Jamajský zpěvák Max Romeo o víkendu oslavil 80. narozeniny a teprve nedávno oznámil konec své dlouhatánské koncertní kariéry, v rámci které vystoupil i 3x v Česku a jednou požehnal slovenský Uprising. Max má za sebou kolem třiceti regulérních alb a dvě desítky prvoligových hitů, jako jsou hlavně One Step Forward, War in the Babylon a hlavně song Chase the Devil, který pod jménem Out of Space o mnoho let později úspěšně zremixovali britští The Prodigy. To jsou ale jen ty pecky, co vznikly v roce 1976 v Black Ark studiu Lee „Scratch“ Perryho. Max Romeo ale skóroval a začal nahrávat už o dekádu dříve! Narozdíl od mnoha dalších zpěváků si ani po těch dlouhých šedesáti letech v businessu neztratil svou tvář uvedomělého rasty, který je věrný svým ideálům. Jeho alba jsou zárukou kvality a texty plné trefných postřehů a politických komentářů své doby, které ale dnes neztrácejí na aktuálnosti. U příležitosti jeho osmdesátých narozenin publikujeme fotoreport z oslavy a také aktualizujeme jeho největší profil v češtině, který najdete níže.
22. listopadu 1947 se v opuštěných mlhavých kopcích farnosti svaté Anny na Jamajce (tedy v oblasti, kde vyrůstal i Bob Marley, Burning Spear, Jackie Edwards nebo Ernie Smith) narodil i Maxie Smith. Jeho matka se ale už v ´54 odešla do Británie, a tak se teprve osmiletý Max přestěhoval k otci do Kingstonu, který tam pracoval jako kuchař v policejní škole. Hlavní město Jamajky se ale Maxovi moc nelíbilo a ze školy brzy utekl, aby měl prostor se pořádně věnovat muzice. „Bylo mi čtrnáct let, když jsem opustil evangelickou školu a rozhodl se zdokonalit ve znalostech toho, co mě opravdu baví – hudbě.” Zároveň brzy utekl z domova, protože se mu nelíbilo, jak s ním zacházela jeho macecha, a tak vyrůstal v podstatě na štrýtu.„Stalo se ze mě dítě ulice,“ vyprávěl Max o mnoho let později v jednom rozhovoru. „Tehdy jsem byl vydán na milost dobrým lidem. Jamajka tehdy byla laskavá země. To byly jiné časy. Dnes byste jako utečenec na ulici nepřežil. Když vás nezastřelí policajt, tak prostě nějakej pistolník. Dnes je tu jiná společnost, dnešní systém je daleko víc nepřátelský. V těch laskavých dnech se lidé starali jeden o druhého, takže tehdy bylo lehké přežít.“ Možná byste čekali, že člověk, který získal své vzdělání na chodnících Kingstonu, v ghettu nepřežije bez gangu, ale tehdy to byly opravdu jiné časy. „Neznali jsme tenhle americký způsob života,“ vysvětluje Romeo. „Neměli jsme televizi, která by šířila bezbožný pokrok. Byli jsme ovlivněni bezprostředním okolím. A to tvořili křesťané, kteří každou neděli chodili do kostela a dělali další prospěšné věci. Od doby, co je Jamajka amerikanizovaná, je celá společnost demoralizována. Rozpadá se, no vždyť víte, násilí a zločin se stávají normou.“
Zatímco ale Max objevoval kouzla starého rhytm & blues a vážné muziky (!), přišla na Jamajku na přelomu 50. a 60. let móda rude boys. „Toho jsem nikdy nebyl součástí,“ vypráví a pokračuje: „Vždycky jsem to kritizoval, protože tehdy se celý duch starostlivosti a společenstva začal rozpadat. Dokonce i Bob Marley začal zpívat takové písně… Podporovali a oslavovali bouchačku. Moc jsem na to nebyl, a možná proto jsem přežil. Já byl vždycky skromný člověk. Nestál jsem o to rychle zbohatnout. Nevěřím na chození zadními dveřmi nebo oknem. Snažím se jít vždy předním vchodem a dělat správnou věc.“
HUDBĚ VSTŘÍC
Jednoho dne Max potkal svého kamaráda z dětství jménem Merrick, který ho seznámil s jedním majitelem obchodu s deskama. „Zašel jsem tam, ne jako zpěvák, hledal jsem práci. A nějak jsem mu hned padl do oka a tu práci mi dal. Nosil jsem pak hudební ukázky do prodejen s deskami,“ vypráví Max. Ten chlapík sice nebyl zapojený v hudebním průmyslu na 100%, spíš obchodoval s dekorativními předměty, ale vedle toho dělal společne s PJ Pattersonem (budoucím premiérem Jamajky) jako producent skupiny Skatalites. „Nosil jsem hudební ukázky do obchodů a přijímal objednávky. A pak mne jednoho dne slyšel zpívat a řekl mi: „Ty nezníš špatně“. Měl jsem jednu skladbu „I’ll Buy You a Rainbow“ a poté, co se mi podařilo ji nahrát, se okamžitě stala hitem.“ Max měl štěstí, protože se tehdy dostala až na 2. místo národní hitparády. A to se psal teprve rok 1965. Písničku tehdy nahrál společně se skupinou Emotions, kterou tvořily Kenneth Knight a Lloyd Shakespeare (bratr Robbieho Shakespeara z dua Sly & Robbie). Kapela ale neměla v této sestavě dlouhého trvání, vlastně nahrála jen pět songů. Max pak dal dohromady kapelu Hippy Boys, v které hráli mj. Carlton a Aston Barrettovi (pozdější rytmická opora Marleyho skupiny The Wailers) a později i Lloyd Charmers. Hippy Boys spolu hráli asi dva roky a kapela válela hlavně v kabaretních show a po hotelích. Pak ale Max skupinu opustil kvůli osobním neshodám. „Víte, jak to v kapele chodí,“ vysvětluje. „Většinou jeden člověk aranžuje skladby a druhý s ním nesouhlasí. Nakonec se nikam nedostanou. Oni neměli žádné nápady, já ano. Já to aranžoval, ale oni chtěli stále něco jiného. Tak jsem to nevydržel a začal si to dělat po svém… Já jsem byl v té době trochu sobec, šlo hlavně o mně, víte? Bylo to hlavně o mně a o tom, že chci ve svém životě něčeho dosáhnout. Nechtěl jsem, aby mi v tom někdo bránil. To byl můj přístup.“
Rok 1968 byl v Čechách revolučním díky ruské armádě, na Jamajce díky hudebnímu vývoji. Desmond Dekker tehdy oslovil posluchače i mimo Jamajku a jeho hvězda stoupala strmně vzhůru. Romeo ale prý tehdy takové ambice neměl. Viděl se někde ve slušném jamajském průměru. Věci ale nabraly rychlý spád, když se zmínil Bunny Leemu, jednomu z největších jamajských producentů své doby o textu své nové písničky “Wet dream”. Ten přidal několik nápadů a Maxe přes jeho protesty donutil, aby kontroverzní mokrý sen i sám nazpíval. „Já jsem nepatřil do jeho party a opravdu jsem to nechtěl zpívat. On však řekl, „No pokud nechceš, tak tady nemáš co dělat.“ Se zapřením jsem to nahrál a nakonec to byla jediná píseň z tehdejšího nahrávání, která získala mezinárodní ohlas,“ vypráví Romeo. „V Anglii byla taková zkostnatělá společnost, velmi dbající na morálku. Nemravnost byla „zamčená v komoře“. Takže, když se tam objevila moje píseň, hned se jí chytli skinheadi. Chápej, chytli se jí, protože ve společnosti, kde si nemohl říct ani „sakra“, najednou někdo vykládal o mokrém snu. Víš co myslím? (smích). Jednou ji pustili v rádiu na BBC. Nějací Jamajčané, kteří ji slyšeli, zavolali do vysílání a protestovali proti jejímu sprostému textu. Dosáhli tak zákazu skladby, což jen znásobilo její ohlas. V britských žebříčcích se udržela 26 týdnů a vyšplhala se i na druhou pozici. Bojovala o první místo, ale to jí přebrali Beatles s písní „Get Back (To Where You Belonged)“ („Vrať se tam, kam patříš“, pozn.př.),“ dodává se smíchem.
SEX A BRITSKÝ PARADOX
Max tím sice nevydělal balík, ale nastartovalo to jeho sólovou kariéru a dostal možnost koncertovat v Británii. „Trvalo to velmi dlouho, než jsem zavadil o nějaké poplatky za autorská práva, ale tehdy byla ta skladba v Anglii velký hit,“ vzpomíná Max. „Každý byl nováček. Nevěděli jsme nic o copyrightu nebo autorských právech. Nic takového.“ Na úspěch svého peprného songu Romeo navázal dalšíma sexy peckama „Mini Skirt Version“, „Wine Her Goosie“, „Pussy Watchman“ nebo „Big Twenty“, ale ty už neměli takový dopad jako jejich předchůdkyně. „Ano, to byly průvodní jevy tehdejší doby, pokračování ve stejném duchu. Jenže potom jsem si začal klást otázky. Jak například vysvětlím tyto texty svým dětem? Je mi to velmi trapné, když po mně moje děti chtějí vědět o čem tyhle skladby „Wine Her Goosie“ nebo „Pussy Watchman“ jsou. Proto jsem se rozhodl ke změně. Přijal jsem víru Rastů a začal jsem čerpat z Bible,“ vysvětluje náš Romeo. „K tomu mně přivedlo moje první dítě. Začal jsem mluvit na svou dceru a začal jsem víc přemýšlet. Dítě mnoho změnilo, můj život, způsob myšlení. Myslím, že sex patří do ložnice. Je to posvátný akt a neměl by být veřejnou zábavou. Ale to je jen můj staromilecký názor.“
Bunny Lee tehdy byl vyhlášený rváč, který nutil selektory na tancovačkách, aby hráli jeho nahrávky za každou cenu. Jinak je zmlátil nebo na ně namířil pistolí, bylo-li to nutné. Běžná praxe producentů o dekádu později tedy byla normální už v 60. letech. „Jo to bylo v letech 1966-70. Tehdy to začalo. Rádio změnilo výběr poplatků, což bylo proti pravidlům a regulacím. Tehdy byl na jamajském rádiu jeden prominentní DJ a Bunny Lee zařídil, že přišel o práci. Dal mu šek za to, že bude hrát jeho skladby. A pak ten šek ukázal kontrole z rádia a ten chlápek dostal padáka,“ vyprávěl jednou Romeo. Začátkem 70. let proto s Maxem měli strach spolupracovat ostatní producenti a tak používal různé pseudonymy jako Trevor Lambert, Ben Rude Dick, Rasta Pickney nebo Murt, Turt & Purt
V roce 1970 vyšlo Maxovi v Británii u labelu Pama první album jménem A Dream, které podpořil i klubovým turné, v rámci kterého se objevil i na Karibském festivalu v londýnském Wembley. „Publiku se líbilo, dětem se líbilo. Jak jsem už říkal, měl jsem podporu u skinheadů a ti měli ve zvyku přijít na party a říci si o mou skladbu. Když ji nezahráli, tak to tam rozmlátili a bylo po zábavě! To donutilo mnoho lidí si mou nahrávku pořídit. Jo skinheadi to album hodně podpořili. Musím jim za to poděkovat,“ směje se dnes Max. Mnohá média v té době vnímaly právě vzniklé reggae jen jako přechodný styl a levný trend. Navíc si asi dokážete představit, jak se rezervovaná britská společnost dívala na rasty z Karibiku. „Že to časem vyprchá? No tak to se spletli. Ta hudba jako celek je učební materiál, učební pomůcka pro rastafariánství,“ vysvětluje. „V té době to tak ještě nevypadalo, ale my jsme to povznesli na takovou úroveň, že se z toho stala spravedlivá hudba. Ve smyslu, že učila lidi správným věcem.“
JAMAJSKÁ POLITIKA
V ´71 Romeo natočil s Derrickem Morganem pecku „Let The Power Fall“, která se stala tak velkým hitem na Jamajce, že si jí „vypůjčila“ pro svou předvolební kampaň strana Michaela Manleyho The People´s National Party (PNP). „Jeho idea demokratického socialismu zněla dobře, svolil jsem, že toho budu součástí. Ale mne jinak politika opravdu nezajímá. To jen, že v té době vypadal jeho koncept nově a zajímavě,“ vzpomíná Max, který dnes vnímá politiku jako neslušný výraz a podvod jedněch lidí na druhé. „Prospělo to, protože mnoho věcí to osvětlilo. Věci o kterých jsme ani netušili. Pomohlo to, protože to osvobodilo Rasty. V jednom to nepomohlo. Jamajka není bohatá země, nikdy neslyšíte o blahobytu na Jamajce. Když nepracuješ, nejíš – tak to funguje. Michael Manley ukázal lidem jak dostat něco z ničeho a to bylo na tom režimu špatné. Ta uvolněnost, kterou v lidech zanechal, protože ta je poznamenává dodnes… Lidé čekali, že si sednou na zadek a budou vydělávat bez práce. Nevím jak to dokázali, ale takhle pochopili slova Michaela Manleyho.“ Sice se tehdy podařilo srazit negramotnost z 90 na 70%, ale Manleyho levicová politika brzy začala ohrožovat horní vrstvy jamajské společnosti a zároveň postavení USA, které nemohlo připustit vznik „druhé Kuby“. „Podívej, kdokoliv jim neříká „Strýčku“ je pro USA nebezpečný,“ vysvětluje Max. „Američané mají rčení „Bůh žehnej Americe – a nikomu jinému“. Čili kterákoliv vláda cizí země, jedno kde, která nenazývá USA „Strýčkem“, pocítí americkou zášť. To se stalo Michaelovi Manleymu, Mauriceovi Bishopovi (Grenada) a mnoha dalším vůdcům v Karibiku, kteří odmítli „Strýčka“. Popadali jako mouchy… Když netancuješ jejich písničku, tak máš problém. A to stáhlo Michaela Manleyho. On jí netancoval. Řekl jim, že Jamajka není na prodej. Ale nakonec jim musel ustoupit, potom co viděl jak naložili s Mauricem Bishopem, nechtěl dopadnout stejně.“
RASTA MÓDA A ŠPATNÉ VZORY
Zpátky ale k muzice. V první půlce 70. let nahrál Max vedle písniček pro Bunny Leeho i několik skladeb u dalších producentů. Mezi ty nejvýznamnější patří Lee Scratch Perry a Niney the Observer. „Byli jsme přátelé. Dobří přátelé a užili jsme spolu spoustu legrace. Je ironií co se z Lee Perryho stalo. Pro mne je pořád nevysvětlitelné. Ale tehdy bylo mezi námi pouto. Byli to tři různí producenti, tři odlišné labely, ale hudbu jsme psali a hráli dohromady. Na konci dne jsme dali jeden label na tuhle skladbu jiný na druhou. Prostě se to nějak rozdělilo.“ Z této spolupráce vznikla tehdy mj. zásadní pecka „Rasta Bandwagon“. Být Rastou v hudebním světě kolem ´76 se rychle stávalo spíše módou než upřímným hnutím a hlavně způsobem, jak si vydělat peníze. A právě výše zmíněný song tuto situaci popsal už o čtyři roky dříve. „Ano, vznikla zde mylná představa, že ti co mají dready prodávají víc desek,“ vysvětluje její autor. „Většina dreadatých umělců ve studiu to má jako styl – způsob jak prodat desky. Nežijí jako správní Rastové a ani je to nezajímá. Když se jich zeptáte na něco o Rastech, nemohou vám nic říct. Vše o čem jsou schopni mluvit je Jeremiáš, Izaiáš a hromada dalších postav, které žili před tisíci lety. V podstatě nosí dready, aby se prodalo víc desek. A když se zaposloucháte do textu, který s dready na hlavě zpívají, poznáte, že tito lidé nepraktikují víru o které hovoří. Hlásají spravedlnost a pak vám třeba Sizzla ve své písni opakuje „Pump up the pum-pum, pump up the pum-pum“, do toho vstoupí Capleton jako spravedlivý dread, ale je to jen další falešná morálka. Chci říct, jsi-li učitel, vyučuj. Rozumíš co tím myslím? Řiď se tím co kážeš! Buju Banton se snaží tomu dostát a Luciano si taky nevede špatně. Doufám, že Anthony B vydrží a nepodlehne životu bez morálky, jako se to přihodilo jeho kolegům. Snažíme se poučit lidi o tom co se dnes ve světě děje. V naší poslední generaci, lidech mezi dvanácti ti a třiceti lety, budeš hledat opravdu dlouho než najdeš jednu citlivou bytost. Takže bychom se měli snažit zachránit naši nejmladší generaci, ty kterým je dnes jeden až dvanáct let. Nevím jak to provedeme, ale když to neuděláme ztratíme ji stejně jako jsme ztratili tuhle. Jo. A hudba, hudba je potravou pro mozek, a oni jí používají vesměs negativním velmi negativním způsobem. Protože Snoop Doggy Dogg a jemu podobní jsou jen idolové. Poslechněte si jejich hudbu. Lidé je vidí v televizi a médiích, ale co to je za pohled, když dvěma malým dětem zpěvák z obrazovky vykládá: „I’m banging your mother“ („prcám tvojí mámu“, pozn. př.). To jsou ty nemorálnosti, které tito lidé šíří ve jménu hudby. Zvedá se mi žaludek, když to slyším.“
Když přihlédneme k tomu, jaký vliv má dnes hudba na nás mladé a jak ten celý konzumní boom baštíme i s navyjákem, stojí Maxova slova za zamyšlení. Je přesvědčený, že Ďábel bydlí v Hollywoodu a používá média jako prostředníka. „Prosím rodiče, aby vypnuli tu zatracenou televizi! Myslím, že to je jediná dobrá věc v Afghánistánu, fakt že tam nedovolili televizím nakoupit licence. Je to Ďáblův nástroj.“ Televize ani jamajská rádia sice jeho upřímné pecky pro nahrajou, ale Max si nestěžuje. Se smíchem vypráví, jak si užívá, že není v té nafouklé škatulce raklamních taháků. Raději se drží dál od pozlátka a reklamních taháků. „Nepotřebuji načančat abych dostal svou hudbu k posluchačům. A lidé slyší o čem mluvím a dochází jim, že na tom bude něco pravdy. To mě pomáhá se protlouct. Nepotřebuji MTV a vlastně nepotřebuji ani Universal.“
SPIKNUTÍ BABYLONU
Romeo ví o čem mluví, v druhé půlce 70. Let spolupracoval s britským vydavatelstvím Island Records na dnes již kultovním albu War in a Babylon. „To je ta nejhorší věc jakou jsem v životě udělal! Do dnes bych měl od nich dostávat peníze. Ale oni teď přišli s nějakou falešnou smlouvou, podle které jsem měl podepsat kontrakt jako „autor k najmutí“. Ale já nejsem pitomec. Nikdy bych takovou jednorázovou nájemní smlouvu nepodepsal. Takže jsem si najal právníka a snažím se z nich soudně dostat alespoň něco. Největší ironií je, že teď se o to album stará jedna z největších světových společností Universal, ale nic nechystají, což je smutné. Ale já se tím netrápím, protože mám co dělat a vydělávám. Takže se k nim dostanu velmi brzo.“ Max album nahrával ve studiu Lee Perryho, který tehdy ještě nechlastal a byl svědomitý puntíčkář. Oba prý tehdy při práci ani nevěděli, kde to album vyjde. Jenže po vydání singlu „War in a Babylon“ si materiály poslechl Chris Blackwell z Island Records, který přijel na Jamajku hledat nové talenty. „On měl ale svůj plán,“ vypráví Max. „Chtěl postavit celou reggae „mašinu“ na člověku jménem Bob Marley. Takže co udělal? Přijel na Jamajku a podepsal smlouvu se všemi umělci – Burning Spear, Heptones, the Maytals… Věděl jsem, že je to spiknutí, spiknutí ve kterém šlo o získání smluv s námi všemi a posléze jejich odložení někam na polici. Takže jakákoliv společnost, která přišla podepsat smlouvu s někým jiným než s Marleym neměla s kým, protože my jsme se všichni upsali Islandu. Přesně to potkalo mě. Jiné vydavatelství o mě měli zájem, ale měl jsem smlouvu s Island a ti pro mě nedělali nic. Jen si nás všechny založili do přihrádky. Third World, Toots & The Maytals, Heptones. Každý, kdo by eventuelně mohl konkurovat Marleymu byl přetažen k Islandu. To bylo to spiknutí. Když mi to došlo, vzepřel jsem se. Řekl jsem jim: „Koukněte nejsem nicka, co nestojí ani za trochu času – uklidněte se!“ Vzepřel jsem se. Smlouvu jsem roztrhal a prohlásil jsem, že můžu jít. A oni teď vytáhli nějakou smlouvu s mým podpisem, který nepoznávám. A tvrdí, že jsem jim dal autorská práva ve smlouvě zvané „Writers for hire“ („Autoři k pronajmutí“ – pozn.př.). To je nesmysl!“
https://www.youtube.com/watch?v=xfyb9wkV9Ag
Dnes už se Max pro peníze zbytečně nerozčiluje, ale tehdy jej spolupráce s Island naprosto znechutila. Využil proto v ´76 nabídky na „broadwayský melouch“ v představení jménem Reggae a tak se odstěhoval s rodinou na čas do New Yorku. „Po osmi měsících projekt skončil, a já zjistil, že se na Jamajku nechci vrátit. No a tak jsem zůstal a jen tak se potloukal. Potloukání mi zabralo patnáct let, než jsem se vrátil domů bez rodiny, protože ta se vracet nebude!“ vysvětluje se smíchem Romeo. Tehdy s ním mj. natočil Keith Richards z Rolling Stones album Holding Out My Love to You. Max zároveň točil písničky i pro Wackies, které směřovaly na rostoucí japonský trh, kde reggae milují od Kyota po Tokyo. Romeo tam také objevil kouzlo buddhismu, které má podle něj nejblíž k rastafariánství tím jak se šíří a káže. „Vše je o tobě samotném. My neobracíme oči k nebi, abychom tam nalezli Boha, trůn, nebo nějakou Knihu života. I & I nic takového nevyhlíží a nehledá. Je to výmysl, křesťanský výmysl. Buddhisté tě učí věřit v sebe sama – vše je uvnitř tebe. Musíš se jen ponořit dovnitř a nalézt to. A to je to samé, co říká rastafariánství. Vytvořilo to dvě blízké myšlenky a to mne zajímalo. Buddhistou jsem ale nikdy nebyl.“
V roce 1990 se Romeo vrátil na Jamajku a prvním dílem po návratu byla deska The Cross or The Gun v produkci Tappa Zukie. Pak už se ale objevil britský zvukový kouzelník jménem Jah Shaka z Anglie, který přiletěl na Jamajku s nejasnou představou o spolupráci s tamními zpěváky. Max tou dobou neměl co na práci a tak se pustil do nahrávání, z kterého později vznikly další dvě zásadní alba Our Rights a hlavně má oblíbená Tafari – Captain of My Ship, kterými si v Británii ještě více upevnil svou pozici jednoho z nejčistějších jamajských hlasů. Svým ideálům zůstává Romeo věrný i v 21. století. Na Jamajce staví své nahrávací studiu, které chce věnovat svým čtyřem dětem. Všechny je prý zajímá hudba a tak se je snaží naučit něco o produkci. A taky dál cestuje po světě, aby svou hudbu pomáhal lidem uslyšet, uvidět a ucítit pravdu života, kterou nám zastírají vyleštěné reklamy. Pokud se celý tenhle průmysl neprobudí a namísto „prducentů“, které teď má, nenastoupí opět producenti, kteří budou produkovat nějaké umělce a ne „průjumělce“. Dostane se do pozice, kdy postačí prodat deset nosičů, aby jste měli hit číslo jedna. Nebude to fungovat. Mají pocit, že nyní to „jede“, ale ve skutečnosti to nikam nejede. Celý ten boom je jen ve slovní vulgaritě a vyzdvihování negativ. Negativita, ale fungovat nebude. Hudba je nástroj spravedlnosti a měli by tak být používána. Nejen na Jamajce, americká scéna taky podřimuje díky ohavnostem, které vyjadřuje. Mají za to, že celý svět je podlý a sprostý. Ale jen čtvrtina světa je zkažená. Zbytek jsou normální slušní lidé a oni to jaksi nechápou… Nevím proč lidi jako Stevie Wonder a další prostě zmizeli, sebrali prachy a opustili hudební scénu. Chci říct, že je potřebujeme. Potřebujeme lidi jejich významu, aby pomohli obnovit hudbu. A zatím to přenecháváme gangsterům, ti nic takového nedovedou. Tím nechci říct, že bychom měli „gangstery“ vystrnadit. Jen mne zajímá, kde kam se poděli slušní lidé? Co se děje?
EPILOG
Co víc dodat? Rád bych ještě vzpomněl mé oblíbené akustické album In This Time za doprovodu italské kapely Tribu Acustica z roku 2000. Za pozornost stojí i ve Francii vydaná deska A Little Time for Jah a v neposlední si sežeňte zbrusu nové album Pocomania Songs, které produkoval další průkopník britského dubu Mad Professor, bude se vám líbit. Max Romeo si i přes cenzuru rádií doma na Jamajce našel své posluchače po celém světě, jako jeden z nejlepších karibských zpěváků. Svou energii dnes věnuje hlavně koncertování, ale vedle toho nezapomíná ani na svou rodinu a kořeny, o které pečuje s velkou láskou a pochopením. Možná vám to zní jako klišé, ale až bude středa 27. Února 2008, máte v pražském Lucerna baru jedinečnou příležitost se obohatit jeho prvním a možná taky posledním koncertem.<
* Admirál Kolíbal (2008)
V článku jsou použity citace z rozhovoru Petera I pro www.reggae-vibes.com, který do Češtiny přeložil General Kryshpeen (www.kryshpeen.net)
Vybraná diskografie:
1970 A DREAM (label Pama / produkce: H. Dee, Bunny Lee, Derrick Morgan)
1972 LET THE POWER FALL (Dynamix, Rhino / Bunny Lee)
1973 EVERY MAN OUGHT TO KNOW (Impact / ?)
1974 REVELATION TIME aka OPEN THE IRON GATE (Soundtrack / Lee Perry & spol)
1976 WAR IN A BABYLON aka SIPPLE OUT DEH (Island Records / Lee Perry)
1978 RECONSTRUCTION (Island, Mango / Max Romeo)
1979 I LOVE MY MUSIC (Solid Groove, Shanachie / Wackies)
1980 RONDOS (King Kong / ?)
1980 ONE HORSE RACE (Island in the Sun / Max Romeo & Gladstone Waldron)
1981 HOLDING OUT MY LOVE TO YOU (Tuff Gong, Shanachie, Charmax / Keith Richards & Earl Chin)
1982 I LOVE MY MUSIC
1984 MAX ROMEO MEETS OWEN GRAY AT KING TUBBY’S STUDIO (Culture press / Bunny Lee)
1989 TRANSITION (Rohit / Max Romeo & The Upsetters)
1992 CROSS OR THE GUN (Tappa Zukie / Tappa Zukie)
1992 FARI – CAPTAIN OF MY SHIP (Jah Shaka / Jah Shaka)
1992 FARI SHIP DUB (Jah Shaka / Jah Shaka)
1993 WET DREAM (Crocodisc, Lagoon / Bunny Lee) *
1993 ON THE BEACH (Lagoon / Bunny Lee)
1995 OUR RIGHTS (Jah Shaka / Jah Shaka)
1995 MACCABEE VERSION (Sonic / Max Romeo) *
1998 SELASSIE I FOREVER (Mafia & Fluxy, Jet Star, Charmax / Mafia & Fluxy)
1999 LOVE MESSAGE (Charmax / Max Romeo & friends)
1999 SOMETHING IS WRONG (Orchard / ?)
1999 MAX ROMEO SINGS HITS OF BOB MARLEY (Rhino / Now Team) *
1999 THE MANY MOODS OF MAX ROMEO 1967-1971 (Jamaican Gold) *
2000 PRAY FOR ME -THE BEST OF MAX ROMEO 1967-1973 (Trojan) *
2000 IN THIS TIME (Runn Records, Charmax / Max Romeo & Tribu Acoustica)
2001 COLLISION (Charmax / Max Romeo & Jah Shaka) * reedice + verze
2001 PERILLOUS TIME 1974 – 1999 (Charmax, Mediacom) *
2002 THE COMING OF JAH (Trojan) *
…. další alba ještě doplníme
* kompilace
