The Chancers chystají velký koncert tuto sobotu na Střeláku k oslavám 20. výročí. Vypadá to bombasticky, zároveň mně ale vyrazilo dech, že je to prý poslední koncert. Co se stalo? Chcete v nejlepším přestat?
Už když jsme z kraje roku začali plánovat Rude Boy Paradise, poměrně rychle nám došlo nám, že je to vlastně ideální možnost udělat za těmi dvaceti lety tečku. Před dvěma lety jsme jsme zažili velký otřes, kdy nás opustil Simon, který se ze zdravotních důvodů musel vrátit do Británie. Teď budu mluvit za sebe, myslím, že se nám od té doby sice s Marcem za mikrofonem podařilo na tradici The Chancers navázat, o čemž ostatně svědčí ohlas na nové písničky i koncerty, které jsme odehráli. Ale ta kapela se tolik proměnila, že s těmi Chancers před dvaceti lety už má opravdu málo společného. Když pak Marco přišel s tím, že by rád ubral na koncertování a soustředil se na svoji sólovku a Simon potvrdil, že dorazí na jediný koncert do Prahy, bylo jasné, že tohle je ten pravý okamžik to celé uzavřít. Navíc se přidal zpěvák Stephen, který za mikrofonem nestál jedenáct let. Z hudební scény ale nezmizíme. Jak jsem říkal, Marco bude dávat dohromady sólovou desku a část kapely chystá nový projekt. Rozhodně chceme taky pokračovat v tom, co nás za poslední rok a půl hodně bavilo a hudebně posunulo. A to je backování muzikantů jako Roy Ellis, Rhoda Dakar nebo legendárních The Heptones.
Máte pocit, že žánry ska a reggae jsou tu už pasé, a nebo v tom jsou spíš osobní a časové důvody?
Člověk, který s tou hudbou opravdu intenzivně strávil dvacet let, projel s ní kus světa a nikdy ji nebral jen jako módní trend, opravdu nemůže říct, že by ska bylo pasé. Určitě už tu ale není tak trendy jako bylo na začátku nultých let. A to platí i pro Německo a další země. To ale neznamená, že se v nějaké nové vlně za pár let nemůže vrátit. Vždyť reggae obecně je hudba, která je neustále přítomna v muzice všech vrstev od toho nejpřímočařejšího popu, jaký hraje Rihanna, až po punkovou scénu, kde jeho odkaz udržuje třeba Tim Armstrong. V Americe jsou teď totálně hip The Interrupters, kteří hrají u Jimmyho Fallona a mají sílu nastartovat zájem o ska pro další generace. V Británii to hodně vtipně dělají zase Death of Guitar Pop. Je pravda, že široká sorta lidí nad ska a reggae od jisté chvíle začala ohrnovat nos, ale to je hlavně neznalostí žánru a jeho kořenů. Zkrátka si pod tou muzikou představují tu nešťastnou českou maturitní variaci na žánr typu Tleskač. My končíme, protože chceme zkusit dělat věci trochu jinak.
Předpokládal jsem, že to bude spíš to druhé. Navíc nehrajete jen ska, ale i dost experimentujete, což na místní scéně možná může pomoc? Na předposlední desce proběhla i spolupráce s DJ Trafikem nebo Ecsonem Waldesem, jak vás tyhle spolupráce bavily?
Vždycky jsme o sobě říkali, že jsme 2 tone kapela a 2 tone je na experimentování a propojování žánrů postavený. Je paradoxní, že poslední rok se naopak stále víc přibližujeme čistší formě reggae a ska, ale vždycky jsme naše písničky psali tak, abychom nebyli revival něčeho, co vzniklo před několika desítkami let. Ten žánr chceme tvořit tady a teď a pokud možno aktuálně. Právě proto jsme na desce Age of Rudeness točili s Trafikem. Dodnes mě vlastně mrzí, že se nám track 24 Into Karlin nepovedlo přehrát doopravdy naživo. A co se týče Ecsona, ono se to málo ví, ale my už spolu děláme opravdu dlouho. Ještě než měl vlastní studio jsme spolu točili náš singl Away From The Flock, zvukově se podepsal i na našich posledních singlech Fight Dem Back a Sleepless. Vážíme si ho hlavně jako zvukového mistra, který pracuje leckdy nekonvenčně, ale hlavně tak, že z výsledku je slyšet, že vznikl v tomhle tisíciletí. Prostě se nám líbí, jak umí ten zvuk natlačit.
Uvažujete už o dalším hudebním vývoji v podobě nějakého nového projektu?
Jak už jsme psal, určitě ano. Marco bude chystat sólovou desku, se kterou mu budeme pomáhat. A brzy představíme nový projekt. Plus chceme pokračovat i jako backing kapela. Už to ale nebudou The Chancers.
Jste na domácí scéně od roku 1998, za tu dobu jsme všichni zažili hodně změn, co si vybavíš ty osobně při pohledu na ty dvě dekády zpátky?
Myslím, že to dost dobře vystihuje náš nový klip ke skladbě Sleepless, který natočil a sestříhal náš basák Martin. Byli jsme často dost vyhrocená a intenzivní kapela, na které mě osobně vždycky bavil její punkový spirit. Školení muzikanti, kteří s námi občas zaskakovali, často vůbec nechápali, co, jak a proč hrajeme. Naše akordový postupy jim nedávaly smysl. Ale když si s náma po koncertě lezli dolů z pódia, říkali, že vůbec nechápou jak a proč, ale že něco tak intenzivního ještě nezažili. Neříkám, že se to týkalo všech koncertů, to určitě ne. Ale tuhle divnou a strhující chemii, tu si s ohledem na The Chancers vybavím asi vždycky. A taky tu nezdolnost a houževnatost táhnou věci dál, i když se všechno sere. Ta byla pro tuhle partu naprosto typická.
Jako jedna z mála českých kapel jste i dost intenzivně projezdili Evropu. Jaké tam bylo přijetí pro českou kapelu a jak vidíte v zahraničí všeobecně podporu pro tuto scénu? Stává se zase více undergroundem a nebo v ní stále hoří zapálení pro věc?
To přijetí bylo obecně hodně vřelé. Ska scéna je pořád poměrně malá a postavená spíš na osobních kontaktech než na nějakém networkingu, talentových soutěžích a národních kulturních programech. V posledních letech dost sleduji tendenci českou hudbu někam exportovat a podporovat jí. Pořád na to někdo shání granty a dotace a hraje nějaké showcase festivaly před někým důležitým. No, my jsme si prostě vždycky našli podobně naladěné lidi, kteří mají rádi stejnou muziku, napsali si, navzájem uspořádali koncerty, natáhli lidi, poslali track na chystanou mezinárodní kompilaci. A bez velkých marketingových a byznysových plánů se prostě organicky stali součástí evropské ska scény. Bez zapálení pro věc se podle mého smysluplně nedá dělat vůbec nic.
Rok zpátky jste vydali výbornou předělávku songu od LKJ jménem Fight Dem Back, kterou jste trefně poslali našim politikům tam nahoře. S jakými reakcemi jste se tehdy setkali?
Když vidím tu vyhrocenou atmosféru ve společnosti, kde se náckové a rasisti zase snaží nabrat na síle, dokážu si představit všechno možné. Dá se říct, že na naše poměry ta písnička opravdu zarezonovala. Myslím, že i z klipu je vidět, že se s její myšlenkou hodně lidí ztotožnilo – pořád platí, že náckům je potřeba se nahlas postavit. To mi udělalo radost. A Tomio Okamura nás zabanoval. To mi taky udělalo radost.
Letos jste v létě absolvovali pár koncertů s jamajskými Heptones. Prozraď nám, jaký to pro vás bylo? Možná vůbec poprvé jste dělali backing band pro jiné zpěváky nebo už máte i jiné zkušenosti?
Jako backing kapela jsme hráli už loni o prázdninách s Rhodou Dakar a potom o vánocích jsme odjeli turné s Mr. Symaripem. Nabídka na hraní s Heptones přišla v hodně vyhroceném období, kdy jsme letos na prázdninovou sezónu chystali nový setlist s Rhodou Dakar a neměli vůbec čas na zkoušení. Nakonec jsme si ale řekli, že takovéhle věci se neodmítají a za jediný týden jsme to ve zkušebně nadřeli. Krom originálních nahrávek z Youtube a tónin, které k nim vůbec neseděly, jsme přitom neměli vůbec nic. Ze zkušeností, které jsme zatím měli s jinými umělci, jsme byli zvyklí, že spousta věcí se dá zjednodušit a upravit. Ale Heptones nás vyvedli z omylu, protože vyžadovali, abychom všechno hráli navlas stejně jako z nahrávky. Myslím, že náš basák Martin se dodneška budí s hrůzou v očích s vidinou, jak nad ním stojí Robert z Heptones a – pum – pum pum – zpívá mu, jak přesně je ta basová linka. Až když jsme společně stáli na pódiu, došlo nám, jaký to celé mělo smysl. The Heptones jsou v tomhle ohledu perfekcionisti a opravdu nás vyškolili. Odměnou za to byly dva skvělé koncerty, jeden na Mighty Sounds a druhý v Mnichově. Na konci toho druhého dokonce lidi v publiku při skladbě Walk Away from Love plakali dojetím. Tři dvoumetrový rastové, neuvěřitelný. Nic takovýho jsem do té doby nezažil. Heptones nám pak děkovali, za úžasný koncert. A my zase jim. A jak na začátku působili jako bručouni, úplně se proměnili. Nedávno jsme hráli v Jablonci a najednou telefon, volá Robert naší saxofonistce Dádě, jak se má, že tak sedí doma na Jamajce a přemýšlí, kdy si spolu zase zahrajeme. Tak doufám, že to klapne, až zase pojedou kolem.
Mr. Symarip a Rhoda Dakar s vámi vystoupí i na Střeláku, jak se vám s nimi spolupracuje?
Roy i Rhoda za sebou mají velkou hudební historii a je to pro nás ohromná čest, že můžeme hrát jejich písničky. A ještě větší, že jsme si sedli i lidsky. Roy je chodící studnice historek, a moc dobře ví, že každá show závisí především na něm. Po koncertě si rád pokecá a pobaví se. Když jsem se mu omlouval, že jsem zmrvil v jedné písničce sólo, smál se tomu a říkal svoje oblíbené heslo: Every mistake can be a beefstake. Myslím, že to skvěle vystihuje jeho přístup. Málokdo ví, pod jakými všemi písničkami je podepsaný a co má za sebou. A přitom to ani náhodou není nějaká nafrněná hvězda. Jako kapelu nás pořád udržuje ve střehu, protože rád mění strukturu písniček přímo na pódiu. To je velká legrace hlavně pro bubeníka. A Rhoda je skutečná a velmi pozorná dáma, která se o všechno zajímá. A taky se nenechá nic líbit, klasická rude girl. Zároveň nám dává velký prostor, abychom mohli její písničky pojmout trochu po svém. Baví jí to. Pořád nemůžu uvěřit, že zrovna nás, The Chancers, kapelu, která měla dlouho pověst, že neumí hrát, opakovaně zvou na společné koncerty!
Nerozmyslíte si ještě ten konec?
Nikdy neříkej nikdy. Ale s koncem to myslíme vážně. Teď si nedovedu představit, co by se muselo stát, abychom si to rozmysleli.
Honzo díky za rozhovor a přejeme celé kapele hodně zdaru a parádní sobotní oslavu!
* Lukáš Kolíbal
