Léto je za námi, festivalům už je konec a teď už nás čekají snad jenom škola, práce a babí léto. Ještě ale, než propadneme podzimním náladám, máme pro vás připravena ohlédnutí za festivaly letošního léta. Tím úplně posledním festivalem pro naší redakci byl bratislavský Uprising. Letos se konal už pátý ročník, pro mě osobně to však byla první návštěva Zlatých Pieskov. Poté co jsem na jaře viděla konečný line-up, bylo rozhodnuto. Jede se na Uprising! Musím hned předem říct, že rozhodně nelituju. Oproti předchozímu ročníku, kdy hromy a blesky přerušily program, letošnípředpověd slibovala slunečno. A tak se stalo. Už cesta naší posádky vanem naznačovala, že tenhle víkend se ponese v duchu „96 degrees“. Po 4 až 5ti hodinách jsme se dokodrcali na Zlaté Piesky a po menším čekání jsme celí šťastní zaparkovali. Jako první, už za svitu měsíce a hvězd, jsme svorně jako jásající puberťáci naskákali do nádherně vyhřátého přírodního koupaliště. Za omamné vůně jsem tak potom usínala, unavená a spokojená jako už dlouho ne.
Pátek, den první – Mládí versus zkušenosti
Páteční probouzení ve stylu parného rána v Kingstonu přeruší všudypřítomný pokřik: „Hovnooooooo“. A tak si řeknu co už, hodím na sebe plavky a jdu se zchladit do přírodního koupaliska. Čekání do doby, než se otevřou festivalové brány, si krátíme výletem do tesca, čvachtáním a sluněním. Odpoledne se pak necháme opáskovat a já tak mám možnost poprvé nahlédnout do slovenské festivalové kuchyně. Zatímco u vchodu se tísní dav čekající na opáskování a vpuštění do areálu, nakouknu do všech možných stánků, které nabízí buď jídlo, pití, nebo všelijaké tretky. Od kapustových placek, bramboráků, falafelů, přes zelený ledový čaj, pivo, hruškovici až po naušnice, trička či hennu. Nikde ale kupodivu nenacházím stánek s CD a vinyly. Škoda. Přihlížím show Polemicu, a i přes některé negativní ohlasy v internetových diskuzích to vypadá, že místní je podpořili a docela se baví. Po čistě slovenské záležitosti však přichází na řadu jamajská premiéra. Na Zlaté Piesky totiž dorazili mladí rebelové z Kingstonu. Reakce publika na sebe nenechala dlouho čekat, Raging Fyah, první zástupce z ostrova slavícího 50 let nezávislosti sklidil úspěch. K mému překvapení si kromě pohupování do rytmu a povzbuzování dav spolu s kapelou prozpěvoval hity jako „Judgement Day“ či „Far away“. Raging Fyah si svým prvním vystoupením na Slovensku rozhodně rozšířili základnu příznivců. O jejich nesporných hlasových i hudebních kvalitách už jsme napsali dost, a tak nezbývá než doufat, že také české publikum bude mít možnost brzy shlédnout jejich podání roots rock reggae.
Zatímco pak v dancehall stanu českou scénu reprezentoval Dj Heavy, na hlavní stage přišla na řadu Etana. Těhotenství v pokročilém stádiu jí ještě přidalo na kráse, podepsalo se ale na dýchání a energii. Medový hlásek však unavené Etaně zůstává dál, a tak si s chutí poslechnu jeden z nejpříjemnějších ženských hlasů Jamajky. Další na řadu přichází legendy. Výborný Max Romeo ovšem ukáže, že vkládá naději do mládí a nové krve, když vystoupí se svými dospívajícími synátory. Ti nejenom mě, ale i všem přítomným vytřou zrak když za přispění svého táty jedou všechny Romeo klasiky ve svém vlastním podání. S otevřenou pusou si pak vybaju videa Beenieho či Buju, kteří rovněž začínali v útlém věku. Zdá se, že nám roste nová generace talentů.
Jednu legendu vystřídala druhá, a tak nastal čas aby Slovensko poznalo, kdo je Lee Scratch Perry. Šílenec je asi výraz, který tohoto týpka vystihuje nejpřesněji. Kdo neviděl, nepochopí. Zhulený děda je sice mimo rytmus, rozhodně má ale můj respekt za vše, co během svého crazy života dokázal. Kromě reggae pořadatelé taky vyhradili prostor hiphopu, a tak se na vedlejším podiu představí čeští klasici Indy & Wich spolu s Candymanem. Český rap pak vystřídal UK dancehall v podání energického Deadly Hunta. První den Uprising festu potom za ponurého osvětlení uzavírali Asian Dub Foundation, od kterých jsem já osobně narozdíl od tančícího davu čekala víc.
Sobota, den druhý – Cvičme v rytme na Reggae festu
V sobotní ráno mě probudilo žhnoucí Slunce a samozřejmě již zmiňovaný pokřik. Do doby, než začali koncerty, byl pro mě program jasný – opalovačka, koupačka, spánek. Jak se později dovídám, ne všichni měli stejně příjemné ráno, v kempu byl pořezán údajně rozbitou lahví jeden z návštěvníků. Napadený je naštěstí v pořádku a pachatele ještě ten den dopadla policie v Bratislavě. Druhý den otevíralo české Švihadlo, které tím pádem mělo menší obecenstvo, což ale na druhou stranu nijak nepoznamenalo jejich energické ska. A mezitím co pořadatelé hledali opilého Zverinu, Švihadlo a po nich následující výherci European Reggae Contest – srbští Irie FM vyklidili prostor pro SK/CZ rap. Vecko domácí publikum potěšil, a sklidil asi největší ovace. Stejně tak Uprising vřele ocenil Moja Reč i po nich jdoucí Prago Union & Livě Band. Negativní názory, které tak panovali v některých diskuzích před festivalem, byly opovrženy a zapomenuty. Dalším zástupcem rapu byli kalifornští Delinquent Habits, kteří předvedli svou rapovou klasiku a zatímco čekali, než k nim z publika dopluje voňavá cigaretka, rozlívali mezi publikum tequilu. Zvyk je železná košile. Ať žije porozumění!
Dost hip hopu. Nastal čas melodického reggae. Singy singy. Na Uprising dorazil Tarrus Riley a s ním i Dean Fraser a Black Soil Band. Vynikající show, vynikající band, Tarrus Riley i Dean Freaser. Ačkoliv se složení Tarrusova setu za poslední roky nezměnilo, Riley je holt Riley a tak si spolu s davem prozpěvuji „She´s Royal“, „Wild Fire“ i „Superman“ nebo „Shaka Zulu Pickney“. S pobavením sleduju jeho imitaci Buju, která asi nikdy neomrzí. Snad se pan Singy singy brzy znovu ukáže i v našich končinách. Black Soil si sbalí fidlátka a nastane Show s velkým S. Cvičme v rytme, aneb Anthony B is in the town! Ten na podium nakráčí pozvolna za doprovodu sličných polských vokalistek při Marleyho klasice jménem „Redemption Song“. To je ale asi taky jediný moment, kdy rodák z Clark´s Townu poklidně stojí na podiu. Jakmile skončí Marleyho klasika, začne Tonda B po podiu běhat, skákat a křepčit do rytmu tak, že mám pocit, jakoby vypil hopsinkovou šťávu gumídkům a vydal víc energie než celé fotbalové mužstvo. Nemůžu si pomoct a začnu hopsat také, jinak to při pecce „Time to have fun“ a popěvku f-u-u-u-un prostě nejde. Když se okolo sebe rozhlédnu, podobně je na tom celý dav. Objektivita stranou, tohle je pro mě nejvyvedenější koncert celého Reggae Risingu (tak ho mimo jiné nazval sám Anthony B). Po tomhle výdeji energie už nemám síly, a tak oželím Cali-P, i vynikajícího DJ Vadima s naspeedovanou Yarah Bravo a v sedě sleduji Irie Revoltés, kteří s poselstvím mířeným proti homofobii a jakékoliv jiné nenávisti uzavřou dění na hlavní stagi. Vyčerpaná už neuvidím ani našeho starého známého Damalistika, který bohužel hraje v čase, kdy já už nevnímám okolí, a mířím směrem kemp.
Všechno má své pro i proti, a tak vedle bezchybného programu by určitě nebylo od věci mít někoho, kdo by uvedl všechny vystupující na hlavní stage a více by komunikoval s publikem. Dohady ohledně kempování byly zbytečné, příště by rozhodně přišlo vhod jak návštěvníkům tak i pořadatelům. Kdyby se majitelé kempu k podmínkám vyjádřili jasně dříve než den před festivalem. Stěžování si na záchody mi přijde zbytečné, když dvě minuty chůze od areálů byly čisté a splachovací toalety. Rozhodně bych doporučila ke každé pásce do kempu přidat i pytel na odpadky, tahle praxe je běžná i na jiných festivalech a pořádajícím by tak určitě ubyla spousta práce se sbíráním nepořádku po skončení akce. Každopádně velký respekt a dík patří pořadatelům, kteří jsou schopni při životě udržet v současnosti jediný Reggae festival, schopný konkurovat těm evropským – BIG UP!
* Meggie
foto (c) Jakub Acosta
www.uprising.sk
