Prague Ska Conspiracy: Mariana & Kuba v rozhovoru pro JahMusic
Prague Ska Conspiracy jsou po dvou letech na domácích pódiích doslova fenomén. Jejich živá dravost a kombinace ska a rock steady, v kterých slyšíte množství odkazů na punk i starý Motown soul, vás prostě vezmou za srdce a roztancujou, i když byste nechtěli. Schválně si je dejte naživo, letos budou hrát mj. na Million Marihuana March, Reggae Meetingu, Reggae Ethnic Session, Mighty Sounds i RealBeatu. Před pár měsíci kapela vydala parádní debutové CD LIFE ON ROPES, které se rozhodla dát rovnou od začátku zdarma ke stažení na internetu. Nejen o tomto netradičním počinu, ale taky o jejich historii, přístupu k muzice a pohledu na současnou ska scénu, jsme si nedávno povídali s Marianou (zpěv) a Kubou (kytara). Rozhovor je záznamem volného povídání u oběda vedle pražského Lucerna Music baru, kde zrovna o týden dříve úspěšně pokřtili svůj debut. V zájmu zachování autentičnosti prošel text minimálníma úpravama, protože Prague Ska Conspiracy nepotřebujou navonět ani přepudrovat, jsou skvělý právě tak přirození, jaký jsou…
Jak vznikla vaše kapela? Jak jste se od Vertiga dostali k Marianě a jak to vlastně celý vůbec vzniklo?
K: Z Vertigo jsme byli tři, to znamená já na kytaru, klávesy a basa. Chtěli jsme začít dělat něco jinýho. Trochu vyklidněnější ska na trochu lepší muzikantský úrovni, s tím, že my tři jsme totální lopaty, a tak jsme si k sobě začali shánět kluky z konzervy. Bubeník, saxofonista a pozounista jsou z konzervatoře. Původně to měl být instrumentální projekt, ale potom náš klávesák Evžen přivedl na zkoušku Marianu, a my jsme si řekli: „Dobrý, tak uděláme dvě, tři písničky se zpěvem, ať je to trochu zajímavější.“ Nakonec to ale dopadlo obráceně. Máme tři instrumentální a zbytek se zpěvem, protože se nedalo odolat…
Takže po první zkoušce bylo jasno…
K: Okamžitě.
A co ty, Mariano, jak jsi začala zpívat?
M: To byla náhoda. Nikdy to nebylo nic, co bych fakt chtěla dělat, a proto jsem to taky začala dělat tak pozdě. Prostě to ke mně přišlo.
K: A pořád se do toho moc nehrneš…
M: A pořád se do toho moc nehrnu. Hodně mi to dalo a je to zábava, ale má to svoje limity.
K: Já musím podotknout, že Mariana byla původně profesionální plavkyně…
M: No, a to je právě to. Vyrůstala jsem jako závodní plavkyně, dostala jsem se skoro až do reprezentace, takže to byl opravdu sportovní život. Zpěv jsem nesnášela, a pak mi kamarád na gymplu řekl „Hele, ty máš docela zajímavej hlas. My máme kapelu, tak to s náma zkus!“ A tak jsme měsíc nebo dva něco zkoušeli, Evžen tam hrál tam na klávesy, ale byla to spíš jenom sranda. A mnoho let poté jsem potkala jednoho týpka, který dělá s Massive Attack a Asian Dub Foundation. Někde mě slyšel a chtěl, abych zpívala na jeho labelu pro jeho DJs. Potom jsem začala chodit na zpěv, to bylo asi před třemi lety. A v praxi zpívám tak dva roky, začala jsem vlastně pořádně zpívat až s Conspiracy.
K: Ale občas si přeci s někým zpívala?
M: Jo, s Masters of the Universe, což byla taková malinká drum’n’bassová kapela. To bylo ale jenom párkrát.
K: To byl projekt lidí ze Stephunk T.
Jasně, Štěpána Tůma..
M: Právě se Štěpánem jsme nahrávali v jeho studiu na horách. Dostala jsem se k tomu přes mého bývalého přítele Tomáše. Tomáš ve Stephunk T hrál, ale potom od nich odešel a založil Masters of the Universe. S nima jsem ale zpívala jen párkrát a moc mě to nebavilo a ani jsem na to neměla čas.A co tě chytlo na tom, jak hrajou kluci? Poslouchala jsi tuhle muziku předtím?
M: Ne, vůbec.
K: Mariana nemá vůbec sklon k tomu poslouchat jamajský rytmy.
M: To je pravda. Reggae ani ska jsem neposlouchala vůbec. To je ale i tím, že jsem si vztah k tvorbě vybudovala až později. Když jsem byla mladší, tak jsem sportovala a o hudbu jsem se nezajímala. Pořád jsem jenom makala. A pak jsem prostřídala snad všechno – punk, elektroniku, víceméně jsem pořádně neposlouchala nic, a když jsem přišla do Konspirátorů, tak jsem vůbec nevěděla, co se bude dít a kam to bude spět. No a tak jsem tam prostě něco zpívala…
K: Stejně tak klidně mohla začít zpívat s nějakou metalovou kapelou a bylo by to úplně stejný. Nebylo to totiž o vztahu k tomu stylu, spíš jí nic jiného nezbylo. My jsme jí řekli, co má zpívat, a ona to tak zpívala.
Takže kluci ti říkali, co a jak máš zpívat?!
M: Nejdřív mi řekli, ať něco zkusím, ale později mě už začali směrovat a postupem času mi začali říkat co přesně a jak.
A co texty, píšeš je ty, nebo kluci?
M: Texty píšou oni.
K: Ty věci, co jsou na cédéčku, jsou zčásti Marianina práce, zčásti naše, ale teď už na to Mariana kašle a texty musíme potit my.
Co témata textů? Píšete příběhy?
K: My jsme hlavně rádi, když se to rýmuje (smích). Ty texty nemají žádnou konkrétní myšlenku ani cíl, ale snažíme se, aby dávaly smysl.
M: Já si myslím, že nějakou myšlenku ty texty mají. Částečně tím něco říct chceme, ale nepřikládáme tomu nijak velkou důležitost.
K (smích) já teda nevím, co tím chceme říct.
M: Nejsou přece úplně bezduchý…
K: Jsou takový o životě. Jak je ten život těžkej… a tak. Takový láteření.
Zrovna dneska jsem se díval na nějaký vaše fotky z koncertů. Je na nich vidět, že si na nic si nehrajete a ani neříkáte lidem žádný „moudra“ nebo tak. Myslím si, že právě to spoustu lidí oslovuje. Jak často vlastně zkoušíte?
K: Snažíme se zkoušet dvakrát týdně, ale do toho taky hodně koncertujeme. Týdně máme tři, čtyři koncerty, což je pěknej fofr, a na zkoušky potom nezbývá moc času.
Takže to pilujete naživo?
K: Takže to pilujeme naživo. Můj cíl je, abychom do roka vydali další cédéčko, ale bohužel nemáme moc času se scházet. Navíc kluci jsou mladý, letos maturují na konzervatoři. Mariana chodí do práce a do školy, a kvůli tomu nemáme čas, takže budeme muset udělat nějaký soustředění, abychom udělali nějaký nový písničky a do roka stihli vydat novou desku.
A jak probíhaly přípravy na vaší první desku?
K: Posbírali jsme písničky, co jsme už měli napsaný a nijak zvlášť jsme to nedřeli. Základ, tzn. basa, bicí, dvě kytary a klávesy jsme se scházeli a trochu jsme nad tím přemýšleli, ale dechy necvičili vlastně vůbec, což se potom projevilo jako problém, takže například pozoun nahrál nakonec Štěpán z Green Smatroll.
A kdy přišel nápad vydat to celý zdarma na internetu?
K: To napadlo mě. Už jsme vydávali cédéčko s Vertigem a s Flaming Cocks a pokaždé to byla hrozná investice, která se nám nikdy nevrátila. A tak jsem si řekl, že by to chtělo, aby se nám to teď nějak zúročilo – když ne penězi, tak ať se to aspoň dostane co nejvíc k lidem. A už za dva měsíce jsme měli asi 9000 stažení, což je ukrutný množství. Takže i kdybychom prodali za rok řekněme 2000 cédéček, což je tak maximum, co se tak dá v Čechách prodat (to prodávají třeba Fast Food), znamená to, že za rok to CD bude mít třeba 10.000 lidí, když si to budou různě přepalovat a podobně. A my to máme už za dva měsíce, což je perfektní. Ani není nic jednoduššího než se podívat na stránky nějaký kapely a tam vidět „Stáhni si celý cd“ – to udělá každej.
M: Ale i tak si spousta lidí kupuje naše cd. Líbí se jim, že jsme to dali na internet, ale přesto chtěj originál.
Vaše CD se dá koupit i na koncertech?
K: Jo. Žádnou jinou distribuci nemáme, dá se koupit na koncertech a na našich stránkách.
A funguje to?
K: Funguje. Na koncertě prodáme tak tři, čtyři cédéčka, což je dobrý. A to, že je to stažení zadarmo, má velký ohlasy i v cizině. Hrozně se jim líbí, že si to můžou stáhnout a nemusí si to kupovat. A potom nám píšou: „Je skvělý, že konečně nějaká kapela nedělá hudbu pro peníze.“ Ten důvod, proč to tam visí zadarmo je ten, abychom se dostali k co nejvíce lidem a ti aby potom chodili na koncerty. Je jasný, že dneska si nevyděláš prodejem cédéček, ale tím, že lidi chodí na koncerty. Takže oni si myslí, že my nejsme vůbec komerční, ale my jsme kurva komerční. My to děláme jenom pro peníze (smích). Zrovna Mariana si furt stěžuje, kdy jí z toho něco kápne…
M: Haha, no to ne, ale… Člověk už přeci jenom chce mít nějaký pohodlí.
K: To je pravda. Tři koncerty a dvě zkoušky týdně, to je pět zabitejch večerů, takže je to stejný nasazení jako kdybys šel do práce. A na koncertech je to ještě víc. Vyrazíš v šest odpoledne a vrátíš se v šest ráno. 12 hodin práce, za kterou dostaneš cesťák – a to je prostě špatný.
Dostáváte teď po tom vydání desky víc nabídek na hraní?
K: Určitě a hlavně i v zahraničí. Začíná se to plnit a do června máme něco kolem čtyřiceti koncertů. Ze zahraničí se ozývají lidi čím dál tím víc. V říjnu pojedeme na desetidenní turné po Rakousku a Německu. Nejvíc nabídek je právě z Německa.
Co se týká německý scény – mám pocit, že ska nebo ska-punková scéna tam má svý dlouholetý kořeny, ale původní jamajská kultura stojí na druhém konci…
K: Ono už je totiž docela zvláštní to, že u nás je ska a reggae docela propojený. A ten „ska boom“, co je teď u nás, byl v Německu tak před pěti lety a teď jde naopak celkem dolů a naopak tam teď jede spíš reggae a dancehall. Mají Riddim, což je obrovskej časopis a hvězdy jako Gentleman. Kdežto ska kapelu, která by si za koncert řekla víc než 3000 euro nenajdeš. Takže to jde trochu dolů a je to víc propojený s punkem. A jamajská scéna – tedy reggae a dancehall – je teď nahoře.
Takže myslíš, že tohle je třeba důvod, proč například Open Season nebo Ring Ding transformují svůj zvuk?
K: Nemyslím si, že by byly nějak úplatný své době. Spíš je to proto, že cítí, že ta scéna jde právě tímhle směrem. To, co bylo dřív na Jamajce, teda to, že lidi postupně přešli ze ska na reggae, se teď děje v Evropě.
Když jsem si četl info o vaší kapele, našel jsem mezi kapelama, které vás inspirovaly, například Skatalites a spoustu jiných anglických kapel, který mají jamajské kořeny. Máte tendenci se k tomu vracet? Posloucháte jamajský věci, ať už starý nebo aktuální?
K: Popravdě moc ne. Mariana skoro vůbec, ale Mariana neposlouchá nic (smích). A inspirace přichází z různých stran… Když posloucháš jinou hudbu, tak je pak jednodušší to vykrádat. Když vykradeš do skáčka například hardrock, který mám hodně rád, nebo anglický kapely ze 70. let, tak to pak nikdo nepozná. Kdežto kdybychom vykrádali starý jamajský klasiky, tak je to hodně znát a to je pak takový trapný.
A zajímá vás třeba, co se teď děje například na Jamajce?
K: Ani moc ne, ale abych řek pravdu, tak já se celkově o současnou hudbu moc nezajímám. Čím jsem starší, tím jdu hlouběji do minulosti, takže málokdy překročím 70. Léta. Spíš ale 60. nebo dokonce 50. léta.
Teď v 21. století je vůbec taková „retro-tendence“…
K: To je pravda. A to dělá hodně současných kapel, že se snaží znít jako ze 70. let nebo i z dřívějších dob, což znamená, že ani oni sami neposlouchají své současníky. Takže současnou hudbu poslouchají běžný posluchači a konzumenti, ale hudebníci se obrací ke klasice, která prostě stála za to. 60. léta rozhodly a od té doby je to jenom takový omílání a bude to tak, než někdo nepřijde s něčím novým.
Mariano, ty sice říkáš, že neposloucháš nic, ale mně při poslechu tvých písniček napadají asociace na různý soulový zpěvačky. To fakt neposloucháš vůbec nic?
M: Já spíš poslouchám spoustu věcí z praktických důvodů. Mám třeba hodně ráda Jill Scott, tu doopravdy obdivuju. A teď třeba musím poslouchat Thin Lizzy, protože děláme jejich předělávku.
A Jill Scott tě nikam neodkazuje? Například k hlasům jako jsou Erykah Badu, Lauryn Hill…?
M: Eryku Badu zas tak ráda nemám. Lauryn Hill je šíleně profláklá a už mě tolik nebaví a taky už hrozně dlouho nic novýho neudělala. Ale musím říct, že pěvecky je vynikající. A pak taky klasiky jako Janis Joplin nebo Ellu Fitzgerald.
Odkud ty jsi vlastně původem?
M: Jsem napůl Nigerijka a napůl Češka.
Poslouchala jsi v dětství africkou muziku? Když v Nigérii máte krále afrobeatu…
M: Neposlouchala. Sice se to ke mně dostalo, ale pro mě je to podobný jako kdybych tady měla poslouchat dechovku. Je to dobrá hudba, ale nijak mě neoslovuje.
A co třeba Fela Kuti?
M: Fela byl takovej mluvčí národa, ale mně tenkrát bylo devět. Mám k němu respekt, ale neposlouchala jsem ho. Ale bráchové třeba jo, ti jsou starší.
Napadla mně právě taková asociace – on byl revolucionář tam v Lagosu a vy jste revolucionáři tady. Ten princip, jakým se s tou hudbou zachází, je podobný, ne?
M: Tak to děláme úplně nezávisle na Fela Kutovi…
Co vaše koncerty, jaký máte nejlepší vzpomínky?
K: Mě bavili všechny. Každej trochu jinak, ale i v sebemenším klubíku se dá udělat skvělej koncert a baví mě to třeba víc než narvaná Lucerna. Zkrátka těžko říct. Je to koncert od koncertu, a že by byl nějakej hodně dobrej nebo naopak hodně špatnej, to si teď nevybavím.
A jak dopadl váš křest v Lucerně?
K: I s hosty tam bylo asi 800 lidí. Fakt paráda, to jsem nečekal.
Proč se vlastně ta deska jmenuje LIFE ON ROPES?
K: No… Je to možná chyba. Původně to bylo proto, že takhle se jmenuje deska Sick of It All, která mě hodně oslovila. Ona se ale ve skutečnosti jmenuje LIFE ON THE ROPES, což je rčení, který znamená něco jako „Život v průserech“. A ta naše byla původně myšlená jako život oběšenců, život na provazech, ale nejsem si tím jistej. Mariana jako učitelka angličtiny mi k tomu nic neřekla…
M: Znamená to sice něco jinýho, ale dá se to tak říct.
A co je tedy pro vás východisko?
K: Muzika! Aspoň pro mě. Pro Marianu možná plavání.
M: Pro mě taky muzika. Teď se jí hodně věnuju a docela mi pomáhá.
Takže je to pro vás taková terapeutická záležitost?
K: Určitě. Hudba je pro lidi celkově takovým rituálem, jak se dostat do pohody.
Co teď plánujete?
K: Co nejvíc koncertů a do roka další cédéčko.
Zase tímto způsobem ?
K: Určitě. Bohužel jsme si tím nasadili laťku, že kdybychom teď vydali cédéčko normálně, tak jsme za [***]. Ale ono se na velký labely moc spoléhat stejně nedá, spousta kapel například vydala CD u velkýho labelu a ten label se pak na ně stejně vykašlal, co se týká propagace. Možná jim zaplatili studio, ale dohromady jim to nepomohlo tolik jako třeba nám to, že jsme CD pověsili zdarma na net. Takže si to vydáváme sami. Navíc tu první desku nám celou produkoval a natáčel kamarád, který nikdy nebyl profi-zvukařem, ale my jsme mu řekli, jak chceme, aby to znělo a ono to tak dopadlo. Čili spousta lidí říká, že ten zvuk není dobrej, ale my jsme chtěli něco mezi retrem a zvukem současný hudby, takovej kompromis. Spoustě lidem to přijde zahuhlaný, protože tomu chybí takový ty brilantní vejšky, co mají současný věci, co slyšíš v televizi. To jsme ale nechtěli. Snažili jsme se spíš o takovej špinavej zvuk. Celý natáčení probíhalo na jeden lampovej mikrofon, včetně kláves, který hrály přes kombo, zpěvů, basy, která hrála přes kombo, i bicích.
Mně se to naopak líbí, má to skvělej drive. Dobrá práce!
K: To jsme rádi, že se to líbí i lidem, který neposlouchají ska.
Díky za rozhovor.
* Lomesh
www.skaconspiracy.cz
bandzone.cz/pragueskaconspiracy
www.mightysounds.cz
