V těžko těžkých časech bychom Vám rádi přinášeli jen samé dobré a radostné zprávy. Žel osud tomu chtěl jinak a i my musíme přeladit na pochmurnou notu. Do šichty zjevně nastoupil nový chlapík s kosou a je to sekáč, co se nezakecá. Během jediného týdne si s sebou vzal hned tři významné reggae zpěváky. Pojďte si je s námi trochu připomenout a možná i objevit dosud neznámou muziku, protože všichni tři měli možná relativně menší katalog songů, ale o to kvalitnější…
Albert „Apple Gabriel“ Craig
(24.4.1955 – 23.3.2020)
Apple Gabriel se narodil na Jamajce v polovině 50. let minulého století. Podle vlastních vzpomínek pocházel z relativně slušně zabezpečené rodiny a jeho dědeček vlastnil bauxitové doly. Jenže Albertův příběh výrazně ovlivnila epidemie obrny, která zachvátila Jamajku. Ve věku tří a půl let se nakazil a částečně ochrnul. Jeho maminka se jej snažila léčit pomocí tradiční medicíny, nicméně tato léčba nevedla k úspěchu.
Jamajská vláda zřídila pro děti postižené touto nemocí specializované léčebné středisko v městečku Mona. Zde se Apple poprvé setkal se svými osudovými kamarády Cecilem Spencem (pro křehkou konstituci zvaným Kostřička – Skelly) a Lascellem Bulginem (alias Wiss). Když trochu povyrostl, začal Apple chodit do školy pro zdravé děti. Nicméně od svých vrstevníků se nedočkal zrovna porozumění, ba právě naopak trpěl drsnou šikanou. Apple se ovšem během svého života naučil bránit svá práva a šikanu drsně oplácel. Učitelé však pro takový přístup neměli úplně pochopení a Applea poslali do pasťáku. Tím ústavem byla legendární Alpha Boy School, kde katolické řádové sestry převychovávaly problematické chlapce prostřednictvím víry v Boha a hudby (Alpha Boy School prošla mj. většina členů The Skatalites a tak se této instituci právem přezdívá kolébka jamajské hudby). Ani tady ale Apple nenašel klid a zastání. Po roztržce s ředitelem instituce se jednoho dne sebral a utekl. Jako teenager se potloukal po ulicích Kingstonu, jelikož jeho rodiče se mezitím rozvedli a otčím jej vyhnal z domu. Živil se jak se dalo, utíral okna autům na křižovatce, žebral… A také se znovu setkal s kamarády Skellym a Wissem, kteří na tom nebyli o mnoho lépe. Všichni tři byli rastafariáni, což z nich v očích jamajské společnosti dělalo vyvrhele. Ale jejich náboženské přesvědčení mělo i světlou stránku. Rastafariánské hnutí sice nemá úplně klasické denominace, jako křesťanství, nicméně část rastafariánů se v té době soustředila v hnutí známém jako Twelve Tribes of Israel, vedeném charismatickým „prorokem“ Vernonem Gadem.
K Twelve Tribes se postupně přidala část jamajské hudební špičky jako Dennis Brown, Freddie McGregor a zejména Bob Marley. Twelve Tribes tak bylo schopné finančně podporovat určité projekty a jedním z nich byl i nahrávací čas pro trio handikepovaných kamarádů, kteří si říkali Israel Vibration. Po několika singlech nahráli v roce 1978 album Same Song a okamžitě zaujali nejen svým osudem, ale zejména svou hudbou. Práva na vydání alba koupila společnost EMI a cesta k mezinárodnímu věhlasu se otevřela. Israel Vibration začala koncertovat v zahraničí a na Jamajce na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nahrála ještě dvě alba. Ale hudební vývoj nejde zastavit a jejich styl ortodoxního roots reggae plného spirituálního poselství jednoduše vyšel z módy. Israel Vibration se v podstatě rozpadla a jednotliví členové se vydali hledat štěstí v USA. Snaha prosadit se na sólových drahách ovšem k úspěchu nevedla. Producent Gary Himelfarb, majitel labelu Ras Records měl o jejich hudbu zájem, ale pouze v rámci skupiny. Israel Vibration tak zahájila v roce 1987 druhou etapu své existence a pro přehlednost jí říkejme klasická. Během deseti let nahráli několik úspěšných alb, několikrát projeli svět a sehráli spoustu koncertů, z nichž vyzdvihněme vystoupení v Izraeli a související dokument Reggae in Holyland. Na albech se všichni tři důsledně střídali jako hlavní zpěváci, na pódiu pak společně předváděli neuvěřitelnou show, při které dávali zapomenout na své postižení.
ttps://www.youtube.com/embed/QgxCJ9RLslc
V roce 1997 Apple skupinu opustil. Důvody pro tento krok se dost zásadně různí podle toho, kdo o nich hovoří. Podle Himelfarba Apple jednoduše ve vzteku opustil pódium během jednoho vystoupení, podle Applea se naopak jednalo o intriky producenta. Každopádně od té se z Israel Vibration stalo duo a Apple se znovu zkusil prosadit na sólové dráze. Během dvaceti let to dalo na dvě studiová alba (solidní Another Moses a výtečné Teach Them the Right) a jeden živák. Apple si dal občas hostovačku (například s Groundation nebo Jahcoustixem), sem tam živé vystoupení. Ale z finančního hlediska to nestačilo na solidní živobytí a když se přihlásilo zhoršující se zdraví, musel se protloukat, jak se dalo napůl na ulici. (Vzpomínám si, že někdy před deseti lety jsem uváděl v Crossu benefiční večer na jeho podporu).
https://youtube.com/watch?v=JOIBqzCpUow
Zkraje března jej postihla částečná mrtvice a 23. března v důsledku dalších zdravotních komplikací vydechnul naposledy. Odešel mimořádný zpěvák s charakteristickým bluesovým „křapákem“, který se do dějin reggae zapsal jako třetina Israel Vibration v jejich klasickém období. Pokud se chcete s jeho hudbou seznámit, zkuste si sehnat trojalbum Israel Vibration – Power of Trinity. Nejde o klasickou výběrovku, ale o tři CD rozdělené podle jednotlivých zpěváků. Ti mezi songy reflektují osobní a spirituální témata.
Keith Anderson AKA Bob Andy
(23.10.1944 – 27.2.2020)
Keith Anderson se narodil v roce 1944 a zpočátku vyrůstal u své babičky. Když mu bylo sedm let, babička zemřela a biologická matka se o něj odmítla starat. Keith skončil v adoptivní rodině, avšak štěstí mu nepřálo. Adoptivní rodiče jej bili a Keith raději utekl a pokusil se dostat do sirotčince. Úřady jeho lež o úmrtí matky prohlédly, nicméně rozhodly, že bude opravdu lepší, když se o jeho výchovu postará stát. V dětském domově se Keith naučil hrát na piano. Zpívat chodil do kostelního sboru a ve skautu se skamarádil s hochem jménem Tyrone Evans.
Oba kluci velice slušně zpívali a oba měli zálibu v americké hudbě. Přišli první hudební pokusy, nejprve jako duo, posléze kvarteto, které vešlo do dějin jako The Paragons. Skupin tvořených talentovanými mladíky, kteří poslouchali The Impressions nebo The Drifters a chtěli se jim podobat, bylo na Jamajce v polovině šedesátých let nepočítaně. Pokud jste se chtěli prosadit, potřebovali jste někoho slavného jako hlavní tvář. Paragons takto zlanařili mladého Johna Holta, který už měl za sebou určité úspěchy. Napoprvé to ještě k žádným nahrávkám nevedlo a line-up se znovu protočil, nicméně po Holtově návratu se vše zlomilo a z The Paragons se stala asi nejpopulárnější skupina na Jamajce v druhé polovině šedesátých let (jakkoli je takové poměřování dost pofiderní a podobný titul by si mohly nárokovat i jiné skupiny). Keith u toho již nebyl, neboť se s Holtem nesnesl na jednom smetišti (ačkoli umělecky měl poté pro něj jen slova uznání).
Vydal se na sólovou kariéru pod novým pseudonymem Bob Andy. Své věci nahrával ve Studio One, prvním kusem byl singl „I´ve Got To Go Back Home“, další pecky brzy následovaly. Psal se rok 1967, jamajská hudební scéna už měla pevně položené základy a sound dne ve formě rocksteady zvolna přecházel do reggae. Keith, teď už Bob Andy byl u toho nejen jako zpěvák. Osvědčil svou velkou muzikálnost, neboť nejen výborně zpíval, ale měl i autorský cit. A taky se často ochomítal ve studiu na pověstné adrese Brentford Road 14, kde sídlilo Studio One. Velmi si vážil příspěvku neoficiálního hudebního direktora, tehdy stále ještě velmi mladého klávesáka Jackie Mittoo, kterého považoval za jednu z rozhodujících postav vývoje nového žánru. O poznání méně přívětivých slov měl připraveno pro majitele a výkonného producenta Studio One Seymoura „Coxsone“ Dodda. Coxsone měl ve své stáji spoustu jiných skvělých zpěváků a Andyho poněkud přehlížel. Teprve když Andy opustil řady Studia One, sesbíral jeho úspěšné singly a vydal je na LP pod názvem Bob Andy´s Songbook. A je to opravdu povedený zpěvník, mnoho z těch dvanácti pecek jsou jamajské klasiky, které do svého repertoáru převzala řada dalších umělců. Bob Andy byl také jedním z těch, kdo do hudby prosuzoval tzv. kulturní témata („Unchained“) a reality lyrics („Too Experienced“).
V první polovině sedmdesátých let se Andy věnoval jak sólové dráze, tak společnému vystupování se svou tehdejší partnerkou Marciou Griffiths. Pro tu ostatně napsal i některé její pecky jako „Feel Like Jumping“, „Truly“ nebo „Melody Life“. Dohromady nazpívali jeden z největších a nejúspěšnějších reggae hitů všech dob, cover songu Niny Simone „Young, Gifted & Black.“ Tahle pecka se v jejich podání dostala hodně vysoko v britských popových hitparádách a existuje několik videí z vystoupení ve Velké Británii z té doby. Úspěch toho songu je poněkud paradoxní a ovlivnilo jej několik faktorů. Distribuci ve Velké Británii mělo pod palcem nakladatelství Trojan Records. To jej pro použití v Británii upravilo, aranže obohatilo o smyčcové party a marketing zaměřilo na obvyklý segment svého posluchačstva, tedy mladou bělošskou pracující třídu, nezřídka patřící do subkultury Skinheads. Skinheads měli reggae rádi a sound tohohle válu jim bezesporu vyhovoval, ale zároveň to byla labutí píseň pro toto spojení, jelikož poselství songu se vcelku zjevně začalo míjet se zájmy bělošské pracující třídy.
Značka Bob & Marcia byla umělecky vcelku úspěšná, kromě „Young, Gifted & Black“ si připsala na konto podobně komerčně úspěšný song „Pied Piper“ a dohromady dvě alba materiálu. Nicméně cesty obou zpěváků se v roce 1974 rozešly, když Marcia Griffiths přijala nabídku dělat doprovodnou zpěvačku Boba Marleyho jako členka The I-Threes.
Andy nikdy nebyl tím úplně nejproduktivnějším tvůrcem. Sem tam si od té doby střihnul singl, v roce 1978 shromáždil dost materiálu na LP Lots of Love and I a protože měl i jiné umělecké zájmy, věnoval se poté i herecké činnosti a zahrál si v pozoruhodném filmu Children of Babylon. Svůj zájem a znalosti hudební scény prokázal jako umělecký šéf studia Tuff Gong, kde působil v osmdesátých letech a producent vlastního labelu I-Anka. Později se přestěhoval do Velké Británie a následně do Spojených států. Na občasné bázi zůstal hudebně aktivní takřka do své smrti.
Měl jsem to štěstí jej vidět naživo před osmi lety při vystoupení na jednom hudebním festivalu ve Francii (kde si střihnul i Young, Gifted & Black s Marciou Griffiths). Ve své vlasti za svůj příspěvek lokální kultuře obdržel nejvyšší státní vyznamenání Order of Distinction. Před několika měsíci mu byla diagnostikována rakovina slinivky s metastázemi. S touto diagnózou se nedá moc bojovat a dne 27. 3. 2020 se životní příběh Boba Andyho uavřel. Pokud jej neznáte, doporučuji pozornosti album Songbook, které patří mezi absolutní jamajskou klasiku. Dále si poslechněte něco z období spolupráce s Marciou Griffiths (např. kompilaci Pied Piper od Trojan Records) a z pozdější tvorby si určitě poslechněte minimálně supersilnou pecku „Ghetto Stays in the Mind.“
Delroy Washington
(5.11.1952 – 27.3.2020)
Delroy se narodil na Jamajce v roce 1952, nicméně ještě jako dítě se s rodiči přestěhoval do Velké Británie. Jako mladík se velmi zajímal o hudbu a zkoušel se prosadit v hudebním businessu. Pracoval pro britské hudební vydavatelství Pama Records, které se specializovalo na ostrovní tvorbu. Díky práci v Pama Records získal příležitost seznámit se s jamajskými hudebníky, kteří navštívili Londýn. Podle Delroyových vzpomínek jej poprvé vzal do nahrávacího studia Bob Andy. Nicméně osudovou úlohu sehrál v jeho životě jiný Bob – Bob Marley. Na počátku sedmdesátých let Marley ještě ani zdaleka nebyl mezinárodní hudební ikonou, ale v komunitě přistěhovalců z Karibiku měl již poměrně solidní fanouškovskou základnu. Během svého pobytu v Londýně zkraje sedmdesátých let se pokoušel prosadit (se střídavými úspěchy) ve spolupráci se zpěvákem Johnny Nashem. Delroy se v jejich blízkosti v té době pohyboval a přes Nashe se mu podařilo nahrát první singly, mimo jiné song „Jah Man a Come.“ Taktéž se podílel na některých Marleyho nahrávkách, zpívá např. doprovody v jednom songu z alba Natty Dread. Jak postupně narůstal věhlas Boba Marleyho, otevíral se prostor i pro britské interprety z řad karibských přistěhovalců. Součástí této komunity byl i Delroy.
Kamarádil se s tehdy mladičkým bubeníkem Angusem Gaye, zvaným Drummie Zeb, i basáky Tony „Gad“ Robinsonem a George Obanem. Z prvních dvou jmenovaných se stal základ skupiny Aswad, George Oban hrál na baskytaru ve Steel Pulse. V roce 1976 podepsal kontrakt s britským nakladatelstvím Virgin Records na dvě alba s opcí. Jako první vydal LP I-Sus. Ansámbl muzikantů je prvotřídní. Kromě zmíněných jmen tam patřil např. kytarista Boba Marleyho Al Anderson nebo trombonista Rico Rodriguez. O rok později následovalo album <strong>Rasta v obdobné sestavě. A pak… pak překvapivě nic. Ačkoli jsou obě desky výborné, Virgin nevyužili opci a další LP už Delroy nenahrál. Jako zpěvák přidal už jen několik singlů, např. Jah Shaka s ním nahrál skvělou věc Help One Another.
Namísto vlastní hudební kariéry se věnoval organizační činnosti. Dělal tour managera několika lokálním interpretům, založil a pořádal festival One Love a obecně se věnoval komunitní činnosti. Jeho kamarádi, např. zpěvák Winston Francis na něj vzpomínali jako na mimořádně laskavého a starostlivého muže s mimořádným smyslem pro humor. A také jako na člověka, který si potrpěl na kvalitní ital stravu a vůbec se udržoval v dobré kondici. Ani to mu však nepomohlo, když se nakazil koronavirem a po několika dnech nové nemoci podlehl.
Jeho náhlá smrt ochudila svět o jeden z nejvíce nedoceněných hlasů reggae. Washingtonova zpěvácká kariéra byla nepochopitelně krátká. Co postrádá v kvantitě katalogu, to více než nahrazuje v jeho kvalitě. Zkuste si sehnat alespoň jedno z jeho alb (a raději obě). Uslyšíte ryzí talent.
* Ferro
