Freddie McGregor: Jeden z největších hlasů jamajské reggae music
Brzy to bude čtyřicet let, co Toots & The Maytals písní Do They Reggay! dali světu nejslavnější jamajský hudební žánr. Během té dlouhé doby se tvář reggae změnila takřka k nepoznání. Fanoušci si korunovali své krále, s napětím sledovali vývoj korunních princů a s lítosti se loučili s těmi, kteří odešli do Zaslíbené Země poněkud dříve, než by se slušelo. Jedno jméno tu ovšem zůstává navzdory toku času, navzdory všem změnám a módním trendům – Freddie McGregor. Rok co rok se můžete spolehnout, že Freddie přijde s nějakou pěknou písničkou, že ten song bude mít inteligentní text a že ho nazpívá s technickou bravurou a přitom procítěně. Prostě proto, že Freddie McGregor je Pan Zpěvák…
Freddieho životní příběh se začal psát v létě roku 1956, kdy přišel na svět ve farnosti Clarendon. Z této části Jamajky pocházeli mimo jiných umělců The Clarendonians, čili Ernest Wilson a Peter Austin. Ti dva nahrávali v šedesátých letech pro Studio One Lloyda ‚Coxsone‘ Dodda a mají v erbu řádku úspěšných ska hitů. Občas se stalo, že Peter Austin se nemohl zúčastnit nějaké nahrávací session a tehdy si bral Ernest Wilson s sebou do Studio One malého Freddieho. Pro sotva sedmiletého chlapce znamenala návštěva nejslavnějšího centra jamajské hudby nezapomenutelný zážitek. Ve studiu na Brentford Road se potkal s muzikantským výkvětem ostrova. Freddie dodnes s láskou vzpomíná, jak se učil pozorováním legend jako jsou Bob Andy, Ken Boothe nebo Alton Ellis, či jak si jej Don Drummond posílal pro cigarety a Jackie Mittoo pro pivo. O Freddieho výchovu se staral sám Coxsone, v jehož rodině Freddie bydlel. Jak sám podotýká: „Až do jeho smrti jsem vnímal pana Dodda jako svého skutečného otce a madame Dodd jako svou skutečnou matku. Než zemřel, pravidelně jsem je navštěvoval. Nic než lásku pro Sira Dodda. Byl to opravdový šampión!“ Jako památku na tato učednická léta máme několik singlů, z nichž nejznámější je asi ‚Why Did You Do It?‘ Pro Freddieho však byly důležitější dovednosti, kterým se naučil, a i když se po čase vrátil domů na venkov, už o ně nepřišel. Počátkem sedmdesátých let se vrátil do Kingstonu zkusit znovu své štěstí. A opět měl kliku na učitele. Bydlel totiž v domě zpěváka Ala Campbella, se kterým po večerech zkoušel své pozdější hity ‚Freedom, Justice & Equality‘, ‚Deep Down In My Heart‘ anebo ‚When The Grass Is Green‘. V roce 1971 se Freddie stal zpěvákem skupiny Generation Gap, která hrála mix soulu, karibské hudby a popu pro turisty. A o dva roky jej přetáhl kytarista Earl ‚Chinna‘ Smith k jiné skupině – Soul Syndicate. Soul Syndicate se skládali ze zkušených harcovníků, kteří hráli ve studiu pro Niney the Observera a pod stejným jménem vystupovali i na živo. Ani Syndikátu nebyly přesahy z reggae do jiných žánrů proti srsti, což se výborně doplňovalo s Freddieho popovou sensibilitou. Ovšem i tohle angažmá, přestože jej přiblížilo k první lize, bylo především o sbírání zkušeností a kontaktů, k tomu občasné veřejné vystoupení, sem tam singl hraný v dancehallech i rádiích, ať už pod značkou Soul Syndicate či stále častěji sólový.
Koncem sedmdesátých let se Freddie obloukem vrátil do Studio One. Ty tam byly časy, kdy Studio One představovalo ‚cutting edge‘ jamajské hudby, přesto z dílny Sira Coxsona stále čas od času vyšla úspěšná nahrávka a na většině z nich hrál na bicí – Freddie McGregor. Kromě toho měl Dodd suverénně největší zásobu prověřených riddimů a občas nechal nějaký z nich Freddiem ozvučit. Freddie zručně přeskakoval ze srdceryvného milostného lamentování ke kulturním námětům a dával tak jasně najevo, že už je kompletní zpěvák, který se nezalekne žádného tématu. Taktéž se aktivně zapojil do rastafariánské organizace Twelve Tribes a čekal na příležitost přednést své přesvědčení na formátu dlouhohrající desky. V roce 1979 mu ji poskytl producent Niney the Observer. Na albu pojmenovaném stručně MR. McGREGOR jej doprovází staří známí ze Soul Syndicate, byť celá deska se nese v puristickém rockers stylu. A je prostě skvělá! Od prvních taktů We Got Love po závěrečnou interpretaci Satta Massa Gana riddimu v Rasta Have Faith na ní slyšíme Freddieho ve vrcholné formě. Freddie na ní také naznačil, jak skvěle dokáže interpretovat starší hity a vdechnout jim nový život, ať už šlo o překopávku reggae (Jah Can Count On I od Little Roye) či soulového trháku (Oh No Not My Baby od Maxine Brown či pecka Neila Diamonda Brandy). Freddie takto oživil i některé své singly ze Studia One, jmenovitě Why Did You Do It, Do Good a Rastaman Camp.
Při pohledu na úspěch LP MR. McGREGOR si Coxsone Dodd uvědomil, že kupříkladu verzi Rastaman Camp má už pár let v archivu, stejně jako zásobu dalších, neméně silných pecek a vypustil je všechny do světa na albu BOBBY BOBYLON (poznámka k vydání – to není překlep). V kontrastu s ‚moderním‘ materiálem, který Freddie nahrál pro Nineyho, se sice jednalo o krok do minulosti, ovšem umělecky neméně úspěšný. Ostatně zkuste si poslechnout vály jako Go Away Pretty Woman, Bandulo, I Am A Revolutionist či titulní skladbu a uvidíte sami. S dobrou hudbou se to má jako s kvalitním vínem-čím starší, tím lepší. Freddieho melodie mají i po letech tu správnou svěžest a bouquet jedna radost.
O rok později Freddie prokázal svou všestrannost ještě v dalším oboru. Své životní partnerce a slavné zpěvačce v jedné osobě Judy Mowatt produkoval desku BLACK WOMAN. Kromě dohledu nad ostatními se Freddie ujal i úlohy bubeníka. V průběhu jedné nahrávací sessions jej osvítila inspirace a v podstatě jako vedlejší produkt vznikla jedna z mých nejmilejších Freddieho kompozic- písnička Joggin‚. Ten song je ideální kombinací McGregorovy osobní geniality a klasické schopnosti reggae učinit široce platné a důležité sdělení na podkladě něčeho zdánlivě tak malicherného, jako je třeba ranní proběhnutí na pláži.
V roce 1981 se dostal na světlo světa další plod spolupráce s Niney the Observer v podobě alba SHOWCASE. Pokud narazíte u jamajského zpěváka na desku s tímto názvem, obvykle to znamená, že producent neměl po ruce dostatek materiálu, aby vydal klasickou LP a tak kvůli ‚zaplácnutí‘ prostoru vydal songy v rozšířených (tzv.disco) mixech. Ani u Fredieho tomu nebylo jinak, a tak má tenhle titul trochu dubovou příchuť a navíc jeho úroveň až na dvě, tři výjimky nedosahuje kvalit alba MR. McGREGOR. Tenhle titul ale vyniká jednou zvláštností – Freddie se na něm podílel partem basové kytary s Dennisem Brownem.
Následující rok se Freddie prakticky nezastavil. Pro Linvala Thompsona nahrál album BIG SHIP, jehož titulní skladba se stala obrovským hitem. ‚Dívali jsme se na loď vplouvající do doků,‘ vzpomíná Freddie ‚a já jsem volal na Linvala: Koukni jak je velká! Měl jsem u sebe kytaru a začal jsem si pohrávat s refrénem – Big Ship Sailing On The Ocean. Později jsme přišli do studia nahrát několik písniček na album a já jsem si pamatoval melodii, tak jsme to taky nahráli a bylo. Ten song překvapil i mě samotného, nikdy bych nečekal, že se z toho stane tak velká pecka.‘ Jenže zrovna se rozběhla válka o Malvínské Ostrovy a mnoho ‚velkých lodí‘ brázdilo oceán a nejedna z nich šla ke dnu, čímž původně odlehčená skladba dostala nové, ponuřejší významy. Ovšem od politiky se raději vraťme zpět k hudbě. Linval Thompson se ve studiu opíral o služby Roots Radics, a ti odvedli klasicky dobrou práci. Riddimy jsou pomalé s hypnotickými basovými linkami, tak jak to bylo v roce 1982 typické a moderní. Naopak nádech nostalgie si s sebou nese album I AM READY, s nímž se Freddie znovu vrátil do Studio One ke klasickým riddimům Sira Dodda. I když výsledek tentokrát nebyl tak silný jako u BOBBY BOBYLON, přispěla i tahle deska do výčtu McGregorových úspěchů jednou slavnou skladbou – Africa Here I Come na Full Up (chcete-li Pass The Koutchie) riddimu. Ještě si do seznamu titulů z roku 1982 přidejte dnes skoro zapomenutou desku LOVE AT FIRST SIGHT nazpívanou pro Joe Gibbse.
V roce 1983 si Freddie vysloužil kontrakt s americkou společností RAS Records a prvním resultátem tohoto spojení se stalo album COME ON OVER. Řečeno baseballovou terminologií se jednalo o umělecký homerun, neboť songy jako Shirley Come On Over, Short Man či Rhytm So Nice si i po letech udržují křišťálový jas. V coveru NATTY DREAD (od Boba Marleyho) si Freddie vtipně upravil text tak, aby popisoval jeho vlastní odyseu po kingstonských studiích. Takže namísto nářku rastamana nad životem daleko od domoviny si prozpěvuje: ‚I Take A Walk Over Channel One, And Then I Walk Up To Gibbo’s Studio‘... Většinu písniček z tohoto setu vydal na Jamajce Linval Thompson na desce RHYTM SO NICE. Thompsonovo album ovšem stojí za trochu hledání kvůli přítomnosti exkluzivní pecky Sinking Sand. Kvůli propagaci svých alb začal Freddie intenzívně koncertovat i mimo rodný ostrov. V roce 1984 se například stal prvním reggae umělcem, který zahrál americkým domorodcům v jejich rezervaci. Taktéž naplnil poselství svého hitu ze Studio One a navštívil Afriku, jmenovitě Etiopii. A nebyl by to Freddie, aby se šarmem nepřetavil tyto zážitky do své vlastní tvorby. Stalo se tak na desce ACROSS THE BORDER. Jak se zpívá v titulní skladbě, začalo to na Jamajce a pokračovalo v Kalifornii i jinde ve světě, protože Freddie chtěl zjistit, jak to chodí za hranicemi. Na tomhle albu se Freddie pustil i přes hranice žánrové a výlety to byly úspěšné. Jeho latino-meets-reggae předělávka kubánské lidovky Guantanamera se stala hitem a podobně se vedlo i takřka popové skladbě Love Will Solve The Problem. Pro zbytek alba se přidržel konzervativnějšího stylu a tak i Across The border patří k nejúspěšnějším titulům, které kdy nahrál. Trilogii desek nahraných pro RAS završil v roce 1986 albem ALL IN THE SAME BOAT. Deska má mnohem modernější, digitální sound, než Freddieho předešlá tvorba, ovšem kvalita zůstala, čehož důkazem může být nominace na cenu Grammy za nejlepší reggae album. Přesto jí mnozí vnímali jako nepříjemný příznak komercializace Freddieho hudby.
Další injekci těmto obavám dal sám Freddie podpisem nového kontaktu s firmou Polydor, který jej teoreticky mohl vrhnout přímo do středu popového mainstreamu. Výsledek byl ovšem skromný. Singl Just Don’t Wanna Be Lonely (což je navíc poctivá lover’s rocková balada a žádná hudební prostituce) se sice vyšplhal do první desítky britské hitparády, ale tenhle úspěch se už Freddiemu nepodařilo zopakovat a vlastně se o to ani moc nesnažil. Kontrakt s Polydorem se záhy skončil a Freddie si tehdy hlavně přál mít více kontrolu nad vlastním materiálem. Oprášil tedy myšlenku na vlastní label a pojmenoval jej podle svého hitu Big Ship, který záhy následovalo stejnojmenné studio. Souběžně s budováním ‚Velké Lodi‘ spolupracoval i s ostatními producenty. Kupříkladu s duem Steely & Cleevie přivítal devadesátá léta albem NOW. Navzdory názvu se polovina desky skládala z předělávek starých hitů, ať už Freddieho vlastních Africa Here I Come a We Got Love, či cizích jako Loving Pauper (Dobby Dobson), I’ve Got A Handle (The Heptones) a Prophecy (Little Roy). Posledně jmenovaný vál se stal i nejúspěšnějším singlem celého alba. Freddiemu se ve spojení se Steely & Cleevie podařilo těmto songům vdechnout nový život. A zde také lze vysledovat počátek jejich další spolupráce, tentokrát na trilogii FREDDIE McGREGOR SINGS JAMAICAN CLASSICS, mistrné revitalizaci celé řady hitů z 60. a 70. let.
Recept, který na to použili, nebyl nijak složitý. Do základu vzali polozapomenutou starou písničku, přikořenili Freddieho pěveckým charisma a zalili poctivou hudební prací. Odvedli tím velkou službu hudební historii svého ostrova a mladší generaci přivedli k tvorbě generace Studio One a Treasure Isle. Ostatně Freddie svůj respekt k ‚foundation‘ neprojevil jen touto sérií. Na většině jeho alb najdete nějakou ‚překopávku‘ a třeba Carry Go Bring Come (původně Justin Hines & The Dominoes) se stala v roce 1993 tak masivním hitem v éteru, že se vloudila i do názvu alba produkovaného Gussie Clarkem. Ze stejného období rozhodně stojí za zmínku deska PUSHO ON, kterou si Freddie produkoval sám. Jednak nám umožňuje nahlédnout do Freddieho tvůrčího mikrokosmu a hlavně je opravdu kvalitní. A v čem se Freddie liší od ostatních? Jako jeden z mála populárních zpěváků ze sedmdesátých let si dokázal udržet vysokou úroveň i v ‚nové‘ době. Vždyť kdo další zní stejně přesvědčivě na riddimech ze Studio One i na hektickém digitálním stepperu? Poslechněte si třeba Seek & You Will Find a schválně si položte otázku, kolik dalších zpěváků by takto dokázalo skloubit staré s novým, tradici s progresí?
Výčet Freddieho ctností ovšem nekončí prostou rekapitulací jeho hudebních kvalit. V Big Ship se podílel například na startu Lucianovy kariéry (produkoval například jedno z jeho prvních alb AFTER ALL aka SHAKE IT UP TONIGHT) i dalších umělců. A hlavně se synonymem k jeho jménu stala charita. Freddie svým jménem zaštítil například dětský fond v anglickém Birminghamu, na Floridě funguje Big Ship Foundation pomáhající školám v chudinských čtvrtích, McGregor se angažuje i v Africe a pochopitelně doma na Jamajce. Nesnaží se jen někam nasypat peníze, ale podnítit větší povědomí o problémech ostrova a zároveň propagovat jeho kulturu. Před dvěma lety třeba významně přispěl k natočení dokumentu o Jamajce a Trinidadu jako o dvou sesterských ostrovech.
A tak je až s podivem, že k tomu stíhá být ještě zpěvákem, který koncertuje po celém světě a stále nahrává kvalitní alba (i když – pravda – v posledních letech poněkud zvolnil). Freddiemu také v poslední době dělají hodně radosti jeho děti. Dcera Shema už natočila několik alb a zejména v Japonsku se těší velké popularitě. Syn Chino také vystupuje a hlavně s mladším bratrem Stephenem postupně přebírá starost o vedení Big Ship. A Stephen samotný? I když má ještě některé filmy zakázané, přezdívka The Genius hovoří jasně. V posledních dvou letech byste na Jamajce nenašli žádanějšího dancehallového producenta. A tak Freddie může klidně relaxovat při svých oblíbených činnostech, tedy sledování Animal Planet, hraní fotbalu a rybaření a s uspokojením rekapitulovat svou zdaleka ještě neuzavřenou pouť. ‚Můžu si říct, že jsem hrdý na písně, které jsem v průběhu těch let napsal, protože žádná z nich nebyla nějak urážlivá. Vždycky to bylo o míru a lásce. Nejlepší milostný song je ten kulturní, nejlepší kulturní song je ten milostný. V tomhle chci pokračovat a pro tohle chci být znám.‘
Pokud se chcete seznámit s Freddieho tvorbou blíže, můžete šáhnout po dvou výběrech, které se shodou okolností vhodně doplňují. Prvním z nich je THE ANTHOLOGY z roku 1999 od VP Records, která se zaměřuje zejména na devadesátá léta a přidává i některé starší songy ze Studio One, jakož i tři esenciální skladby Big Ship, Joggin‘ a Natural Collie. Pole touto selekcí opomenuté pak docela slušně mapuje trojanovská kompilace PUSH COMES TO SHOVE, jíž dominují skladby z Freddieho první desky a pak věci, které v osmdesátých letech vydal Ras Records. Co se týče řadových desek, tak Heartbeat již před pár lety vydal obě alba z produkce Niney the Observer pod názvem ZION CHANT. Stejné nakladatelství pak před dvěma lety přichystalo skvělou reedici BOBBY BOBYLON s mnoha bonus tracky a dokonale restaurovaným zvukem. Freddieho druhé album pro Coxsone Dodda I AM READY lze sehnat bez větších obtíží na vinylu, ovšem zpravidla jen pozdější pressy s progresivně se zhoršující zvukovou kvalitou. Deska BIG SHIP je opravdová reggae klasika, takže nepřekvapí, že ji Greensleeves znovu vydali v takto pojmenované sérii již před deseti lety. Alba pro Ras Records jsou snadno dostupná i u nás a to zpravidla platí i pro Freddieho pozdější tvorbu, kdy většinu svých řadovek vydal u VP Records. Ty tři, které spatřily světlo světa po roce 2000, tedy SIGNATURE, ANYTHING FOR YOU a COMMIN‘ IN TOUGH, rozhodně nezklamou. Na letošní rok je navíc plánováno nové album. Freddieho pódiové vystoupení si lze užít i na několika DVD. Zvláště za zmínku stojí Freddieho podíl na koncertě Inseperable Dennis Brown & Friends a společný koncert s Johnem Holtem z Londýna, na němž oba zpěváky doprovází vedle obligátní kapely ještě Královský Filharmonický Orchestr. Naproti tomu ‚sólové‘ DVD z Toronta zklame amatérským zpracováním (byť samotný koncert je fajn). Věřme, že se v budoucnu dočkáme důstojnějšího záznamu, anebo ještě lépe – Mistra osobně!
* Ferro
