Legendární jamajský producent Lee „Scratch“ Perry oslavil v neděli své osmdesáté narozeniny. Pokud tušíte, o koho jde, asi vás nepřekvapí, že pořád nevypadá jako děda, co bych chtěl jít do důchodu. Naopak, jeho aktivity ani trochu nepolevují, vydává několik alb do roka a spolupracuje s kdekým od Mad Professora po The Orb. Pro mnohé je to magor a podivín, ale zároveň má v sobě velkého génia a čaroděje, který v sedmdesátých letech zcela zásadně ovlivnil vývoj reggae a dubu…
Narodil se v 20. března 1936 v jamajském Kendalu a o jeho dětství se moc neví. Prý se narodil do chudých poměrů a tak se jeho spásnou vizí brzy stala hudba. Přestěhoval se za ní do Kingstonu a už koncem 50. let si tam našel práci v tehdy nejrozjetějším místním studiu a vydavatelství Studio One. Začal pro ně nejprve prodávat desky, pak i nahrávat a k tomu se přidalo mnoho dalších úkolů různého druhu. Jenže mezi Perrym a majitelem labelu, kterým byl Clement „Coxsone“ Dodd, bylo občas hodně dusno a tak se po čase kvůli osobním a finančním konfliktům rozešli. Lee si pak našel práci ve studiu Joea Gibbse, dalšího kultovního producenta jamajské hudební scény. I tady ale po čase proběhly finanční nedorozumění a tak Perry odešel (a nebo byl odejit).
Těsně poté, léta Páně 1968 si Perry založil vlastní značku Upsetter Records a vydal první singl „People Funny Boy“, kde inovativně použil sampl plakajícího dítěte a hlavně riddim, který už zněl skoro jako reggae, žánr který teprve toho roku pojmenoval Toots Hibbert. Hlavní pointou skladby ale byl její text, který Perry namířil přímo proti Gibbsovi. A měl s tím úspěch – prodal 60.000 singlů jen na Jamajce! Podobně pak „zatočil“ i s Coxonem v songu „Run for Cover“.
V letech 1968 – 1972 nahrával se svou studiovou kapelou the Upsetters, jejíž oporu tvořili bratři Barrettovi, mnoho dalších singlů, které vydával pod různými značkami. V roce 1973 si pak na svém dvorku postavil vlastní studio, které nazval the Black Ark (Černá archa). O jeho podivínsky excentrickém, ale zároveň geniálním přístupu k muzice už kolovaly příběhy, které fungovaly jako magnet pro zpěváky, co chtěli překročit hranice tehdejších zvukových norem. Za Perrym tak přišli nejen pánové Max Romeo, Junior Byles nebo Junior Murvin, kteří tu natočili své nejdůležitější pecky, ale i celé vokální skupiny the Heptones, the Congos a hlavně the Wailers. Také trio Tosh, Wailer & Marley u Perryho natočilo pár velmi zásadních kousků a poté mu přebrali bratry Barrettovy. Mimochodem Perry jméno Chrise Blackwella (majitele Island Records) dodnes skloňuje ve velmi negativních konotacích. Téma autorských honorářů tehdy bylo na Jamajce v plenkách a ani dnes se toho už moc vysoudit nedá, jak se později přesvědčil třeba i Familyman Barrett ve sporu s Ritou Marley a Island Records.
V roce 1978 bylo dílo dokonáno. Z dekády geniální produkce, která posunula reggae a dub mílovými kroky do budoucnosti, přišla éra destrukce. Scratch prý začal ujíždět na nebezpečné kombinaci alkoholu s acidem a své studio nakonec raději podpálil a odstěhoval se z Jamajky. Nějakou dobu se potloukal po Británii a USA, kde i příležitostně vystupoval. Zpět na konstruktivnější cestu se vrátil až v roce 1985, kdy se setkal s Markem Downiem (Marcus Downbeat), s kterým pracoval na desce Battle of Armagideon, která vyšla u britských Trojan Records. Koncem 80. let se pak seznámil s Adrianem Sherwoodem a Mad Professorem, což mu pomohlo opět najít směr do solidnějších vod hudebního světa. Důležitou součástí toho asi byl také fakt, že se na čas zřekl alkoholu a kouření. Mimochodem v jednom rozhovoru se Perry přiznal, že dříve třeba „foukal kouř do mikrofonu, aby se ganja dostala do písničky“, protože chtěl vědět, jestli „tu muziku dělal kouř nebo Lee Perry“.
Dnes už víme, že to byla kombinace obojího. Nicméně Perry už normálním asi nikdy nebude. Hudební veřejnost si na jeho výstřelky už zvykla a v dnešním bláznivém světě vlastně už ani nepůsobí tolik výstředně. Pokud tedy nemyslíte na to, že ten pán s obarvenýma fousama by mohl být váš pradědeček. V roce 2003 Perryho ocenila americká Akademie Grammy a dala mu cenu za desku Jamaican E.T. O rok později jej časopis Rolling Stone zařadil mezi 100 nejlepších umělců všech dob, takže své místo vedle Mozarta a Hendrixe už má pojištěné i papírem. Tehdy už bydlel spokojeně ve Švýcarsku a v letech 2006 – 2008 s ním spolupracovali mj. Keith Richards, George Clinton, Bill Laswell, Moby, Sly Dunbar, Ari Up a znova i Adrian Sherwood, s kterým nahrál album The Mighty Upsetter…
Přišly další dvě nominace na Grammy za nejlepší reggae album roku, spolupráce s rakouskými Dubblestandart na dvojdesce Return from Planet Dub, která vedle nových písniček znovu představuje i archívní materiály ze 70. a 80. let. V roce 2010 si Perry střihl v Los Angeles svou první výstavu pojmenovanou „Secret Education“, kde představil své vizuální obrázky a video instalace. Inspiroval už také vznik dvou filmových dokumentů, z nichž jeden natočil světoznámý Benicio Del Toro. V roce 2012 Perry natočil desku s anglickou elektronickou partou The Orb a dostal vyznamenání od jamajské vlády za přínos zemi. Mohli bychom pokračovat dál a dál, ale zbytek jeho příběhu si jistě snadno najdete sami. Lee „Scratch“ Perry je zkrátka blázen a génius v jedné osobě a tak i jeho tvorba někdy vzbudí úsměv, jindy otevře netušené dimenze. Každopádně, ještě že ho tu máme!
* Admirál Kolíbal
