ČlánkyNovinkyReportáže

Report a velké video z show Seana Paula ve Vídni

Informace o velké dancehallové události nesoucí jméno Sean Paul konající se v rakouské metropoli se ke mně dostala čirou náhodou. Mám rád takové náhody. Původně nás mělo na jednu z největšich dancehallových událostí letoška jet pár kluků z Krna autem, ale nakonec zvítězila česká lenost (aneb typické: peníze, čas, škola, práce… Všechno jde, když se chce) a já musil vyrazit sám. Spočítal jsem si, že když vynechám vedlejší výdaje (jasně že jsem je nevynechal, to bych pak nikdy nikam nejel ale) tak se vlezu do 25€ se vstupenkou a cestou tam i zpět. No není to sranda cena? Až jsem měl strach, že v tom bude nějaký fígl. Díky tomu, a taky protože v době koncertu se kolem mě motaly všelijaké zápočty a zkoušky, jsem byl trochu na vážkách. Ale jako člověk s asi fakt divně poskládanými prioritami jsem školu hodil za hlavu, řka sám sobě že kreditů je přece vždycky dost.

Cesta do Vídně uběhla jako voda a paní stewardka byla jako vždy přijemná. Na místě jsem byl s dvouhodinovým předstihem. Už v tu dobu tam před klubem Couture stálo pár nadšenců. Oficiálně nebyly žádné lístky předem a všechno mělo vypuknout na kase ve 20:00. O ¾ na 8 jsem se tedy odvrávoval z nedaleké kavárny (A vyřídil jsem si, jak u nás říkáme, povinnosti, protože mi bylo řečeno že v klubu se to nesmí. Nakonec jsem si nevšiml, že by se to řešilo.) a připojil jsem se k již asi 100 metrů dlouhé frontě. Trochu mě ten pás lidí zaskočil, docela jsem měl strach aby na mě nějaký ten lupen taky zbyl.

Přesně v osm začali pouštět dovnitř, vše za velmi přísných kontrol. Já jako čech s čepičkou a baťůžkem jsem moc nezapadal a i možná proto se mému rucksacku dostalo několikanásobné prohlídky. Knížka makroekonomie je podle všeho velmi překvapila. Dostal jsem se donitř. Skvělé. Zaplatil jsem opravdu jen 10 eur a už jsem si to štrádoval k šatně. Štrádoval jsem si to k ní asi půl hodiny. Dokonce i u šatny byly koridory a řídili to tam pánové securiťáci. Za šatnu dvě eura, hm, ok, ale baťoh jsem si tam stejně dát nemohl, takže jsem si celý večer musel hlídat věci. Trochu mě to zarazilo, ale co už. Jiný kraj jiný mrav. No a když už jsme u těch krajů a mravů tak tohle mě docela dostalo. Návštěvníci. To co tam přišlo za lidi se nedá srovnat s tím co jsem kdy na podobné akci viděl. Párty smetánka.

Pánové kdyby ste viděli ty kočky. Vemte nejhezčí holku co k nám kdy přišla na reggae a představte si, že tahle slečna vezme svejch minimálně 400 stejně krásnejch a vymóděnějch kamarádek s sebou. Jak já s oblibou říkám, jahoda lahoda. Jestli jste někdo byli v Brightonu v těch nejvíc hyper, super, mega, disco, frisco, jsmeopáleníachcemešukatbezkondomu klubech, tak vězte, že tohle bylo složením osazenstva minimálně stejný. Sean Paul je jednoduše jiná liga. Spousta lidí co tam bylo, podle mě neměla moc o reggae a ani třeba o dancehallu páru a šli tam prostě a jenom na párty a na jméno. Na druhou stranu, dj´s hrali hodně aktuálního dancehallu a ta odezva tam byla. Takže asi jak u koho. U nás se furt řeší jako ty scény nejsou propojené, ale já vám nevím. Udělat koncert Paula v ČR, tak si myslím, že by došlo mnohem víc reggae fanoušků. Nebo myslíte že ne? Trochu se v tom pitvám, vím, ale je to zajímavé sledovat. Já tam třeba nepotkal jediného bělocha s dredama… no udělejte si obrázek sami. Pod reportem hodím odkaz na oficiální fotogalerii a chci diskuzi! Ale teď pokračujem.

Samotný klub má hlavní část propojenou pomocí vestibulu (zároveň cocktail bar) s dalším „Soul Club“em, nějakou divně stylizovanou hospůdkou a Snack barem, kde si můžete za ojra koupit nějaké to hamánípapáníbumbání. Nevím vlastně jak moc je celý komplex velký, pohyboval jsem se jen v hlavní část, ale lidí se tam vleze požehnaně. Velikostí nevím k čemu přirovnat. Snad pomůže fotogalerie zde: http://www.clubcouture.at/ Holt velká diskotéka, kde se ale na rozdíl od těch českejch tančíren hrají i takovéhle věci…
Kolem 9 té hodiny jsem byl tzv. ready. Stoupnul jsem si na kraj parketu a „poslušně“ vyčkával jako všichni ostaní. Většina (oficiální) taneční plochy byla totiž zabraná. A tak jsem tam střídavě stál a střídavě tancoval. Ptáte se proč střídavě? Asi ne, ale já vám to stejně povím. To byl totiž velkej průser…

Sean měl vystoupit kolem půj jedenácté, ale měl asi hodinové spoždění. Je sice fajn, že klub byl parádně rozparáděnej a rozehřátej když Pán asi ve 23:30 přišel, jenže toho tepla tam bylo prostě moc. Než Sean Paul Ryan Francis Henriques vylezl, spousta lidí chytala poslední zbytky sil, nebo minimálně lapala po dechu. Klub není moc dobře klimatizovaný (jestli vůbec) a společně s asi tisícovkou lidí to udělá svoje. No každopádně já si uvědomil že odejít byť jen pro pití nebo na toaletu mě bude stát místo na celý večer. Takže jsem se tam v onom vedru snažil ovívat a prosil všemohoucího, ať už přijde (Sean, ne bůh), ať už si to můžu užít a pak rychle na vzduch. Přišel. Začal poměrně profláklou ale hej že dobrou „Get Busy“ a pak už to tam ládoval jako po másle. Dostalo se na největší a nejpopulárnější pecky jako „Temperature“ „Press It Up“ „Hold my hand“ nebo nejauktálnější „Got 2 luv U“. Zazpíval i věci z připravovaného alba a pár míň známých věcí. Co se týká zpěvu, asi nemůžu moc co vytknout. Za prvé k tomu nejsem kompetentí a za druhé mě tyhle show vždycky tak dostanou že mě to pokaždé baví a nějakých vrásek na kráse si všimnu často až z videí. Sean měl sebou taky týpka, co mu dělal back vokály, ale kvalitu nejlíp posoudíte ze záznamu o řádku níže.

Pro mně byl zvuk excelentní. Basy mohutně duněly, středy byly krásně srozumitelné a výšky nezkreslené. Opravdu čistý zvuk. Dále nechybělo kvalitní osvětlení. Pánové si s tím vyhráli a jak nemám moc rád lasery a podobné ptákovinky, tak tady mě to bavilo. Plus z poza pódia a djských stolků se táhne až na strop nad parketem několik stovek světel, které mimo jiné fungují i jako ekvalizér – taky působivé. Tanečnice nekomentuji, jak já s oblibou říkám, jahoda lahoda. Špica prostě. Jak ty seanovi prdelky tak ty z řad VIP. Na parketu to slečny rozjet z níže uvedených důvodů nemohly, proto si to vynahradili na baru. Tancovalo jich asi 20 jak na barových deskách, tak mezi skleničkami a uvnitř baru. Daggering mezi číšníkem a servírkou se u nás také moc často nevidí.

Bude se to zdát možná divné, ale ani přesně nevím, jak dlouho náš punkáč vystupoval. Stalo se totiž něco, čeho jsem se docela obávál – tady se dostáváme konečně k tomu průseru. Spousta lidí už nemohlo. Ani já. Lilo ze mě jako z konve. Kdo mě zná tak dobře ví, že to rád na parketě pořádně rozjedu [:)] Tady když jsem to zkusil, nejenom že jsem pošlapal 10ti lidem kolem sebe nohy, nýbrž hlavně jsem pomalu ale jistě začal omdlévat. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomil, že zdraví je přednější. Hned jak se o tom přesvědčil, pevně jsem se rozhodl, že se přesunu trochu dále od pódia, naivně si mysleje, že tam bude více místa. Nebylo. Nastalo totální peklo. V tu samou chvíli dostalo totiž dalších asi 30 lidí stejný nápad jako já. Zasekli jsme se a dobrých10 minut se nikdo nemohl na jednom poměrně důležitém uzlu mezi bary, parketem a východem ani za mák pohnout. Z tohoto nepřijemného v sevření jsem se nějakým pro mě záhadným způsobem dostal a uchytil jsem se u baru. Lidí se stejným umýslem, a to dostat se z vařícího se stáda, přibývalo. Sean Paul ještě pěl, když se celý hlavní koridor naplnil lidmi. V tu chvíli už i pořadetelé poznali, že se něco takzvaně posralo. Bylo tam prostě, jak se lidově říká, hafo lidí a všichni naráz ven nemohli. Já měl to štěstí že jsem byl u baru. Pěkně jsem si položil hlavičku, zhluboka nadechoval, vydechoval a poprosil si wasser z kohoutku. Ta tu v onu chvíli tekla proudem, všchni chtěli wasser. Čekal jsem tam takhle asi hodinu a půl než se to všechno trochu zklidní. Zklidnilo a Sean Paul mezitím přestal zpívat. Přesto museli minimálně jednu slečnu se ztrátou vědomí vynášet.

Ačkoliv ku třetí hodině mohlo být v klubu dle mého odhadu na 300 lidí, prostory už byly mnohem příjemnější. Později jsem si konečně pořádně zatrsal, seznámil jsem se s pár lidma, prohodili jsme chytré řeči o těch našich scénach a vyřídili nějaký povinnosti. Tancovalo se až do půl páté a já, vzhledem k mému plánovanému odjezdu v 5:50 vlakem EC378 Carl Maria von Weber, jsem zůstal až do konce. Ještě jsem stihl převzít nějaké ty letáčky na rozhoz po Krně (snad se najdou i na Moravě lidé, kterým říkají něco jména jako Tarrus Riley nebo Sizzla Kalonji, kteří ve Vídni budou pod organizací stejné skupiny lidí jako Sean Paul v březnu a květnu) a pak už se odebral směr Krno.

* Pokec

Back to top button