28. Ledna 2018 se budou rozdávat výroční 60. ceny akadamie Grammy. Ať se nám to líbí nebo ne, je to velká akce nejen pro americký hudební průmysl, volby totiž dost ovlivní i to, co uslyšíme z mainstreamu my. Vynecháme tu proto tradiční pop/rock/dance kategorie, o kterých se dočtete všude, v následujících řádcích se podíváme trochu více do světa black music. Ta totiž tradičně, ale zároveň ne úplně přiznaně, hraje prim nejen v kategoriích hiphopu, soulu, R&B, reggae, jazzu i world music, ale i v hlavních kategoriích. A to není jen reakce na rasové nepokoje v USA, ale tradiční stav. Afroameričané jsou zkrátka v muzice jako ryby ve vodě a hip hop je dnes silným nástrojem ulice politicky rozdělené Ameriky se všemi jejími současnými tématy, které rozbouřily tamní dění. Je proto zajímavostí, že letošní ceremoniál se po patnácti letech místo Kalifornie uskuteční v New Yorku. East side tedy má mírnou výhodu, uvidíme jak se to promítne do bitvy o nejlepší album. Tam se to totiž dobře ukáže právě v duelu Jay Z vs Kendrick Lamar. Král Roc-A-Fella má za album 4:44 sedm nominací + jednu královskou extra má už v kapse za dlouhodobý přínos. Comptonský rodák Kendrick taktéž získal s deskou Damn. sedm nominací, včetně nejlepšího rapera nebo nejlepšího videa. Jeho deska bořila žánrové žebříčky, a má podle mně na desce i mnohem více hitů. Uvidíme jestli to akademie vidí podobně a nebo bere v potaz jiné faktory…
Každopádně svět reggae v tabulkách Grammy najdete v trochu jiné situaci než hiphop – až úplně na konci seznamu za před dětskými nahrávkami. Je to smutné a po pravdě až trochu zarážející, že message music je takhle v pozadí, a zkusíme si to nebrat osobně ani konspiračně, i když se to trochu nabízí. Každopádně nám chybí jakákoliv reflexe nadcházející oslavy 50 let reggae nebo faktu, že nejčastějšími mimožánrovými hosty rapperů jsou letos právě Jamajčané (viz Damian Marley a Sista Nancy na již zmíněném Jay Z albu 4:44, Drake s hostujícím Popcaanem, Chronixx na letošní desce Joey Bada$$ a mnoho dalších). V podstatě jsme si už ale zvykli. Stejně tak i výběr alb se může někomu zdát, že jde jen po povrchu jinak na kvalitní reggae nahrávky velmi úrodného roku. Ano je to tak, ale i přesto jsme rádi, že alespoň Chronixx je se svým parádním soul-reggae debutem Chronology číslem 1 jedna na seznamu. Zároveň nemůže chybět Damian Marley s deskou Stony Hill, a to už jen proto, že to je jeho dlouhohrající novinka po dlouhých 11 letech, a taky fakt, že nějaký Marley je v seznamu nominací prakticky každý rok. Netuším, jestli jde o neznalost akademie a nebo jen dobrý marketing, každopádně i další dvě jména už v nominacích zazněla poměrně nedávno. Morgan Heritage si odnesli Grammy za svůj comeback Strictly Roots před dvěma lety, letos tu jsou znovu s reggae-popovou deskou Avrakedabra. Znovu nominovaným je i havajský J Boog s deskou Wash House Thing, který byl loni v seznamu s deskou Rose Petals. Pětici pak uzavírá kalifornská kapela Common Kings s deskou Lost in Paradise, která pro mne upřímně představuje jen další podobu easy listening surf music. Nemůžu si proto pomoc s pocitem, že jakákoliv politická nekorektnost, revolta a příliš očividná kritika babylonského uspořádání je v amerických nominacích zkrátka nepřípustná. Máte na to jiný názor? Koho tipujete za vítěze? Budeme rádi za vaše komentáře pod článkem.
* Admiral
