Ronnie Davis: Životní příběh zapomenutého hlasu a srdce The Itals a Tennors
Před pár lety jsem si pořídil 10‘ singl Freddie McKaye ‘Going‘, na jehož b-straně byla písnička Tonight v podání Ronnie Davise. Ten vál jsem samozřejmě znal, vždyť je to jeden z nejklasičtějších hitů Johna Holta. Davis ho v druhé polovině sedmdesátých let s velkou dávkou šarmu ‘zmodernizoval‘ a původně frenetické reggay převlékl do dobově moderního rockers pláště. Takové znovuobjevení nebylo a není v reggae nic neobvyklého, ba naopak tvoří velmi významnou část tvůrčího procesu…
Svého času tím proslul zejména Johnny Clarke, hrdina jamajských dancehallů v době, kdy Bob Marley dobýval svět. Clarkovo jméno zůstalo známé reggae fanouškům až do dnešních dnů, zatímco Ronnie Davise si pamatuje málokdo. Přitom oba nahrávali pro Bunny Lee, oba dokázali nejen mistrně reinterpretovat staré klasiky, ale i přidat vlastní, obdobně silné kompozice. Snad tento článek alespoň trochu vyrovná tento handicap. Ronnie Davis, sólový zpěvák par excellence a důležitý člen The Tennors a The Itals, si vaši pozornost zaslouží.
První dětský křik Ronnie Davise zaslechla vesnice Savanna La Mar v červenci 1950. Rodiče jako správní křesťané chodili pravidelně do kostela a malého Ronnieho brávali s sebou. Kdo viděl film The Harder They Come či nejnověji Shaggyho videoklip k Church Heathen, tak již chápe, k čemu je jamajský kostel dobrý. Panuje tam dosti živá atmosféra a hodně se zpívá. Pravidelná návštěva božího chrámu tak představuje jakousi nenásilnou školu zpěvu a to s obzvláštním důrazem na nábožensky orientované skladby. Když si k takové kvalifikaci přidáte, že v Ronnieho rodné vesnici existoval již začátkem šedesátých let soundsystém, hrající populární americké r’n’b a domácí ska, sotva vás překvapí, že Davis viděl svou budoucnost v hudbě. První pokus představoval skupina The Westmorlites, ve které kromě něj zpíval i Keith Porter. Mnoha úspěchů však Westmorlites nedosáhli a Davis je opustil ještě předtím, než vůbec stačili natočit nějaký singl. Bylo mu zrovna sedmnáct let a chystal se k závažnému životnímu kroku. Opustil svou rodnou ves a pokusil se najít štěstí v neklidném jamajském hlavním městě Kingstonu. Ještě než se stačil v Kingstonu rozkoukat, zasáhl sled (ne)šťastných náhod. Během vystoupení na jednom hudebním festivalu jej zaslechl Tyrone Evans z The Paragons. Evansovi se líbil Ronnieho zpěv a domluvil mu nahrávání u Derricka Harriotta. Davis však propásl domluvený termín a když se dostavil do studia, nepotkal tam již Harriotta, nýbrž Clive Murphyho z The Tennors. Toto vokální trio si v té době už na ostrově vydobylo solidní pozici a kupříkladu singl Pressure and Slide (ze Studio One) si vedl velmi dobře v hitparádách. Tennors však museli řešit tragickou ztrátu. Jejich frontman Maurice Johnson nešťastně zahynul během pouličního přepadaní. Ronnie Davis se jevil jako jasná volba a ani ne měsíc po Johnsonově smrti již se skupinou nahrával. Následovala série solidních singlů, z nichž si asi nejlépe vedl Ride Yu Donkey, jenž zabodoval i v britských hitparádách. The Tennors pod dojmem tohoto úspěchu plánovali i turné po Anglii, avšak nakonec z něj sešlo. Konec šedesátých let příliš nepřál nezávislým umělcům.
Většina interpretů nahrávala pro významné producenty, kteří ovládali soundsystémy a prakticky tak určovali, z kterého songu se stane hit. Ronnie Davis zažil oba legendární šéfy a může tak porovnávat rozdíly mezi Duke Reidem a Coxsone Doddem. ‘No, víte… Já tam žádné rozdíly nevidím. Vůbec žádný… Všichni jsme věděli, že nikdy neplatí za práci. Žádné peníze. Dostali jsme tam oběd, ale nikdy nám neplatili.‘ Tennors se snažili s takovou praxí pohnout. Jako východisko se nabízela vlastní produkce a následná kontrola autorských práv. Tento postup se v té době teprve začínal uplatňovat a Tennors patřili v tomto ohledu k pionýrům. Nicméně každá mince má svůj rub a líc. Jestliže nezávislí umělci jako Tennors vydávali svůj materiál mimo běžné distribuční kanály, nemohli se pochopitelně opřít o jejich vliv u djů a úspěch v rádiích i u soundsystémů to pochopitelně negativně ovlivnilo. Budiž testamentem síly The Tennors, že si přesto dokázali vůbec nějaký čas v éteru vydobýt.
Jak čas plynul a rocksteady se přetransformovalo v reggae, Tennors nahrávali a vystupovali čím dál tím méně. Definitivní hřebík do rakve skupiny zatloukl Clive Murphy, když se počátkem sedmdesátých let přestěhoval do Spojených Států. Pro Ronnieho začala perioda sólových nahrávek. A zcela v duchu doby také obcházení různých producentů. V několika případech dosáhla spolupráce významnějších měřítek. Pro Lloyda Campbella natočil více než desítku singlů, z nichž třeba Won’t You Come Home se prodalo přes dvacet tisíc jen na Jamajce. Spolupráce s Lloydem Campbellem měla i další výhodu. Campbell měl uzavřenou dohodu s Randy’s, společností v majetku rodiny Chinů, která úspěšně prodávala reggae i v USA (a po přesídlení do New Yorku se stala základem VP Records). Davisovy nahrávky se tak dostaly i mimo rodný ostrov. Dalším významným producentem, pro kterého Ronnie hojně nahrával, byl Bunny Lee. Dnes je materiál z tohoto období v rukou nejrůznějších pirátů, takže Davis z něj nijak netěží. Ostatně netěžil z něj nikdy. Ronnie se třeba snažil prodat své album Hard Times ve Velké Británii, avšak zdálo se, že tato snaha selhala. Až po několika letech jej uviděl v Americe, avšak finanční kompenzace se nikdy nedočkal. Podobně o tom, že na labelu Plant vyšla již koncem sedmdesátých let společná deska s Gregory Isaacsem složená ze singlů, které oba nahráli pro Ossie Hibberta, se dozvěděl až po mnoha letech od fanouška z Francie… Zpátky k Bunny Lee. Jako všichni ostatní se pochopitelně i on pokoušel o maximalizaci svých zisků. K dokonalosti tehdy dovedl taktiku ‘dejte lidem to, co už znají‘. Nejvýznamnějším exponentem této taktiky byl pochopitelně Leeho hlavní kůň-Johnny Clarke, ovšem i u Davise ji není těžké rozeznat. Leeho zpěváci se často soustředili na remaky známých hitů, takže třeba v Davisově katalogu můžeme najít tituly jako Ain’t That Loving You (Alton Ellis), Tribal War (Little Roy), It’s Raining (Three Tops) či Baby Why (The Cables). Bunny Lee narozdíl od jiných nevlastnil stálé studio a musel si jej nákladně pronajímat. Aby ušetřil drahý studiový čas, nechal hrát najaté muzikanty instrumentální podklad podle nějakého osvědčeného vzoru, zpravidla ze Studio One. Výsledný produkt-riddim, pak nechal nazpívat více zpěváky. Úspora byla značná a právě zde, ještě hluboko v roots éře, se zrodil dancehall.
Ronnie Davis vydal v sedmdesátých letech i celou řadu singlů ve vlastní produkci na labelu On Top. Část z nich se společně s několika originálními nahrávkami objevila na albu Ronnie Davis Sings For You And I. Právě tuto desku považuji za jeho nejlepší. Kvůli jednomu songu se Ronnie dostal do vážných problémů. Jedná se zároveň o jednu z jeho nejsilnějších kompozic-False Leaders. ‘Když jsme to ve studiu udělali, někdo ten song slyšel a začal mi dávat určité nálepky. V té době byl jamajským premiérem Michael Manley. A já jsem udělal ten vál a oni mi začali dávat nálepky, a proto jsme to nikdy nevydali na singlu. Byl to sugestivní song, ale nevznikl z politických důvodů. Jenže když tu písničku někdo slyšel, tak začal okamžitě věřit, že je to o někom konkrétním, ale tak tomu opravdu nebylo. Já jsem jenom mluvil o pravdě a zpíval o pravdě. A pak se toho chopili někteří nemoudří Jamajčani a začali to vykládat svým způsobem. Ale to nebylo speciálně jen o Michaelu Manley, to byl song o obecných věcech. Jenže to byl Michael, kdo byl tehdy premiér, tak si asi někteří mysleli, že je to o něm, ale bylo to o všech ‘falešných vůdcích‘. Jako by jsme měli jenom jednoho…‘ Ronnie stále vlastní původní pásky k tomuto albu, takže nepřestávejme doufat v budoucí kvalitní reedici. Tato deska i Ronnie Davis by si ji zasloužili. Když pro nic jiného, tak protože ji label Vista nelegálně vydal v polovině osmdesátých let bez Davisova souhlasu.
V roce 1976 inspiroval Ronnieho úspěšný singl Won’t You Come Home producenta Lloyda Campbella a nechal na stejný riddim nahrát jinou píseň-Ina Dis Ya Time. Společně s Ronniem ji zpíval jeho starý známý Keith Porter, se kterým se potkal v začátcích své kariéry. Jestli byl singl Won’t You Come Home solidní úspěch, pak z Ina Dis Ya Time se stala ještě masivnější záležitost. Songu se dostalo i zvláštní pocty, když ji rockový dinosaurus Keith Richards z The Rolling Stones jmenoval jako jednu ze svých nejoblíbenějších skladeb. Pod vlivem jejího úspěchu přejmenoval Lloyd Campbell duo Keith a Ronnie na The Itals. K sestavě se přidal ještě Lloyd Ricketts pocházející ze stejné části Jamajky a skupina začala vydávat jeden úspěšný singl za druhým. Počátkem osmdesátých let se Američan Robert Schoenfeld, majitel labelu Nighthawk (do té doby se věnujícího striktně blues), rozhodl vydat reggae album. Vznikla kompilace Wiser Dread, na níž přispěli mimo jiné Bunny Wailer či The Morwells. Itals se podíleli hned dvěma svými hity-kromě Ina Dis Ya Time i Don’t Wake The Lion. Tím však spojení The Itals a Nighthawk neskončilo, ba naopak. O rok později vydal Schoenfeld jejich debutové album Brutal Out Deh. Prodejnost zprvu zůstala hluboko pod očekáváním, po několika měsících a příznivých recenzích však rapidně stoupla.
Skupina svou budoucnost moudře spatřovala spíše mezi severoamerickou reggae komunitou, než doma na Jamajce, kde se jejich styl s klasickými mollovými harmonií stal ohroženým druhem. Jak čas plynul, nůžky mezi hudbou, která vládla kingstonským tančírnám a staromódním stylem The Itals, se rozevíraly stále více. Naštěstí pro Itals, Robert Schoenfeld měl pro jejich sound více pochopení a v průběhu několika let vyšly na jeho labelu ještě tři desky-Give Me Power, Rasta Philosophy a Cool And Dread. Každá představuje ostrůvek poctivého roots v rozbouřených vodách doby, která reggae redukovala na taneční party hudbu. Rasta Philosophy se dokonce dočkala nominace na prestižní ocenění Grammy. Kromě nich vyšla u Nighthawk i kompilace Early Recordings, která, ačkoli je připisovaná The Itals, obsahuje i sólové písničky Keitha Portera. Začátkem devadesátých let se bohužel osvědčené spojení The Itals s Nighthawk skončilo. Skupina natočila ještě album Easy To Catch pro Priority Records a pak se propadla do balastu osobních výčitek a hádek. Podle Ronnieho byly hlavním důvodem rozpadu Itals peníze. ‘Ten chlapík (Keith Porter) tě prostě okrádá, okrádá tě! Je to zloděj! Tak to je… peníze byly ta příčina. A taky žárlivost. Chtěl zpívat všechny hlavní vokály a nechtěl, aby je zpíval nikdo jiný. Tak jsem si to sezení ve stínu nemohl nechat líbit. A pak za mnou zase přišel, že by chtěl znovu spolupracovat. Ale pořád mi dělal to samé, tak jsem se naštval a už se tím nebudu trápit.‘ Rozchod opepřil soudní spor o využívání jména The Itals, které získal Keith Porter. Ten od té doby vydal dvě alba a stal se výhradní tváří skupiny. Jeho komentář je strohý. ‘Itals vždy byli Keith Porter. Já jsem byl a stále jsem původní Ital. A nehraje roli, kdo je ve skupině se mnou.‘ Volné místo ve skupině zabraly Porterovy dcery. Jak sám Porter říká: ‘Rád bych to (skupinu) udržel v rodině‘. Pravdou ovšem zůstává, že Keith Porter vždy zpíval hlavní vokál ve většině skladeb The Itals. Stejně jako je pravda, že příspěvek Ronnie Davise nikdy nepředstavoval mrtvou váhu…
Po odchodu z Itals Ronnie zformoval vlastní skupinu pojmenovanou Ronnie Davis & The Idrens. ‘Bratři‘ byli Roy Smith a Robert Doctor, kteří se při několika příležitostech taktéž mihli v The Itals. Společně nahráli album Come Straight pro Nighthawk, avšak Ronnie vycítil, že jeho společníci nemají zájem o další spolupráci a dnes vystupuje jako ryzí sólista. Taktéž se vrátil ke svým kořenům a nedávno vydal gospelové album. V současné době je na koncertním turné společně s americkou skupinou Pocket Band.
Tvorbu Ronnieho Davise si můžete vychutnat na několika titulech. Existují minimálně dvě kolekce The Tennors, tu snáze k sehnání vydal před devíti lety Nighthawk pod jménem Rocksteady Classics. Pro sólovou tvorbu v produkci Bunny Lee je jasnou volbou album Ronnie Davis Sings Hits From Studio One And More, jelikož album Hard Times zůstává sběratelským artefaktem k dosažení pouze na originálním vinylu. Album The Incredible Ronnie Davis Sings For You And I také dosud čeká na reedici, v mezičase si můžete poslechnout výběr Wheel Of Life, který obsahuje alespoň některé písně z této desky. Na Wheel Of Life bohužel nenaleznete jednu z Ronnieho nejslavnějších skladeb-False Leaders. Tu však si můžete poslechnout v rámci Trojan Rastafari Boxsetu. (Symptomaticky použitou-stejně jako jiné Davisovy písně- bez Ronnieho vědomí a bez jakékoli finanční kompenzace). Alba The Itals nahraná pro Roberta Schoenfelda jsou taktéž snadno k sehnání.
* Ferro
