Australský muzikant, kterého v Česku není třeba nijak zvlášť představovat, nám v rozhovoru odpověděl na otázky ohledně nového alba i co se týče australské hudební scény a politiky. Benjamin aka Dub FX měl 31. března 2020 vystoupit v Praze, v rámci velkého turné ke svému novému albu Roots, které vyšlo 31. ledna 2020 u Convoy Music Group. Kvůli aktuální korona-situaci se tomu tak bohužel nestalo, jako v mnoha dalších případech, snad se to brzy přežene a najde se náhradní datum. Tak si alespoň vychutnejte Benjaminovy vhledy do reality z pohodlí domova a pusťte si nové album. Určitě stojí za poslech a rozhovor níže za přečtení…
Haloo Haloo, tady Lukáš, slyšíme se?
Jooo, jak se máš?
Dobře, děkuju za optání. Jsem rád, že se opět po dlouhé době slyšíme. Dva roky zpátky jsme toho v Praze hodně probrali, třeba jak si se z ulice dostal až na největší světová pódiu a je vidět, že stále rosteš. Teď máš venku nové album Roots a když jsem to zjistil, hned mě napadlo, jak jsme se minule bavili o tom spojení s Jamajkou, že chceš víc pracovat s tamními umělci… Pak jsem se ale podíval na album trochu víc a uviděl jsem, že koncept zdaleka není jen o kořenech reggae music, ale i mnoha dalších žánrů. Co znamená cesta ke kořenům pro tebe?
Začalo to, když jsem vyrůstal. Je to v podstatě cesta k mým kořenům, k věcem, které mě zajímají. Dostalo mě to k vlatní tvorbě hudby. Když jsem poslouchal, co dělá jazz a reggae, slyšel jsem tam mnoho rozdílů. A tohle mě přimělo k tvorbě mé muziky. O tom je v podstatě toto album, na které bych brzy rád navázal dalším, které se bude jmenovat Branches. Takže Roots a Branches – kořeny a větve. Roots je spíš o kapele, zní to jako celá kapela. Je to cesta od mých kořenů jako muzikanta. Branches bude více elektronický a hodně beatboxu. Jedná se spíše o rozvětvení a rozvíjení mých nápadů a věcí kolem.
Chápu. Četl jsem, že máš z toho alba dobrý pocit, že jsi měl úplnou uměleckou svobodu. Napsal sis to podle sebe a pracoval se svými kamarády hudebníky. Mohl bys nám popsat ten proces tvoření? Odkud pochází první jiskra k nápadům a jak je dál rozvíjíš?
Myslím si, že ta první jiskra skoro vždycky pochází z mé mysli. Potom, když pracuji s ostatními muzikanty a ukážu jim nějaké své nápady, už tam jsou bicí nebo něco jiného. Trochu jim předat ten pocit, co z toho cítím. Většinou jim ukážu skoro celej song – bicí a klávesy. A pak když to zahrajeme, dostáváme z toho to špatný. Basák vezme nástroj a říká: „A co si myslíš o tomhle?“ Víš, když oni přijdou s něčím lepším, a nebo já, tak to prostě použijeme. Někdy jim ale ani nic neukážu, protože mám prostě pocit, že jsem to teprve objevil a nemám zatím dobrý pocit z toho nástroje, nejsem si jistý, co to dělá. Našel jsem proto profesionály, co dělají, co umí. Pracuji s nimi, protože se mi opravdu líbí jejich hudební vkus. Jsou to kluci, co hrají jazz, ale jen proto, že to vystudovali. Jinak ale opravdu milují reggae a dub, a na své nástroje hrají fakt dobře. Když s někým spolupracuji, musím cítit jejich pochopení pro reggae, které je velmi rozdílné právě od jazzu, víš? Nevím jak to úplně popsat…
Jsou to australští muzikanti nebo mezinárodní parta? Vše se nahrávalo ve tvém studiu v Melbourne? Jak jsi to zrealizoval?
Jo, celé se to nahrálo u mě ve studiu v Melbourne. Na albu je jen jeden člověk, co není z Austrálie. Je to Andy Mac, který hraje talkbox na Fire Every Day. Všichni ostatní jsou z Austrálie. Woodnote je taky Australan, žije už asi osmnáct let v Anglii, ale je to Australan jako všichni ostatní na tom albu.
V nedávných měsících sledoval Austrálii celý svět kvůli velkým lesním požárům. A tvá první písnička na desce se jmenuje právě Fire Every Day. Nechal jsi se tím inspirovat? Zní to jako soundtrack…
Jo, to je trefné. Fire Every Day jsem ale napsal asi deset let zpátky a nahrál až před rokem. Obojí se stalo dávno před požáry. A celé to začalo, až když jsem to vydal, všechny ty požáry. Je to šílený viď?
Jo, zdá se, jako by to bylo propojené…
Jo. Možná jsem to předpověděl… (smích) S jistotou ale můžu říct, že jsem nebyl inspirován těmi požáry. To se stalo až potom.
Mám rád nejen tvou muziku, ale i texty inspirující k aktivismu, a tak mám k tomu jednu otázku, která se netýká alba. Co by svět mohl dělat lépe, nebo konkrétně co by australská vláda něco změnit v přístupu k těm požárům? Co si o tom myslíš?
Zrovna včera jsem poslouchal podcast na tohle téma. Jedna žena tam říkala, jak se média soustředí na to, že v požárech umřela jedna miliarda zvířat. Nikdo ale nemluví o tom, že každý rok se zabije 66 miliard zvířat pouze na lidskou spotřebu! Takže my truchlíme nad smrtí jedné miliardy zvířat, která zemřela v přírodní katastrofě, ale to že zabíjíme 66 miliard zvířat ročně, což zásadně přispívá ke globálnímu oteplování, to nikoho nezajímá. A to je důvod proč tady máme požáry, kvůli nim se zavírají továrny i farmy. A teď říkáme: „Oooo koukej, tam umřela jedna miliarda zvířat!“ Ta jedna miliarda zvířat by ale neumřela, kdybychom neničili životní prostředí tím, že zabíjíme všechna ta ostatní zvířata. Je to šílené.
To dává smysl. Díky, že jsi to zmínil. Zpět k albu, chtěl jsem se zeptat na ty úžasné ilustrace. Každý song má svůj originální koncept a lidé co si koupí album, k němu dostanou i grafické ztvárnění. Pomáhalo ti s tím vícero umělců z celého světa, je to tak?
Jo správně. Pracoval jsem s různými výtvarníky z celého světa. Každý song má jiný text a jiný příběh. Rozhodl jsem se proto udělat komiksovou knížku, kde jsou texty písniček jako dialog. Bude to k zamyšlení o pojetí každé písničky. Udělali jsme komix a každá píseň má jiný zvuk, takže i příběh. Je to spíše věc na cesty…
Komix tedy popisuje příběhy písniček doprovodným způsobem nebo je to postavené z textů tvých písniček?
Obojí. Vyvíjí se podle textů a pak i vysvětlují příběh jiným způsobem. Je tam vidět rozdílný způsob kresby i barev, každý příběh je rozdílný. Přijít s konceptem k některým songům bylo jednoduché, ale byly tu i složitější. Snažil jsem se najít způsob jak to vyobrazit, najít cestu, jak se dělá komix. Museli jsme to vymyslet tak, aby to dávalo smysl.
To musel to být velice zajímavý proces tvorby. S rozdílnými umělci rozvíjet vizuální podobu vlastních písniček. Jak sis vybíral lidi, s kterými jsi na tom pracoval?
Lidi, s kterými jsem na tom pracoval, znám už více než deset let. Například můj basák Evan, pracuji s ním už asi.. Ani nevím, když my bylo tak 19… Znám ho a pracujeme spolu už opravdu dlouho, v něčem jsme si i dost podobní. Hodně dalších umělců žije tady v Melbourne. Jsou ale i další, co jsem chtěl oslovit, ale žijí jinde. Když už pak za nimi jdeš, tak je je lepší už s nějakým nápadem přijít, než si potom dělat starosti, že ten člověk je sice dobrý ale nápad už tolik ne. Věděli jsme, kdo je dobrý, a tak jsme to dali dohromady. Takže je vlatě legrační, že jsem i založil kapelu. Natočili jsme už šest videí v mém domě v Melbourne. Máme barytonový saxofon, já hraju na kytaru, basa samozřejmě, taky tuby a klávesy… Takže je dost těžké aby hráli všichni najednou. Užili jsme si u toho spoustu zábavy, znám ty kluky dobře. Všichni bychom měli být v jedné reggae/dub kapele, která se jmenuje Red Eyes. Neznali se z jiných kapel, jenom jsme už dlouho spolum a je to legrační, jak jsme každý jiný. Tahle scéna není v Austrálii moc velká, natož v Melbourne.
Pověz mi něco reggae scéně v Austrálii, neznám moc tamních muzikantů…
Ano. Je tu hodně soundsystémů, které mají většinou Angličané, co přijeli do Austrálie. Já se snažím celou kulturu posouvat více do dubu, ale teď více lidí chodí na soundsystémy okolo Melbourne. Je tady kluk jménem Jesse, má už dlouho svou rádio show a dělá dancehallové večery. Jednou za měsíc velkou dancehall party. V rádiu ale hraje taky roots a dub. Snaží se o to samé co já, ale v Austrálii to nikdy nebyla moc komerční věc, víš? Ne tak, jak máte kapely v Evropě, třeba Seeed… Nebo velký kapely jako má Damian Marley, Protoje, Alborosie… Všichni tito lidé to posouvají dopředu a je to dobře. Není to komerční, ale taky to není super underground. Tato velká jména dostávají velké peníze za koncerty. Australané nemají kulturní založení pro tuhle muziku, zdejší kapely vlastně ani nedělají turné po Austrálii. Skoro nikdo tady nechce vidět reggae, protože tu lidi mají rádi hlavně rock´n´roll. Já raději preferuji indie rock. Frčí tu taky techno, psy trance a glitch hop, což je taková alternativa techna a house muisc. Nejsem ale velký fanoušek těchto věcí, mám raději drum´n´bass, jungle, dancehall a tak podobně.
Na Novém Zélandu je velká reggae scéna s velmi specifickým zvukem. Vlastně se domnívám, že Zéland má ve všech tamních žánrech špětku roots a dubu. V Austrálii to lidi nevidí? V rámci reggae, dubu a této kultury…
Vlastně ani ne. Většina Australanů pořádně ani neví o novozélandském reggae. Zéland miluje reggae a Jamajku. Austrálie a Nový Zéland mají k sobě hodně podobný vztah jako třeba Amerika s Kanadou. Nový Zéland je spíš jako Kanada (takovej malej brácha) a Amerika jej nebere moc vážně. Stejně jako Austrálie nebere moc vážně Nový Zéland. Hodně lidí ze Zélandu se chce přestěhovat a žít v Austrálii, protože je to větší země a tak i více pracovních příležitostí. Novozélanďané jezdí do Austrálie za prací, ale obráceně moc ne. Mám to v sobě tak trochu taky – ten vztah. Lidé obecně mluví o lidech z Nového Zélandu, že jsou vždy milí a není tam tolik idiotů jako v Austrálii. Jo, je to velmi podobné Americe že? Kanaďané jsou také milí a hezcí lidé. Velmi přemýšlím o obecné populaci a Australan má rozhodně větší ego a to říkám jako Australan. Cítím to v sobě, chovám se někdy taky tak. Je to v mé DNA, sám nevím proč, ale nejsem na to pyšný. Na novém Zélandu jsou dvě velké kapely – Shapeshifter, co dělají drum´n´bass, a Fat Freddy’s Drop, kteří hrají reggae a dub. Tohle jsou tam aso největší jména, protože tam jsou nejoblíbenější hudební styly právě dnb a reggae.
Zmínil jsi i dancehall. Tady v Česku jsou tyto scény docela rozdělené. Jsou lidi, co mají rádi roots, další co poslouchají digitální dub a pak lidi co preferují současný dancehall. Je to docela rozdělený, lidi co mají rádi dancehall jdou jen na dancehall party, ale nepřijdou na roots a naopak. Moc to nemixují a nepotkávají se napříč. Je to v Austrálii stejné?
Vůbec ne. Asi protože tady moc lidí, co chápou tu kulturu, vlastně ani není. A tak na každé reggae akci se hrají vlatně všechny tyto žánry, protože to je jediná reggae událost ve městě, chápeš? Austrálie je vlastně malá pro takový typ akcí. Jsem ale přesvědčen, že na Novém Zélandu to takhle může být. Tady lidi poslouchají, když je to dobré, a rádi to mixují. Musím říct, že tomu i rozumím. Když se bavíme o dancehallu, tak já ho mám rád, ale jsou tu i lidé, co ho moc rádi nemají. Záleží taky na druhu dancehallu, jaký to je. Jestli je to kýčovité a ne moc dobře zprodukované, tak to taky moc nemůžu poslouchat. Ale když je kvalitní, tak si to rád poslechnu, rozumíš?
Ano,to mně zajímalo, díky. Jamajka má hodně podob a každého oslovuje trochu jiný zvuk. Ještě jednou otázkou bych se rád vrátil k tvému albu. Slyšel jsem, že v jedné písni je tvá žena Sahida, máš na desce i více hostů?
Ne, na tomto albu ne. Snažil jsem se získat další lidi a ptal jsem se mnoha umělců – Alborosieho, Jah9, Protoje nebo třeba Kabaka Pyramid. To jsou lidé, co jsem potkal na Jamajce, a opravdu je to zajímalo, ale neměli na to zrovna čas a tak nic zatím nevzniklo. Chtěl jsem někoho dostat na hostovačku do Fire Every Day. Navnadit prvním singlem, ale nebyl to pro ně správný čas. Mám tam ale Sahidu a zbytek jsem si udělal sám. Myslel jsem si, že potřebuju pravé Jamajčany, funguje to ale nakone i bez nich. Rád bych, ale nepovedlo se to na toto album.
A co na Branches?
Jo Branches zase, no.. Všechny písničky už jsou taky hotový. Nevím, možná tito umělci, až uslyší Roots nebo Branches, tak si řeknou: „Ty vole, určitě chci něco udělat!“ Doufejme, věřím tomu. Na druhou stranu se mnou to je těžké. Když píšu, tak nedávám prostor nikomu dalšímu. Prostě píšu, co mě napadá a skončím až, když je to hotový. Takže nakonec si udělám všechno sám a je to. Víš, co tím myslím?
Určitě… (smích) Poslední otázka: Vím, že se chystáš na velké turné po Evropě, co bude od února do dubna 2020 v rámci kterého přijedeš i do Prahy. To je hlavní turné k albu nebo jen evropská část a pak tě čeká další kontinent? (Rozhovor proběhl ještě před koronavirovou situací – poznámka překladatele).
K tomuto albu uděláme více turné. Normálně dělám každý rok festivalovou sezónu v Evropě a potom jedno klubové turné. Soustředíme se teď hlavně na Evropu, do severní Ameriky už nelítám, nechci se přetěžovat. Je to i jednodušší, když zůstáváme na jednom kontinentu. Na tento rok ale chystáme dvě klubová turné. V tom prvním od Velké Británie po Česko jako nejvýchodnější bod. Pak se chceme vrátit na létní festivaly a v říjnu a listopadu pokračovat více do východní Evropy.
Skvělý, budeme se těšit!
* Lukáš Kolíbal
přepsal a přeložil Adam Irie
