In Memoriam: John Holt (1947 – 2014)
Nedávná smrt Johna Holta připravila svět reggae a příbuzných rytmů o jednoho z největších ambasadorů žánru. Ukončila přes pět desetiletí trvající kariéru, která byla svědkem překotného vývoje ostrovního nahrávacího průmyslu od jeho prapočátků v kopírování amerických vzorů po výsostně svébytné formy s unikátním kulturním přesahem. John Holt si během všech těchto změn zachovával tvář profíka a hlas anděla. Pojďme si představit příběh jamajského Barryho Whitea, jak se mu přezdívalo, trochu blíž. Winston „John“ Holt se narodil a vyrůstal v Kingstonu ve čtvrti Greenwich Farm. Jako adolescent se začal zajímat o hudbu všech žánrových odstínů, ale i když měl přirozený talent, ostych mu zabraňoval zpívat před lidmi. Bázeň mu neumožňovala se hudebně projevovat ani ve škole. Jak po letech vzpomínal v interview: Škola mě nebavila… Dával jsem přednost zpívání. Ale navzdory tomu jsem nikdy nechodil na hodiny zpěvu, protože jsem se bál. Ve skutečnosti mě ke zpěvu přinutili kamarádi, protože já sám neměl nervy to zkusit.
V té době, na přelomu padesátých a šedesátých let, byla nejpřímější cestou ke slávě účast na nejrůznějších talentových soutěžích. Těch se po celém Kingstonu a okolí konala celá řada. Nejprestižnější byla bezesporu Vere John´s Opportunity Hour. Vere John byl jamajský herec, bavič a rozhlasový moderátor. Se svou pravidelnou týdenní show zprvu obrážel kingstonské divadelní a společenské sály, později se jeho program rozšířil i do rádia. Právě u něj si své první ostruhy vysloužila celá řada foundation artist. Pro mladého Holta bylo vystupování na těchto soutěžích skutečnou výzvou. Překonal svůj stud a předstoupil před diváky s interpretací songů svého idolu Jimmyho Clantona. Jimmy Clanton patřil v padesátých letech k nejoblíbenějším americkým zpěvákům se specializací na romantické balady, a když si dnes poslechnete jeho hity jako Just a Dream, jasně tam slyšíte Holtův inspirační pramen.
Johnovi se ve Vere John´s Opportunity Hour dosti dařilo a zanedlouho si získal pověst obávaného protivníka, kterého se ostatní mladí uchazeči slávy obávali. Jak Holt později v legraci vzpomínal: “… Jimmy Cliffovi jsem pravidelně nařezal… Když věděl, že ten večer zpívám, radši se ani neukázal.“
John Holt si během dvou let připsal rekordních 28 vítězství ve Vere John´s Opportunity Hour a nespočet vavřínů v dalších soutěžích, tudíž nepřekvapilo, že si jej po jednom zvláště podařeném večeru všimnuly nejen oba hlavní ostrovní deníky The Gleaner a The Star, ale hlavně producent Leslie Kong a nabídl mu spolupráci. Kong, pro svůj původ zvaný Chinaman, představoval prototyp jamajského hudebního producenta. Původně majitel klubu a obchodu s alkoholem pojal financování nahrávek mladých talentovaných umělců jako vítaný vedlejšák a mimoděk odstartoval kariéru Boba Marleyho, Jimmyho Cliffa či Toots & The Maytals. U Johna Holta to byl podobný příběh. Ve studiu Federals si za doprovodu bandu zvaného The Vagabonds střihl pár originálních kompozicí. Hned napoprvé se session vtělená do černých vinylových disků proměnila ve velký úspěch a pecky Forever I´ll Stay společně s I Cried a Tear se náramně dobře prodávaly.
Dělo se tak k velké potěše Leslieho Konga, který inkasoval veškeré zisky, zatímco Holt lidově řečeno ostrouhal mrkvičku. Rozladěný zpěvák zkusil štěstí u dalšího ´Chinamana´ Randy China a dohromady s Altonem Ellisem si střihl dva úspěšné duety Mouth a Massie Liza a Rum Bumper. Jenže příběh se opakoval. Zatímco producent shrábl zajímavou hromádku za úspěšný prodej singlů, Holta odměnil tak maximálně dobrý pocit. Žádný div, že to zkusil o dům dál a rovnou v samotném srdci tehdejšího jamajského hudebního průmyslu, na Brentford Road ve Studio One Coxsonne Dodda. Jenže se psal rok 1963 a u Dodda zářil Owen Gray či Jackie Edwards a to byla pro mladíka jako Holt přeci jen jiná liga. Než se marně snažit prosadit, dal si Holt raději roční pauzu.
Po přestávce v kariéře již Holt nepokračoval jako sólový umělec, ale přidal se k formaci, která si říkala The Binders. Takových skupin pobíhalo po Jamajce až běda, ale málokterá se mohla pyšnit koncentrací uměleckého talentu, jako tato. Vedle Holta zde působil ještě Howard Barrett a hlavně dva borci, kteří si řekli své i později jako sólisti – Tyrone Evans a Bob Andy. Z The Binders se záhy stali The Paragons a skupina si získávala ostruhy vystupováním v turistických rezortech v americkém stylu. Ale ve vzduchu vysely další změny. Bob Andy opustil skupinu a vydal se na velmi úspěšnou samostatnou dráhu. Ale hlavně se změnila nálada v jamajských dancehallech. Rozpustilé ska nabíralo stále více vážných tónů a když se k tomu přidalo abnormálně horké léto 1966, kdy tanečníci umdlévali při tanci na ska, zrodil se nový, rafinovaný styl – rocksteady. A jestliže platilo, že otcem zakladatelem a nejúspěšnějším producentem ska byl Clement Coxsone Dodd, éře rocksteady kraloval jeho arcirival Arthur Duke Reid. Duke Reid byl drsný chlapík, bývalý policista, který si na Bond Street otevřel obchod s alkoholem a hudební klub. A v patře nad prodejnou pak hudební studio Treasure Isle. Reid nosil při sobě vždy minimálně dvě pistole, ale v dřevem obleženém studiu panovala mnohem jemnější atmosféra. Právě v Treasure Isle se zrodilo to nejdelikátnější rocksteady, spojující jamajskou nespoutanost a americkou soulovou rafinovanost. Nový styl byl pomalejší, s větším důrazem na basovou linku a melodické postupy a pěvecký talent zde nabyl oproti jeho předchůdci větší důležitosti. A to byla voda na Holtův mlýn. Jako hlavní autor a zpěvák The Paragons si hned během první session u Reida střihl Happy Go Lucky Girl, která se stala okamžitě top-a-di-top hitem. A nezůstalo jen u této pecky, následoval hotový příval fedrující čelo jamajských hitparád s vály jako On the Beach, Only a Smile, Wear You To the Ball, My Best Girl, Silver Bird a Holtova komerčně nejúspěšnější kompozice The Tide Is High (ano, to je ten song, který v osmdesátkách coverola Blondie a pak ještě Atomic Kitten).
Jenže jak bylo na Jamajce zvykem, vzdor úspěchu se Paragons nedostalo pořádného finančního ocenění. Paragons se to snažili řešit založením vlastního labelu. Ale i když dva singly nabili excelentním materiálem (ze čtyř stran se hned tři staly absolutní klasikou – Memories By the Score, Man Next Door a Left With a Broken Heart), projekt finančně zkrachoval. Krátký návrat do Studio One sice přinesl tutovku My Satisfaction, ale Paragons nadále hledali bezpečný přístav. Zkusili to ještě u Lloyda Daleyho (výsledkem byla nezvykle conscious pecka Equality & Equality), ale pro tuhle inkarnaci Paragons to byla labutí píseň. Když se ostatní členové rozutekli po světě, nezbylo Holtovi než oprášit sólovou kariéru.
Psal se konec šedesátek a krátká vláda rocksteady byla u konce. Kočár hudební evoluce popojel zas o kousek dál a zrodilo se reggae. Holt příchod nového stylu oslavil jak se patří na hitmakera songy Tonight a duetem s Joyou Landis I´ll Be Lonely. A dech mu nedocházel. Prakticky kam přišel, tam vykouzlil magický materiál. Producenti jako Bunny Lee (Stick By Me), Strange Things (Phill Pratts) nebo Duke Reid (Ali Baba) si mohli mnout ruce. Ale to nejlepší si nechával asi pro Coxsone Dodda. Pro Studio One natočil dost materiálu, že to Doddovi dalo na dvě desky – Greatests Hits a Love I Can Feel. Obě jsou skvělé, opravdové klasiky obsahující definitivní interpretace nové i předělané tvorby.
Holtova úspěchu si samozřejmě všimnuli i v jamajské diaspoře ve Velké Británii a Holt se několikrát vypravil do Albionu na koncertní turné. Zazpíval si i ve Wembley během Wembley Reggae Festivalu a v Británii usazený producent Tony Ashfield větřil další příležitosti. Ve spolupráci s Holtem a s Bunnym Lee se zrodil nový styl. Publikum v Anglii si žádalo jiného zacházení než odchovanci kingstonských dancehallů. Pro typicky britské blues parties bylo potřeba reggae poněkud předefinovat a zjemnit. Většinou to probíhalo tak, že Holt nahrál na Jamajce hrubou verzi a pak pásky odeslal Ashfieldovi do Anglie, kde je doplnili o smyčcové party či flétnu. Dalo by se tomu říkat pop reggae či snad lover´s rock anebo třeba britské reggae. Každopádně pro obecenstvo na Jamajce to bylo neposlouchatelné až pobuřující, zatímco britské auditorium si žádalo stále více. Recept na úspěch byl nalezen a trh brzy zásobily dlouhohrající nosiče jako The Further You Look či Dusty Roads. Nebýt bolestivé složitosti distribuce reggae nahrávek, další dlouhohrající nahrávka 1000 Volts of Holt by se pak úspěšně popasovala s čímkoli, co tehdy britský hudební průmysl nabízel. Ale takto zůstala „jen“ Holtovou nejprodávanější.
Koncem roku dal Holt 1974 vyšlo poslední album s Tony Ashfieldem nazvané 2000 Volts of Holt. Za svým předchůdcem nezůstalo v kvalitě ani popularitě příliš opodál.
Vedle spolupráce s Ashfieldem Holt v té době nahrával i na domovském ostrově s místními producenty. Takto se zrodilo mé asi nejpopulárnější album Time Is The Master. Holt na něm spolupracoval S Harry Moodiem a společně nabídnuli posluchačům deset totálních srdcerváčů včele s překopávkou Looking Back (původně Brook Benton) či Stick By Me.
Pokud jste na Jamajce druhé poloviny něco znamenali, dost pravděpodobně s vámi chtěl spolupracovat Bunny Lee. Pro Holta to byl jeho hlavní producent na několik dalších let. Bunny Lee si nelámal hlavu originalitou a novým materiálem, takže Holtův příspěvek často sestával z předělávek songů, které předtím nahrál pro někoho jiného (primárně Studio One). Ale na Jamajce tohle nikdy moc nevadilo a naopak se oceňovala schopnost vdechnout starým peckám nový život. Koneckonců většinou se jednalo o songy staré pěkných pár let a styl a nálada dancehallů se zase o něco posunula. Příkazem dne se stal radikalizovanější přístup vedoucí k tanci zvanému Stepper, po kterém chytnul název celý podstyl reggae. Fanoušci se sice nikdy neshodnou, co přesně ten Stepper je, ale zaručeně dojdou k závěru, že jejich nejlepším zdrojem bylo studio Channel One na Maxfield Avenue. Aby se to dobře rýmovalo, nahrál pro ně Holt jednu ze svých nejznámějších hitovek Up Park Camp, ve kterém varuje ty, kteří by snad chtěli sklouznout na dráhu zločinu sugestivním textem:
When I used to go to school
You know they told me the golden rule
They say Son you better know yourself
Because in time to come it´s gonna to be dread
And mi gonna a Up Park Camp
Mi never want to go a Up Park Camp
Why didn´t I také their advice?
If I did I would be living ina style
Good knows I wasn´t born to grow wild
Holt dal nakonec dohromady stejnojmenné LP, z větší části tvořené předělávkami svých starých hitovek. Vedle obvyklých milostných vyznání přidal i dvě conscious sdělení v Stay At Home a hlavně výstraze všem chuligánům Change Your Style. Ostatně když už jsme u Holtovy uvědomělé tvorby, v tomto období se dal na chvilku dohromady se zbytkem The Paragons a nazpívali pořádně nadupanou Let the Wicked Run Away, rozhodně jedno z Holtových nejvíc ´roots´ čísel…
Když se přelila hranice dekády do osmdesátých let, vrhnul se Holt do spolupráce s tehdy nejuznávanějším labelem Volcano a jeho producentem Junjo Lawesem. Výsledkem byly typicky hutné pomalé riddimy a Holtova ganja hymna Police in Helicopter. Zpěvákovu popularitu pak podpořily i další rozpustilé hitovky jako Fat She Fat, Sweetie Come a Brush, ale i velmi vážné songy jako Chanting nebo Blood, Sweat and Tears či Ghetto Queen. Plodné období pak zakončil duet Wildfire s Dennisem Brownem. Když se sejdou takoví sekáči, výsledkem musí být super zamilovaný ploužák.
Od druhé poloviny osmdesátých let se Holt soustředil více na koncertování a s novými nahrávkami šetřil. Ostatně po dvaceti letech v jamajském nahrávacím průmyslu a s pořádně nabytou tornou klasických hitů si to mohl dovolit jako málokdo.
Jedno speciální vystoupení se stalo svým způsobem legendární. V roce 2001 jej na pódiu londýnského Apollo Theatre doprovázel nejen Lloyd Parks & We The People Band, ale i Královský filharmonický orchestr. Holt si pozval speciálního předskokana Freddie McGregora (kdo si to může dovolit) a pak opanoval večer oblečený do smokingu! Podívejte se hned o řádek níže na 90min záznam, protože toto spojení opravdu stálo za to.
Loni v červnu Holtovi diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Navzdory nemoci Holt pokračoval v turné. 16.srpna zkolaboval během vystoupení na One Love Festivalu ve Velké Británii. Z nemocnice se již nedostal domů a po dvou měsících skonal v londýnské nemocnici.
Ačkoli jeho duše doplnila řady nebeského bandu tam kdesi na hoře Sionské, jeho hudba tu zůstává s námi. Užít si ji můžete na nespočetně kompilacích, zkuste třeba ty od Trojanu Looking Back nebo The Tide Is High:Anthology.. Určitě si nenechte ujít jeho tvorbu s Paragons, alba pro Studio One a elpíčko Up Park Camp. No a pokud máte rádi ganju, tak je jasnou volbou deska Police in Helicopter.
Co říct na závěr? Jak zhodnotit tak dlouhou, úspěšnou a mnohostrannou kariéru? Dejme prostor samotnému Johnovi: „ V reggae je prostor pro všechny druhy songů – protestní vály, pecky z ghetta, roots songy i písničky o lásce.“
* Ferro
