Glenroy Anthony Michael Archangelo Smith se narodil 1. května 1945 v Kingstonu a vyrůstal střídavě v May Pen a St. Ann. Táta hrál na kytaru a jednoho dne ji nechal doma a odešel do práce. Malý Ernie se k ní prý nenápadně přiblížil… „Naladil jsem všechny struny a nástroj zahrál akord. A věděl jsem, že slyším hudbu,“ vzpomínal Smith v rozhovoru z počátku nového milénia.
Po střední škole dal dohromady v Claremonte kapelu The Vandals, kde hrál na kytaru. Přezdívku Ernie tehdy získal podle muzikantai, co byl už tehdy legendou – jamajském jazzovém kytaristovi jménem Ernest Ranglin. Ernieho muzika intenzivně přitahovala, ale svůj hlas tehdy ještě nebral vážně. Zkoušel se prý dostat do rádia jako hlasatel, ale nedopadlo to. Místo toho jej dveře Federal Records zavedly jinam – přišel nabídnout písničky a nakonec je i sám nahrál.
Hlas, který šel svou cestou
Konec 60. let na Jamajce byl hlučný. Ska a rocksteady, jako předzvěst roots reggae, zněly ze všech stran a začala se v textech objevovat politika. Ale Ernie Smith šel jinou cestou – jeho baritón byl sladký jak sobotní ráno, pohodový a melodický styl měl blízko k popu i blues. Texty představovaly příběhy ze života bez zbytečné agrese. Svůj první hit nahrál v roce 1967 a jmenoval se I Can’t Take It. Byla to Ernieho úplně první nahrávka a krásná pomalá balada. Mimochodem Johnny Nash ji v roce 1975 adaptoval pod jménem Tears on My Pillow a vystřelil s ní na první místo britské hitparády. Smith ale kvůli změně názvů songu nedostal ani dolar. Měl ale talentu na rozdávání.
Ve spolupráci s producentem Richardem Khourim se brzy začalo ukazovat, že má mnohem více, než jen dobré nápady. Jeho hity pak přišly rychle za sebou. O Bend Down, Ride On Sammy, One Dream, Pitta Patta… Ten poslední — postavený na riddimu Musical Transplant od Lee Scratch Perryho tehdy vyhrál anketu časopisu Swing jako nejlepší píseň roku. Ernie se ale prý Khouriho pravidelně pokoušel přesvědčit, že jde trochu mimo. „Říkal jsem mu stále: nepropaguji se k těm opravdovým lidem. A on mi odpovídal: koukej na čísla prodejů.“ Čísla měla svou řeč.
Tokio, Red Stripe a první Jamajčan na mezinárodním stupni vítězů
V roce 1972 napsal Smith reklamní jingle pro pivo Red Stripe, ale protože to byl opravdový umělec, z krátké reklamy vznikla celá skladba a vyhrála Yamaha Music Festival v Tokiu! A to byli v soutěži i takový pánové skladetelé, jako byli Neil Sedaka nebo Michel Legrand. Písnička Life Is Just For Living se stala prvním reggae songem, který získal mezinárodní ocenění, a Ernie Smith byů prvním jamajským hudebníkem, jemuž se tohoto úspěchu podařilo dosáhnout.
Jamajská vláda mu rok poté udělila medaily Badge of Honour for Meritorious Service in the Field of Music, což bylo vůbec první takové ocenění v oblasti populární hudby. Na ostrově se tak stal velkou hvězdou, což ještě podpořily songy Sunday Coming Down a I For Jesus, ale brzy poté napsal píseň, kterou mu změnila život.
Exil a návrat
The Power and the Glory z roku 1976 byl v Smithových očích spirituální song – varování, aby se Jamajka nezničila vlastními politickými válkami. Vláda, které tehdy šéfoval Michael Manley ji ale zakázala a Erniemu někdo začal vyhrožovat zabitím. Smith neváhal, vzal rodinu a odstěhovali se do Toronta. Kanada je přijala a oni přijali Kanadu (mimochodem v zemi javorovových listů je dodnes velká karibská komunita). Toronto se v té době stalo centrem jamajské hudby, kam emigroval nejen Ernie Smith, ale také Jackie Mittoo nebo Leroy Sibbles. Ernie se brzy rozkooukal a během dvou let rozjel kapelu Roots Revival a stal se jedním z viditelných hlasů, které představily reggae mainstreamovému kanadskému publiku.
V té době prožíval i hlubokou osobní proměnu. „Něco se mi v Kanadě stalo,“ vyprávěl Ernie v jednom rozhovoru. „Měl jsem vystoupení na přístavním molu, čtyři zpěváci a čtyři bubeníci, co seděli na zemi. Bubny mě uvěznily, nevím jak to jinak říct. Zjistil jsem, že se pohybuji způsobem, jakým jsem se nikdy nehýbal. Něco se ve mně uvolnilo. Připadal jsem si mimo sebe, a přitom jsem měl vše pod kontrolou. Jako by skrze mě proudilo něco čistého a ryzího. Ta noc byla koncem i začátkem…“
Ernie tehdy zažil mystický zážitek splynutí s hudbou, ale jako muzikant byl v nelehké finančních situaci. V 80. letech mu v tom prý pomohla mj. Cedella Booker, máma Boba Marleyho, se kterou napsal několik písniček. Legendární filmový režisér Perry Henzell (autor The Harder They Come) mu pak dal šanci v roce 1987, aby napsal songy pro jeho muzikál o Marcusovi Garveym. Pak ale přišel hurikán Gilbert.
„Po hurikánu jsem viděl věci, které mě přivedly domů. Byl jsem na dvoře a přišel chlap s větví nějakého ovocného stromu. Chodil tehdy od dvora ke dvoru a vyměňoval s lidmi ovoce co spadalo ze stromů. Všichni se smáli od ucha k uchu a bavili se o tom velkém větru. Vrátil jsem se do Fort Lauderdale a sledoval tamní zprávy plné chaotických vystoupení moderátorů.“ Tehdy se prý rozhodl vrátit na Jamajku.
Gentleman Ernie
Zpátky doma si Smith pomalu znovu nacházel své místo na hudební scéně. Nejprve v roce 1996 vydal Dancehall Ernie Cleans It Up — nové nahrávky svých klasik s vědomým odkazem k pozitivnímu dancehall stylu v době, kdy scéna šla jiným směrem. Následovala velká antologie After 30 Years: Life Is Just For Living z roku 1997, která sklidila zasloužený ohlas. V roce 2008 pak ještě vydal album Country Mile, na kterém s ním spolupracoval Pluto Shervington.
Ještě koncem roku 2025 Ernie nahrál novou verzi svého hitu Pitta Patta, kde mu zahostoval Ed Robinson. Chytlavý song se znovu dostal do hitparád, tentokráte do South Florida reggae chart. Muziku Smith už nepustil.
Torontský reggae historik Blair Moody ho ve vzpomínce pro časopis Billboard popsal jednoduše: „Ať už to byl song Life is Just for Living, který pro Jamajku vyhrál první mezinárodní ocenění, nebo track Duppy or Gunman, která se stal na ostrově lidovou hymnou – Ernie zkrátka vynikal texty, které byly naprosto srozumitelné. Většina Jamajčanů určitého věku ty texty dodnes umí zpívat nazpaměť.“
Ernie Smith opustil hmotné rozměry 16. dubna 2026 v nemocnici University of Miami ve věku 80 let. Další narozeniny by oslavil na prvního máje, ale to už je na nás, abychom dál oslavovali život a nechali rezonovat jeho muziku. Ernie tu zanechal po sobě manželku Claudette, tři dcery, dva syny, jedno vnoučátko a přes dvěstě písní, z nichž mnohé se zpívají dodnes.
Rest in heavenly peace Ernie
* Admirál Kolíbal
