The Slackers
Konec září 2006. Chodník před Rock Café, Boldrik toho zas hodně vyhulil, projíždějící tramvaje cinkají, lampy svítí, hloučky lidí okolo si předávají zážitky z právě skončeného koncertu a za Slackers odpovídají bubeník Ara Babajian a především basák Marcus Geard o muzice, Slackers samotných, politice a slzách…
* * *
PR: Čau, tak už jste v Praze podruhý, ale tentokrát trochu jinak, protože minule s vámi vystupovala Susan Cadogan a Glen Adams…
Marc: Jo, přesně tak. Byla to sranda…
PR: Jak jste je zkontaktovali?
Marc: No…První jsme kontaktovali Glena Adamse, protože jeden náš známej se zná z Clive Chinem z Rockers…teď si nemůžu vzpomenout, jaký to má studio. Clive Chin byl zvukovej inženýr Augusta Pabla, takže se tak poznal se všema těmahle jamajskejma legendama a jednou z nich, kterou zná, je i Glen Adams. Takže díky němu jsme se s Glenem setkali. A začali s nim spolupracovat.
PR: A jak jste to s nima všechno nazkoušeli?
Ara: Bylo to pár zkoušek před tour. Ale když spolu pak jezdíte 5 tejdnů…
Marc: Jo, jo…šest.
Ara: To pak máte spoustu času spolu zkoušet…Takže jsme se asi po týdnu sehráli.
Boldrik: A spolupracovali jste s King Djangem?
Marc: Album PECULIAR, který jsme nedávno vydali, bylo nahraný u něj ve studiu. Bylo do fakt skvělý. Do tý doby jsme s Jeffem zas tolik nespolupracovali ve studio…teda s King Djangem. Je sranda, že spousta lidí tohle považuje za jeho opravdový jméno, haha. Je fakt dobrej a talentovanej producent. Takže se nám s ním dobře spolupracovalo.
PR: To bylo fakt poprvý, co jste s nim spolupracovali?
Marc: Jo bylo…vlastně sme s nim už něco dělali v minulosti. Což už je dlouho. Nahráli jsme s nim singl „Looking The Frog“, coby doprovodná kapela. Ale to už je dlouho. A před tak 6ti sedmi lety jsme jeli tour se Stubborn All-Stars a byli tam ještě Skinnerbox, další Djangova kapela. Jmenovalo se to New York Ska Mob Tour.
Ara: Taky s náma hrál na albu BETTER LATE THEN NEVER
Marc: No jo vlastně, tam nám nahrál trombón.
PR: Když už o něm mluvíme…Tak se mi vybavuje, že měl něco jako clash s Hepcat, hehe. To bylo jen tak ze srandy?
Marc: Jo bylo. Ale myslim, že to je v určitejch rozdílnostech mezi scénama východního a západního pobřeží. Lidi na Východě se mezi kámošema ze srandy urážej, je to něco jako důkaz dobrýho přátelství. Potkáš kámoše a „Nazdar, ty sráči!“ on ti odpoví „Nazdar, ty zasranej bastarde!“ a smějete se tomu. Ale na Západě to berou jako osobní urážku a hned si to strašně berou: „Ty si o mě řekl, že jsem sráč. Proč mě urážíš?“. Jsou to takový odlišný kultury.
PR: Ale máš triko Aggrolites :)
Marc: Jo, chlape, miluju je! Měli jsme s nima fůru koncertů. Jsou vynikající.
Ara: Jsou to kámoši.
PR: A taky si dávaj záležet na zvuku kláves, podobně jako vy…
Marc: Jo, jo. Roger, jejich klávesák je vynikající. Zahrál s náma. Vic hrál na jedny klávesy a Roger na ty druhý. Ale občas si i ostatní mihnou na našem koncertě. V Berlíně s námi zazpívali „Keep Him Away“ a včera v Mnichově přišel Jesse, jejich zpěvák a zazpíval „Walking The Dog“. Je toho s nima ještě víc…
Boldrik: Začali jste v roce 1991. Jak moc se za ten čas Slackers změnili?
Marc: Z tý doby jsme zůstali tři. To je největší rozdíl (smích). Dřív to býval jen koníček, hraní pro zábavu. Ve dne jsme pracovali a v noci hráli. Teď je to po celej čas, je to náplň našeho života.
PR: Takže je to práce…
Marc: Jo vlastně jo, ale „práce“ zní v tomhle případě blbě. Je to náš hlavní zájem, kterej nás živí. Ne práááce :)
PR: Říkáš, že jste z počátků zbyly tři. Ve Slackers taky byly osobnosti jako Mush One nebo Marc Lyn. Kde jsou teď?
Marc: Mush One je, myslim, v Brooklynu a pracuje v odboru životního prostředí. Q-Maxxx teď žije v Japonsku…snad tam prodává auta, ale určitě tam má tři děti. Je docela těžký mít tři děti v Japonsku a pracovat v New Yorku, že jo. Takže hlavně proto je pryč.
PR: Ale ještě s vámi spolupracoval na albu PECULIAR…
Ara: Q-Maq byl ještě člen kapely. Hodně jsme toho nahráli. Do toho přišli nový členové. Peculiar je takovej výběr toho, co jsme za poslední tři roky udělali. Kapela se měnila, šla dál.
PR: Proč jste u nového alba zvolili zrovna tenthle název (Peculiar/Nezvyklý)?
Marc: Jeden song na albu se tak jmenuje. Naše alba se vždycky jmenují po jednom ze songů, které jsou na nich přítomny „Close My Eyes“, „Wasted Days“, „Redlight“, „The Question“ to jsou všechno názvy alb i songů…Výjimka je „Better Late Than Never“. „Peculiar“ prostě proto, že ten song se nám zdál dostatečně reprezentativní, abysme po něm pojmenovali album.PR: A když si teď srovnáš první album BETTER LATE THAN NEVER se současnym PECULIAR, co vidíš?
Marc: Zajímavou pouť. Chtěl bych dát dohromady nějaký GREATEST HITS album a vidět tu chronologii. Vývoj hudby, náš růst, i náš „nerůst“. Jak moc rozdílný je poslední album od prvního, jak moc se liší QUESTION od REDLIGHT, jak moc se liší PECULIAR od CLOSE MY EYES. Jsou strašně rozdílný, ale pořád si jsou podobný. Přeci jen je to ta samá kapela. Vidíš vývoj i stagnaci. Ale je to jak tvůj život. Slackers jsou tvůj život – jednou je to dobrý, jednou špatný, jednou je to rychlý, jindy pomalý, někdy krásný, jindy zas nechutný. Někdy hladový (smích).
Boldrik: V Evropě se o vás říká, že hrajete ska… Ale ve vaší muzice se přitom potkává mnoho jiných stylů. Máte i dubové album. Když jste ho nahrávali, brali jste to tak, že nahráváte ska?
Marc: Ne. Šli jsme do toho, že jdeme nahrávat dubový album. Byl to klasickej dubovej projekt. Chtěli jsme propojit víc dubovejch postupů, ne jen věci á la Scientist nebo King Tubby. Vždyť i Prince Buster dělal dubový věci na počátku šedesátejch let. Chtěli jsme prostě naše ska poslat do dubu a využívat přitom i ty elektronický technologie, propojit to a udělat takovej průřez dubem všech dob. Byl to od nás ale spíš takovej intelektuální krok (smích).
PR: Jak se teda říká, že jste ska kapela.. Podle mě to neni pravda..
Marc: Přesně. Je to pop, jsme popová kapela ovlivněná ska. Lidi třeba nemluví o rokenrolových vlivech kapel, protože už jim to přijde normální a neberou za nutný o tom mluvit. Jsme jen další pop, ale jsme ovlivněný jamajskou hudbou víc než tou americkou. Nevim, co je na tom pro někoho tak zvláštního.
PR: A k té muzice máte také spoustu sociálních a politických textů. Z nových máte třeba „International War Criminal“, která je jasně proti G. W. Bushovi…
Marc: Víš, jen 20% Američanů volilo Bushe. Není zrovna populární. Když chceš v Americe v klubu rozeřvat lidi, stačí říct „Fuck George Bush!“ a vrátí se ti to ozvěnou. Je pro nás od začátku normální, že máme politický texty. To je prostě to jací jsme, nejsme nějaká socialistická organizace, náš postoj je v Americe docela běžný.
PR: A jsou tu kapely jako Adjusters, které mluví i otevřeněji…
Marc: No, pro mě je v tom rozdíl, ale nechci je nějak hanit, je to vynikající kapela a upřímný komunisti, ale je podle mě rozdíl něco dělat a o něčem jen mluvit. V socialistickejch organizacích v USA je to tak, že se jeden chlápek napakuje a zbytek přijde zkrátka. To není socialismus! Socialismus je, že my všichni ty peníze dostaneme, to je pro mě to důležité. A lidi na to zapomínají.
Boldrik: Máte nějaké sny, které byste si chtěli splnit?
Marc: To co děláme, je plnění našich snů. Cestujeme po celym světě a stále s láskou hrajeme hudbu. Je to dar. Mám přátelé, kteří mají rodiny, dobrou práci, hezké auto, slušně vydělávají, ale přitom mi závidí.
PR:Když jsme mluvili o textech a ty si mi potvrdil, že jsou důležitou součástí vaší práce. Chci se tedy zeptat, proč vaše alba vycházejí jako digipacky bez bookletu s texty? Přeci jen tady ve Střední Evropě lidi moc dobře mluvené/zpívané angličtině nerozumí…
Marc: Jo, s tim bysme chtěli něco udělat. Třeba vydat knížku se všema textama, kde budou poznámky k písním, dokumentující fotky. Chtěli bysme ty songy fanouškům přiblížit, jejich významy, vysvětlit jim, co jsme tim chtěli říct.
PR: Ještě k textům.. Přísahám ti, že jste mě několikrát rozbrečeli (smích).
Marc: (smích) Víš, o to se i pokoušíme. Glen Pine, náš trombonista, minule vzpomínal, jak jsme někde hráli a v publiku byla skupina skinheadů. Velkejch, zlejch, potetovanejch, s trikama Agnostic Front a tak podobně. A zpívali s námi každej ten love song. Chápeš? (smích)
PR: To mi připomíná, že v roce 2000 mi začínalo mí skinheadský období a první album, který sem si na cdčku koupil, bylo vaše LIVE AT ERNESTO’S“. A tam Vic před „Keep Him Away“ říká: that’s for the fucking police and this one is for the fucking skinheads. A já si řkal: Kurva, proč tak skvělá ska kapela musí bejt proti skinheadům…
Marc: Jo, tam šlo spíš o podobnosti v oblečení.
PR: O tom taky máte písničku „Soldier“, která je o policejnim násilí.
Marc: Jo to je pravda. Jde o to, že v tomhle může docházet k záměně.
Boldrik: Logika je taky v tom, že mezi policajtama je spousta smýšlejících jak náckové.
Marc: Přesně tak. Je jednoduchý si nacpat lidi do kategorie hodný a zlý. Ale lidi taky existujou jako jedinci a nemusí vždycky do jedný z těch kategorií pasovat. Skinhead nemusí bejt nácek, nácek nemusí bejt skinhead. Náckové taky vystupujou v pěknym oblečení, s pěknym účesem a vidíš je každej den v televizi. Málo lidí ví, že skinheadi jsou starej fenomén bílý pracující třídy, kdy v počátcích vedle sebe normálně fungovali černý a bílý. Skinheadi, to bylo o módě a muzice, ne o rasismu.
Boldrik: V dnešnim reggae je dancehall nejsilnější. Je hodně xenofóbní…
Marc: Hele, pro mě je rasismus jako rasismus. Jestli běloch říká něco proti černochovi kvůli barvě pleti, je to rasismus. Jestli černoch říká něco proti bělochovi kvůli barvě pleti, hej, kámo, sorry, ale to je taky rasismus. Nejde mluvit o toleranci a lásce a přitom se chovat takhle.
PR: Ale když si vezmeš podmínky, v kterejch mnozí takovýhle umělci vyrůstali. Kde na zbídačený Jamajce je běloch zpersonifikovanej útlak.. A my ze svýho severoatlantickýho pohodlíčka říkáme: Och, to je špatné, to je rasismus…
Marc: Je snadný říct: Udeřil mě, tak udeřím i já jeho. Ale to ze světa neudělá místo stvořený pro mír. Lidi se vraždí kvůli víře, ale když si přečteš Bibli, píše se tam: Nastav druhou tvář. Islám říká to samý, budhismus to říká taky. Chápeš? Nevim jestli to tak má i hinduismus, ale vsadil bych se, že určitě. Jo jasně, máš těžkej život, každej má svý problémy, ale musíme si v takovejhle chvílích pomáhat, pomoct si překonat to. Když mám problém, tak bych za to neměl ostatní nenávidět. To nefunguje. I když mám problém, měl bych k ostatním přistupovat s láskou. Můj život tak bude lepší. Život mých dětí, tak bude lepší. Zapomeňte na nenávist. Lidi mezi sebou pořád válčí a stojí to tu za hovno. Nemusí spolu ve všem souhlasit, ale měli by se respektovat. Pak bude život lepší.
FM: OK. Návrat k začátku…Hráli jste s Glenem Adamsem, se Susan Cadogan. Myslíte si, že v budoucnu zvednete telefon, kde se ozve mladá kapela a poprosí vás, jako legendy, abyste si s ní zahráli?
Marc: (smích) Jo doufám, mohla by to bejt zábava. Vidíme teď kolem sebe zvláštní věci. Kapela jako Aggrolites, která fakt umí, která v sobě má kus tý jamajský duše, rozumí tomu…a je skvělý vidět svý následovníky. Je skvělý, že někdo dělá to samý, co vy. Možná bysme už měli přestat (smích).
* Rejnok & Boldrik
links:
www.theslackers.com
