ProfilyRozhovory

Bourama Badji: Rozhovor o kořenech a cestě k nim

Na rozhovor s pánem jménem Bourama Badji jsem se už dlouho těšil. Poprvé jsme se o tom bavili už skoro před půl rokem. V té době ale kapela Hypnotix, kterou vede, hojně cestovala po evropských festivalech, aby podpořila své nové album KUMAH: SPIRIT OF THE WORD. V sousedním Německu jsou Hypnotix v první lize a nová deska jim tam vyšla o půl roku dříve. U nás jsou bohužel pro rádia stále moc výstřední. Hypnotix tu ale existují už od 80. let, kdy tu o reggae věděl opravdu jen málokdo. Jejich úloha pro českou reggae a dubovou scénu tak je zcela zásadní. Těšil jsem se proto na vyprávění pamětníka těch počátků…

Na začátek nám prosím pověz, jak dnes vnímáš počátek reggae scény u nás? Zavzpomínej na váš vznik, Babalet a Aleše Drvotu…

Aleš Drvota byl člověk, který pro reggae žil. Měl jsem štěstí, že jsem jej potkal, protože se mi stalo osudem, že jsem později začal s Hypnotix. Když mě kluci zkontaktovali, říkali, že by chtěli dělat africkou hudbu. Zeptal jsem se jich: „Jakou africkou muziku? To je velmi široký pojem… V každém kmeni je nějaký druh hudby.“ Odpověď zněla, že by rádi hráli způsobem jako King Sunny Adé. sNechtěli se omezovat klasickým evropským standardem – předehra, sloka, refrén, sloka, refrén, konec. To v africké hudbě není, protože refrén v písni zazní klidně jen jednou. Později jsem pochopil, že co nás nejvíce zajímá, jsou rytmy. Zabývat se jimi je jako studovat základy baráku. Naše alba jdou po této cestě, interpretujeme africkou hudbu v moderním pojetí. Zpočátku jsme hráli jen pro zábavu, pro kamarády na večírcích, svatbách nebo vernisážích. Byli jsme jen alternativou k tomu, co se tu normálně hrálo. Nenapadlo nás, že jednou budeme tam, kde jsme dnes.

Myslíš si, že už i Babalet hráli roots reggae?

Babalet měli vášeň zachytit své pojetí hudby, kterou měli rádi, což v té době byla reggae scéna sedmdesátých let. Ale znáte to, trh je divný, a tak se reggae brzy dostalo do pozice v které ztratilo svůj charakter… Přišla perioda stagnace. To se dělo i tady, protože všichni poslouchali jako alternativu jen bigbít. Babalet ale věděli, co se jim líbí, a chtěli to hrát. Neměli záruku, že to bude komerčně úspěšné, a tak jen hráli, jak to cítili. Inspirovali se jamajskou hudbou, ale rozvíjeli ji dál. Je třeba, aby duch pokračoval a nepodléhal strnulosti. Dělat skladby, které jsou poskládané stále ve stejné formě, není problém.
Kdybychom se chtěli stát reggae kapelou, už bychom asi dnes nepotřebovali zkoušet. Jsme samozřejmě hodně ovlivnění reggae, protože jsme tehdy hodně poslouchali třeba Black Uhuru, Lee Perryho nebo Mutabaruku. Také nehrajeme moc melodické skladby, a tak jsme se snažili, aby to neznělo stereotypně. To by moc dlouho nikoho nebavilo. Proto je Hypnotix hlavně rytmická záležitost. Chceme vytvářet dobrodružství v rámci rytmů a vědět co všechno je možné skrze ně dosáhnout. Dub není žádná doktrína ani filozofie, jen koncepce tvorby hudby, která ovlivnila celý hudební průmysl. Dance music, house, techno i komerční moderní hity známé z rádií se inspirují technikou dubu.
Když to umíte poslouchat, slyšíte odkud ti hudebníci pocházejí. Cítíte to a o to jde. Když někdo přijde a použije one drop a nahradí skank nějakou figurou na kytaru a myslí si, že už to není reggae, tak se plete. To je omyl! To je jako kdyby někdo tvrdil, že každý kdo mluví česky je Čech. My jsme využili reggae abychom se vyjádřili způsobem, který je nám blízký, ale neuzavíráme se před tím ostatním. V poslední době cítíme, že se hodně lidí raduje skrze world music…

Jak bys definoval rozdílný jazyk reggae a dubu?

Dub vznikal při práci ve studiích, která měla velmi omezené podmínky. Nahrávalo se jen ve dvou stopách, v první vokál a v druhé všechny nástroje. Zvukový inženýři se pak zabývali tím, jak zní samotná hudba beze zpěvu, jak kvalitně to nahráli. Zjistili, že tyto verze mohou používat samostatně, protože na Jamajce bylo hodně zpěváků, kteří vytvářeli nové verze, i chlapíků, kteří k tomu vyvolávali své zboží na trhu. Některé skladby se nahrávají jen instrumentálně a zachovávají délku originálu. V dubu ale nemusí být vše, co jste nahráli. Ve studiích mágů, jako byl King Tubby nebo Prince Jammy, se začalo se zvukem mnohem více pracovat. Ubíraly se přebytečné prvky a nebo naopak se přidávaly zajímavé zvukové elementy, aby se vytvořilo něco jiného. Ten rozdíl je tedy v používání vokálů… Poslechněte si naše nové album, které jsme účelově dubovali. Ve skladbách není zpěv od začátku do konce, ale jen jeho fragmenty. Celý text pak uslyšíte na koncertě. Ta slova pro nás mají stejný význam jako ty nástroje a tak je kombinujeme a hledáme nové cesty. Možná to zní moc technicky, ale když zpíváte jen tam, kde je třeba, hledáte Ducha dubu.

Jak vnímáš energii hudby, která po příchodu z Jamajky zakořenila v Anglii?

Líbí se mi, že i v Anglii se našli lidé, jako je Jah Shaka, kteří dlouhodobě brání čistou kulturu dubu. Od té doby všechny novější projekty, jako jsou Bush Chemists, Zion Train, Disciples nebo Alpha & Omega, mají tradici, ve které mohou pokračovat. Ti všichni na akce Jah Shaky chodili, ale inspiraci z těch večerů rozvíjel už každý svým způsobem. A tak to pokračuje dál… Toho si velmi cením, protože na Jamajce to už uprostřed osmdesátých let začínalo být docela stereotypní. Jak už jsem říkal, jamajská muzika 60. – 70. let hluboce ovlivnila i anglickou scénu. Dobře to můžete slyšet například v hudbě UB 40, Aswad, Steel Pulse nebo tvorbě Lintona Kwesi Johnsona. Přirozeně také vyšli z karibských kořenů, ale dotáhli to do něčeho nového. V současnosti platí to samé o nové vlně projektů ovlivněných dub music, jako jsou Dreadzone, Leftfield, Kitachi nebo třeba Thievery Corporation. Myslím si, že je úplně v pořádku, když lidé kombinují a experimentují. Jak říkával Marley: „Who feels it, knows it… Kdo to cítí, ten to ví…“

Když mluvíš o vývoji, napadá mně otázka… Cítíš hudební evoluci Hypnotix jako přirozenou cestu? Bylo vaše směřování k taneční muzice jasně definováno tím, že odešel bubeník?

My jsme na začátku hráli čtyři roky jen s groove boxem. V podstatě jsme se tedy teď vrátili k našim kořenům (smích). Problém s ním byl v tom, že toho moc neuměl, a my jsme chtěli rozvíjet svůj zvuk směrem k tomu co jsme měli rádi. V té době jsme hodně poslouchali hudbu od Black Uhuru, Dub Syndicate, African Headcharge i mistrů jako je Fela Kuti, King Sunny Adé, Ali Hassan Kuban nebo Nusrat Fateh Ali Khan. To všechno se odráží ve zvuku Hypnotix. Pátráme po rytmech v oblasti world music, a proto jsme dopadli tak, jak jsme dopadli. Lidé tady jsou zvyklí poslouchat vypracované hlasy Lucie Bílé a Karla Gotta. To my nemáme a tak to kompenzujeme jinak – v rytmech. Necítíme ale v našem vývoji žádný zásadní zlom. Vždy jsem lidem doporučoval, ať si poslechnou postupně všechna naše alba. Uslyší, že jsme jako dítě, které se vyvíjí a vybírá si svou vlastní cestu. Hodně lidí nesnáší změnu, ale my cítíme, že musíme hledat dál. Je to jako byste se starali o květiny. Také je musíte zalévat, protože jinak uschnou. Stejně tak cítíme, když dochází šťáva a je třeba hledat dál…

Jak vnímáš vývoj reggae v Čechách? Myslíš si, že směřujeme správným směrem?

Jsem rád, že vidím jak se scéna rozvíjí. Vzkazuji ale, aby lidé nebyli ortodoxní a nesnažili se být jako na Jamajce. To je omyl! Hrajte tak, že žijete v Čechách, protože to bude mít větší váhu. Na Jamajce jsou jiné podmínky a dnes už je tam také všechno jinak. Vyzývám proto lidi, kteří se chtějí vyjadřovat skrze jazyk reggae, ať v něm hledají svou cestu. Když mluvím česky, také už nemůžu používat starý dialekt, kterým se mluvilo za první republiky, protože mi nikdo nebude rozumět. Dnes už jsme jinde… Vadí mi, že tolik lidí na hudební scéně je tak soutěživých. Je škoda, že když někdo vychází, ostatní jej od toho zrazují a kritizují to, co dělá. Pro mě je důležité, že má vůli to dělat. To stačí a mělo by se mu pomoct. Je to přeci i v našem zájmu, aby scéna rozkvétala. Přeji si, aby hudba byla rozmanitější a lidé si mohli vybrat, kdo je oslovuje. Necítím to jako konkurenci, mám rád pestrost. Nechci, aby byli jen samí proroci, rád bych viděl i ty, kteří se nepovažují za nějaké kapitány. Ať to dělají, protože to je naše budoucnost. Kdyby nebylo lidí, kteří to zkoušejí dělat jinak, tak by jsme nikam nepostupovali. Jeden strom není les…

Jak se ti líbí česká hudební scéna dnes? Myslíš si, že stále bloudí?

Já si myslím, že nebloudí, protože je tady hodně možností a hodně tvořivých lidí. Akorát se lidé k těm novým věcem nemají jak dostat, protože rádia je nehrají. Když si vezmeš elektronickou scénu, vidíš, že všude po celé České republice najdeš člověka, který s tím něco dělá. Největším problémem té scény je velká anonymita. Co neuslyšíš v proudu tisku, rádia nebo televize, což je zlomek dobré hudby, musí tě někde potkat. To je ten hlavní problém. Ta půda je tu slibná a lidé tu hudbu chtějí, jen to tu médiím ještě není jasné. Budoucnost ale vidím radostně…

Jak tu můžeme pomoct rozvoji?

Myslím si, že dnes se už scény nesmí vzájemně vylučovat. Měli bychom spolu tvořit, protože tím dáváme možnost umění se vyjadřovat. Jedeme spolu, když to ale nevidíme, lidé nám přestanou rozumět. Neměli bychom zapomenout, že sloužíme rozvoji scény v Čechách. Dělejme to otevřeně a nezakrývejme svou tvář, protože to je hodně důležité. Buďme přirození…

Pověz nám něco o rozletu Hypnotix do světa…

Měli jsme štěstí, že jsme dostali hned po našem třetím koncertu pozvání do Německa. Mysleli jsme si, že si ti skoro jediní dva návštěvníci našeho koncertu dělají legraci, ale pak přišlo oficiální pozvání… Zahráli jsme si tak na jednom velmi prestižním festivalu mladých talentů a to nám otevřelo dveře, protože nám lidé začali pomáhat propagovat naší hudbu. Je ironií osudu a potvrzením pravdy, že doma není nikdo prorokem. Dnes jsme v Německu v první lize, zatímco tady v desáté. Ale to je vlastně povzbuzení, že musíme makat a úspěch přijde.

S jakým přijetím se setkáváte ve zbytku Evropy?

Je to různé. V některých zemích, jako je, Belgie to je výborné. I nás překvapilo, jak bouřlivou reakci jsme vyvolali. Hráli jsme tam na hodně specializovaném festivalu Millenium Dub, který hostí každý rok hvězdy londýnské scény, jako jsou Jah Shaka nebo Disciples. V prosinci jsme byli ve starém divadle v Gentu, kde bylo narváno. Také jsme hráli na world music festivalu Sfinks, který má alternativní scénu na které se hraje dub a reggae. Bylo tam strašně moc lidí a výborné publikum. Rád vidím, že na nás lidé rádi chodí. S pozitivní reakcí jsme se setkali i ve Švýcarsku, Francii a Holandsku. I v Rakousku je to dobré, je to jediná země v Evropě, kde jsou naše desky už od roku 1993 distribuované všude. Například ve městě Linz je jeden obrovský klubový komplex, který se jmenuje Post Off, kde hrajeme už od devadesátého čtvrtého každý rok. Sledují tam náš vývoj, a myslím si, že kdybychom se nevyvíjeli, přestali by se o nás tolik zajímat. Sami jsme si uvědomili, že po desce RIGHT TIME už nemůžeme produkovat další album touto formou. To patřilo do určité doby a ta už minula.

No jasně, jdeme do budoucnosti…

Ano, člověk musí cítit, že jde kupředu. Mnoho lidí si nechá ujít všechny možnosti a pak naříká, ale to není správný přístup. My se na svou práci díváme každý den a když se sejdeme, říkáme si, co jsme každý dělal.

Každý den posloucháte muziku, kterou děláte?

Každý den přemýšlíme o tom, co budeme dělat. Jednou mě vzal jeden kluk autem z Prahy do Strakonic a hrál mi něco, nad čím jsem dlouho váhal, jestli to jsme my nebo ne, protože to už neposlouchám. Než se naše nová deska dostane k lidem, my si jí tisíckrát poslechneme. I naše nové album KUMAH už teď moc neposloucháme, protože jdeme dál. Co bude dál, to je dobrodružství. Až už nebudeme vědět kudy, řekneme si stop, ale dokud vidíme, že tu jsou možnosti v tom, jak se vyjadřujeme, budeme pokračovat. Říkám proto: Počítejte s námi! Chceme být věrný most, který spojuje tradiční hudbu s elektronickou, po kterém můžeš jít dál.

Elektroniku tedy bereš jako další nástroj?

Tím přeci můžeme vyjadřovat to, co je v nás. Je to jako když cestujte do Brna. Lidé tam dříve museli na koni nebo pěšky. Dnes už ale nic nezkazíš tím, když využiješ moderních dopravních prostředků. Můžeme si tu cestu usnadnit a na tom není nic špatného, když to děláme v souladu s naším cítěním. Například v senegalském rádiu jsou vzdělávací programy pro děti a jeho znělky jsou mixem tradiční kory a hudby Jeana Michela Jarré. A tak už na základní škole jsme na začátku vyučovacích hodin slyšeli hudbu, která propojuje více pohledů. Z tohoto hlediska nám může být technika velmi užitečná. Roots není o odmítání nově se vyvíjejících technologiích a uzavírání se do něčeho bizardního. Roots je filosofická koncepce, něco, co má duši…

Napadá mě futurologická otázka: Jak vidíš budoucnost Hypnotix, kudy myslíš, že se budete ubírat a co připravujete?

Náš zájem o rytmy nás přivedl až ke KUMAH, což je album, podle kterého se můžeme řídit a prohlubovat to, co chceme dál rozvíjet. Je to první deska natočená ve vlastním studiu. Měli jsme konečně dost času na natáčení a věděli jsme, že nás nikdo nevykopne. Dříve jsme měli myšlenku a tu jsme tam během pěti dnů museli rychle dát. Pro některé pasáže máš jen pět minut a pak už to nejde změnit. To je na KUMAH znát, dělali jsme na něm od prvního prosince až do února každý den. Po pravdě to je první album, se kterým jsem opravdu spokojený. Do budoucna bych rád rozvíjel práci se zvuky a vytvářel remixy.
Náš velký sen je zremixovat hudbu King Sunny Adé, vrátit se ke kořenům…

* Tento rozhovor vzniknul v září 2001, stejně jako fotografie z koncertu v Roxy u příležitosti vydání nového alba v Čechách. (c) Lukáš Kolíbal

Domovská stránka Hypnotix: www.hypnotix.cz

PS. Kdo jste dočetl až sem, tady jedna raritka pro vás – záznam DVD o kapele Hypnotix a jejich evoluci v letech 1989 – 2002, které vyšlo v roce 2009.

Back to top button