časy se mění, jazyky se mění, ale pocity jsou stále stejný… To je skvělá rezonance… [smích]
L: BOM… S vděkem kouříme dárek od mého dobrého kamaráda. Asi před dvěma lety se odstěhoval na venkov a tam začal hospodařit. Cítím, že to je způsob života opravdového rasty..
D: Ano, to je ten nejpřirozenější způsob… Víte, žiju teď hlavně v Londýně a poslouchám, jak si mí bráchové kupují domy a pozemky, pěstují tam zeleninu, pozorují, jak všechno roste, a mají se skvěle. U toho mě napadá, že bych to taky rád, ale v zimě je v Anglii moc velká zima… Jak horko bývá tady?
T: V létě vedro, v zimě Sibiř. Musíš se hodně zabalit…
