Milí čtenáři chceme být tolerantní k různým názorům a nezapomínat na nadhled. Rád bych ale zareagoval na mně velmi milého a vtipného anonyma a uvedl na pravou míru některé detaily k improvizovanému koncertu, který se odehrál na Malé scéně pražského paláce Akropolis 2.2.2002.
Family Pact jsou ze 4/5 tmavé pleti což vzhledem ke karibskému podnebí není nic zvláštního. Klávesista Jackson ale vypadá, alespoň na fotografii, jak bráška z Olomouce. Je pravda, že kapela nedorazila na pražský koncert. Stejně tak ale dopadl i ten předcházející v Drážďanech, kde se podobným způsobem improvizovalo. Problém vzniknul v tom, že se do Německa vydal napřed sám Deecey za svou láskou a zbytek kapely jej měl následovat. Jenže jej v tom nechali a při jeho telefonátu mu vysvětlili, že je nepustili v Londýně do letadla. Kytarista Will Stepper totiž má jamajský pas a nestihnul si vyřídit vízum. Ať už je pravda jakákoliv, situace v osm hodin před Akropolis byla alespoň pro mě velmi stresující. Poslední zprávu o jejich cestě jsem měl z 13. hodiny, kdy mě Deecey informoval, že se sice někam ztratil baskytarista, ale že za půl hodinky vyjedou. Z Drážďan je to do Prahy blíže než do Brna a tak, když tu ještě v osm nebyli a jejich telefon vytrvale oznamoval, že jsou mimo dosah německé sítě, začala mě přepadat velká nervozita. Před žižkovským palácem Akropolis v té době čekalo na otevření malého sálu asi 80 – 100 lidí. V té chvíli mě před kolapsem zachránila vtipná sms zpráva, že se určitě vše děje tak, jak má být. A skutečně… Asi pět minut na to přijel mikrobus s německou poznávací značkou. Samou radostí jsem se roztančil na ulici a utíkal je pozdravit a popohnat. Přeci jen začínali být lidé trochu nejistí, že se vůbec něco bude dít…
Z auta ale nakonec vystoupili jen mí němečtí přátelé Shanti, Kali a Saša a samozřejmě již zmiňovaný Deecey. Úsměv na jeho tváři a záhadný pohled do nebe se slovy „ostatní jsou asi ještě ve vzduchu“ mě opravdu pobavil, že jsem ani neměl důvod se na něj zlobit. Byl jsem opravdu rád, že tu je alespoň on. „Everything is ises,“ (Všechno je v pohodě) je Deeceyho oblíbená věta ;-)
V té chvíli Tianu napadlo spásné náhradní řešení. Několik našich dobrých přátel, kteří se přišli podívat na koncert a stáli v dlouhé frontě, vytrvale usiluje o vývoj své vlastní hudební tvorby. Osobně si o nich myslím, že jsou to ti nejtalentovanější hudebníci nové generace středoevropského reggae a nerad bych, aby se za to, až si to budou číst, styděli nebo červenali. Věřím, že je tomu tak. Skutečně mě absolutně dostává jejich otevřenost a nadšení pro hudbu, kterou mají rádi. Zkusili jsme je tedy přemluvit, jestli by si měli chuť zahrát a zachránit celou akci. Po pravdě z toho byli trochu nejistí, a ani se jim nedivím. Nakonec se ale rozhodli, že to zkusí, a tak se jsem v několika minutách rozhlásil novinku mezi netrpělivými návštěvníky.
Na miniaturním pódiu se tak sešlo trio kapely Lion Dread, kytarista Okuna Majestic a posléze i hráči z kapel Lion Taxi Service a Urban Bushman. Absolutní improvizace s Deeceym za mikrofonem ale netrpěla ničím, co by bránilo návštěvníkům se roztančit. Jam session navíc podpořili svým hlasy v Praze již dlouho žijící přátelé. Slovenská princezna Tiana, Vincent z Jamajky a ze Švihadla a Atikkal P z Gambie a Bingi Dem crew. Večer se vyvinul opravdu neočekávaně, ale právě to se mi moc líbilo. Energie spontánnosti rozzářila celý sál a všichni se vesele pohupovali v rytmu. Je Pravda, že byly některé písně moc dlouhé, ale vzhledem k překvapení, nepřipravenosti muzikantů a jejich prvnímu setkání s Deeceym, se tomu nedivím a rád jim to odpouštím. Jsem opravdu šťastný, že mi pomohli udělat z toho večera krásné a velmi přátelské setkání. Nebýt jich, asi by všichni lidé vrátili lístky a já bych se mohl jít klouzat, respektive skočit z věže, protože bych neměl jak zaplatit náklady na přípravu. Mezi odehranými skladbami nechybělo několik rytmů z dílny božských the Wailers a Boba Marleyho, který by 5. února oslavil své 57. narozeniny. Ten den se mimochodem stal pro Jamajku oficiálním národním svátkem.
Ale vraťme se do Akropole… Po koncertu, který se díky rezignovanosti pana zvukaře, protáhl až do třičtvrtě na jedenáct, pokračovali v hudební produkci DJs Oneheartman, Kryshpeen, Babylonrocker a Colliebal. Mikrofon se také točil mezi zpěváky, kromě již zmiňovaných si zazpíval i Ewen, a tak nebylo důvodů odcházet. Všechno nakonec dobře dopadlo a my jsme v pět ráno spokojeně odjížděli domů si odpočinout.
Na závěr bych rád za úspěšné uskutečnění akce poděkoval následujícím slečnám a pánům: Shanti a Kali za to, že sem Deeceyho přivezly, Rebece za její lásku, podporu, trpělivost a obětavost, Tianě za její zpěv, akčnost a převědčovací schopnosti, Deeceymu za jeho nadhled, pohodu a také za to, že se nebál přijet bez kapely, Kubovi a Méďovi za jejich skvělou sehranost, opravdovost a cit pro kouzlo okamžiku, Vokounovi a klukům z Urban Bushman a Lion Taxi Service za jejich odvahu veřejně vystoupit a jejich skvělý výkon, Kubšovi za jeho klid a bezchybné (i když ne moc nazvučené) kytarové skanky, Vincentovi, Papisovi a Ewenovi za jejich podporu domácí scény, Oneheartmanovi za záchranu situace, když jsem nemohl zároveň pouštět desky a řešit vzniklé komplikace, Davidovi za zapůjčení bicích, čajovně Amana za skvělou baštu, Sukimu za pomoc s transportem nástrojů, Ladisovi z Gardenzitty za mixážní pult, panu zvukaři za jeho trpělivost se mnou a Vaškovi z Akropolis za pomoc. V neposlední řadě take děkuji vám všem, kteří jste se neobrátili čelem vzad, když jste zjistili, že kapela nepochází z Jamajky, a přinesli jste do sálu tak skvělou atmosféru…
Děkuju vám moc za podporu…
P.S. Deecey vás všechny moc pozdravuje a těší se, že se vrátí do Čech ještě v tomto roce. Exkluzivní rozhovor s ním se na našich stránkách objeví, jakmile najdeme chvilku na jeho přepis a překlad…
Lukáš Kolíbal
