Dnes je to 60 let, co v 36-ti letech zemřel Frantz Omar Fanon. Rodák z karibského ostrova Martinik byl politickým myslitelem a vystudovaným psychiatrem. Proslavil se zejména svými esejistickými knihami, v nichž trefně shrnul důsledky kolonialismu a rasismu v tom, jak se odrazily v mentalitě lidí. Velký a nadčasový text o jeho životě a díle máme v archívu díky Ferrovi a tak jej při tomto výročí po deseti letech znovu vytahujeme na povrch. To co Fanon tehdy popsal totiž stále potřebuje svou pozornost pro uvědomění si souvislostí.
Turbulencemi nabité 20. století se stalo svědkem pádu mnoha impérií. Dvě ničivé světové války podlomily sílu koloniálních velmocí a mohutné africké a asijské državy Francie, Velké Británie, Holandska, Portugalska, Belgie a Španělska si vybojovaly samostatnost. Během několika desítek let se naprosto překreslila mapa světa. Během několika desítek let se podmaněné národy přihlásily o slovo, které jim bylo po staletí upíráno. Takto dramatický, v pravdě revoluční proces se neobešel bez krveprolití. Dal vzniknout i novým ideologiím. Jednou z nejvýraznějších se stala idea tzv. third-worldismu. A prorokem této idee se stal rodák z Martiniku, Dr. Frantz Fanon.
Fanon toho během svého krátkého života stihl neuvěřitelně mnoho. Zapsal se do análů psychatrie i politiky. Především však za sebou zanechal pozoruhodné dílo, opírající se o dva pilíře jeho nejvýznamnějších titulů-psychologický rozbor dopadů kolonialismu na ´barevné´ obyvatelstvo Peau Noire, Masques Blancs (Černá Kůže, Bílé Masky) a paličský revoluční manuál Les Damnés de la Terre (Psanci Této Země). Zejména druhá kniha je obestřena závojem kontroverze, neboť Fanon v ní obhajuje svou myšlenku o očistné úloze násilí v dekolonizačním úsilí.
Frantz Fanon se narodil 20.července 1925 ve Fort-de-France, hlavním městě dnešního departmantu Martinik. Fanonova rodina se řadila k nepočetné ostrovní černošské střední třídě. Jméno Frantz, mezi černošskou populací Martiniku ne zrovna běžné, odkazuje na dávného předka z Alsaska. S tímto jménem se musel vyjímat i mezi studenty Schoelcherova gymnázia, nejprestižnější černošské střední školy na Martiniku. Jedním z jeho učitelů byl Aimé Césaire, renesanční člověk, který v sobě ukrýval básnický talent i vášeň pro politiku.
Césairovo jméno dalece přesáhlo lokální významy karibského ostrova, ba naopak jeho věhlas v frankofonním světě, zejména v afrických zemích se státotvornou aspirací, dosáhl respektuhodných rozměrů. Se jménem Aimé Césaire se ozvěnou ozývá ´Négritude´, myšlenkový směr, který vykrystalizoval okolo časopisu L´ÉtudiantNoir (Černý Student; vedle Césaire patřili k hlavním představitelům Négritude zejména Léon Damas a pozdější senegalský prezident Léopold Senghór). Négritude propagoval myšlenku jednoho černého lidu, který spojuje společná minulost a kultura. Fanon se později proti myšlenkám Négritude vymezoval, ale v letech formování své osobnosti jej kontakt s osobou tak inspirativní, jako byl Aimé Cesaire, nemohl nepoznamenat. Stejně jako jej nemohla nepoznamenat doba, ve které vyrůstal.
Martinik má do dnešních dnů pověst strnulé společnosti s minimální sociální mobilitou. Barva kůže zde má vzdor všem konstitucím jasnou determinační úlohu. A nejde toliko o vymezení bílí versus černí. Zejména v ´šedé´ zóně míšenců existuje propracovaná hierarchie (jedna dobová příručka rozeznávala ne méně než 128 různých stupňů promíšení!). Tím spíše tato charakteristika seděla na tamní společnost ve třicátých a čtyřicátých letech.
Martinik navíc ovlivnily události ve vzdálené Evropě. V květnu 1940 vpadlo Německo do Francie a během šesti týdnů ji vojensky porazilo na hlavu. Země se rozdělila na dvě části-okupovanou a neokupovanou. Vláda prchla z Paříže do Vichy, kde se pod vedením prezidenta Petáina a premiéra Lavala konstituoval více než kontroverzní režim usilující o smír s Hitlerem. Zároveň však v Anglii vybízel mladý generál De Gaulle k aktivnímu odporu proti nacistům a společně se svými příznivci se nazýval ´Svobodnými Francouzi.´ Za této situace se vlády nad Martinikem chopil admirál Robert, loajální k vládě ve Vichy. Zároveň se na Martinik uchýlila podstatná část francouzské flotily. Přítomnost tisícovek námořníků z kontinentální Francie vychýlila jakousi rovnováhu mezi místní bělošskou populací (tzv.beké) a černošskou většinou.
Robertova éra trvala tři roky, během kterých se námořníci z kontinentální Francie projevovali jako zemití rasisté. Atmosféra na ostrově spěla od devíti k pěti a osmnáctiletý Fanon se rozhodl pro útěk z Martiniku. Po dramatické plavbě na bárce se dostal na Brity kontrolovaný ostrov Dominika a se skupinou přátel vstoupil do oddílů generála De Gaulla, známé jako Forces Francaise Libres (FFL). Následoval transfer do severní Afriky a vojenský výcvik. Pro Fanona, jehož životní obzor do té dobyvymezovaly mořské břehy jeho karibského domova, to byla nová a nečekaná zkušenost. Poprvé v životě se také dostal do Alžírska, země, která se později stala jeho osudem.
Fanon se dočkal bojového nasazení v rámci operace Dragoon, tedy americko-francouzského výsadku v jižní Francii. V následujících měsících se projevil jako statečný voják. Byl raněn a za své zásluhy vyznamenán a citován v rozkaze. Ironií osudu citaci podepsal jeho velitel plukovník Raoul Salan, pozdější Fanonův arcinepřítel a hlava teroristické organizace OAS.
Kromě válečných hrůz zažíval Fanon osud vojáka z kolonií (byť formálně se jeho statut odlišoval od pěšáků ze Senegalu a jiných afrických zemích). Ač přicházel v uniformě francouzského vojáka, v očích obyvatel byl stále ´négre´. Vrchol ponížení přišel v závěrečných měsících války, když byla jeho jednotka administrativně ´vybělena´, aby se zlepšil dojem z osvobození. Fanonovy dopisy z té doby jsou plny hořkosti a vystřízlivění ze starých iluzí. Fanon si uvědomoval, žepsané principy francouzské společnosti jsou jedna věc a žitá realita věc druhá. ´Přišel jsem bránit překonaný ideál,´ stěžoval si kupříkladu v jednom dopisu svému bratrovi. Právě zde se rodil základní koncept Peau Noire.
https://www.youtube.com/watch?v=J4fQ7KwKgFA
Fanon patřil mezi šťastné, kteří přežili válečné běsnění. Ověšen metály se vrátil na Martinik a dokončil zde střední školu. Po válce mohli bývalí vojáci z FFL získat stipendium na vysokoškolské studium a Fanon tuto možnost rád využil a vydal se do Paříže studovat na dentistu. Leč po třech týdnech seznal, že na univerzitě je ´víc idiotů, než sem kdy potkal´ a raději změnil obor i školu. Namístu chrupu se napříště věnoval lidské psýché a studoval na Fakultě medicíny a farmakologie v Lyonu.
Tento přesun vzbuzuje u mnoha Fanonových životopisců otazníky. Proč se mladík z Martiniku rozhodl opustit Paříž, kde žila komunita krajanů a přestěhoval se do Lyonu, v němž žilo jen velmi černochů? Nesnažil se před něčím utéct, především před vlastní identitou (tento modus chování ostatně velmi podrobně popsal v Peau Noire)? Každopádně studium na evropské univerzitě poskytlo mladíkovi z Karibiku netušené možnosti. Knihovny v Fort-de-France disponovaly jen omezeným výběrem titulů, nyní se však mohl plně oddat četbě. Činil tak s neuhasitelnou žíznivostí. Fanon záhy prostudoval základy moderní evropské filosofie, zejména německé. Hodně jej ovlivnil Hegel a četl i tehdy velmi populárního Jasperse (bylo krátce po válce a zrovna vyšla Jaspersovan ejznámnější kniha ´Otázka Viny´). Ač byl Fanon později mnohými považován za marxistu (a Marxe evidentně znal), mnohem větší dopad na něj měli autoři na Marxe navazující, než samotný Marx. Nejvýrazněji je cítit vliv francouzského existencionalisty Jean-Paul Sartrea.
Fanon ovšem jako silný mladý muž netrávil čas jen s nosem zabořeným v knihách. Během studií si našel známost, svou francouzskou spolužačku. Vztah netrval dlouho, ovšem nezůstal bez následků. Vzdor těhotenství svou přítelkyni opustil (narodila se jí dcera, která si později vzala za muže syna bývalého premiéra Mendese-France), jelikož měl již nový objev. Fanonova druhá známost Marie Joseph (Josie) Dublé se v roce 1949 stala jeho manželkou a setrvala po jeho boku příštích dvanáct let až do Fanonovy smrti.
Fanon své studium ukončil v roce 1952. Profesoři na univerzitě však nepřipustili k obhajobě jeho nekonvenčí dizertaci ´Odcizení černého muže´. Fanon narychlo napsal konzervativně pojatou práci, původní text ovšem nezahodil. Po rozšíření a přepracování se z něj stala Fanonova první kniha Peau Noire, Masques Blancs. Dnes jsou ´Bílé Masky´ poněkud ve stínu skandálních ´Psanců této Země´, z mého osobního pohledu se však jedná o dílo svěžejší a obecnější, zkrátka nadčasové. Fanon navázal na rakouskou psychoanalytickou školu, zejména na klasiky jako Freud a Adler (a pochopitelně i Švýcar Jung). Jejich teorie ovšem aplikoval na situaci osvobozeného ´barevného´ otroka či ´domorodce´. Zkraje padesátých let to byl průkopnický čin. Psychologické dopady kolonizace do té doby skoro nikdo nezkoumal, v názorech mnoha odborníků stále přežíval stereotyp černocha či Araba jako tvora méněcenného, jakýsi vývojový mezistupeň mezi zvířetem a člověkem. Fanon tento zhoubný názor vyvrací, jeho kniha je ovšem mnohem víc, než jen obžaloba rasismu. Fanon se jako psychiatr snaží popsat a vysvětlit chování ´černého muže´ (a Peau Noire je na rozdíl od pozdějších Fanonových děl zejména o ´černém muži´).
Peau Noire se hemží odkazy na populární umění, včetně analýz červené knihovny. Dnes je takový eklektický přístup běžný, v padesátých letech nad ním však konzervativní akademici udiveně zvedali obočí. Fanon díky němu dosáhl mimořádně originální a trefné syntézy. Její leitmotiv spočívá v idee, že svět a identita černého muže v koloniálním prostředí je tvořena vztahem k bělochům. (Fanon zde mimochodem přejímá paralelu se Sartrem a jeho esejem Réflexionssur la question juive (známý také jako Antisemita a Žid). Podle Fanona způsobuje tento vztah jakousi schizofrenii. Černý muž často komunikuje pomocí černošského nářečí a slangu. Když však dosáhne určitého vzdělání a osvojí si spisovnou francouzštinu a začne v ní přemýšlet, jeho identita se promění a stane se bělochem. Spisovná řeč s něčím takovým, jako je vzdělaný ´divoch´zjevně nepočítá. Jazyk sám bere na sebe podobu řetězu, který spoutává myšlení.
Biologii ovšem nelze porazit. I když se vzdělaný černý muž může uvnitř stát bělochem, jeho barva kůže jej prozradí. Nemůže ji skrýt nejen před ostatními bělochy, ale zejména před sebou. Bojuje se svou vlastní identitou a nedokáže ji přijmout, ba co víc- nenávidí sám sebe. Tento stav mu otravuje duši, jedná se vlastně o jakousi formu schizofrenie specifickou pro koloniální společnost. Fanon zkoumá a popisuje tuto diagnózu a vyhledává její příznaky v chování.
V pozoruhodné kapitole o barevných ženách a bílém muži analyzuje dopad koloniální situace na záležitost tak subtilní a osobní, jako je výběr životního partnera. Podle Fanona si barevné ženy nezřídka hledají muže světlejší pleti, aby je a jejich potomstvo ´vybělil´. Vztah s protějškem světlé pleti jim zvedá sebevědomí, připadají si díky němu lepší, než ostatní ženy kmene. V partnerství samém však vystupují v podřízeném postavení. Ne snad jako pán a otrokyně, nicméně vykazují mimořádnou ochotu snášet útrapy a ponížení, jen když se mohou vyhřívat v odlesku bílého muže.
Pro černochy, často úplně stejného odstínu kůže, mají jen slova pohrdání. Připadají jim oškliví a primitivní. Vztah k nim představuje krok zpátky, jen jakousi volbu z nevyhnutelnosti, které se však snaží za každou cenu vyvarovat. A co vztah černého muže k bílé ženě? Fanon zde hovoří z vlastní zkušenosti (jeho manželka byla běloška), když říká: ´Z nejčernějších částí mé duše, po vrstevnici vystoupila touha stát se náhle bílým.
Chci být rozpoznán nikoli jako Černý, ale jako Bílý. Ale – a to je to ta forma poznání, kterou Hegel nikdy nepopsal – kdo by to mohl zařídit lépe, než bílá žena? Svou láskou mi dokazuje, že jsem hoden bílé lásky. Jsem milován jako bílý muž.´
Jsou i tací, kteří se necítí být hodni takové ´pocty´. Začasté se z nich stávají jedni z nejtvrdších koloniálních úředníků, kolečka v systému. Ale i když se rozvine vztah mezi černým mužem a bílou ženou, není to podle Fanona v podmínkách koloniálního myšlení konec. Rodina dívky její volbu akceptuje jen pod jednou podmínkou – její milý vlastně není ´negr´, je jen ´velmi, velmi tmavý´. Neříká se to doslovně, ale počítá se s tím, že v průběhu pár generací se jeho genetický příspěvek ´rozpustí a vybělí´.
V Peau Noire se Fanon prezentuje jako tápající intelektuál, ale zárodky radikálního revolucionáře lze již vycítit. Cituje například jeden z předvolebních projevů Aimé Cesairé z těsně poválečného období (při této kampani mu pomáhal): ´Když zapnu rádio a slyším, že lynčují černochy v Americe, říkám si: lhali nám, Hitler není mrtvý… A konečně když zapnu rádio a slyším, že v Africe zavedli a legalizovali nucenou práci, pak říkám, opravdu nám lhali, Hitler nezemřel.´ Fanon přebírá Cesairého názor, že mimořádně padoušská pověst Hitlera pramení z toho, že na bělošské národy použil přesně ty samé metody, jako dotčené národy samy používají ve svých koloniích. Nejde jen o ony metody – plně zavrženíhodné – ale i o psychologické ponížení.
To však není jediná paralela. Fanon se velmi inspiruje Karlem Jaspersem a přisuzuje koloniálním národům kolektivní vinu za zločiny v jejich jménu. Jaspersova Otázka Viny, bezesporu jedna z nejpozoruhodnějších poválečných filosofických katarzí, je ovšem mimořádně problematickým zdrojem morálního systému. Neuplynulo mnoho let a zpytovné řádky německého profesora inspirovaly a legitimizovaly terorismus a násilí. Tatam byl Jaspersův humanismus, prosadila se idea, že ´oni ´ si to zaslouží, jako odplatu za zločiny kolonialismu.
Fanon se později stal jedním z nejviditelnějších praporečníků tohoto světonázoru v knize Les Damnés de la Terre. Ale Fanon Peau Noire se dosud spíše táže, než aby nabízel jednoznačná řešení a odpovědi. Závěr knihy je vlastně optimistický, Fanon v ní ještě nevybízí k násilnému povstání, ale k všeobecné humanitě. A zároveň vidí jedinou možnou léčbu ´koloniálního´ syndromu – konec koloniální systému a nastolení rovnosti mezi lidmi bez ohledu na jejich původ (jak francouzský ideál!).
Peau Noire se v době své publikace setkala jen s omezeným zájmem. Mnohem více se začala číst po publikaci Les Damnés a ještě více až několik let po Fanonově smrti. Takto Fanonovi
nezaručovala žádnou kariéru v literatuře ani v prostředí pařížské inteligence. Snad o ni ani nestál. V roce 1953 jej spíše než politika zajímala medicína, zejména ´jeho´ psychiatrie. Nasbíral již nějakou praxi a po splnění příslušných atestací se jeho kariéra vyvíjela vcelku slibně. Mohl si vybírat mezi nabídkami a po krátkém období stráveném na klinice v St.Alban přijmul po určitém váhání post v alžírské Blidě. Těžko říci, co jej tehdy vedlo k této volbě, která koneckonců nebyla jeho prioritou. Snad si vzpomněl na pacienty se ´severoafrickým syndromem´, které během krátké praxe ošetřoval a odborně ho zaujala myšlenka pracovat mimo kontinentální Francii. Stojí za pozornost, že rodný Martinik jako nová destinace podle jeho vlastních slov ´nepadal v úvahu´.
Fanon Alžírem prošel jako voják za války, avšak africká zem jej nijak výrazně nezaujala. Když sem v roce 1953 přijel znovu, přicházel jako člověk zvenčí, který o Alžírsku mnoho nevěděl. Teprve musel odhalit přetlak, který dýmal pod pokličkou francouzské nadvlády. Francie připojila Alžír ke své říši v první polovině 19.století. Na rozdíl od ostatních kolonií se jednalo o území formálně francouzské a nikoli o protektorát. Po desetiletí přicházeli z kontinentální Francie bělošští osadníci (zvaní Pied Noirs) a starali se o rozvoj infrastruktury v zemi, zatímco domorodé arabské obyvatelstvo zůstávalo marginalizováno a trpělo chudobou a nedostatkem vzdělání. Po dlouhé roky se v Alžírsku nenápadně akumulovalo napětí. Oslabení Francie za druhé světové války dodalo odvahu domorodým intelektuálům (byla jich jen hrstka) k formulování programu nezávislosti či alespoň územní autonomie. Bezprostředně po válce si s nimi pařížská vláda ještě poradila, byť pouze za cenu krvavých masakrů. Základní problém ovšem nevyřešila a pouze ještě přiložila polínka do plápolajících sporů.
I ostatní součásti francouzských držav se hlásily o svobodu. V letech 1946-54 se Francie vyčerpávala v rámci války ve Francouzské Indočíně (dnešní Vietnam). Tzv. špinavá válka skončila pro Francii katastrofou v bitvě u Dien Bien Phu, kdy bojovníci hnutí Ho Chi Minh porazili mnohem lépe vyzbrojené francouzské oddíly. Dien Bien Phu ovšem nebyla jen ´obyčejná´ porážka, nýbrž symbol konce nadvlády ´bílého muže´. Netrvalo dlouho a inspirace z Asie zažehla jiskru konfliktu v Alžírsku během tzv. Událostí Noci Všech Svatých.
Fanon tyto světodějné události sledoval ze své pracovny na klinice v Blidě. Během roku od svého příjezdu do Alžírska si našel cestu k představitelům alžírského odporu. Z přirozené sympatie pro porobený lid bojující o právo a důstojnost ve vlastní zemi se vyvinulo tajné spojenectví. Klinika v Blidě se díky Fanonovi stala útočištěm a úkrytem pro zraněné bojovníky Fronty Národního Osvobození (Front de LibérationNationale – FLN). Fanon jako francouzský občan a lékař nebudil pozornost francouzských úřadů a sloužil jako důležitý kurýr a zprostředkovatel.
Fanon však vedle odbojové činnosti stále hlavně praktikoval medicínu. Počínal si podle Hippokratovy přísahy a léčil se stejným nasazením alžírské patrioty i francouzské vojáky a policisty. Některé z případů popsal v Les Damnés de la Terre. Zmiňuje tam například francouzské policisty, kteří trpí výčitkami svědomí kvůli týrání osob, z nichž potřebují ´vymlátit´ svědectví. Popisuje zvláště otřesný případ dvou alžírských chlapců, kteří podřízli svého francouzského kamaráda, aby se pomstili za ´jejich´ zločiny. A samozřejmě se věnuje Alžířanům, které Francouzi mučili či kteří přišli v důsledku války o své blízké.
Alžírská válka se nevedla v otevřených bitvách, ale spíše v sériích teroristických aktů, kdy nikdo nevěděl dne ani hodiny. Soupeřili spolu bojovníci FLN s francouzskou armádou i pied noirs, navzájem na sebe nevražily jednotlivé klany v hierarchii alžírského osvobozeneckého hnutí, nepřátelství panovalo mezi Francouzi, kteří chtěli udržet Alžírsko a těmi, kdo se vyslovovali pro jeho samostatnost. Všechny strany konfliktu se dopouštěly otřesných ukrutností, vyvražďování pro výstrahu, zákeřných útoků na civilisty.
Ve všeobecném chaosu se sice Fanonovi dlouho dařilo tajit svou činnost ve prospěch FLN, avšak na konci roku 1956 se i jeho pozice stala neudržitelnou a rezignoval na svůj vládou placený post. Následovalo vyhoštění do metropolitní Francie.To slibovalo vše, jen ne bezpečí a Fanon se ostatně chtěl nadále podílet na boji. Ve Francii se alespoň pokusil o kontakt s levicovými intelektuály, kteří kritizovali používání mučení při výsleších bojovníků FLN. Setkání s nimi ovšem Fanona rozladilo. Podle něj projevovali větší zájem o morální blaho francouzského lidu, než o věc nezávislosti alžírského lidu. Pro Fanona tak nebyli dost revoluční (a v Les Damnés de la Terre to také náležitě schytali) a nazýval je ´hegeliánskými anděli všehomíra´.
Fanon raději rozbil tábor v Tunisku. Tuniská vláda dlouhodobě podporovala alžírské snahy o nezávislost, vždyť sami Tunisané se jí dočkali přednedávnem. V Tunisku se Fanon vrátil ke svému oblíbenému mixu medicíny a revoluce. Pomáhal léčit bojovníky FLN a přispíval do časopisu El Moudjahid. Válka se pro FLN nevyvíjela dobře. Vojenské vítězství se zdálo nedosažitelné a alžírští vůdci rozhádaní. Dosud proklamovaná jednota a vědomé zastírání identity povstaleckých vůdců se rozpadaly. Jeden z nejcharizmatičtějších představitelů revoluce Abane Ramdane začal ohrožovat postavení ostatních. V prosinci na něj spáchali jeho spolubojovníci atentát. Fanon o tomto spiknutí věděl a aktivně se jej zúčastnil. Výčitky svědomí z podílu na smrti Ramdana jej strašily po zbytek jeho dnů a jejich ohlas nalezneme v hysterickém zdůrazňování národní jednoty v Les Damnés.
Roky 1957 a 1958 přinesly změnu taktiky FLN. V Africe jeden stát po druhém získával nezávislost (nikoli v poslední řadě kvůli obavám koloniálních velmocí z dalšího Alžírska). Černý kontinent se probouzel. Revolucionáři si uvědomovali tento vývoj a rozhodli se mu přizpůsobit. FLN zformovala provizorní vládu (GPRA) a rozjela zahraničně politickou ofenzívu. Fanon patřil k jejím klíčovým představitelům. Stal se z něj vyslanec v Ghaně u prezidenta Kwame N´Krumah. N´Krumah patřil k umírněnějším africkým vůdcům a byť jeho vlastní politický osud skončil neslavně, jednalo se o politika s dobrými úmysly. Fanon si jej vážil, ale během svých cest po různých konferencích o řešení ´africké otázky´ stále více inklinoval k radikálům. Snil o vytvoření nadnárodní ´africké legie´, která by po vzoru francouzské Cizinecké legie bojovala za samostatnost Alžírska a ostatních afrických států. Pro N´Krumaha to byla myšlenka z jiného světa a stejně tak i pro většinu ostatních relevantních afrických politiků.
Fanon stále více obracel svou pozornost k Angole. Pokusil se o dohodu s marxisticky orientovanou organizací MPLA (Lidové hnutí za osvobození Angoly), ale jeho vůdci se mu nezdáli dostatečně aktivní. Obrátil tak svou pozornost k silám okolo Roberto Holdena a jeho UPA (Jednota angolského lidu). Skrýval se v tom jakýsi paradox. Z Holdena se o pár let později stal spojenec západu, kterého mohutně subvencovala i Francie. Nicméně koncem padesátých let to byl zarputilý revolucionář disponujícívěrnou guerrilou. Holdenovy názory se Fanonovi zalíbili a velkoryse přehlížel krvežíznivost Holdenových jednotek.
Fanon se stále více zajímal o praktické otázky válečnictví. Přemýšlel, jak otevřít druhou frontu v Alžírsku, jakým způsobem ji zásobovat a jak dopravovat vojáky potenciální ´africké legie´. Osobně se vydal na vyčerpávající pouť přes Saharu, která měla potvrdit jeho domněnky. Cestou měl vážnou autonehodu a tak tak ji přežil (jeden z těch, kteří mu pomohli z vraku automobilu byl mladý muž jménem Abdelaziz Bouteflika– dnešní prezident Alžírska). Lékařské vyšetření po nehodě odhalilo, že Fanon trpí smrtelnou formou leukémie.
Bylo mu 35let a věděl, že má před sebou několik měsíců, maximálně rok života. Podstoupil experimentální léčbu v SSSR, po které se jeho zdravotní stav poněkud zlepšil. Po návratu do Tuniska se během jara a léta 1961 věnoval psaní svého politického testamentu Les Damnés de la Terre. Stihl navštívit i Jean Paul Sartreho v Římě. Muselo to být bizarní setkání. Francouzský filosof žijící v dlouholetém svazku se Simone de Beauvoir se nikdy netajil nákloností k podivným režimům, jejichž společným jmenovatelem byl odpor k západnímu světu (krátce před setkáním s Fanonem navštívil Kubu, kde si padl do oka s Ernestem ´Che´Guevarou, kterého nazval ´největším z žijících lidí´…). Vedle těchto revolucionářů však působil jako chlapeček z nedělní školy, na čemž nemohla nic změnit ani jeho náklonost k alkoholu a divoká životospráva. Pro umírajícího Fanonavšak rozhovor se Sartrem stále mnoho znamenal. Byl to právě Sartre, kdo napsal plamennou předmluvu k Les Damnés a tím výrazně přispěl k její popularitě (a zároveň k dezinterpretaci).
Své závěrečné dny strávil Fanon na klinice v Bethesdě v americkém Marylandu. Tato závěrečná kapitola jeho života je obestřena tajemstvím, spekuluje se, že FLN tehdy vešla v kontakt se CIA. Každopádně 6.prosince 1961 zde ve věku 36let vydechl naposledy. Jeho tělo převezli do Tuniska a po vyhlášení alžírské nezávislosti, o kterou se tak přičinil, jej se všemi poctami pohřbili na Hřbitově Mučedníků v AinKermě v Alžírsku.
Fyzickou smrtí ovšem jakoby se začal Fanonův druhý život. Právě publikovaní Psanci této země (francouzský originál Les Damnés de la Terre je aluzí textu socialistické internacionály a v souladu se zaběhnutou českou verzí volí autor tento volnější překlad)působili ve světle zpráv o zrůdnostech války a teroristických aktech velmi skandálně. Sartre v úvodu mj. napsal: (Psanci) by udělali dobře, když by si přečetli Fanona, neboť jasně ukazuje, že toto nezadržitelné násilí není ani hlahol ani zuřivost, ani návrat k divošským instinktům, ani akt odporu; je to dílo člověka, který se znovu vytváří.´ Sartre, jak pro něj bylo typické, podtrhl ty nejkontroverznější pasáže z Les Damnés a trochu zastínil, že Fanonova kniha je mnohem komplexnějším popisem situace kolonizovaného národa bojujícího za osvobození. Mnozí čtenáři (a Sartre je k tomu svou interpretací přímo vyzval) si z Fanona vzali právě toto. Ne snad že by se Les Damnés nehemžilo větami o očistné úloze násilí ve znovunalezení vlastní důstojnosti. Kolonizovaný zkrátka musí zabít kolonizátora, aby se stal svobodným. Zůstává ovšem otázkou, do jaké míry hovořil Fanon o symbolickém násilí a do jaké míry o násilí konkrétním.
Fanonovo východisko je jednoznačné: ´Koloniální stát dělá z kolonizovaného domorodce (bez ohledu na to, čím je, dokonce i když je integrován do represivního aparátu a stal se z něj nejzavrženíhodnější prospěchář) cizince, jenž nemá žádné kořeny ve vlastní zemi. Je redukován na někoho, kdo žije z drobků, z toho co neustále vyžebrá jako pomoc od svého pána, který je na konci žebříčku normálních ekonomických aktivit. Pociťuje všechny efekty koloniální nadvlády a oloupení, která se považují za civilizační misi tak těžkou, že se pod ní dusí a vzduch je fyzicky nedýchatelný.´ Jak Fanon podotýká, pro domorodce dosáhne stavu, kdy už mu nelze ublížit. Hrozba vězením? Tam už byl. Hlad? Vždyť dávno hladoví. Smrt? K té je svolný.
Fanon zkoumá i úlohu násilí v mezinárodních vztazích. Nikoho nepřekvapí, že vzývá příklad Dien Bien Phu. A lze pochopit, že slova uznání má i pro Fidela Castra či Chručova (pochvalná pasáž o Chrusčovově ´bubenickém´ výkonu v sídle OSN je ovšem přeci jen poněkud mimo mísu – Fanon se raduje, že i takový – slušně řečeno – prostý člověk, a nikoli jen západ, disponuje jadernými zbraněmi).
Zajímavé jsou analýzy vývoje jednotlivých fází protikoloniálního boje. Pro Fanona nejsou jeho hlavní složkou ani nepočetní intelektuálové, ani domorodá buržoazie (jak podotýká, v koloniích stejně neexistuje, a to co se za ní vydává, je jen malá kasta lakomců), dokonce ani městské obyvatelstvo, nýbrž rolníci. Ti, kteří nejvíce lpí na své půdě a kteří jsou v prvních fázích boje za národní osvobození spíše pasivní a neaktivní. Z rolníků se po propuknutí bojů stávají nejradikálnější bojovníci.
Fanon je skvělý, když hovoří o úskalích národní identity. Varuje před kmenovou roztříštěností .Předkládá koncept identity založené na rozhodnutí. (On sám se stal ´Alžířanem´právě svým rozhodnutím zapojit se do osvobozeneckého boje FLN, vždyť podle krve byl Martiničanem). I v Les Damnés se staví proti konceptu rasové a etnické identity. Jak je v těchto pasážích až fascinujícím způsobem originální, zároveň se mýlí prakticky ve všech svých předpovědích.
Alžírsko, které mu tak přirostlo k srdci a které měla prolitá krev pozvednout k novým mravním výšinám, se zvrtlo v zemi, kde z fanonovských ideálů nového řádu mnoho nezbylo. Ve většině ostatních afrických zemích proběhl přechod od koloniální nadvlády k nezávislosti mnohem rychleji a jednodušeji, než Fanon předpokládal. A naopak v určení identity se Afrika vrátila spíše k předkoloniálnímu kmenovému dělení. Důsledky, které to černému kontinentu přineslo, se dodnes nepodařilo překonat.
I šedesát let po Fanonově smrti přetrvává jeho dílo jako nesmírně inspirativní čtení. Z Fanona čerpal mj. Malcolm X, Walter Rodney či třeba Eldridge Cleaver. K jeho analýzám myšlenkového světa nebělošských národů se stále vrací i ti, kdo by jinak s Fanonovým světonázorem zásadně nesouhlasili. A nelze přehlížet ani jeho průkopnickou odbornou práci v psychiatrii a psychopatologii. Fanonův odkaz není jednoznačný, neodvažoval bych se jej označit za pozitivní postavu. Ovšem kdo chce pochopit dynamiku vztahů mezi kolonizátorem a kolonizovaným, musí začít právě u Fanona.
*Ferro
