Pokud se při zaslechnutí slova muzikál osypete a na mysl vám vyplave obrázek mefistofelského úsměvu Františka Janečka tahajícího na denní světlo zombie normalizační pop zábavy s nálepkou Děti Ráje, či nějaká jiná ohavnost, které zasmradily kulturní rubriky českých masmedií, pak na vás bude mít návštěva Divadla Eugene O’Neilla podobný efekt, jako pro Saula cesta do Damašku.
Tedy ne že by se ze mě stal univerzální milovník tohoto formátu, avšak jsem ochoten přiznat, že i pod slovem muzikál se může ukrývat cosi velmi hodnotného. Jen nevím, zda-li toto prozřeni přičíst kouzlu Broadwaye anebo hlavnímu hrdinovi (a zároveň autorovi většiny hudby). A o kom že to vlastně mluvím? Řeč jde o muzikálu jménem Fela!, takže tím hrdinou nemůže být nikdo jiný, než král afrobeatu, geniální muzikant, neústupný bojovník proti zkorumpovaným politikum a generalům a taktéž nad jiné výkonný obdivovatel ženské krásy Fela Kuti.
Již první dojmy po usazení v hledišti dávají tušit nevšední zážitek. Velkorysá výprava, scéna se neomezuje toliko na jeviště a naopak organicky přechází do hlediště a do stěn původně takřka fellnero-helmerovského interiéru. To vše jakoby samo od sebe sdělovalo ‘hej, dnes večer nebudeme na Manhattanu, nýbrž v Lagosu konce sedmdesátych let’. Na podiu si mezitím hudebnici připravuji nástroje a provádí cosi, co vypadá jako zvukovka, ale zvolna přechází v několikaminutový jam. Podle hodinek by se mělo dávno začít, ale na podiu a v hledišti se stále pohybují lidé jaksi bez ladu a skladu a jen kapela a jedna pozapomenutá tanečnice kroutící se do rytmu udržují diváky v napjatém očekávání. A v tom to přijde – mezi diváky projde chlapík v modrém, bohatě zdobeném obleku, který namísto na sedadlo v první řadě vyskočí na podium, světla zhasnou a náhle je se jasno – Fela je tu! A ti, které jsem považoval za opožděné návštěvníky jsou herci! První kladný bod za režisérský nápad. Felu dnes ztvárňuje kanadský herec Kevin Mambo. Typově přesná volba, Mambo se Kutimu podobá nejen fyzicky, nýbrž si osvojil i jeho gesta a smysl pro pichlavý sarkasmus. Navíc mu atmosféra představení propůjčila i Felovo charizma. Mambo-Kuti od začátku hodně komunikuje s publikem, snaží se nám vsugerovat, že jsme účastni poslední Kutiho noci v klubu Shrine v Lagosu před odletem z Nigérie. Než se iluze zatne drápkem, diváci se bezděčně usmívají nad některými větami, zejména když Fela hovoří o nebezpečném okolí klubu a policejním státě. Hořký sarkasmus sálá z vět o lásce k Nigérii, přirovnané k lásce k dortům. ‘Když budete jíst hodně dortů, zkazí se vám zuby. Příliš Nigérie vede ke zlomeným kostem a vypáleným domům…‘
A ironie se záhy změní v pláč, když Kuti vzpomíná na svou matku Funmilayo, jejíž smrt připisuje vojenské diktatuře. S jejím portrétem, zprvu promítaným na stěně a později zhmotněným do podoby živé osoby (úžasný pěvecký výkon v této roli podává Lilias White), bude Fela komunikovat po zbytek představení, během něhož mu právě matka bude sloužit jako morální zrcadlo v rozhodnutí opustit svou rodnou zem. Sled událostí, které k tomuto rozhodnutí vedly, pak tvoří scénář, který nás krátce zavádí do Felova dětství, uvádí nás do jeho rodinného prostředí a do prostředí postkoloniální Nigérie. Kutiho hlášky na adresu bělochů v Africe jsou hořkovtipné: ‘Nejdřív jste nám připadali jako docela sympatičtí troubové… Ale pak jsme si všimnuli, že nám po vašich návštěvách začínají mizet věci. Popelníky, ručníky, ropa, diamanty, lidi…‘ Vzpomíná na své lékařské studium v Londýně, kde se ovšem namísto medicíně věnoval hudbě. A hlavně zmiňuje svůj návrat do Nigérie, kde se z něj pomalu stala rozhlasová celebrita a autor hitparádových hitů.
Střípky Felova politického uvědomění pak získají homogenní podobu při návštěvě Ameriky. I zde je při setkání s Černými Pantery zprvu poněkud nedůvěřivý: ‘Oh, you funny black people in America‘, ale záhy se pod vlivem své přítelkyně Sandry Smith (ztvárněná pohlednou Saycon Sengbloh) se pouští do četby amerických černošských myslitelů, zejména Malcolma X.
Po návratu do Afriky pak zakládá Republiku Kalakata, specifickou komunitu prakticky nezávislou na centrální vládě, která podporuje všechny originální africké kultury. Kuti ještě přitvrdí ve svém tažení proti zkorumpovaným domácím politikům, čímž si vyslouží jejich zvýšenou pozornost a násilný útlak. Napětí vyvrcholí, když Fela natočí song Zombie, v němž přirovnává vojenský režim k oživlým mrtvolám. Razie za účasti armády následuje vzápětí. Felovy partnerky (v té době měl 12 neoficiálních manželek) jsou znásilněny, přítomní členové doprovodné skupiny a přátelé zbiti, Republika Kalakata vypálena. Režie je v tomto emocionálním momentě skvělá. Na scéně se promítají portréty obětí s lékařskými zprávami, které zachycují neuvěřitelnou brutalitu útočníků. Fela sám byl málem ubit k smrti, ovšem více než fyzické rány jej zasáhla smrt matky. Funmilayo Ransome-Kuti, bojovnici za práva žen, nositelku medailí za zásluhy a čestnou doktorku práv, vojáci vyhodili z okna. Při dopadu utrpěla fatální poranění, kterým později podlehla. Bylo jí 78 let.
Tento okamžik je samozřejmě neuralgickým bodem celého představení, na chvíli se doslova zastaví čas. A pak, tak jako v reálu, Fela zareaguje pro sebe typickým způsobem – písní Coffin For Head Of State. Jakkoli to zní bláznivě, předlohu ve skutečnosti má i Felovo mimořádné gesto – rakev s ostatky své matky dopravil před rezidenci generála Obasanjo, aby hlava státu viděla důsledky své politiky. V muzikálu je pak k hlavní rakvi přidáno několik menších, které pohřbívají dobré vlastnosti. V tomto momentě se představení zároveň vrací na svůj počátek. Fela, ačkoli rozhodnut opustit Nigérii, změní svůj názor po rozhovoru s duchem své zemřelé matky a rozhodne se zůstat ve vlasti a bojovat s místními nešvary. Za zvuku hudby se pak na plátně promítá jeho stručný životopis a představení končí.
V hledišti se mezitím vzpamatovávám z uplynulých dvou hodin a v hlavě se mi pomalu usazuje prach zvířený tancem, hudbou a revolucí. Lze Felovi na Broadwayi vůbec něco vytknout? Snad jen drobnosti. Mambo se hlasem Felovi podobá, má podobně charismatický, nestrojený projev. Oproti tomu Lilias White jako Funmilayo má klasický, trénovaný vokál a ve vzájemných duetech Mamba výrazně ‘přezpívá‘. A snad ještě jedna připomínka. Kromě Kutiho a jeho matky je jedinou postavou Sandra Smith, všichni ostatní herci splývají do amorfní masy ansáblu. Dějovou linku tak musí Fela ‘odvyprávět‘, nikoli odehrát. Po většinu představení to nevadí, ovšem zejména v druhé polovině by pár dávek konzervativních divadelních postupů muzikál nezabilo.
Klady ovšem výrazně převyšují. Taneční a pěvecké výkony jsou excelentní. Choreografie je strhující (Bill T.Jones si za ní právem odnesl mnohá ocenění), kostýmy úchvatné (oko mužského diváka se zalíbením ocení, že se na nich materiálem šetřilo:) Největší sílu ovšem propůjčuje muzikálu jeho námět. Felova hudba je nesmrtelná a hudebníci (členové Antibalas Afrobeat Orchestra) ji reprodukují s citem i umem. Stěží si lze představit lepší pomník pro Kutiho odkaz.
