16. července 2019 zasáhla svět reggae smutná zpráva. Svůj poslední song dozpíval Pat Kelly, jeden z klasických hlasů éry rocksteady a reggae. Ve věku sedmdesáti let podlehl dlouhé nemoci. Kariéra Pata Kellyho je neodmyslitelně spojená se skupinou The Techniques. Tato formace působila na Jamajce od první poloviny šedesátých let. V první inkarnaci byl hlavním zpěvákem Slim Smith podporovaný Brucem Ruffinem a Winstonem Rileym (táta Tarruse, pozn. redakce). Když odeznívala éra ska, vydal se Slim Smith na sólovou dráhu a jeho místo zaujal právě Pat Kelly. Jenže to nebyla Kellyho první hudební zkušenost, takže nepředbíhejme a raději se vraťme o pár let zpátky…
Již jako teenager dal s kamarády skupinu, která si říkala The Sherdians. Jako spousta mladých Jamajčanů se koukali přes moře do USA a snažili se napodobit americké vzory své doby, což se v té době rovnalo kopírování The Drifters, The Platters a samozřejmě Kellyho celoživotního idolu – Curtisse Mayfielda. V tom jistě nebyl sám (koneckonců ani Bob Marley v té době nedělal nic jiného), ale troufnu si tvrdit, že v transplantaci Mayfieldových songů do jamajského kontextu dosáhl nedostižného mistrovství a jeho verze se originálům zpravidla vyrovnají (a to říkám jako velký obdivovatel Curtisse Mayfielda). „Z nějakého důvodu jeho hudba perfektně seděla do rytmu reggae a rocksteady,“ vzpomínal po letech v interview. „Na Jamajce jsme si zejména oblíbili jeho pomalejší věci, zatímco v Americe lidé více preferovali jeho rychlejší kousky“.
Ameriku si odzkoušel na rok na vlastní kůži, ovšem nikoli jako zpěvák. Studoval tam totiž na zvukového inženýra. V roce 1967 se vrátil na Jamajku. Kellyho pěveckých schopností si jako první všimnul jeho kamarád ze školy, později slavný producent Bunny Lee. Pod jeho kuratelou nahrál Kelly své první dva singly Little Boy Blue a Daddy´s Home. Ve své době ovšem žádný dojem nezanechaly. Nicméně mladého zpěváka si vyhlédl Winston Riley jako náhradu za Slima Smithe a zrodila se patrně nejslavnější inkarnace The Techniques. „Když mě Winston Riley, zakladatel skupiny poprosil, abych se přidal, rychle jsem souhlasil. První song, který jsme udělali společně, byl You Don´t Care, písnička Curtisse Mayfielda, která šla okamžitě na první místo hitparády. A tím to vše začalo.“
Éra The Techniques byla spojena s érou rocksteady, vlastně jen kraťoučkou epizodou jamajských hudebních dějin (počítejte ani ne celé dva roky 1967 a 1968), nicméně mimořádně plodnou. A jestliže dosavadním hudebním vládcem ostrova bylo Studio One Coxsone Dodda, v éře rocksteady se žezlo nepochybně přesunulo na adresu Bond Street, kde sídlil Doddův letitý rival Arthur „Duke“ Reid se svým studiem Treasure Isle. The Techniques se neomezovali pouze na toto studio, ale nahrávali i pro jiné producenty, namátkou zmiňme Philla Pratta, Bunnyho Lee a konečně i sami pro sebe. Z tohoto období pochází celá řada pecek. A protože všichni členové The Techniques byli excelentní zpěváci, nelze proto skupinu úplně na 100% ztotožnit s Kellym. Nicméně ten největší hit bezesporu ano. Opět se jednalo o cover Curtisse Mayfielda, kus v originále známý jako Ministrel and Queen, pro fanoušky reggae již navždy Queen Majesty.
Zkraje sedmdesátých let se Pat Kelly vydal na sólovou dráhu. A stálo to za to. Kelly si připsal jeden pionýrský počin. Ve Velké Británii se od konce války formovala svébytná jamajská diaspora s vkusem, který se od mateřského ostrova poněkud lišil. Pro umělce z Jamajky to byl trochu oříšek, který rozlousknul právě Pat Kelly. Do instrumentalizace songu How Long se přidalo pár smyčců a singl vystřelil v Anglii daleko mimo hájemství karibské komunity. Vyšplhal se dokonce na třetí místo popové hitparády, což je pro jamajské umělce vždycky trochu svátek. Tento recept pak kopíroval kdekdo, ale Pat Kelly byl prostě The Originator. V té době jej chtěl podepsat „Jabkový label“ (tedy The Beatles), ale kvůli smluvním závazkům se tak nestalo. Pat Kelly o tom nechtěl mluvit ani po letech…
Ačkoli Pat nahrával solidní věci, jeho styl v nastupující dreadaté éře tak trochu vyšel z módy. Navíc v sobě asi neměl drajv zpěváka, a tak se jeho místo v hudebním businessu přesunulo spíše k mašinkám ve studiu a několik desítek let pracoval v některých z největších hudebních studiích na ostrově – Randy´s, Joe Gibbs, u King Tubbyho ve Firehouse… Od počátku devadesátých let se Pat vracel na pódium jako respektovaný veterán. Jenže tahle hudba je nesmrtelná a jak Kelly s potěšením reflektoval v interview, obecenstvo tvořila zejména mladší generace. Zhoršující zdravotní stav jej nezastavil, byť vystoupení v poslední době už absolvoval spíše v sedě. Další již bohužel nepřidá… Po Patu Kellym tady zůstalo hrozně moc skvělý muziky. Pokud ho neznáte, najděte si pro začátek na Spotify výběrovku z The Vintage Series a pak třeba Rocksteady Classics od The Techniques. Určitě nebudete litovat.
* Ferro
