O projektu Inna De Yard jsem poprvé slyšel někdy před patnácti lety, kdy francouzský label Makasound vydal první album v sérii pojmenované Earl Chinna Smith & Idrens Inna De Yard. Ta deska působila jako zjevení, v kontrastu s vymazlenou studiovou produkcí se jednalo o prostou záležitost, která byla nahrána doslova na dvorku u Earla Smithe během jednoho letního odpoledne. Syrový akustický sound, občas zachycené technické nedostatky, nepovedené začátky, smích interpretů… A k tomu dvd se záznamem celé session. Postupně v této sérii nahráli sólové desky ještě Kiddus I, Linval Thompson, Ras Michael Jr., The Viceroys, Cedric Myton a The Mighty Diamonds. Label Makasound od té doby odnesly nemilosrdné vichry hudebního businessu do zapomnění, na jeho troskách ovšem Romain Germa a Nicolas Maslowski postavili novou značku výstižně pojmenovanou Chapter Two Records a oprášili i sérii Inna De Yard, tentokrát ovšem orientovanou spíše kompilačně na výběry zasloužilých veteránů reggae a pár mladších interpretů. I hudebně se celý projekt posunul, zvuk je sice nadále akustický bez elektronických nástrojů, ale už nahrávaný v klasickém studiovém prostředí a výsledek je celkově sofistikovanější. Pamětníkům to celé asi nejvíce připomene sérii MTV Unplugged. Inna De Yard není klasická skupina, ale jakési volné spojení starých kamarádů, kteří milují hudbu a kteří mají světu co říct. Angličtina má pro to krásný výraz „elders“ (to slovo se používá při překladech Nového zákona, kde označovalo zvlášť respektované členy rané křesťanské církve – do češtiny to lze přeložit jako „starší“).
Čas od času se tenhle v dobrém slova smyslu cirkus vypraví do světa a uspořádá pár koncertů. Line up se mění, jak má kdo zrovna čas a chuť, přidá se pár mladších hlasů (občas z řad potomstva interpretů), ale základní myšlenka zůstává stejná. I letos se Inna De Yard vydal na cestu, tentokrát s motivací představit novou desku (mimochodem výbornou) a dokumentární film Inna De Yard, který bude mít premiéru za pár týdnů. No a jelikož celý ansámbl si jako jednu ze zastávek svého miniturné vybral i Berlín, tedy destinaci v zásadě snadno dostupnou i pro fanouška téhle hudby z české kotliny, bylo velkou chybou nevyměnit na pár dní metropoli na Vltavě za metropoli na Sprévě. Původní zprávy hovořily o tom, že se na pódiu představí Cedric Myton, Ken Boothe, Winston McAnuff, Var a Derajah (jmenované sliboval i lístek). Nicméně realita na místě byla ještě lepší, neboť navíc přinesla bonus v podobě Horace Andyho a Kiddus I. Pro neznalé bych to přirovnal k situaci, kdy se 25. prosince probudíte s pocitem, že Ježíšek byl mimořádně štědrý, jen abyste zjistili, že v noci se ještě protáhnul komínem Santa a řádně vám nacpal fusekli.
Koncert se konal v klubu Festsaal ve slavné čtvrti Kreuzberg. Šlo o moji první návštěvu tohohle místa a hned jsem si jej oblíbil. Příjemná zahrádka se stánky, pod bambusovým přístřeškem sound systém hrající seriózní Studio One selekci. Hlavní sál v industriální hale s kapacitou tak akorát na reggae koncert. U vstupu do sálu jsem se srazil se skvělou švédskou zpěvačkou Jaqee, která si také nemohla tenhle zážitek nechat ujít. Slibný začátek! Chvilku před devátou se na pódiu objevilo pár prvních postav, včetně Cedrica Mytona a Kidduse. Starší se usadili k perkusím, na rozehřátí se ale mikrofonu chopil Kush McAnuff (který v programu nahradil Derajah) a spustil Black To I Roots. A pak první dávka pořádného aplausu, to když se ze stoličky zvedl Cedric se svým poselstvím k mladým „hey youthman, don´t let dem také your rights from you“. Cedricovo manické falsetto vystřídal Kiddus I se svým silným barytonem. Kiddus I je z hlediska reggae tak trochu mýtická postava. Skoro všichni jej znají kvůli filmu Rockers, ale kromě Graduation In Zion by asi nedokázali jmenovat jiný jeho song. Ostatně od dob Rockers o něm nikdo neslyšel skoro po třicet let, než se díky Inna De Yard odstartovala druhá fáze jeho kariéry. Ještě jsem ho neviděl na stagi, udělal na mě nicméně velký dojem. Když spustil pecku Survive z prezentovaného alba, člověk by mu nehádal sedm a půl křížku na krku, hlas má pořád hodně dobrý (po sluchu bych tipoval tak padesátníka). Kiddus I vskutku není showman, to se k té jeho image velmi spirituálního rastamana ani nehodí, ale chlapík, který ho za mikrofonem vystřídal, Winston McAnuff, to rozpálil opravdu solidně. Ačkoli bych si vzhledem k zakulacenému břichu na jeho místě asi odpustil těsnou košili se zlatými flitry😊 Winston je známý jako skvělý autor, takže když nedorazil Derajah, vlastně to vůbec nevadilo, protože právě Winston napsal jeho nejlepší pecku Stone o kameni, který stavitel zavrhnul, který se přesto stal kamenem úhelným. Proč by si ji tedy nezazpíval?
Crowd už byl řádně rozehřátý, takže když nastoupila asi hlavní hvězda večera Ken Boothe, vážně hrozilo, že sál spadne. Úvodní tóny ze skladby Nino Roty známé jako motiv k filmu Kmotr, tedy masivní hit Speak Softly, Love. A zatímco ostatní se střídali po jednom kousku, Ken Boothe je Ken Boothe, takže si hned střihnul i Artibellu. Pak se vrátil na podium Winston s dalším songem, jenž napsal, ale který je známější v podání někoho jiného (konkrétně Earla 16 a Dennise Browna). Modří již vědí, řeč je o Malcolmu X. A zatímco McAnuff skotačil na stagi, kdosi v červeném rukávu si jej filmoval na mobil zpoza podia. Záhy se ukázalo, že ruka v červeném rukávu má slavného vlastníka, pana Horace Andyho. „Sleepy“ se vzápětí sám ocitl za mikrofonem a s ním klasický hit Ain´t No Sunshine. Poté zase na chvíli vstoupil do záře reflektorů Kiddus I s Jah Power, Jah Glory a nakonec došla řada i na nejmladšího ze zúčastněných, tedy Kevora Williamse aka Var. Var je pro mě záhadou. Ten kluk je nesmírně talentovaný, má výborný hlas, skvělé texty… Podle všech myslitelných kritérií by měl být někde na úrovni Chronixxe. Jeho videa by také měly mít několik desítek milionů přehrátí, jenže stěží atakují hranici desítek tisíc. V Berlíně dokázal, že nedostatkem charizmatu to opravdu není, jeho pecka Live Good mi doteď rezonuje v hlavě…
Pak se ještě na pódiu vystřídal Cedric s Kiddusem a Winston. Když Horace Andy spustil Skylarking, bylo jasné, že se pomalu blížíme do finále, protože takovéhle pecky se hrají na závěr. Do stupňovaného nadšení vstoupil Ken Boothe s Everything I Own a Festsaal se rozezvučel do mohutného sing-alongu. Takový playlist nemohl končit jinak, než že se od perkusí zvedl Cedric Myton a spustil o třech apoštolech, kteří přišli na pobřeží nasytit hladovějící děti (a taky o Quaja Pegovi, který prodává ten nejlepší materiál v přístavu). Takový hukot, jako když si obecenstvo žádalo nášup, jsem ještě nezažil! Master of ceremony ani moc nenapínal a hudebníci se vrátili na stage. Tentokrát se mikrofonu chopil Var s krátkou improvizací a poté přišel ten nejemociálnější moment celého večera. Var začal zpívat song Be Careful, jehož autorem byl Matthew McAnuff (syn Winstona a bratr Kushe), zavražděný před sedmi lety na Jamajce. Var jej společně s Winstonem nazpívali na posledním Inna De Yard albu jako duet. Winston přišel na pódium, pohnutím neschopný pohybu s pohledem upřeným nahoru. Nevím, kdo znal smutné pozadí téhle písničky, ale hmatatelné dojetí muselo zapůsobit na každého.
Následně si ještě Ken Boothe střihnul Let The Teardrops Fall a pak pozval všechny zúčastněné interprety a společně zapěli žalm 137, tedy Rivers Of Babylon. Na úplný závěr si pak ještě celý Festsaal zazpíval One Love, One Heart a jak jinak ten song nesnáším, na ukončení tohohle megazážitku seděl jak zadnička na hrnec. Vracel jsem se nočním Kreuzbergem, trochu mrholilo a v hlavě jsem si zpracovával, čeho jsem byl právě svědkem. Většině těch interpretů je přes sedmdesát a není žádným přeháněním je označit za legendy svého žánru. Každý je jiný, každý je svůj. Ken Boothe je distingovaný postarší gentleman, Kiddus I vážný a seriózní, Cedric Myton je ohromný showman, Horace Andy tak trochu puberťák a Winston McAnuff prdlouš. Spojuje je ale láska k hudbě a celý projekt Inna De Yard je tou láskou prodchnutý. Žádná touha po penězích, žádná faleš, žádné ego, ale čirá radost z hudby, z reakcí publika, z přítomnosti starých kamarádů. A jak si tak nad tím přemýšlím, sedám do u-bahnu a se mnou dva pouliční hudebníci. Chvilku je poslouchám, protože je mi to povědomé. Jah jah give us life to live, so let us live… Waling Souls! A věřte mi, když se vracíte nočním Berlínem z koncertu Inna De Yard a dumáte o životě, tohle je ten nejlepší soundtrack…
…to be continued
* Ferro
