Jak se před čtyřiceti lety pařilo na Jamajce

V rukou Lee Perryho se společnost Downbeat Sound System stala nejmocnější svého druhu na Jamajce. Perry ji udržoval na špici neustálým kolotočem diskoték pořádaných pět večerů v týdnu: v pondělí, ve středu a v pátek na venkově, v sobotu a v neděli v blízkosti Kingstonu, přičemž neděle byla byla považována za den D. Coxsone celodenní a celonoční piknik zvaný „Zlaté pobřeží“. Ten den nechal rozmístit své vybavení na pláži Gunboat na poloostrově Palisadoes nebo ještě častěji na vzdálenější pláži v Hellshire Point blízko staré pevnosti Clarence. Obrovské reproduktory poháněné skřípavými přenosnými generátory byly nastaveny směrem k moři, silné kabely ukryla vrstva písku a obří bedny mohly chrlit řízný výběr z aktuálních hitparád. Zatímco davy dováděly, valil se k nim bez komentáře příboj písní jako: „Run Joe“ od Strangera Colea, „Dick Tracy“ a „Dr. Kildare“ od Skatalites, „John and James“ od Maytals a obscénní „Penny Reel-O“ od Erica Morrise…

Když se sešeřilo, převzal roli denního selektora Lee Perry osobně a zahájil večerní šou několika vlastními nahrávkami (Perry byl prvním selektorem, který začal pouštět své vlastní, často velmi oplzlé skladby). Když slunce zapadlo a nad mořem se vyloupl měsíc, začala mládež utrácet své šilinky za lahve piva značky Red Stripe, které se prodávalo ze zaparkovanýchdodávek, zajídat je treskami s chlebem, opékanými na přistavených roštech, zatímco „Scratch“ Perry přehrával svou signální skladbu „The Chicken Scratch“.

Když byli všichni v příjemném rauši, začali se drsňáci pověření odháněním vetřelců a nezvaných chuligánů vytrácet z dohledu s několika „streggaes“ (prostitutkami). S karabinami (někdy nabitými, jindy ne), přehozenými přes nahá ramena, se potáceli do tmy mezi písečné duny.

V centru dění bylo zatím rušno. Na stříbřitém přílivu připlouvali rybáři-Rastamani z osad v Hellshire Hills a Manatee Bay. Rudé, zelené a zlaté znaky na jejich loďkách byly zřetelné i při pouhém světle měsíce. Nějaké dítě by se snad zeptalo, co ty barvy znamenají, zatímco rastové přiráželi ke břehu a za všeobecného jásotu přinášeli malé sáčky s ganjou. A nějaký scvrklý strašák s šedivými dready by jistě zahřměl: „Rudá je barva krve, kterou musí trpitel prolívat už od dob otrokářů! Zlatá, to je bohatství ukradené trpiteli, když byl zbořen palác Šalamounův! A zelená – to je požehnaná africká země, která čeká na návrat černého muže!“

Po několika přehrávkách „Coxsonova skoku“ doprovázeného bláznivým žvatláním, uvedl Coxsone osobně hlavní desky tohoto večerního „nohyškubu“ (tancování). Většinou šlo o půl tuctu RnB singlů ze zahraničí a nejnovější předpremiérové nahrávky Skatalites (pokud se „nohyškub“ konal na pláži Gunboat, bylo často možné slyšet Skatalites při živém vystoupení na terase plážového klubu Bournemouth na druhé straně kingstonského zálivu), Clarendonians, Derricka Morgana, Clancy Ecclse, Heptones a Wailers.

(z knihy Timothy Whita „Oheň v dlaních“, str.170-171 opsal – doslova a dopísmene: Django)