Zní to neuvěřitelně, ale už celých 43 let ze svýho půl století dlouhýho života se Fredric Alphonse McGregor věnuje hudbě – jako zpěvák, muzikant nebo producent. A rozhodně to nevypadá, že mi měl v úmyslu toho v dohledný době nechat. Sám sebe charakterizuje jako „mladíka, co zbožňuje zpívání“ a cítí se prý na 28. V mnoha ohledech v něm zároveň pořád můžeme vidět malýho Freddieho, kluka, kterýho Ernest Wilson z Clarendonians vzal sebou do Coxsone´s Studio 1 Records, kde nahrál svojí první pecku. To bylo v roce 1963 a Freddiemu bylo 7 let. Svůj dětský sen, jet do zahraničí a zpívat lidem. si začal plnit v ´75 na Floridě. Od té doby si zahrál na všech kontinentech od Evropy přes Asii, Afriku a Latinskou Ameriku. A tak, když letos slavil své padesátiny, rozhodl se to udělat s veškerou parádou se svými fanoušky ve Washigtonu DC. Přivezl si s sebou jednoho z nejtalentovanějších jamajských reggae-pop zpěváků Richieho Stephense i s kapelou Millennium Band a Daltonem Brownem. Společně pak ukázali publiku, jak energicky se dá oslavit padesátka…
RICHIE STEPHENS
Poslední dobou si prý dost lidí lámalo hlavu, jak to, že takový talent jako je Stephens není vidět na špičkách hitparád. Ritchie publiku vysvětlil, že se mezitím staral o svůj business. Stabiliyoval svůj label Pot of Gold, dodělal nahrávací studio a postavil dům pro svou maminku a taky manželku s rodinou. Všechny ale ujistil, že už je zpátky a to, co předved na oslavě rozhodně stálo za dvouletý čekání. Své vystoupení zahájil Pull up a diváci se hned chytli. Během následující Fight Back, slavnýho duetu s Garnett Silkem z roku 1994, už lidi přímo vibrovali v rytmu a zpívali s ním. Tak výborný bavič, jako je Stephens, si samozřejmě musel jejich pozornost ještě pojistit. Fanoušci s ním procítili Trying to get next to You, Temped to Touch a nakonec si vzpomněli i na jeho Mama. Stephens ale nezapomněl ani na svého mentora Dennise Browna, jehož si cení (podobně jako mnoho Jamajčanů) za ještě většího zpěváka než byl Bob Marley. Brownovi tak vzdal hold peckou Should I Have Faith in You. Poté profičel tóny If loving you is Wrong od Luthera Ingrama, Vandrosovým I´d Rather have Bad times with You a Spanish Harlem Bena E. Kinga, aby show zakončil Loving You od Keitha Washingtona. Publikum vyprovodilo Stephense bouřlivým potleskem.
FREDDIE MCGREGOR
Od prvního Freddieho tónu bylo všem jasný, že tohle bude jedna z „těch“ nocí a publikum to okamžitě magneticky táhlo k pódiu. Za zády mu stálo půvabné trio zpěvaček, mezi nimi i Fiona z Miami, když začal tiše broukat If you wanna Go. Pak Freddie pokračoval v rozjezdu sTo be Poor is Crime, Prophesy, Push Come to Shove, Key to the City a Lock them down. V tu chvíli už byla řada zazpívat taky něco pro přítomné dámy a tak vyšvihnul a´capella verzi Brandy, So I´ll wait for you, Let him try a Loving Pauper. Stejně jako Stephens poté Freddie vzdal poctu svýmu nejlepšímu kamarádovi, zesnulýmu korunnímu princi reggae, Dennisi Brownovi, a tak zazněla jeho hitovka Love and Hate a Revolution. McGregor se poté přiznal, že přestože začal zpívat o šest let dřív než Brown, v určitý raný části svý kariéry, stejně jako většina jamajských muzikantů, tak trochu kopíroval Brownův styl. Pak se ale už k Freddiemu přidal Richie Stephens a spolu vyšvihli duet Love has found its Way.
Nakonec McGregor vyhověl žádostem rozvášněného a mírně opilého publika po Marleyho songu a zahrál Redemption Song, aby ukončil své vystoupení hitem Don´t hurt my Feeling. Diváci byli u vytržení a dožadovali se přídavku, který nakonec vypadal jako zbrusu nová show. Freddie vypálil s hitem Just Don´t Wanna be Lonely, který mělo v závěru báječný rub-a-dub bicích a basy. Pokračoval s Bobby Bobby, Babylon a Wine of Violence a konec patřil nesmrtelné lásce Undying Love. Definitivní tečkou ale byla až Big Ship, protože jej publikum za žádnou cenu nechtělo pustit domů. Nikdy by mě nenapadlo, že slavit padesátiny může bejt taková jízda…
* Stan Evan Smith / Westindiantimes.net
přeložila Magdalenka
links:
www.freddiemcgregor.com
